Archive of Our Own ^beta

Už to nedokázal snést ani o vteřinu déle. Vůbec nepřemýšlel, jestli ho někdo pozoruje, sebral z opěradla židle kabát, rozrazil boční dveře a vyběhl do zahrady.
První doušek chladného vzduchu v plicích se zdál úlevný, ale vzápětí se dostavilo prozření. Nemůže doopravdy utéct.
Svalil se na lavičku a zabořil hlavu do dlaní. Tohle mohla být jejich svatba, jen kdyby nebyl takový zasraný zbabělec.
Jak jen mohl sám sebe přesvědčit, že Sherlock není schopen milostných citů po všem, co pro něj detektiv udělal. A on měl ještě tu drzost ho o významu partnerských vztahů poučovat!
Právě on, co posledních deset let s každou partnerkou tajně snil o svém spolubydlícím, on, který slíbil věrnost své ženě, ale stejně po nocích myslel na Sherlocka a do toho flirtoval s cizinkou z autobusu. On má tu tu opovážlivost říct Sherlockovi, že teprve romantický vztah z něj udělá kompletní lidskou bytost a pak utnout jakoukoli šanci na vyznání tím, že mu okázale řekne: „jdi za někým jiným!“
Aby té soli do rány nebylo málo, John si v měsících po debaklu s Culvertonem Smithem udržoval trochu odstup a začal poněkud váhavě randit. Nic z těch pár schůzek sice nebylo, ale dal tím Sherlockovi dost jasně najevo, že on není k mání. Proč to vlastně dělal? Čeho se bál?
Nemůže se divit, že ho vzal Sherlock za slovo a onen kompletující vztah začal hledat jinde. A John byl tak slepý. Nic nevzbudilo jeho podezření, když se jako klient ohlásil další dávný spolužák. Předpokládal, že Viktor Trevor bude podobný případ jako Sebastian Wilkes, náfuka, kterému je Sherlock dobrý, akorát když teče do bot.
Ignoroval, že si Viktor odpustil veškeré nejapné vtipy na Sherlockův účet, že nedával k lepšímu žádné trapné historky ze školy – krom té, která stavěla do špatného světla Viktora samého a jeho nevychovaného psa.
Proto Johnovi spadla čelist, když jako díky za vyřešení problému pozval Viktor Sherlocka na večeři a spadla ještě níž, když Sherlock pozvání přijal.
„Však jsi sám říkal, Johne, že bych měl dát šanci romantickým vztahům,“ odpověděl detektiv následující den na Johnovu otázku.
„A jak to šlo?“
„No, vlastně dost rozpačitě, protože totálně nesnáším společenskou konverzaci,“ začal Sherlock a John se začal uklidňovat. Jenže Sherlock pokračoval: „ale pak Viktor vytáhl několik nevyřešených případů z minulosti – historie byla vždycky jeho koníček Bylo to trochu frustrující, protože mám k dispozici jen informace z druhé ruky, ale na druhou stranu to můžu brát jako čistě intelektuální cvičení, nejde o život, všichni účastníci jsou už celá desetiletí, někdy i století mrtví.“
Sherlock další hodinu mluvil o princích z Toweru a John se snažil sám sebe přesvědčit, že se nic nemění, jeho přítel zkrátka jen prožil zábavný večer.
Jenže do týdne byl Trevor zpátky s dalším pozváním a pak dalším a dalším. Vracel se s úporností smradu z popelnice a Sherlock nikdy neřekl ne. Dokonce se viditelně těšil.
Co na tom týpkovi vlastně viděl? Viktor Trevor nebyl nijak nápadně hezký, jen středně vysoký, zrzek s pihovatou tváří a fádníma, neurčitě hnědozelnýma očima. Měl útlou postavu, jemné způsoby, tichý hlas a John si byl jistý, že dojít na rvačku, vynesl by Trevora v zubech. Tohle přece není člověk, jaký by měl doprovázet Sherlocka po nebezpečných zákoutích Londýna!

Následující měsíc zaskočil Sherlock doktora svým plánem strávit víkend mimo Londýn. John už si maloval jak využijí krásného jarního počasí a vezmou společně Rosie do některého městského parku, ale ne: „Chystám se do Hagley ve Worcestershiru.“
„Aha, máš nový případ, ale proč jsi mi nedal vědět, zařídil bych si pro Rosie hlídání a doprovodil bych tě!“
„Nepojedu sám, jedeme tam s Viktorem. Vlastně to byl jeho nápad.“
„Jak, jeho nápad?“
„Já nemám nový případ, nemám žádného klienta. Jdeme si prověřit záhadu z roku 1943. Pokusím se zjistit, kdo schoval Bellu do jilmu!“
„Ale, … ale … mohlo by to být nebezpečné …“ snažil se protestovat John.
„Johne, jestli ještě pořád žije někdo z lidí, co to mají na svědomí, bude mu přinejmenším devadesát. Sotva bude představovat smrtelnou hrozbu.“
Hned následující pondělí našel John Sherlocka ve Viktorově společnosti. Na kávovém stolku se vršily poloprázdné krabičky od thaiského jídla a ti dva se zuřivě hádali ohledně pravděpodobné totožnosti záhadné Belly z jilmu.
„Ahoj, Johne! Musíš se mě zastat. Taky Viktor trvá na tom, že ta uťatá ruka dokazuje, promyšlený, rituální zločin, ale já tvrdím …“
John o případu nevěděl, víc, než si po Sherlockově překvapivém oznámení vygooglil, ale byl připraven podporovat detektiva v čemkoliv, co bude odporovat tomu zatracenému zrzkovi.
Ale zbavit se ho nešlo. John si s nelibostí uvědomoval, že pokud se nechce vzdát Sherlockovy společnosti, musí chtě nechtě skousnout přítomnost Viktora Trevora.
Viktor nejen, že rychle vyplnil prostor, který John dobrovolně vyklidil, ale nenápadně prorůstal dál a dál do Sherlockova života.
Jak mohl být John tak pošetilý a čekat, že se nic nezmění. Že si bude odskakovat na Baker Street, kdykoliv bude mít plné zuby poklidného života a Sherlock tam vždycky bude čekat, že bez svého doktora nedá ani ránu. Ano od Johna bylo hloupé a sobecké tohle očekávat, nicméně shledával toho rachitického učitele dějepisu nehodným Sherlockovy společnosti.
A brzy dostal ke své averzi ještě další důvod. Při jedné příležitosti zastavilo na ulici černé, vládní auto zrovna, když se Viktor zvedal k odchodu: „Tak to abych si pospíšil,“ konstatoval a honem popadl svůj kabát.
„Copak? Netoužíš se s Mycroftem seznámit?“ zeptal se John a stěží dokázal zakrýt podezíravý tón.
„Já ho znám až moc dobře, deset let jsem pro něj dělal,“ ušklíbl se Trevor, zamával Sherlockovi a rozběhl se po schodech dolů.
„On dělal pro Mycrofta? Myslel jsem, že učí na střední a píše knížky o Tudorovcích.“
„O Stuartovcích,“ opravil Johna Sherlock: „a ano, pár let dělal pro britskou vládu, nerad o tom mluví.“
Dělal nebo ještě dělá? Zahlodal okamžitě Johnovi červíček v hlavě. Nedokázal nakonec politik to, co vždycky chtěl? Dosadit do Sherlockovy blízkosti někoho, kdo bude na bratra ochotně donášet?
Začal být vůči zrzavému muži ještě obezřetnější, dokonce nacházel záminky, jak ho vynechat s procházek s Rosie, na které si Sherlock tak potrpěl. John si přece nenechá špiclovat svou rodinu a aspoň na pár hodin osvobodí z dohledu i detektiva.
Ale nejspíš byl jediný, kdo si uvědomoval problém. Protože všichni okolo – paní Hudsonová, molly, Greg, Angelo dokonce i Wiggins Trevorovi baštili z ruky.
A to v Billu Wigginsovi doufal John získat spojence, protože jeho vztah s Viktorem evidentně nezačal nejlépe. John si z různých střípků od paní Hudsonové, Sherlocka a dalších poskládal, že Viktor si Wigginse odchytil a dal mu ostře na srozuměnou, že jestli chce ještě někdy překročil práh bytu 221B nebude u sebe mít ani miligram nějaké nežádoucí substance.
„Zalomil mě ruku za zádama snad eště hůř než vy, doktore,“ přiznal se o pár měsíců později zkroušeně Wiggins. John hodil pochybovačně okem po Viktorovi, no jestli byl Billy tehdy sjetý jak sáňky, nejspíš by ho zpacifikovala i Molly.
Jenže i Wiggins časem podlehl kouzlu toho zrzavého bastarda a te´d ho zdravil přátelským: „Čau Viku!“ když se občas ukázal s nějakou užitečnou informací.
Greg s Molly se rozplývali, jak je Viktor pozorný, když jsou společně ve čtyřech na večeři, paní Hudsonová Viktora vyhlížela s tácem jeho oblíbených koláčků a naprosto Johna uzemnila povzdechem: „Už by bylo na čase, aby se ti dva konečně sestěhovali, však jsou spolu, jak dlouho? Už přes půl roku!“
„Ale, ale co moje … co Rosiin pokojíček v patře?“
„Ale no tak, Johne, Viktor nebude potřebovat druhou ložnici. Rosiin pokojíček na přespání zůstane plně k použití. Což mi připomíná, že už jsem jí tři týdny neviděla, berušku, mojí …“
Zbytek jejího povídání John nevnímal, protože mu pořád v hlavě zněla fráze „nebude potřebovat druhou ložnici“.
Proč mu to ani nepřišlo na mysl? Janě, že dva muži po třicítce, co mají už půlroční vztah spolu mají sex, to je naprosto normální. Johnovi by to nepřišlo divné u žádné jiné dvojice. A Sherlock přece není z Marsu, je to člověk, sice výjimečný, ale pořád člověk z masa a kostí. Proš je tak těžké si představit, že má touhy, jako každý jiný?
Poctivě řečeno, John si dovedl Sherlocka představit při sexu až příliš dobře. Snil o takových věcech za dlouhých nocí, kdy ležel vedle své manželky. Jen si zkrátka vsugeroval, že Sherlock nic takového nechce.
A když teď měl důkaz o opaku, podlomila se mu kolena a srdce vynechalo několik úderů.
„Johne, drahoušku, co je ti?“
„To … to nic paní H … jen jsem ráno vynechal snídani …“ opřel se rukou o zeď a lapal po dechu.
„To je špatný zvyk, beztak jsi ho pochytil od Sherlocka. I proto, chci, aby se Viktor přestěhoval, protože kdykoliv spí tady, dohlédne aby Sherlock …“
Ale John už nedokázal dál poslouchat. Zamumlal nějakou omluvu a vypotácel se ven na ulici.
Hned další den se cestou z práce zastavil v jednom baru, dal si pár drinků, pak kývl na vyzývavý pohled jednoho vysokého, kudrnatého mladíčka a ztratili se spolu na záchody.
Ráno se pak cítil neobyčejně zle. Šukáním Sherlockových dvojníků svůj problém nevyřeší. Bude muset detektiva nějak přesvědčit, že je pro něj lepší.
Ideální by bylo prokázat, že Viktora ve skutečnosti platí Mycroft, aby Sherlocka hlídal, ale John si nedělal iluze, že by na takový důkaz kápnul. Ten vládní panák byl příliš chytrý a Viktor – to mu musel John přiznat – taky nebyl žádný idiot.
John tedy zmobilizoval všechny své síly, překousl svou nechuť k Trevorovi a začal trávit co nejvíc času na Baker Street. Vodil tam Rosie, doprovázel Sherlocka k případům, zase obnovil svůj blog.

Během vyšetřování napřel všechny síly, aby ukázal v čem všem má nad Trevorem navrch. Pronášel medicínské postřehy, honil zločince a když bylo třeba, rozdával rány.

Sherlock se zdál potěšený Johnovou aktivitou, ovšem čas strávený s Viktorem nijak neomezil. Ale John se obrnil trpělivostí a čekal na soupeřovu chybu.
Ten den nastal v půli října. Rosie byla od začátku týdne nachlazená, proto s ní John zůstával doma a nezúčastnil se žádného vyšetřování.
V pátek večer, byl právě tři čtvrtě na devět se rozezněl Johnův mobil a na dispeji svítilo „Sherlock“. Okamžitě hovor přijal a byl prudce zklamán, když místo sytého barytonu rozpoznal Viktorův mdlý tenor: „Moc se omlouvám, že ruším v tak pozdní hodinu, zvlášť když je Rosie nemocná. Ale mohl bys prosím co nejdřív dorazit na Baker Street i se svou doktorskou brašnou? Sherlock potřebuje pár stehů a ten paličák odmítá jít na pohotovost. Paní Hudsonová je připravená ujmout se Rosie a nachystáme její pokoj, abyste se už nemuseli vracet.“
„OK, za dvacet minut jsme tam,“ odpověděl John mrazivě. Pobalil potřebné věci, oblékl teple Rosie, která pro ucpaný noc stejně nedokázala usnout a zavolal taxi.
Na Baker Street honem předal dceru své bývalé bytné a spěchal do patra za Sherlockem. Ten seděl na posteli v ložnici, předloktí omotané ručníkem, skrz který prosakovala rezavohnědá skvrna a bručel: „Ahoj, Johne! Viktor tě vážně neměl tahat z domu, když je Rosie nachlazená, je to jen škrábnutí!“
„Houby, škrábnutí!“ zavrčel Viktor s nezvyklým důrazem a John s ním výjimečně souhlasil: „Nežvaň a ukaž tu ruku!“
Sherlock měl na předloktí dobré tři palce dlouhou a relativně hlubokou ránu, patrně od loveckého nože. Zřejmě se rukou instinktivně kryl před útokem.
John ránu vyčistil a pustil se do šití: „Ještě někam tě ten bastard fiknul?“
„Krom mého Belstaffa, který je na odpis, už jen zasáhl jen moje ego. Pak už dorazil Viktor a zpacifikoval ho.“
John hodil pochybovačný pohled po tom vyčouhlíkovi, ale Viktor to nechal bez komentáře. Jen se zamračil a napomenul Sherlocka: „Nevrť se, ať může John pracovat. Když se chováš jako blázen, tak pak musíš nést následky.“
Jakmile byl John hotový, zeptal se, co se vlastně stalo.
„Konfrontoval jsem vraha Petera Blacka, ale ztratil nervy rychleji než jsem předvídal.“
„Takže jsi samozřejmě musel zahodit plán, který jsme měli dohodnutý s Gregem a jít ho chytit sám,“ konstatoval nakvašeně Viktor.
John zůstal na pár vteřin rozpolcený, kdyby ta slova pronesl kdokoliv jiný, než Viktor, byl by s ním vřele souhlasil. Sherlock dovedl být nezodpovědný kretén.
Ale pak se vrátil ke svému původnímu plánu, celý ten debakl je jistě nějakým způsobem Viktorova vina.
„A kde jsi byl ty? Proč jsi mu nehlídal záda?“
„Ale Johne, Viktor byl těsně za mnou …“
„Očividně ne dost těsně! Já na jeho místě …“
„Ale to není fér, Johne …“
„John má pravdu, měl bych na tebe dávat lepší pozor.“ přerušil oba dva Viktor svým měkkým hlasem.
„Ty už sis užil vzrušení na jeden večer až dost. Tady John ti dá něco na uklidnění a půjdeš spát. A my dva,“ obrátil se na Johna: „si zatím v klidu popovídáme o tvé bezpečnosti. Já jsem vždycky připravený se poučit ze svých chyb.“
Tím prohlášením, proneseným klidným, pokojným tónem, docela sebral Johnovi vítr z plachet. Doktor chtěl velkou, hlučnou konfrontaci před Sherlockem, ale možná je to takhle nakonec lepší. Ten bačkora to nejspíš zabalí sám, když mu to John správně vysvětlí.
Sherlock ještě chvíli brblal, ale nakonec zapil tabletku, lehl si a trucovitě se ke svým dvěma společníkům obrátil zády.
„Kašpare,“ zamumlal s úsměvem na rtech Viktor, ale ještě několik dalším minut se nezvedl z okraje lůžka a John ho napodobil. Viktor se očividně chtěl ujistit, že Sherlock bude doopravdy spát během jeho rozmluvy s Johnem. Žádný div, kdy by chtěl před svým partnerem připustit, že je zbabělec.
Konečně se Sherlockův dech upravil do pravidelného, líného rytmu. Viktor mu ještě povytáhl deku výš na ramena a pak gestem naznačil Johnovi, aby se přesunuli vedle.
„Čaj? Protože tohle možná bude trochu delší rozmluva než čekáš.“
John udělal neurčitě souhlasné gesto a Viktor naplnil konvici a dal vařit vodu. Pak se opřel o kuchyňskou linku a s povzdechem strčil ruce do kapes: „Víš, Johne, já bych strašně rád ochránil Sherlocka před veškerým nebezpečím světa, ale současně chápu, že při práci, kterou si zvolil, to není realistický cíl …“
John mezitím přehodnotil svoů původní strategii a bodrým, rádoby chápavým tónem spustil: „Já tě chápu, Viktore, se Sherlockem není snadný držet krok a ty jsi jenom středoškolskej …“
Viktor zkřivil obličej a hořce se uchechtl.
„Nic ve zlým, učitelský povolání je důležitý,“
„Já vím, proto jsem si ho vybral. Je to prudká změna k lepšímu oproti mému předchozímu zaměstnání.“
Aha, ta práce pro Mycrofta, uvědomil si John: „No, jo, kancelářská rutina může bejt nudná.“
„Podobně jako ordinační hodiny praktického lékaře, co? Sherlock má očividně svůj tip,“ usmál se nevesele Viktor, napřímil se a vyndal ruce z kapes.
„Jak to myslíš?“
Viktor neodpověděl hned, vypnul bublající konvici a plně se soustředil na spaření lístků v čajníku horkou vodou.
„Myslím tím, že Sherlock má nepřekonatelnou slabost pro fádně vypadající chlápky, kteří jsou ve skutečnosti smrtelně nebezpeční.“
Než se John nadál, klečel na kuchyňské podlaze s rukou bolestivě zkroucenou za zády a Viktor mu šeptal do ouška: „Ne, nemůžu stoprocentně ochránit Sherlocka před všemi jeho nepřáteli, ale buď si jistý, že na rádoby přátele stačím! Tohle je ten hlavní rozdíl mezi námi dvěma, já bych mu nikdy neublížil! Chápeš?“
„Ale já jsem mu nikdy …“ začal John, ale slova mu odumřela na rtech, když si vybavil večer v hotelu Landmark a ještě živěji scénu v nemocniční márnici.
Bolest v Johnově ruce trochu polevila, ale úplně ho Viktor nepustil: „Asi se shodneme, že Mycroft je arogantní bastard, ale jednu věc mu musím nechat, o svého bratra se bojí. Poslal mě, abych mu kryl záda, když lítal po světě a ničil zbytky Moriartyho sítě.
To já mu prostřílel cestu ven ze zajetí v Šanghaji, já ho vytáhl z hořícího domu drogového barona na Jamaice, já ho vysvobodil ze srbské mučírny.
Pokud to jen trochu šlo, hlídal jsem ho tak, aby o mě nevěděl. Tušil samozřejmě, že mu pomohl někdo od Mycrofta, ale ne, že jsem to byl přímo já, ale občas se tomu nedalo vyhnout.
V té Šanghaji musel do nemocnice, nadýchal se příliš kouře. Zůstal jsem s ním, dokud nebylo jisté, že se kompletně zotaví.
Kdykoliv byl při vědomí, mluvil o tobě, jak se k tobě musí za každou cenu vrátit, jak se mu po tobě stýská. A já si řekl fajn, s tím dokážu žít, Sherlock našel svého prince.
Když se Sherlock vrátil do Londýna, ještě jsem dlužil Mycroftovi jeden džob – pár měsíců v utajení, konec nešel úplně hladce, skončil jsem na dalšího čtvrt roku v nemocnici, ale pak jsem byl volný!
Honem jsem projel internet, prošel staré noviny. Čekal jsem třeba oznámení o svatbě nebo aspoň nějakou zmínku o tom, že nejznámější londýnský detektiv teď má partnera. Ale co najdu? Svatební oznámení Johna Watsona a Mary Morstanové!
OK, některým věcem člověk prostě nemůže pomoct, ale pak se dozvím, že jsi ze Sherlocka udělal svého svědka! A pak ho postřelili!“
Viktor nekřičel, to bylo na všem nejděsivější. Jeho jemný, kultivovaný hlas se nezvedl nad úroveň šepotu. Že, je vrcholně rozčilený, poznal John jen podle toho, že bolest v jeho zkroucené ruce opět zesílila.
„Víš, věřím, že Mycroft záměrně protahoval mou rekonvalescenci, abych se do věci v kritickou dobu nezamíchal a nezpůsobil ještě větší chaos. Protože, kdybych se ten podzim objevil na scéně a poznal tvou ženu …“ Viktor udělal dramatickou pauzu a jeho hlas klesl ještě o oktávu níž: „no, řekněme, že bys ovdověl o hodně dřív.“
„To Sherlock mě přesvědčil, abych jí odpustil,“ zakvílel John.
„Protože Sherlock je uznávaný expert na partnerské vztahy, že?“
„Čekala moje dítě!“
„Já vím, je to skvělá holčička, čert ví, kde se to v ní bere s takovým párečkem rodičů. Ale ochránit svoje dítě a žít dál s jeho matkou, jako by se nechumelilo, to jsou dvě docela různé věci, doktore Watsone!
Ale abych své vyprávění zkrátil. Když jsem se konečně vymanil z kolečka nemocnic a rehabilitačních pobytů, když jsem měl konečně v ruce podepsanou výpověď ze speciálních služeb, přemohl jsem se k ještě jedné návštěvě u Mycrofta, abych se zeptal, co se to sakra okolo Sherlocka děje. Jeho odpověď se mi pranic nelíbila, ale donutila mě k rozhodnutí.
Nebudu nečinně sedět stranou, zkusím svou šanci, protože mě nečeká nic horšího než Sherlockovo otevřené odmítnutí! Ale potřeboval jsem záminku k obnovení kontaktu.“
„Ty jsi zfixloval ten případ? Vždyť toho kluka pak vyloučili ze školy!“
„Nic jsem nezfixloval, ten rozmazlený spratek vážně okrádal spolužáky, to bylo jasné od začátku. Sherlockova reputace mi pomohla zatlačit na ředitele, aby to uznal a hlavně, dostal jsem šanci pozvat ho na večeři.
A vyšlo mi to! Jsem to já, kdo dnes sdílí jeho myšlenky i jeho postel. A brzy ho požádám, aby sdílel můj život.
A při tobě Johne Watsone stojí jen dvě věci! Jednak mám vážně rád Rosie a nechci z ní udělat úplného sirotka. A hlavně, Sherlock, ač se to vymyká mému chápaní, tě pořád považuje za přítele a chce tě ve svém životě. A pro Sherlocka jsem schopen udělat cokoliv."
Sevření kolem Johnova zápěstí konečně povolilo a on se svezl na zem a lapal po dechu. Viktor se postavil zpátky k lince a nalil dva hrnky. Jako by se nechumelil podal jeden Johnovi a svým mdlým, zdvořilým hlasem řekl: „Myslím, že si ho raději vypiješ nahoře u Rosie! Snad jí ta rýma už brzo přejde. Myslím, že by z ní byla velice roztomilá družička.“
Tu noc John vůbec nedokázal spát a k ránu brečel do polštáře jako malý kluk. Kdy se z něj stal takový sráč? Stačilo tak málo, prostě říct: „Sherlocku pojď se mnou na večeři a ano, myslím tím rande!“ Tak jako to udělal Viktor. Proč se on nikdy neodhodlal, co mohl ztratit?
Ano, na samém začátku se bál, že detektiv o nic takového nestojí, že nepotřebuje romantické vztahy. Ale čím víc důkazů o Sherlockově schopnosti cítit měl, tím hůř se choval on sám.
Jedna věc byla praštit Sherlocka v opodstatněném vzteku, ale pokračovat dál a dál, když už byl na zemi … Za co mu to John potřeboval nandat? Za to že vyvolal jeho ne tak docela heterosexuální pocity? Za to, že Sherlock neudělal první krok? A proč by měl, když John každému, kdo byl ochotný poslouchat, opakoval, že není gay?
Viktor nevyhrál, proto, že byl mladší, hezčí nebo o tolik chytřejší. Vyhrál, protože se nebál jít z kůží na trh a riskovat odmítnutí. A Johnovi nezbývá než stát stranou a sledovat.
Za dva měsíce od oné noci na Baker Street oznámili Viktor se Sherlockem, že se budou brát. Detektiv se snažil to odbýt, jako ryze praktické řešení, ale nedalo se popřít jak mu svítí oči a jak se vyžívá v plánování.
Rozlučka se svobodou byla pro oba ženichy sdílená a Viktorovy bezvýrazné oči ostražitě sledovaly Johna, kdykoliv se nevěnovaly láskyplně Sherlockovi.
Detektiv si nepotrpěl na sentimentální obřady, proto si řekli své ano rychle a stručně na radnici městského obvodu Westminster, ale na hostinu pronajal Viktor nádherný taneční sál ze dvacátých let a objednal živou kapelu, aby si mohl Sherlock pořádně zatančit.

Rosie šla za družičku a John, přijal roli Sherlockova svědka tiše doufal, že Viktor nějak zakročí, když Sherlock vyslovil svoje přání, ale ten bastard se akorát potutelně usmíval – vyžer si to Johne!
A tak tu teď stál před davem lidí a pronášel přípitek, ve kterém oslavoval ženich jako nejúžasnější lidskou bytost, jakou kdy poznal.
A najednou měl pocit, že to všichni v sále vědí. Donovanová, Anderson, Dimmock, Wiggins, Greg, Molly, paní Hudsonová., Sherlockovi rodiče. Všichni měli ten zpola pohrdavý, zpola lítostivý výraz: „Tohle jsi na sebe přivolal sám, Johne! Teď trpíš stejně jako jsi nechal předtím trpět Sherlocka!“
většinu svatební hostiny prožil jako v mlze, nějak přečkal první společný tanec novomanželů, ale jakmile se na parket vrhli ostatní, už to nesnesl. Každý s někým utvořil pár, dokonce i Rosie vzala za ruku paní Hudsonová. John musel pryč!
Venku na lavičce si uvědomil, že nemá ani možnost vytratit se nepozorován domů. Vehnal sám sebe do rohu, nemá kam utéct. A že to zvažoval, dokud ho dva týdny zpátky nezastavil cestou z práce Mycroft: „Doneslo se mi, Johne, že se poohlížíte po pracovních nabídkách mimo Londýn. Jste si jistý, že to nebude představovat pokles vaší životní úrovně? A to ani nemluvím o tom, jak by Sherlocka zarmoutila ztráta kontaktu s jeho kmotřenkou!“
John se s povzdechem zvedl. Sherlock nikdy nepřestal být jeho přítelem, jakokoliv ho to bolelo. To nejmenší, co může John udělat, být mu také opravdovým přítelem, jakkoliv to bolí. Vzhůru do boje, protože kdo odchází ze svatby brzy!