Chapter Text
„Hraju vybíjenou s Kanibaly, Persis se vší úctou k tobě, co to kurva?!“ vykřikne Kiara a podívá se na svou nejlepší kamarádku. „Znovu opakuji že jsem ty kapitoly nepojmenovala já, i když jsou to možná moje myšlenky, nepojmenovala jsem je, a rozhodně to všechno nebylo dobrovolné“ utrousí Persis a rozhodí ruce do vzduchu. „To ti zrovna dvakrát moc nepomáhá Persis“ Zeus se na svou spřízněnou duši otočí. „Jo, jo já vím že ne, ale budu to opakovat pořád dokola, teď prosím Kiki čti“ požádá svou kamarádku Persis a andělsky se na ni usměje.
Den začal normálně. Nebo aspoň tak normálně, jak to na akademii Meriwether jde. Abys pochopil, je to jedna z těch „progresivních“ škol v centru Manhattanu, což znamená, že místo v lavicích sedíme na velkých polštářích na zemi, nedostáváme známky a učitelé nosí džíny a trička s nápisy. To všechno mi sedí. Chci říct, že trpím hyperaktivitou s poruchou pozornosti a jsem dyslektik jako většina polokrevných, takže na normálních školách se mi nikdy takhle dobře nedařilo, ani předtím, než mě vyhodili. Na Meriwetheru bylo hrozné jen to, že učitelé se pořád na všechno dívali z té lepší stránky.
Jenomže žáci tu lepší stránku vždycky… no, jaksi neměli. Tak třeba moje dnešní první hodina: angličtina. Celá škola přečetla knížku jménem Pán much, ve které se děti dostanou na pustý ostrov a zešílí tam. Takže nás učitelé na závěrečnou zkoušku poslali na dvůr. Měli jsme tam strávit hodinu bez dospělého dozoru, aby se zjistilo, co se tam odehraje. Odehrála se tam velkolepá soutěž mezi sedmáky a osmáky, kdo komu přetáhne spoďáry přes hlavu, dvě bitvy s kameny a dost brutální zápas v basketbalu. Většinu toho vedl školní surovec Matt Sloan. Sloan nebyl žádný obr ani silák, ale choval se, jako by byl.
Měl oči jako pitbul a střapaté tmavé vlasy a věčně chodil v drahých, ale nepadnoucích hadrech, jako by tím chtěl dát najevo, že na peníze své rodiny kašle. Jeden přední zub měl ulomený od té doby, kdy sebral tátovo porsche, šel se projet a vrazil do značky POZOR, DĚTI. Zkrátka, Sloan všechny tahal za spoďáry, dokud neudělal tu chybu a nezkusil si to na mého kamaráda Tysona. Tyson byl jediný bezdomovec na Meriwetheru. S mámou jsme věděli jen to, že ho rodiče opustili, když byl ještě dost malý, nejspíš proto, že byl takový… jiný.
Měřil skoro sto devadesát centimetrů a postavu měl jako yetti, ale v jednom kuse brečel a skoro všeho se lekal, málem i vlastního odrazu v zrcadle. Obličej měl jaksi pokřivený a vypadal tak nějak neotesaně. Netušil jsem vlastně, jakou má barvu očí, protože jsem se nikdy nedonutil podívat se výš než na jeho křivé zuby. Mluvil hlubokým hlasem, ale legračně, jako mnohem mladší kluk – asi proto, že než přišel do Meriwetheru, do žádné jiné školy nechodil. Nosil rozedrané džíny, špinavé tenisky osmačtyřicítky a děravou kostkovanou flanelku.
Smrděl po zastrčených uličkách v centru New Yorku, protože v jedné takové bydlel, v kartonové krabici od ledničky poblíž Dvaasedmdesáté ulice. Akademie Meriwether ho přijala v rámci společného dobročinného projektu, aby ze sebe studenti mohli mít radost. Ti ale bohužel Tysona většinou nesnášeli. Jakmile přišli na to, že je přes tu obří sílu a hrozivý zjev veliký dobrák, dělali si radost spíš tím, že se po něm vozili. Byla jsem vlastně jeho jediný kamarád, což znamenalo, že kromě něj se ani se mnou nekamarádil už nikdo. A bohové teď když jsem nad tím přemýšlela mi to přišlo jako strašné deja vu.
Všichni v sále Olympu se rozesmáli. „Jo možná mi to mělo dojít dřív ale na mou obranu mám ADHD!“ vyhrkne Persis rychle. „Trvalo ti rok než ti došlo že je něco špatně“ Hermes se naprosto hystericky směje a válí se po zemi. „Jak jsem mohla tušit že nastane další Grover situace?!“ vykřikne Persis a zrudne. „Je tak nevšímavá vždycky?“ ptá se Apollo všech. Všichni její přátelé zaúpí. „Ona a Kate jsou stejné. Hádese to jednou naštvalo tak moc že se Kate zeptal jestli potřebuje aby vyhláskoval svou žádost o schůzku aby to pochopila“ směje se Kiara a užívá se nesnází jejích kamarádek.
„A Persis řekněme že jí tři roky nedocházelo že se s ní Rachel snažila flirtovat až do doby než začala chodit s Raynou a Rachel jí sama řekla že to zkoušela. Persis si do té doby myslela že se Rachel snažila být jen dobrá kamarádka“ Adara musí pokračovat ve ztrapňování. Persis se plácne rukou do čela a znovu zrudne. „Všechny vás nenávidím“ utrousí Persis a odmítá se podívat na kohokoliv z nich. Zeus se zasměje a tiše dá Persis ruku na záda. „A to ještě nevíte jaká katastrofa to byla mezi Persis a Zeusem“ dodává Elena a Persis ještě víc zaúpí. „Pro osudy co?“ Zeus se podívá na Elenu.
„Řekněme že Persis panikařila, popravdě si myslela že by jsi ji mohl nenávidět a myslet si o ní že je nebezpečná, monstrum a neměla by být naživu, při tom ty jsi se jen snažil udělat to správným způsobem a taky jí sehnat terapeuta a Poseidon tomu rozhodně nepomáhal“ vysvětluje Elena. „Nepomáhal?! Donesl si popcorn! A potom ho házel po Zeusovi a bučel na něj kdykoliv kdy se se mnou pokusil mluvit!“ vykřikne Persis. Zeus si protře oči a podívá se na Poseidona který se šibalsky šklebí. „Lituji všech svých životních rozhodnutí a ty jsi jedním z nich Poseidone“ oznámí Zeus a Poseidon se našpulí.
Máma si milionkrát stěžovala, že škola nedělá dost, aby mu pomohla. Volala na sociální úřad, ale vypadalo to, že se nic neděje. Tvrdili jí tam, že Tyson neexistuje. Zaklínali se horem dolem, že se šli podívat do té uličky, kterou jsme jim popsali, ale nenašli ho. Netuším, jak se dá přehlédnout obří kluk, který žije v krabici od ledničky. Zkrátka, Matt Sloan se jako myška vynořil za ním a pokusil se mu vytáhnout spoďáry zezadu přes hlavu a Tyson zpanikařil. Odstrčil ho od sebe trochu moc tvrdě. Sloan odletěl skoro pět metrů a zapletl se do houpací pneumatiky pro děcka. „Ty zrůdo!“ zaječel Sloan.
„Co kdyby ses vrátil do té své kartonové krabice!“ přiznávám že v ten moment mi to mělo dojít, ale vždycky jsem byla trochu nevšímavá. Tyson začal pofňukávat. Posadil se na dětskou prolézačku tak těžce, až ohnul tyč, a zabořil si hlavu do dlaní. „To odvoláš, Sloane!“ houkla jsem na něj. Sloan se na mě jenom ušklíbl. „Co je ti vůbec po tom, Jacksonový? Ty bys mohla mít opravdový kámoše, kdyby ses pořád nelepila na tu zrůdičku.“ Zatnula jsem pěsti protože to slovo jsem neměla ráda. Můj otec byl stvořitelem monster a řekněme si to na rovinu já byla jedním z nich možná taky.
Tento rok se začalo něco dít, podivného dít. Z mých předních zubů mi začali růst tesáky, a kdyby to nebylo tak děsivé udělala bych si legraci o upírech. Na čtyřech místech, na kotnících a na zápěstí jsem měla šupiny. Triton, moje sestry a Amphititre řekli že je to normální. Moc jsem to nechápala dokud mi Aphititre a máma neřekli že Amphititre je taky moje matka což ze mě dělá z větší části boha nebo spíše nějaké mořské dítě než člověka. Podle táty je tohle ale jediné co se bude dít. Šupiny i tesáky tím pádem zůstanou, a děsilo mě to jako ještě nikdy.
„Pořád je máš?“ Hermes se na bohyni podívá. Persis si povzdechne a pootevře ústa aby odhalila tesáky v jejích zubech. Následně vyhrkne rukáv svého trika aby viděli šupiny na jejích zápěstí. „Už jsem si na to zvykla, je to normální“ pronese Persis. „Normální to určitě není“ utrousí Annabeth a všichni se na ni podívají. „Persis tyto schopnosti dostala protože je dcerou Poseidona i Amphititre, a oni jsou stvořitelé mořských tvorů. Kdybych já i moje žena byli rodiči poloboha společně s třetím člověkem dítě by mohlo mít klidně i křídla“ odsekne Zeus pevně.
„Vlastně Jason a Thalia dokážou létat i když křídla nemají“ pronese Adara. „Nico a Hazel nepotřebovali spát už jako polobohové, a celkově byli bledší“ souhlasí Persis která si pamatuje doby kdy z toho měla ty nejhorší infarkty. „Camille by se dokázala transformovat v draka kdyby byla už jako polobůh více bohyně než ne nevím co by se stalo kdyby do toho byla přidaná i Dite“ Hephaestus se na svou ženu podívá. „Chrlit oheň už dokáže“ vydechne Elena a Camille sebou cukne. „Přísahali jsme že o tom nebudeme nikdy mluvit“ vyhrkne rychle a sleduje ji.
„Proč ne?“ Triton se na ni nechápavě dívá. „Když jsem vzestoupila tak jsem jako reinkarnace Lybie a jako vrah Oceanuse získala moc nad vlnami, když normálně používám oheň štípe to ale když ho chrlím, mám pocit jakoby se mě to snažilo upéct za živa“ vysvětlí nakonec Camille. „Proto se pro bohy a bohyně nemá schopnost vody a ohně míchat“ Poseidon se na ženu starostlivě dívá. „Jsem v pořádku, není to tak důležité“ Camille se usměje. „Pro bohy je každá jejich moc nesmírně důležitá Cam“ namítá Amphititre. „Nějak to vyřešíme, najdeme způsob“ ujistí jí Poseidon.
V té době jsem taky dostala náhrdelník který stále nosím. Bylo na něm několik přívěšků. Od táty se znakem Tridentu, od μαμά Amphititre, přívěšek s Delfínem, od Tritona lasturu, od Kym nymfu, od Rhodos růži a od Benthe vlny. Ares který se tomu hlasitě smál my vysvětlil že tím na mě všichni z nich udělali nárok, a tak varovali všechny bohy i monstra že budou mít na zádech celou Atlantidu pokud mi bude ublíženo. Amphititre mi řekla že pod tátovým symbolem je schované ještě něco ale radila mi ať to teď nezjišťovat. Během pár let jsem měla zjistit že pod tátovým symbolem je i symbol mořského koně.
„Neptun?“ Poseidon se na svou dceru překvapeně podívá. „Moje máma nepotkala jen vás dva, potkala i tvou verzi Neptuna, který mi požehnal, a prohlásil mě i za svou dceru“ vysvětlí Persis. „A ten den co jsem potkala Neptuna za mnou přišla Salacia a dala mi vlastní symbol mořské řasy“ dodává Persis a usměje se na Amphititre, jejíž Římským protějškem je právě Salacia. „Mám víc přívěšků, ale nechávám si na sobě tyhle, ten s bleskem“ Persis ukáže na Zeuse. „A svůj s mým mečem“ pronese Persis a ukáže přívěšek s jejím symbolem, její symbol který je věrná kopie jejího meče.
„Máš těch přívěšků víc?“ ptá se zvědavě Hestia. „Časem mi dal jeden Ares, Afrodite a Hádese. Když jsme vzestoupili dali nám jeden každý z rodiny, většina z nás nosí ty z naší nejbližší rodiny, jako rodičů, jejich polovičky, naší spřízněné duše a naše vlastní. Ostatní máme schované“ souhlasí Persis. „Kdybychom je nosili všechny, neunesli bychom je“ dodává Kiara která to jednou zkusila. „Já a Jason nosíme symbol Persis, Nico, Hazel a Bianca nosí symbol Kate, Clarisse nosí symbol Rose a Will nosí symbol Eleny“ dodává Thalia a ukazuje symbol patřící Persis na jejím náhrdelníku.
Ale to měním téma. Prostě a jednoduše shrnuto, nenáviděla jsem když někomu říkali příšera, monstrum a další věci. Zatnula jsem pěsti. „On není žádná zrůda. Je jenom jiný, a to není špatné!“ vykřiknu, ale Sloan neměl čas poslouchat. Musel se řehtat na celé kolo stejně jako jeho velcí hnusní kámoši. Napadlo mě, jestli se mi to zdá, nebo jestli má Sloan kolem sebe víc rváčů než obyčejně. Byla jsem zvyklý vídat ho se dvěma nebo třemi, ale dneska jich bylo asi tak o pět šest víc a já byla přesvědčený, že jsem je tu ještě nikdy dřív neviděla. „Počkej na tělák, Jacksonová,“ zavolal Sloan. „Seš mrtvá.“
Když skončila první hodina, vyšel na dvůr náš učitel angličtiny pan Milo prozkoumat ten masakr. Uznal, že jsme Pána much pochopili dokonale. Prohlásil, že jsme v jeho předmětu všichni uspěli, a kladl nám na srdce, abychom nikdy, nikdy nedospěli v násilníky. Matt Sloan svědomitě přikyvoval a pak na mě vycenil svůj ulomený zub. Musela jsem Tysonovi slíbit, že mu při obědě koupím sendvič s burákovým máslem, teprve pak přestal popotahovat. „Já… já jsem zrůda?“ zeptal se mě a mě se pro něj zlomilo srdce. „Ne, Tysone, nejsi zrůda, to on je zrůda“ prohlásila jsem a pevně jsem svého přítele obejmula.
Tyson popotáhl. „Ty jsi fajn kamarádka. Bude mi po tobě smutno, jestli příští rok… jestli ne…“ Hlas se mu roztřásl. Došlo mi, že neví, jestli ho sem v rámci toho dobročinného projektu přijmou i příští rok. Zajímalo by mě, jestli se ředitel vůbec obtěžoval s ním o tom promluvit. Bohové tak moc jsem chtěla něco udělat. Možná bych mohla znovu zavolat Tritona a Camille a unést další dítě, i když tentokrát ne z dětského domova. Camille by ho určitě vzala, stejně už u sebe má Kiaru takže by to nebyl problém ne? V dálce jsem viděla Kiaru která nás sledovala a podle jejího výrazu přesně věděla na co myslím.
„A nejenom já, všechny jsme to věděli a v ten moment jsme s tebou byli tak moc hotové“ utrousí Kiara. „Nechápu jak můžeš být jen ochránkyně polobohů, měla by jsi být celkově ochránkyně dětí“ utrousí souhlasně Camille, která si do dneška pamatuje ten propracovaný plán na únos Kiary a jak museli s Tritonem držet Persis aby neunesla všechny ty děti když viděla jak se s nimi zachází. „To už je Artemis“ namítá Persis a ukáže na svou sestřenici. „Dobře pokračujeme“ Artemis se široce usměje a pokyne Kiaře aby četla.
„Nedělej si starosti, chlape,“ podařilo se mi ze sebe vypravit. „Všechno vyjde.“ Tyson mi věnoval tak vděčný pohled, že jsem si připadala jako korunovaný podvodník. Jak můžu slibovat klukovi jako on, že vůbec něco vyjde? Naše další zkouška byla z přírodních věd. Paní Tesla nám nařídila, že máme míchat chemikálie, dokud se nám nepovede způsobit výbuch. Za laboratorního partnera jsem měla Tysona. Ruce měl moc přerostlé na ty drobné ampulky, které jsme měli použít. Nešťastnou náhodou srazil z pultíku tácek s chemikáliemi a vyrobil v odpadkovém koši oranžový hřibovitý oblak.
Paní Tesla nechala vyklidit laboratoř, zavolala tým pro manipulaci s nebezpečným odpadem a pak nás s Tysonem vychválila jako rozené chemiky. Byli jsme první, kdo kdy složil její zkoušku do třiceti vteřin. Byla jsem ráda, že dopoledne rychle ubíhá, tak jsem aspoň nemusela myslet na své problémy. Nesnesla jsem představu, že se v táboře mohlo něco pokazit. Navíc žádná z holek mi o ničem pořád nic neřekla. A ještě horší bylo, že jsem se nedokázala zbavit vzpomínky na ten příšerný sen. Měla jsem hrozný pocit, že je Grover v nebezpečí.
Když jsme ve společenských vědách kreslili mapy se zeměpisnými šířkami a délkami, otevřela jsem si notes a zíral na fotku, kterou jsem měla uvnitř. Byla to samostatná fotka mě, Camille a Luka kterou jsme vyfotili ve stejný den jako tu na mém nočním stolku. Nechávala jsem si ji u sebe, protože jsem na něj chtěla vzpomínat. Právě jsem se chystala zavřít notes, když se ke mně naklonil Matt Sloan a vytrhl mi fotku z kroužků. „Co děláš!“ zaprotestovala jsem. Sloan si prohlédl obrázek a vyvalil oči. „No páni, Jacksonová. Kdo to je? Snad to není tvůj –“ ani jsem nechtěla vědět co chtěl říct.
„Vrať mi to!“ vykřikla jsem, bylo to to jediné co mi po Lukovi opravdu zbylo pokud nepočítám i tu druhou fotku. Sloan podal fotku svým hnusným kámošům, kteří se začali řehtat a cupovat ji na kousky. Byli cizí, museli tu být na návštěvě, protože všichni měli připíchnuté ty pitomé štítky z přijímací kanceláře s nápisem AHOJ! JMENUJU SE: … Museli mít taky dost nemožný smysl pro humor, protože si tam vyplnili blbiny jako MORKOCUC, LEBKOŽROUT a KŘUPAN. Tak se přece nikdo nejmenuje. Vykřikla jsem když jsem to viděla, bylo to jakoby mi vzali část mé duše a znovu mi zlomili srdce.
„Zabiju je“ zavrčí Poseidon, který si představuje svou třináctiletou dceru v slzách když cupují poslední věc která jí zůstala po jejím bratrovi ve všem kromě krve. „Tati, ne, to je v pořádku, jsou to roky, dávno jsou určitě mrtví, zatímco já jsem nesmrtelná bohyně, je to v pořádku, navíc máme Luka zpátky, takže je to už úplně jedno“ ujišťuje ho Persis a snaží se zastavit svého otce od masové vraždy. Poseidon se na svou dceru usměje. „A tu fotku jsem znovu dostala, Luke měl u sebe kopii a udělal mi další“ dodává Persis a ukáže na svého nejlepšího přítele.
„Tihle kluci sem příští rok nastoupí,“ pochlubil se Sloan, jako by mě to mělo vyděsit. „Vsadím se, že oni mají prachy na školu, ne jako ten tvůj imbecilní kámoš.“ „On není imbecilní.“ Musela jsem se vážně, vážně moc snažit, abych Sloana nepraštila přímo mezi oči. „Ty jsi ale chudinka, Jacksonová. Dobře, že ti příští hodinu to utrpení zkrátím.“ Jeho obří kamarádi mezitím žvýkali moji fotku. Chtěl jsem se do nich pustit, ale byli to lidé, a nikdy, nikdy v životě bych si nemohla vztek a smutek vybít na smrtelnících ať už byli sebehorší, ne když jsem měla rodiče a moc takové jaké jsem měla.
Zazvonil zvonek. Když jsme s Tysonem odcházeli ze třídy, dostal se ke mně hlas. „Persis“ Rozhlédla jsem se po chodbě se skříňkami, ale nikdo si mě nevšímal. Stejně by mě žádná holka z Meriwetheru ani za nic neoslovila. Než jsem měl čas se rozmyslet, jestli se mi to jenom zdálo, nebo ne, nahrnul se dav lidí do tělocvičny a nás s Tysonem strhl s sebou. Čekal nás tělocvik. Náš učitel nám slíbil zápas ve vybíjené a Matt Sloan mi slíbil, že mě zabije. Bleskově jsem se v šatně převlékla a vydala se k tělocvičně, když mě oslovil stále nepřevlečený Tyson. „Persis?“ zvolal na mě.
„Mohla bys… hm…“ „Jo. Jasně.“ Snažila jsem se to neříct naštvaně, protože na něj jsem naštvaná nebyla. „Jo, jasně, člověče.“ Tyson zmizel do posilovny. Hlídala jsem přede dveřmi, než se převlékne. Připadalo mi to dost trapné, ale prosil mě o to skoro pokaždé. Zřejmě proto, že byl po celém těle chlupatý a na zádech měl divné jizvy. Nikdy jsem neměla odvahu se ho na ně zeptat. Každopádně, dost tvrdě jsem se poučila o tom, že když si někdo z Tysona utahuje při převlékání, rozčilí se a začne vytrhávat dvířka od skříněk. Když jsme vešli do tělocvičny, tělocvikář Nunley seděl za svým stolkem a četl si časopis Sports Illustrated.
Nunleyovi bylo asi tak milion roků, měl bifokální brýle a mastnou vlnu šedých vlasů a byl bezzubý. Připomínal mi Orákulum v Táboře polokrevných – což byla seschlá mumie – až na to, že se o moc míň hýbal a nikdy nechrlil zelený kouř. No, aspoň jsem ho při tom zatím neviděla. Matt Sloan se zeptal: „Trenére, můžu být kapitánem?“ „Co?“ Nunley vzhlédl od časopisu. „Jo,“ zamumlal. „Mmhmm.“ Sloan se zašklebil a začal si vybírat hráče. Udělal ze mě kapitána druhého týmu, ale bylo úplně fuk, koho jsem si vybrala, protože všichni sportovci a oblíbenci se přesunuli ke Sloanovi.
A ta skupina cizích kluků taky. Já měla na své straně Tysona, Kiaru, Kate, Adaru a Elenu, počítačového cvoka Coreye Bailera, matematického génia Rádže Mandaliho a půl tuctu dalších kluků, které Sloan a jeho banda vždycky trápili. Normálně by mi úplně stačil Tyson – sám se vyrovnal půlce týmu – ale ti hosté ve Sloanově družstvu byli skoro stejně velcí a vypadali silní jako on a bylo jich šest. Matt Sloan vysypal doprostřed tělocvičny koš plný míčů. „Smrad,“ zamumlal Tyson. „Divný smrad.“ Podívala jsem se na něj. „Jaký divný smrad?“ zeptala se Kate a sledovala ho.
Podívala jsem se na holky, sotva jsme mohli počítat s tím, že mluví o sobě, takže se něco rozhodně dělo, ale Kiara jen pokrčila rameny, taky nechápala o co přesně jde. „To oni.“ Tyson ukázal na Sloanovy nové kamarády. „Divně smrdí.“ Adara ke mně přistoupila. „Monstra?“ ptá se mě tiše a já pokrčím rameny. Hádám že pět polobohyň by přitáhlo asi hodně monster ale až do teď se žádný incident nestal. Podívala jsem se na ně pořádně. Ti návštěvníci křupali klouby na rukách a měřili si nás, jako by se blížil masakr. Musela jsem pořád přemýšlet, odkud asi přišli.
Odněkud, kde krmí děti syrovým masem a mlátí je holemi. Ale nepřipadali mi jako monstra. Blahovolné, Syn královny Pásifaé, a všichni ostatní vypadali hned na první pohled jako monstra, tedy mimo tetičky Em, ale nebyla jsem si jistá na kolik byla ona monstrem. Sloan zapískal na trenérovu píšťalku a hra začala. Sloanův tým se rozběhl ke středové čáře. Rádž Mandali na mé straně vykřikl něco urdsky, snad „Musím čurat!“ a rozběhl se k východu. Corey Bailer se pokusil zalézt za rohož u zdi a schovat se. Zbytek mého týmu se ustrašeně krčil a snažil se nevypadat jako vhodný cíl.
Holky je sledovali. „A prý chlapy mají být to dominantnější pohlaví“ utrousí Elena a obrátí oči v sloup. „Leno na to není čas“ okřiknu jí pohoršeně i když mi to přijde k smíchu. „Tysone,“ zavolala jsem. „Pojďme –“ Míč mě praštil do břicha. Tvrdě jsem dosedl na zadek doprostřed tělocvičny. Druhý tým se rozřehtal. Nemohla jsem dýchat, bolest pohltila můj hrudník, viděla jsem rozmazaně a nedokázala jsem se postavit. Připadalo mi, že si ze mě udělala boxovací pytel nějaká gorila. Nechtělo se mi věřit, že by někdo dokázal tak tvrdě praštit.
„Měla jsi vnitřní krvácení?!“ Triton na Persis vytřeští oči. „Apollo mě nakonec uzdravil, ale ano“ souhlasí Persis, která na to nerada vzpomíná. „Jakmile skončí tahle kapitola chci udělat celý souhrn všech tvých zranění a jak přesně a kým byli uzdravení“ oznámí Apollo a pevně se na bohyni dívá. „Hádat se nebudu, jsem obklopená ochranářskými idioty kteří si mě přehodí přes ramena a násilím mě k tobě dostanou, takže to nemá cenu“ Persis pokrčí rameny, vzdala se pokusů s kýmkoliv z nich se hádat. Uvědomuje si že vědí že je nesmrtelná ale taky chápe že se o ní bojí, a ona je s tím v pořádku.
„Persis!“ to byl zhrozený výkřik Adary která ke mně poklekla a panicky mě sledovala. Tyson zaječel: „Persis, skrč se!“ Převalila jsem se a kolem ucha mi rychlostí světla prosvištěl další míč. Prááásk! Zasáhl rohož na zdi a Corey Bailer vyjekl. „Hej!“ zařvala Kiara na Sloanův tým. „Takhle někoho zabijete!“ Návštěvník jménem Křupan se na mě ďábelsky zašklebil. Vypadal teď jaksi větší… dokonce vyšší než Tyson. Pod tričkem se mu napínaly bicepsy. „To taky doufám, Persiphone Jackson! To doufám!“ Oslovil mě tak, že mi z toho přejel mráz po zádech. Nikdo mi neříkal Persiphone kromě těch, kteří věděli, kdo doopravdy jsem. A to byli kamarádi… a nepřátelé.
„Co to říkal Tyson? Divně smrdí?“ ptá se panicky Adara. „Nestvůry“ souhlasila Kate. Ti cizí kluci kolem Matta Sloana se zvětšovali. Už to nebyly děti. Byli to dvouapůlmetroví obři se šíleným pohledem, špičatými zuby a chlupatými pažemi, potetovanými hady a tanečnicemi hula a valentinskými srdci. Matt Sloan pustil míč. „Tak pr! Vy nejste z Detroitu! Kdo…“ Ostatní kluci z jeho týmu začali ječet a couvat k východu, ale obr jménem Morkocuc s vražednou přesností hodil míč. Ten prosvištěl kolem Rádže Mandaliho, zrovna když se chystal zmizet, pak narazil do dveří a nějakým kouzlem je zamkl.
Rádž a pár dalších kluků do nich zoufale bušili, ale dveře se ani nepohnuly. „Pusťte je ven!“ ječela jsem na ty obry. Ten, co se jmenoval Křupan, na mě zavrčel. Na bicepsu měl vytetováno: K. miluje dětičky. „Pustit naše chutná soustíčka? To ne, dcero boha moře. My, Laistrygonové, nehrajeme jen o tvoji smrt. Chceme oběd!“ Mávl rukou a na středové čáře se objevila další dávka míčů – ale tyhle nebyly z červené gumy. Byly bronzové, velké jako dělové koule, děrované jako míčky na florbal, a z těch děr vycházely plameny. Musely být rozžhavené, ale obři je brali holýma rukama.
„Trenére!“ vykřikla Elena zoufale. Nunley ospale vzhlédl, ale pokud na té vybíjené viděl něco nenormálního, nechal to plavat. To je ten problém se smrtelníky. Vidění jim zahaluje kouzelná síla zvaná mlha, která kryje opravdový vzhled nestvůr a bohů, takže smrtelníci vidí jenom to, co dokážou pochopit. Trenér možná viděl pár osmáků, kteří jako obyčejně drtí mladší kluky. Ostatní kluci nejspíš viděli, jak se banda Matta Sloana chystá rozhazovat zápalné lahve. (Nebylo by to poprvé.) V každém případě jsem byla přesvědčená o tom, že si nikdo jiný neuvědomuje, o co jde.
Že tu čelíme opravdovým lidožravým krvežíznivým nestvůrám. Bohové potřebovala bych tu Siriuse, byl tu v utajení jako učitel dějepisu jako kdysi Chiron, ale teď bych byla raději kdyby byl tělocvikář. Každopádně modlit se k němu by mi právě teď moc nepomohlo. „Jo. Mm-hmm,“ zamumlal tělocvikář. „Hrajte slušně.“ A vrátil se zas ke svému časopisu. Obr jménem Lebkožrout hodil míč. Odskočil jsem na bok a žhavá bronzová koule se kolem mě prořítila a ožehla mi rameno, vykřikla jsem, určitě to budou minimálně popáleniny druhého stupně. „Persis!“ vykřikla Kate a stáhla mě bokem od další koule přímo k mým spoluhráčům.
„Corey!“ vykřikla jsem. Tyson ho vytáhl zpoza žíněnky zrovna ve chvíli, kdy na ní ta koule vybuchla a proměnila ji na kouřící cucky. „Utečte!“ nakázala jsem svým spoluhráčům. „Druhým východem!“ Rozběhli se k šatně, ale Křupan znovu máchl rukou a i tyhle dveře se zabouchly. „Otevřu je! Ale potřebujeme je zabavit!“ Kate ukáže na obry. Přikývnu pokud někdo dokáže otevřít zamčené dveře je to Kate, ať už kouzlem nebo protože ji Chris naučil odemykat zamčené dveře vlásenkou. Nabídl se že to naučí i mě ale odněkud ho praštila leklá ryba kterou hádám poslal táta.
„Poseidone!“ vykřikne naprosto pohoršeně Amphititre. Tritonovi ústa cukají protože mu to připadá naprosto vtipné. „Jo celý tábor si pamatuje ten pohled na Chrise s leklou rybou rozplácnutou přes celou jeho tvář“ směje se Clarisse a Chris se na svou manželku mračí. „Na tátovu obranu, to bylo dost vtipné, navíc mě to podle jeho slov chtěl prý naučit sám“ oznámí Persis. „Poseidone!“ Amphititre svému manželovi dá pohlavek. „Na mou obranu se to ještě nestalo!“ brání se rychle Poseidon ale to už mu nepomůže. „Naše dceru už jsi zkazil“ utrousí Amphititre.
„Nikdo neodejde, dokud nebudeš ze hry!“ zaburácel Křupan. „A nebudeš ze hry, dokud tě nesníme!“ Odpálil svůj kulový blesk. Moji spoluhráči se rozprchli a koule vypálila kráter do podlahy tělocvičny. Vypálil další a ta zasáhla Elenu, která spadla na zem a byla téměř bezvládná. „Eleno!“ vykřiknu a skloním se k ní, kontroluju jí její životní funkce. Pořád žije a pořád dýchá ale je to jenom tak tak. „Persis máš meč?“ ptá s mě Kiara. „Ne, jsme v tělocviku“ zamítnu a pokroutím hlavou. „Voda Persis! Udělej okolo ní nepropustnou bublinu z vody!“ radí mi Adara a já doufám že to vyjde.
Zavřu oči a myslím na ochranu své nejlepší kamarádky. Když oči otevřu, okolo Eleny je bublina která jí chrání. „Může to udělat na ostatních?“ ptá se Kate. „Nevíme jak dlouho to vydrží na Leně, a nevíme kolik jich zvládne“ namítne Kiara. „Alespoň to musíme zkusit“ oznámí Rose a ukáže na naše vyděšené spoluhráče. „Persis“ Rose mě osloví a já přikývnu. Vydám se k našim zbylým spoluhráčům a okolo většiny z nich vytvořím ochrannou bublinu. „Teď je jen otázkou jak dlouho to vydrží“ vydechne Kate, cítím se slabší, v tom musím svým kamarádkám dát za pravdu.
„Jako třináctiletá to nevydržíš moc dlouho, ne na tolika lidech, někdo vám musí rychle přijít na pomoc“ pronese Theseus a podívá se na svou sestru. „Neboj nakonec pomoc dostaneme ale ještě několik minut na to budeme úplně sami“ oznámí Kiara s povzdechem. „Navíc Persis bude mít další stupidní sebevražedný plán, tak jako vždycky“ Kate propálí svou nejlepší kamarádku pohledem. „Na mou obranu jsme nemohli dělat nic jiného, do slova, byli jsme v nouzi a byl to jediný plán který jsme měli“ brání se Persis. „Neptala jsi se nás na naše plány!“ okřikne jí Adara pohoršeně a Persis od nich rychle odvrátí pohled.
Svištěla na mě další ohnivá koule. Tyson mě odstrčil z cesty, ale výbuch mě stejně srazil na zem. Zjistila jsem, že ležím roztažena na podlaze tělocvičny, omráčená kouřem, s největší pravděpodobností s vnitřním krvácením, batikované tričko poseté syčícími dírkami. Zpoza středové čáry na mě hladově shlíželi dva obři. „Maso!“ zařvali. „Maso hrdiny na oběd!“ Oba zamířili. „Persis“ slyším křik svých kamarádek. „Persis, potřebuje pomoct!“ vyjekl Tyson a skočil přede mě, zrovna když ti dva odpálili míče. „Tysone!“ vykřikla jsem, ale bylo pozdě. Oba míče ho zasáhly… ale ne… chytil je.
Ten neohrabaný Tyson, který srážel laboratorní zkumavky a pravidelně lámal prolézačky na hřišti, nějak chytil ty dva žhavé kovové míče, které se na něj řítily rychlostí milionů mil za hodinu. Odrazil je zpátky na jejich zaskočené majitele a ti jen zavřeštěli: „TO NEEE!“, když jim bronzové koule explodovaly na hrudi. Obři se rozpadli na dva sloupy plamenů – prima, tím se potvrdilo, že to vážně byly nestvůry. Nestvůry neumírají. Jenom se rozptýlí na kouř a prach, čímž ušetří hrdinům spoustu práce s úklidem po boji. „Bratři moji!“ zabědoval kanibal Křupan.
Napnul svaly a jeho vytetované Dětičky se zavlnily. „Za to mi zaplatíš!“ „Tysone!“ zakřičela jsem. „Dávej pozor!“ Hnala se na nás další kometa. Tyson ji taktak stačil srazit stranou. Proletěla učiteli Nunleyovi přímo nad hlavou a přistála za bariérou pro diváky s mohutným PRÁÁÁSK! Kluci pobíhali kolem a ječeli, snažili se vyhýbat žhnoucím kráterům v podlaze. Jiní bušili na dveře a volali o pomoc. Sám Sloan stál zkoprnělý strachem uprostřed hřiště a nevěřícně zíral, jak kolem něj létají vražedné míče. Trenér Nunley pořád nic neviděl. Poťukal si na naslouchátko, jako by mu ho ty exploze nějak rušily.
Ale dál upíral oči do časopisu. Ten randál musela slyšet celá škola. „Vítězství bude naše!“ zaburácel kanibal Křupan. „Pochutnáme si na vašich kostech!“ Chtěla jsem mu říct, že tu vybíjenou bere nějak vážně, ale než jsem to stačila udělat, zvedl další kouli. Zbylí tři obři ho napodobili. Věděla jsem, že jsme mrtví. Tyson nedokáže všechny míče odrazit najednou. Ruce musel mít hrozivě popálené od toho, jak blokoval tu první palbu. Kate by nedokázala otevřít dveře v čas. Elena byla v bezvědomí a Kiara s Adarou toho moc nezmohli stejně jako já bez našich zbraní, bez mého meče…
Dostala jsem bláznivý nápad. Rozběhla jsem se k šatně. „Zmizte!“ nakázala jsem svým spoluhráčům. „Zmizte od těch dveří.“ Za mnou se ozvaly výbuchy. Tyson odrazil dva míče zpátky na jejich majitele a rozprášil je na popel. Takže zbývali ještě dva obři. Třetí koule se valila přímo na mě. Přinutila jsem se počkat – „Persis uteč!“ křičela Kiara ale to nebyl plán. jednadvacet, jednadvacet – a pak jsem se vrhla na bok a žhavá koule zdemolovala dveře do šatny. Stěna se rozpadla. Po celé tělocvičně pršela dvířka skříněk, ponožky, suspenzory a další nechutně špinavé osobní věci.
„Ty jsi naprosto šílená!“ Amphititre to už prostě nedává. Poseidon jen sedí na trůnu z vytřeštěnýma očima a Persis začíná přemýšlet jestli mu tentokrát opravdu nezpůsobila reálný infarkt. „Tati? Jsi v pořádku?“ ptá se opatrně Persis a pozoruje ho. „Máš domácí vězení do konce svého nesmrtelného života“ oznámí Poseidon. „To nemůžeš! Jsem dospělá! Je mi 119 let!“ vykřikne pohoršeně Persis. „Ale ano můžu, máš domácí vězení, tvoje vnoučata ti dojdou říct až skončí!“ odsekne Poseidon. „Uvědomuje si že to bude ještě horší?“ ptá se tiše Camille a Triton ji rychle umlčí aby jeho otec nedostal opravdu infarkt.
Obrátila jsem se právě včas, abych viděl, jak Tyson praštil Lebkožrouta do obličeje. Obr se zhroutil. Ale ten poslední gigant, Křupan, si moudře držel míč a čekal na příležitost. Jakmile se k němu Tyson obrátil, hodil. „Ne!“ zaječela jsem. Koule udeřila Tysona přímo do prsou. Přeletěl přes celé hřiště a narazil do zadní stěny. Ta praskla, její kus se na něj zřítil a odhalil díru, vedoucí přímo na Church Street. Netušila jsem, jak to mohl Tyson přežít, ale vypadal jenom omráčený. U nohou mu kouřila bronzová koule. Tyson se ji pokusil zvednout, ale jak byl omámený, zhroutil se dozadu do hromady tvárnic.
„Sláva!“ radoval se Křupan. „Zbyl jsem poslední ve hře! Budu mít spoustu masa! Přinesu i domů dětičkám!“ Sebral další míč a namířil ho na Tysona. „Přestaň!“ vykřikla jsem. „Ty chceš přece mě!“ Obr se zašklebil. „Chceš umřít první, mladá hrdinko?“ Musela jsem něco udělat. Můj meč tady někde musel být. Pak jsem zahlédla svoje džíny v kouřící hromadě oblečení přímo u obrových nohou. Kdybych se tam tak dokázala dostat… věděla jsem, že to nemá cenu, ale stejně jsem vyrazil. Obr se zachechtal. „Blíží se mi oběd.“ Napřáhl ruku, aby hodil kouli. Připravila jsem se na smrt.
Zničehonic to obří tělo ztuhlo. Škodolibá radost v jeho tváři se proměnila ve výraz překvapení. Přesně v místech, kde by měl mít pupek, se mu rozervalo tričko a vyrostlo z něj něco jako roh – ne, roh to nebyl – ale lesklý hrot čepele. Míč mu vypadl z ruky. Netvor zíral dolů na nůž, který ho právě zezadu probodl. Zamumlal: „Au,“ a rozprskl se do mraku zeleného plamene. Počítala jsem, že to dětičky asi dost rozhodí. V tom kouři stála moje kamarádka Camille. Tvář měla špinavou a poškrábanou. Baseballovou čepici která patřila Kiaře měla vraženou do kapsy, v ruce bronzový nůž a v očích šedých jako bouřka divoký výraz.
„Pár týdnů před tím se mě zeptala jestli si ji může půjčit, neviděla jsem důvod proč by nemohla, takže jsem jí čepici půjčila a naštěstí se to vyplatilo, kdyby se neobjevila Persis by byla mrtvá“ vysvětluje Kiara a usměje se na ženu. „Jste moje rodina a věděla jsem že se něco děje, takže jsem se musela ujistit že poslední den ve vaší škole bude v pořádku. Navíc jsem vás potřebovala doplnit do všeho ostatního co se děje v táboře a tak dál“ vysvětluje Camille a pokrčí rameny, pravdou ale bylo že prostě měla divný pocit a byla slepičí matka možná stejně jako byla i samotná Persis.
Matt Sloan, který tam celou dobu stál zaražený, konečně přišel k sobě. Zamrkal na Camille, jako by si ji matně uvědomil z fotky v mém notesu. „To je ta holka na té fotce“ Camille ho praštila do nosu a uzemnila ho. „A ty,“ poradila mu, „nech moje kamarádky na pokoji.“ Tělocvična byla v plamenech. Kluci pořád pobíhali kolem a křičeli. Slyšel jsem kvílet sirény a zkomolený hlas ze školního rozhlasu. Skrz skleněné dveře východu jsem viděl ředitele pana Bonsaie, jak zápasí se zámkem, a za ním se hromadil dav učitelů. „Camille“ vykoktala jsem. „Jak jsi… jak dlouho jsi…“
„Vlastně celé dopoledne.“ Zastrčila si nůž do pouzdra. „Snažila jsem se najít vhodnou dobu, abych si s tebou promluvila, ale nikdy jste nebyli sami.“ „Tamhle!“ vykřikla nějaká žena. Dveře se rozletěly a dovnitř se začali valit dospělí. „Sejdeme se venku, popadni holky a Tysona, zatím zavolám Apolla, musíte být uzdravení“ pronese Camille nasadila si svou baseballovou čepici týmu Yankeeů, která patřila Kiaře a okamžitě zmizela. Takže jsme zůstaly stát sám uprostřed doutnající tělocvičny, když ke mně došel ředitel s půlkou učitelského sboru a se dvěma policisty.
„Persiphone Jackson?“ promluvil pan Bonsai. „Co… jak…“ Tyson u rozpadlé zdi zasténal a zvedl se z hromady tvárnic. „Hlava bolí.“ Přistoupil k nám i Matt Sloan. S vyděšeným výrazem se zaměřil na mě. „To udělala Persis, pane Bonsai! On zapálil celou budovu. Trenér Nunley vám to řekne! On to všechno viděl!“ Tělocvikář Nunley si dál svědomitě četl časopis, ale při mé smůle si vybral zrovna tu chvíli a vzhlédl, když Sloan vyslovil jeho jméno. „Co? Jo. Mm-hmm.“ Ostatní dospělí se obrátili ke mně. Věděla jsem, že mi nikdy neuvěří, i kdybych jim mohla říct pravdu. Popadla jsem ze svých zničených džínů Anaklusmos, a podívala se na holky a Tysona.
„Jdeme“ pronesla jsem a všichni jsme vyšli z budovy. Camille na nás už čekala i s Apollem. „Lena“ vydechla jsem a ukázala jsem na dívku kterou Tyson nesl v náručí. Apollo k ní přešel, nebyla jsem si jistá jak přesně to fungovalo a co dělal ale Lena se brzo probudila. „Persis může mít vnitřní krvácení“ vysvětluje Kate a sleduje mě. „Podíváme se na to“ souhlasí Apollo a přejde ke mně. „Bude to trochu lechtat je to diagnostika abych věděl co přesně je s tebou špatně a abych věděl co uzdravuji“ vysvětloval Apollo jak nejlépe uměl, přikývla jsem neměla jsem sílu hádat se.
Apollo se brzo zamračil. „Rozhodně vnitřní krvácení ale hned to vyřešíme“ ujistil mě, ozářilo mě zlaté světlo. Konečně jsem měla pocit že můžu znovu dýchat, nic nebylo rozmazané a nebolelo mě celé tělo, všechno se cítilo víc normálně než v poslední hodině. „Děkuji lorde Apollo“ vydechnu. „Nic z toho, jenom Apollo, a není za co, pokud by jste potřebovali pomoc jen se ke mně modlete“ Apollo na nás mrkl a následně zmizel. „Jsi v pořádku?“ hned se otočím na Lenu. „Neboj se, nic mi není“ ujišťuje mě a já jí věřím, věděla jsem že by mi nelhala o svém stavu.
„To byl opravdu strašný stres ale děkuji Apollo že jsi je uzdravil“ Poseidon se na boha usměje i když věděl že je to budoucnost a že to ještě neudělal. „Kdykoliv, nenechal bych nikoho zraněného když mě požádají o pomoc“ ujišťuje ho Apollo. „Jen by mě zajímalo jak jsem nepoznal že je Lena moje spřízněná duše?“ nechápe Apollo. „V té době byla ještě moc mladá, pouto se aktivovalo když jí bylo sedmnáct od té doby jsi ji mohl poznat“ vysvětlí Clotho a uvede to na pravou míru. „Dobře, kdo čte jako další?“ ptá se Kiara. „Budu“ oznámí Camille a vezme si od ní knížku, vzhledem k tomu že byla v této kapitole bude i v další. „Dobře ale nejprve pauza“ oznámí Anthropos a všichni souhlasí.
Hello so in this chapter we talked about gods symbols also and i tought i would leave list of symbols there
Zeus - Lightingbolt
Thalia - Broken chains or bald eagle (symbol of freedom)
Artemis - Bow and arrows
Jason - Rainstorm
Hades - His helmet
Nico - Ghost
Hazel - Gemstone
Poseidon - Trident
Triton - Conch shell
Persis - Her sword Riptide
Athena - Owl
Kiara - Freesias or Rope knots (symbols of trust)
Hermes - Caduceus
Luke - Two-Faced Mask
Chris - Gold (Can not think about anything else)
Bellona - Spear and Torch
Reyna - Dove
Apollo - Lyra
Will - Safety pin or Bandages
Rachel - Evil Eye (hope it is called like that)
Ares - Spear
Clarisse - The poppy, the lamb
Frank - The chrysalis, Jing & Jang
Hecate - Torch
Kate - Rune
Nyx - Moon
Morpheus - A closed eye and a dark crown
Elena - Lambda, nightmare dream catcher
Afrodite - Rose
Adhara - Safire stone
Demeter - Cornucopia
Aeolus - Brown leather drawstring bag
Rose - Mountains
Hephaestus - Heavy hammer
Camille - Lava, Dragon
I hope i have everyone, if you can think of some better symbols for the demigod i will be all ears <3
Quick qestion! Would you want me to make new OC, maybe daughter of Chaos or Thanatos? For her to be soulmate of Theseus, Hermes, or some other god? Or someone like Zagreus? Or for Leo and for him to have redemtion arc?