Archive of Our Own ^beta

Chapter Text

Samantha Logan AS
KIARA PHOEBE EVANS
BOHYNE ARCHITEKTURY, DŮVĚRY, PLÁNŮ A BITEVNÍ STRATEGIE

Will Tudor AS
LUKE CASTELLAN
BŮH KRÁDEŽÍ, ZRADY A ZLODĚJŮ

Adelaide Kane AS
REYNA AVILA RAMIREZ
BOHYNĚ DĚDICTVÍ, RYCHLÉHO VÍTĚZSTVÍ, ŘÁDU A NADĚJE

Katherine McNamara AS
RACHEL ELLIZABETH DARE
BOYNĚ SMRTELNOSTI, PROROCTVÍ, OCHRANY A VYPRÁVĚNÍ PŘÍBĚHŮ

Chris Wood AS
CHRIS RODRIGUEZ
BŮH ZLATA, CESTOVATELŮ, OBCHODNÍKŮ A VĚRNOSTI

Candice Patton AS
CLARISSE LARUE
BOHYNĚ KRVEPROLITÍ, ZBRANÍ, VÁLEČNÝCH OBĚTÍ A OCHRÁNCE NEVINNÝCH

Zendaya Coleman AS
HAZEL LEVESQUE
BOHYNĚ KOVU, DRAHOKAMU, SKRYTÉ HODNOTY A HRDINNÉ SMRTI

Ross Butler AS
FRANK ZHANG
BŮH TRANSFORMACE, BOJE, ROVNOVÁHY A VÁLEČNÉHO BRNĚNÍ

Timothée Chalamet AS
NICCOLO ROBERTO DI ANGELO
BŮH NEKROMANCIE, VYTRVALOSTI A DUCHŮ

Danny Griffin AS
WILLIAM ANDREW SOLACE
BŮH SVĚTLA, LÉČENÍ, BEZPEČÍ A PÉČE

Eiza Gonzalez AS
KATHERINE FEY BLACK
BOHYNĚ KLETEB, ČARODĚJNICTVÍ, TAJEMSTVÍ, HÁDANEK, RUN A BOJOVÉ MAGIE

Joseph Morgan AS
HADES OLYMPUS
BŮH PODSVĚTÍ A MRTVÝCH, POHŘEBNÍCH OBŘADŮ, PRÁV MRTVÝCH, SKRYTÉ BOHATSTVÍ ZEMĚ, BOHATSTVÍ A KOVŮ, KRÁL PODSVĚTÍ

Emma Roberts AS
ELENA SOLANA ROMANOVA
BOHYNĚ NOCI, TEMNÉ HMOTY A ENERGIE, OSVÍCENÍ, LESKU, STÍNŮ A NOČNÍCH MŮR

Sam Clafflin AS
APOLLO ABAIOS
BŮH LUKOSTŘELBY, HUDBY, PROROCTVÍ, VĚŠTCŮ, LÉČENÍ, MORU, NEMOCÍ, SLUNCE, OCHRANY MLÁDEŽE, PEZIE, A KRÁL DNE

Lucas Till AS
JASON GRACE
BŮH ELEKTŘINY, VŮDCOVSTVÍ, DEŠTĚ A OBĚTÍ

Kelsey Asbielle Chow AS
ADHARA CALISTA MCLEAN
BOHYNĚ EMOCÍ, HOJNOSTI, SAFÍRŮ A VYBRANÉ RODINY

Melisa Asli Pamuk AS
ROSEMARY LILY STARK
BOHYNĚ DIVOKÉ PŘÍRODY, KOŘENŮ, SKLIZNĚ, NEBESKÉHO SVĚTLA, SEVERNÍHO VĚTRU A HURIKÁNU

Jensen Ackles AS
ARES AREIA
BŮH VÁLKY, KRVEPROLITÍ, KRVAVÝCH BOJŮ, ODVAHY, OBČANSKÉHO ŘÁDU, VÁLEČNÉHO BĚSNĚNÍ, A KRÁL VÁLEK

Emilia Clarke AS
PERSIPHONE RHEA JACKSON
BOHYNĚ TSUNAMI, HURIKÁNŮ, TEKUTIN, JEDU, OHÝBÁNÍ KRVE, STVOŘENÍ, ČASU A VODNÍCH KATASTROF, OCHRÁNCE POLOBOHŮ A LOAJALITY, KRÁLOVNA OLYMPU, KRÁLOVNA BOHŮ

Chris Hemsworth AS
ZEUS OLYMPUS
BŮH NEBE, KOSMU, BLESKŮ, POČASÍ, KRÁLOVSKÉHO MAJESTÁTU, ELEKTŘINY, ČESTI, SPRAVEDLNOSTI, POHYBU HVĚZD, ZÁKONA, POŘÁDKU, OCHRÁNCE A STVOŘITEL PTÁKŮ, A KRÁL BOHŮ, KRÁL OLYMPU

Kaya Scodelairo AS
THALIA GRAACE
BOHYNĚ NIČIVÝCH BOUŘEK, SVOBODY, LUKŮ, ZÁKONA, PORUČÍK LADY ARTEMIS

Jennifer Lawrence AS
ARTEMIS ARIKINE
BOHYNĚ LOVU, DIVOČINY, DIVOKÝCH ZVÍŘAT, PŘÍRODY, PORODU, PÉČE O DĚTI, VEGETACE, OCHRÁNKYNĚ DÍVEK, A KRÁLOVNA NOCI

Danielle Rose Russell AS
CAMILLE HOPE MARSHALL/LYBIE
BOHYNĚ MECHANIKY, ŽIVÝCH STROJŮ, VLN, LÁVY, PEKELNÉHO OHNĚ A OHNĚ/ REINKARNACE LYBIE

Logan Lerman AS
TRITON AEGAEUS
BŮH OCEÁNU, ŘEK, SOLNÝCH JEZER, VLN, MOŘSKÝCH TVORŮ, PRINC OLYMPU

Chapter Text

Bylo brzo ráno, většina Olympu už byla vzhůru, ale byla tu jedna zvláštní skupina lidí, nebo spíše bohů. Osmnáct bývalých polobohů společně sedělo v jednom velkém pokoji v relativní tichosti. Většina z nich dělala své věci, ale do pozadí jim hrála hudba a spousta z nich si k tomu pobrukovala. Vždycky to dělali, kdykoliv kdy potřebovali na chvíli vypnout a nechat všechno za sebou, dělali tohle. Ale spousta z nich měla myšlenky a otázky, a tak ticho nezůstalo moc dlouho než ho někdo z nich přerušil a vyslovil všechny svoje myšlenky a otázky nahlas.

„Co se stane až tohle všechno skončí? Až dočteme ty knížky? Co se stane potom? Budeme mít nějakou šanci vše napravit, změní se naše minulost a naše budoucnost to kým jsme?“ Frank se rozhodl ty myšlenky vyslovit jako první z nich. Všichni se na něj podívali. „To nevím ale vím že nás čeká ještě několik knížek, a ta poslední bude nejhorší, protože tam budou flashbacky s Tartaru, konverzace o tom co se tam stalo, a odhalení všeho co se dělo s bohy“ vysvětluje Rose a s povzdechem si pročísne vlasy, je to nejhorší noční můra každého z nich.

„V té době nám bylo už kolik? Dvacet?“ ptá se nahlas Adhara. „Myslím že dvacet jedna“ zamítne Rayna. „Nevíme jak to dopadne potom, ale pokud je tu šance na to vyhnout se vší té bolesti, zachránit lidi které milujeme, naše rodiče, měli bychom to vzít“ oznámí Nico. „Myslíte že sem dostanou nakonec i Biancu?“ zeptá se Hazel na svou sestru. „Možná když budeme číst knížku ve které bude“ souhlasí Will a ukáže na třetí knížku. „Persiphone Rhea Jackson a prokletí Titánů“ vydechne tiše Kiara a dělá se jí zle. „Má každá knížka moje jméno?“ ptá se vyčerpaně Persis.

Kiara vezme knížky do ruky a prohlíží je. „Většina z nich“ souhlasí. „Je tu Persiphone Rhea Jackson a zloděj blesků, moře nestvůr, prokletí titánů, bitva o labyrint, poslední z bohů“ vyjmenuje Luke. „Samozřejmě že ano“ utrousí Persis a obrátí oči v sloup. „Takže to necháme tak? Necháme je číst život a trauma Persis jenom tak?“ ptá se Will a všechny je sleduje. „Hádám že to je hlavně na Persis, je to její trauma“ oznámí Camille a podívá se na dívku. „Je to moje trauma? Říká ta co byla elektrizovaná holí a byla mrtvá a díky tomu získala vzpomínky na svůj minulý život“ Persis se na ni pobaveně podívá.

Nikdo nic ale neříká a všichni se stále dívají na ni. „Dobře za mě, je to asi v pořádku, sice stále chci zabít osudy, ale možná mají pravdu. Tohle všechno dělám jenom sama sobě, protože z nikým z vás nemluvím o těch věcech které s v těch knížkách stali, o tom co se mě stalo, a nikdo z vás nemluví se mnou o tom co se stalo vás protože se bojíte toho že mě víc traumatizujete“ Persis se odmlčí. „Jsme přátelé, jsme nejlepší přátelé ale hlavně je rodina a je čas abychom se přestali bát důvěřovat si jenom kvůli věcem které se stali, a o kterých se bojíme jeden z druhým mluvit“ vysvětluje Persis.

Všichni ji tiše sledují. „Dobře“ Camille nakonec promluví. „Dobře, přečteme to, konečně si řekneme všechno, a uzdravíme se společně bez ohledu na to co se po tom všem stane“ souhlasí Camille. „Protože i po tom všem ať už se stane cokoliv, my budeme pořád rodina“ souhlasí Elena a na všechny se usměje. „Dobře skupinové objetí!“ vykřikne nadšeně Will. Persis se rozesměje když jí vtáhnou do objetí. „Dobře kdo mi šahá na zadek?“ ptá se podrážděně Thalia. „Promiň snažím se ti ukrást peněženku“ vyhrkne Chris. „Kdo šlohnul peněženku mě?!“ vykřikne Clarisse.

„Promiň“ Luke jí s povzdechem podá zpátky její peněženku. „Lidi“ Persis je ještě osloví a všichni se na ni podívají. „Přemýšlela jsem, po tom co jsem mluvila s osudy“ začne Persis a na těžko polkne. „Řekli mi že bráním sama sobě se uzdravit a že si tím ubližuji, nutím samu sebe ublížit si“ vysvětluje Persis. „Máme říct že s tím souhlasíme nebo raději mlčet?“ ptá se opatrně Jason a Persis se na něj uslzeně usměje. „Řeknu to sama neboj se, měli pravdu, myslím si že musí bolet a tak samu sebe nutím aby to bolelo“ souhlasí Persis.

„Takže jsem se chtěla zeptat co si myslíte o tom že bych si změnila prostřední jméno“ promluví Persis a všichni jí sledují. „Že mám seznam těch perfektních jmen seřazených podle abecedy“ oznámí Kiara na jistotu a Persis se rozesměje. „Samozřejmě že máš“ Persis se usměje. „Můj je seřazený podle pravděpodobnosti že si ho vybereš“ prohlásí Nico. „Ještě někdo má seznam?“ ptá se pobaveně Persis a většina z nich zvedne ruce. „Nikdo z nás nechtěl nic říct vzhledem ke všemu, čekali jsme až to přineseš ty“ vysvětluje Adhara a lehce se na svou kamarádku usměje.

„Dobře tak mi dejte ty seznamy a já si je prohlédnu, vyberu nejlepší a společně se rozhodneme“ oznámí Persis a všichni okamžitě přikývnou. „Dobře teď ale jdeme do sálů jsem si jistá že všichni ostatní na nás netrpělivě čekají“ oznámí Thalia, obejme Persis okolo ramene a společně jdou všichni do sálu na Olympu. Je tam roztažený stůl k snídani, Hestia s Demeter společně vaří. Zeus, Poseidon a Hádes o něčem diskutují. Apollo a Artemis hrají se Siriusem hry, a Hecate s Nyx něco řeší. Ostatní nejsou nikde v dohlednu. „Kde je máma a Triton s Theseusem?“ ptá se Persis.

„Šli pro Pallas, nechtějí ji nechávat tak dlouho samotnou tak jí dovedou sem aby četla s námi“ Poseidon vzhlédne od konverzace a usměje se na svou dceru. Rose jde k Demeter a Hestii a nabízí pomoc kterou bohyně rády přijmou. „Chci vůbec vědět o čem je táhle válečná porada?“ Persis si přisedne k třem bohům. „Plány pro Kronose“ vysvětlí Hádes a ukáže jí papír. „Kdy jim řekneme že Gaia je taky problém?“ Kate se skloní k Persis která jí praští. Kate ale nemluví dost potichu a tři bohové k ní zvednou pohled. „Samozřejmě že naše babička musí být problém taky“ Zeus chce vraždit.

„Hlavně pro Persis“ Thalia se chce tak moc smát. „Co jsi provedla?“ Poseidon se na svou dceru podívá. „Byla to její chyba!“ brání se Persis hlasitě. „Hovadina“ odsekne Hádes. „Zeptala se mě na moje poslední přání ze smrtí oznámila jsem aby přestala mít děti! Nic víc nic míň!“ Persis zvedne ruce nad hlavy. Poseidon to nevydrží a začne se smát. „Musím se zeptat, posloucháš ty někdy ten malý hlásek ve svojí hlavě který ti říká že je něco špatný nápad?“ Zeus sleduje svou spřízněnou duši. „Jo ale zní až moc jako Kiara takže ho po většinu času prostě ignoruji“ Persis pokrčí rameny.

Kiara k ní přistoupí a rovnou jí dá pohlavek. „Proč přesně se jedna ta knížka jmenuje dcera Neptuna?“ Ares drží v ruce knížky. „Pamatuješ když jsme přišli a já říkala že mi Hera vymazala paměť?“ ptá se Persis a Ares přikývne. „Dostala jsem se do tábora Jupiter, kde mě považovali za Neptunovu dceru a tam jsme potkali Raynu“ vysvětlí Persis, a úplně vynechává Octaviana. „O Octavianovi jim neřekneš?“ ptá se Rayna a Persis na ni vztyčí prostředníček. „Kdo je to?“ ptá se Poseidon, který přísahá že už to jméno zní jako jméno nějakého naprostého kreténa.

„Octavian je dědictvím Apolla“ vydechne Persis a odvrátí od otce pohled. „Co udělal?“ Apollo se k nim přidá. „Řekněme že jsme řešili spoustu z “Persis by neměla žít, je anomálie, je to monstrum, stejně jako Neptun, kterého většina Římanů nesnáší“ a bla, bla bla“ vysvětluje Rayna. „A zůstaneme u toho“ Persis jí přeruší a Rayna se na ni zamračeně podívá. „Co udělal?“ Zeus se podívá přímo na Raynu. „Obtěžoval Persis, myslel si že na ni má právo“ utrousí Rayna. „Taky se dozvěděl jak rychle můžou lidské zuby někomu utrhnout ucho“ Rayna se docela pyšně podívá směrem k Persis.

„Ano ale s tím abychom ho proměnili v sochu Medúzinou hlavou jsi nesouhlasila“ Persis se našpulí. Rayna se zasměje a vrátí se zpátky k Rachel. „Řekla jsi mi o něm?“ ptá se Poseidon. „Řekla jsem o něm Afrodite“ Persis kývne hlavou k bohyni a Poseidon se na ni mrtvolně dívá. „Tati, bez urážky ale o některých věcech dcera se svým otcem mluvit nechce“ chystala se odkašlat a pronést Kronosovo jméno ale viděla pohledy svých přátel a je si jistá že by jí tentokrát doopravdy zabili pokud by si ještě jednou udělala legraci ze svého traumatu a popravdě pohled od Zeuse a Hádese nebyl o nic lepší.

„Dobře ale odklonili jsme se od témata, co jsou vaše plány pro Kronose?“ zeptá se Kate. „Nesmíme mu dovolit povstat, takže ho musíme dostat z Tartaru a zbavit se ho na trvalo dřív než stihne udělat cokoliv z toho co v budoucnosti udělá“ vysvětluje Hádes. „A kdo pro něj do Tartaru půjde?“ Persis na ně pohlédne. „Já, jako jediný se tam dost dobře vyznám“ ujistí ji Hádes. „Měla by jít s tebou“ všichni sebou trhnou když se ozve Clotho. „Zbláznila jsi se?“ ptá se vyděšeně Poseidon. „Potřebuje se postavit svým démonům Poseidone, potřebuje to aby se mohla uzdravit“ vysvětlí Lachesis a podívá se na Persis.

„Dobře, půjdu s ním“ souhlasí Persis, nepochybuje o tom, věří v to že osudy pro ni chtějí jen to nejlepší a že jí chtějí pouze pomoct, že se jí nesnaží ublížit. Takže to udělá. „Jsi si jistá? Nemusíš to dělat, a nikdo z nás tě do toho nebude nutit“ Zeus jí sleduje a ona si povzdechne. „Musím, myslím že musím, myslím že to musím vidět na vlastní oči a postavit se tomu všemu tváří v tvář“ Persis se pokusí usmát. „Budu tam celou dobu s tebou, nic se ti nestane, a nedovolím mu aby ti ublížil“ Hádes se na svou neteř usměje. Persis to ví, ví že mu může věřit a ví že s ním se nemusí bát.

„Dobře, uh, tati chtěla jsem s tebou o něčem ještě mluvit“ Persis se podívá přímo na Poseidona. „Chtěla jsem si změnit svoje prostřední jméno, a máma vybrala obě, takže jsem doufala že mi ho pomůžeš vybrat ty“ bohové Persis se dlouho necítila tak trapně. Poseidon nic neříkal ale měl ve tváři zvláštní výraz. „Persis teď ti něco prozradím“ ani netuší kdy se Triton a Amphititre vrátili. „Táta má seznam holčičích jmen pro budoucí dceru už ještě před tím než jsem se narodil já a každý rok roste a roste“ vysvětluje Triton. „Tritone!“ Poseidon se na svého syna našpulí.

„Tritone to je velmi soukromá informace“ brání se Poseidon. „Manželi, už roky mi nenápadně necháváš kousky seznamu na nočním stolku abys mě přemluvil k další holčičce, jestli to přestane když předneseš Persis všechna jména tak no… Je mi líto Persis ale zeptala jsi se“ Amphititre svižným krokem odejde od Persis a Poseidona. „Uh… Mám pocit že jsem se dostala do něčeho do čeho jsem se dostat nechtěla“ vydechne tiše Persis. „Dobře, snídaně je hotová“ zavolá Hestia. Všichni se zvednou a shromáždí se okolo stolu. Nikdo z nich nekomentuje skutečnost že je asi šest hodin ráno.

„Dobré ráno“ Athena se k nim nadšeně připojí. „Dobré ráno“ Kiara své matce oplatí pozdrav. „Ale no tak! Jděte do háje! Jak můžete mít po ránu tak dobrou náladu“ utrousí Hephaestus který vypadá že ještě na půl spí. „Jestli bych měla hádat tak protože ani nespala, opět“ utrousí Afrodite a podívá se na Athenu. Athena si sedne a ukradne Aresovi z talíře vajíčko. „Hej! Chystal jsem se to jíst!“ vyhrkne Ares a Athena na něj vyplázne jazyk. „Velmi dospělé vy dva“ zasměje se Hermes když dva sourozence sleduje. „Mimochodem kde je Annabeth, John, Calypso, Piper a Leo?“ ptá se Thalia a rozhlédne se.

„Nevím ale raději bych je tu ani neměl“ Chris si povzdechne. „Co vlastně udělali?“ ptá se zvědavě Apollo. „Annabeth jste ty větší části už slyšeli. John, ani si nejsme jistí jestli je Poseidonův syn, nikdy si ho nenárokoval i přes to že to on tvrdí a nemá žádné podobné schopnosti k Persis ale pořád se nad ní povyšuje“ vysvětluje Kiara. „Calypso a Leo vyčítají Persis že se pro Calypso nevrátila a nezachránila ji i když to zkoušela, ale při tom všem co se dělo a potom co spadla do Tartaru to prostě nebylo aktuální téma“ pokračuje Camille která se na svého bratra stále zlobí.

„Piper svými schopnosti a za pomocí Hery ovlivnila Jasona a donutila ho do vztahu i když s ní nechtěl chodit, a vzhledem k tomu že pod vlivem s ním udělala spoustu věcí, opravdu bychom ji raději nemělo blízko Jasonovi“ dovysvětlí Persis a Zeus se na svého syna podíval. „Jsem v pořádku tati, Persis jí zlomila nos a několik kostí v těle“ Jason se na dívku podíval. „Jak už jsem říkala, slepičí matka“ utrousí tiše Clarisse. „Neser mě nebo nad tebou budu stát a donutím tě sníst všechnu svou zeleninu“ vyhrožuje Persis. „Už držím hubu“ slíbí Clarisse rychle a odrhne brokolici ze svého talíře.

„Každopádně na shrnutí všeho, nenávidí Persis, myslí si že by neměla být na živu a že je monstrum“ dodává Camille která to bohužel slyšela víckrát než by si přála. „Vraťme se k tomu že je Persis slepičí matka“ Ares se na ni šibalsky usměje a na všechny se podívá. „Traumatizovala kvůli nám Dia“ oznámí Thalia. „Proč?“ Athena všechny sleduje. „Dio v jeden moment odvolal ochranu nad táborem takže když jsme šli dál do lesa mohli na nás monstra, napadli mě a Clarisse. Persis nás došla zachránit, to byl ten moment kdy se jí začali monstra bát. Persis to ale nenechala a šla seřvat Dia.

Řekněme že ho srovnala s Gabem a řekla mu všechny ty věci co jí Gabe udělal, rozbila před ním flašku s alkoholem a znovu si podřízla hrdlo na tom stejném místě jako Gabe. To že ho traumatizovala je slabé slovo protože i jako bůh si myslím že byl na pokraji infarktu. Jakmile ji Apollo dal do pořádku, většina z tábora spala v její kabině“ vysvětluje Thalia. „Kde jsme byli my?“ nechápe Kiara. „Bylo to uprostřed roku, a vy všichni jste byli pryč. Byla tam jen Clarisse, já s Lovkyněmi a děti co zůstávali celý rok“ Thalia pokrčí rameny a všichni se podívají na naprosto ohromeného Dia.

Potom ale zaslechnou smích osudů a podívají se na ně. „Nedostal skoro infarkt jen kvůli tomu co řekla a udělala, ale když jí začala téct krev, bylo v ní zlato, jakmile to Dio viděl, věděl že pokud se jí něco stane bude zle, takže volal Apolla který přísahal že Poseidonovi zatím nic neřekne“ vysvětlí Clotho. „Ale to bylo ještě před Tartarem“ namítá Persis. „Persis tvůj vzestup byl jen otázka času“ Anthorops na ní mrkne. „Dobře, dobře lidi, mohli bychom se přestat bavit o věcech a mohli bychom se místo toho věnovat naším kávám a snídaním?“ ptá se Hephaestus.

„Pěkně prosím“ dodal rychle a na všechny se podíval. „Tati my chápeme tvůj odpor ke konverzaci, ale tohle je tvoje šestá ranní káva“ Camille se od něj snaží vzít kávu ale Hephaestus na ní zasyčí jako kočka když se jí něco nelíbí. Camille zvedne ruce nad hlavu a ustoupí. „Camille říkáš to jako bychom sotva před pěti minutami neviděli jak si do kávy liješ redbull který ani nevíme jak si získala“ Elena se otočí na osudy. „Nevíme o čem to mluvíš“ brání se Lachesis okamžitě a pomalu si strčí do úst hrst popcornu. Všichni nad nimi obrátí oči v sloup a vrátí se zpátky k snídani.

Jakmile jsou všichni najezení trůny se vrátí zpátky na svá místa a všichni si sednou. Do sálu vejde Annabeth, John, Piper, Leo a Calypso a sednou si na pohovky kousek od nich. Všichni byli docela rádi že jsou od nich tak oddělení, že nejsou moc blízko nikomu z nich a hlavně ne k Jasonovi. „Dobře hádám že bychom měli začít číst druhou knížku“ pronese Hestia a vezme do ruky knížku která následuje hned po zloději blesků. „Dobře kdo začne číst jako první?“ zeptá se Demeter a po všech se rozhlédne. „Možná bych měla zase já, všechno je to z mého pohledu takže začátek a konec můžu číst já“ pronese Persis.

„Pokud jsi si jistá“ souhlasí Hestia a podá ženě knížku do ruky. „Počkat… Osudy mohla bych poprosit aby jste sem někoho přivedli?“ Persis se na ně podívá. Osudy se usmějí. „Čekali jsme kdy se zeptáš“ souhlasí Clotho. Osudy lusknou prsty a objeví se dva lidé nebo ne tak moc lidé. „Tati, tohle je Tyson, můj nevlastní bratr a tvůj syn“ Persis představí Kyklopa. Poseidon se usměje a vřele svého syna obejme. „A tohle je Ella jeho manželka a dcera Electry“ Persis se na svou rusovlasou sestru v právu usměje. „Persis rád tě vidím“ Tyson svou sestru pevně obejme.

„Jsme tu a čteme knížky o naší budoucnosti pro nás přítomnosti zrovna budeme číst moře nestvůr ve které budeš“ vysvětluje Persis. Poseidon luskne prsty a vyčaruje pohovku vedle něj a Amphititre na kterou si může Tyson s Ellou sednout. Jakmile si oba dva sednou, Persis vezme znovu do ruky knížku. „Persiphone Rhea Jackson a moře nestvůr“ přečte nahlas. „Jo toho moře nestvůr se trochu bojím“ přizná se Poseidon. „To nemusíš, alespoň ne moc, budu v pořádku, všichni budeme v pořádku, budeš totiž velkou pomocí, ty i Tyson“ Persis se na svého otce široce usměje.

„Annabeth tolik ne, řekla mnoho nehezkých věcí o Tysonovi a o tom že je Kyklop“ dodává Persis a mračí se na ženu která sedí kus od nich po boku Johna. Poseidon se mračí a obejme svého syna ochranářsky okolo ramen, nedovolí aby mu někdo ubližoval jen protože je Kyklop a doufá že jeho sestra ho ochránila. „Ale Persis si to s ní za mě vyřídila“ Tyson se hrdě usměje a podívá se na svou sestru. „Oznámila že pokud bude Annabeth mít ještě jednu narážku na Kyklopy tak že jí zapíchne lžičku do oka a to oko ji vydloubne“ pronese Rose která byla na svou kamarádku tak moc hrdá.

„A myslela jsem to vážně udělala bych to abych před ní ochránila Tysona“ a Persis to stále ještě myslí vážně, Annabeth to ví, proto nic neříká a přítomnosti Kyklopa a Harpije která sedí vedle něj. „A delegace z Atlantidy v čele s Tritonem která Annabeth vyhrožovala taky dala za svoje“ Camille se usměje. Triton přikývne, samozřejmě že by přišel ochránit svého bratra, obzvlášť po tom co Annabeth udělala jeho sestře, už jí žádného ze svých sourozenců nenechá na pospas. „Dobře tak začnu číst. Kapitola první – Můj nejlepší kamarád kupuje svatební šaty“ přečte Persis a sálem se ozve zaúpění.

I am back baby! There is second book of Persiphone Rhea Jackson!

And before i will go i have feev questions for you.

1. First is, do you want for me to rewritte as a WTM every PJO book as a

Lightning Thief

Sea of Monsters

Titan's Curse

Battle of the Labyrinth

The Last Olympian

The Lost Hero

Son of Neptune

Mark of Athena

I will definitely not write House of Hades because it is jorney about Percy and Annabeth IN tartarus and i will made time jump AFTER tartarus

Blood of Olympus

Hidden Oracle

Dark Prophecy

Or do you want me to write till Mark of Athena and then just one book about flashbacks to tartarus, the last battle and everything about Hera and Persephone problem?

1. Second Question, i have feev ideas on Persis new middle name instead of Rhea and i would like advice so there is the one i choose

Andromeda

Ara

Cora

Lyra

Cassiopeia

For now i like the most name Ara because it is the altar where the gods first made offerings and formed an alliance before defeating the Titans. But i would like your opinion <3

Chapter Text

„Chci to vůbec vědět?“ ptá se vyčerpaně Poseidon. „Na mou obranu je to docela trefný název“ brání se rychle Persis. „V tom má pravdu, všechno to bylo docela směšný“ Kiara musí souhlasit a podpořit svou kamarádku. „Navíc znovu opakuji že já jsem ty kapitoly nepojmenovala“ brání se znovu Persis. „Znovu opakuji že jsou to pořád tvoje myšlenky a ty bývají očividně docela divný“ Thalia se na svou nejlepší kamarádku podívá. „Jo dobře to souhlasí“ Persis to nemůže popřít, její myšlenky jsou někdy hodně divné a zvláštní. Persis se proto vrátí ke knize.

Má noční můra začala takhle. Stála jsem na pusté ulici v jakémsi přístavním městečku. Bylo to uprostřed noci. Zuřila bouře. Do palem podél chodníku se opíral vítr a déšť. Ulici lemovaly růžově a žlutě omítnuté budovy se zabedněnými okny. Jeden blok domů ode mě, za řadou ibiškových keřů, bouřil oceán. Florida, pomyslela jsem si, i když jsem netušila, jak to vlastně vím. Na Floridě jsem v životě nebyla. Pak jsem uslyšela, jak o dlažbu zaklapala kopyta. Obrátila jsem se a uviděla svého kamaráda Grovera. Uháněl jako o život. Ano, řekla jsem kopyta.

Grover je satyr. Od pasu nahoru vypadá jako typický hubený puberťák s řídkou kozí bradkou a dost příšerným akné. Při chůzi divně kulhá, ale pokud ho náhodou nepřistihneš bez kalhot (což ti nedoporučuju), nikdy bys nepoznal, že je na něm něco nelidského. Neforemné džíny a falešná chodidla zakrývají to, že má chlupatý zadek a kopyta. Od loňského Července jsem ho neviděla. Tehdy sám vyrazil na nebezpečnou cestu, na cestu, ze které se ještě žádný satyr nevrátil, a to že se bojím je slabé slovo, mým kamarádkám ze mě už šla hlava kolem, ale věděla jsem že se bojí stejně jako já.

Zkrátka, v tom mém snu za sebou Grover táhl kozí ocas a lidské boty držel v rukách, jak to dělává, když se potřebuje pohybovat rychle. S klapotem se hnal kolem turistických obchůdků a půjčoven surfů. Vítr ohýbal palmy skoro až k zemi. Grover se děsil něčeho, co bylo za ním. Musel se přihnat přímo z pláže. V srsti mu zasychal vlhký písek. Odněkud utíkal. A snažil se utéct… něčemu. Bouřku prořízlo dunění, až se kosti roztřásly. Za Groverem na vzdáleném konci bloku se vynořila nějaká záhadná postava. Srazila z cesty pouliční lampu, která vybuchla a rozzářila se záplavou jisker.

Grover zaškobrtl a zaskučel strachy. Pro sebe si zamumlal: Musím utéct. Musím je varovat! Neviděla jsem, co ho pronásleduje, ale slyšela jsem, jak to bručí a nadává. Když se to dostalo blíž, země se zachvěla. Grover se vrhl za roh a zaváhal. Vběhl do slepé uličky plné obchodů. Neměl čas se vracet. Nejbližší dveře byly otevřené, rozrazila je bouřka. Nápis nad ztemnělým výkladem hlásal: SVATEBNÍ BUTIK SV. AUGUSTINA. Grover vběhl dovnitř. Skočil za stojan se svatebními šaty. Před obchodem prošel stín té nestvůry. Cítila jsem smrad té věci.

„Kyklop“ vydechne Zeus vyčerpaně, když to pochopí rychleji než kdokoliv jiný. „Polyphemus“ souhlasí Persis. „Zabili jste ho?“ zeptá se Amphititre a sleduje je. Persis, Tyson a Clarisse si vymění pohledy. „Ne“ Persis pokroutí hlavou. „Zabít ho by bylo jako zabít Tysona a přiznat že všichni kteří o něm říkali ty hnusné věci měli pravdu“ oznámí Clarisse. „Navíc toho už bylo v táboře víc než dost na to abychom ještě řešili to že zabijeme Kyklopa“ utrousí Persis. „Co se dělo v táboře?“ ptá se Zeus který tábor stvořil jako bezpečné prostředí pro děti. „Uvidíš“ ujistí ho Persis.

Odpornou kombinaci vlhké ovčí vlny a shnilého masa a ten divný kyselý tělní pach, který mají jen nestvůry, jako skunk krmený mexickým jídlem. Grover se za svatebními šaty třásl. Stín monstra se šinul dál. Všude vládlo ticho, jen déšť lehce ševelil. Grover se zhluboka nadechl. Možná, že ta věc zmizela. Pak se zablesklo. Celé průčelí obchodu vybuchlo a obludný hlas zařval: „JSI MÁÁÁ!“ Prudce jsem se na posteli posadila a roztřásla se jako ratlík. Nebyla žádná bouřka. Nikde žádná nestvůra. Oknem mi do ložnice svítilo ranní slunce. Měla jsem pocit, že jsem zahlédla nějaký stín, mihl se po skle.

Byla to lidská silueta. Ale pak se ozvalo zaklepání na dveře ložnice – máma zavolala: „Persis, přijdeš pozdě,“ – a ten stín u okna zmizel. Muselo se mi to jenom zdát. Okno ve čtvrtém patře se starým rozviklaným požárním žebříkem… tam venku nikdo být nemohl. „Pojď, miláčku,“ zavolala znovu máma. „Poslední den školy. Měla bys být nadšená! Málem jsi to už dokázal!“ „Už jdu,“ povedlo se mi ze sebe dostat. Oblékla jsem se, jak nejrychleji jsem dokázala. Snažila jsem se nemyslet na tu noční můru, ani na nestvůry, ani na stín u okna. Musím utéct. Musím je varovat! Co tím Grover myslel?

Přitiskla jsem si na srdce ruku se třemi sevřenými prsty a vztáhla ji – tohle staré gesto mě kdysi naučil Grover. Zahánělo se jím zlo. Ten sen nemohl být skutečný. Poslední den školy. Máma měla pravdu, měla bych být nadšená. Poprvé v životě jsem totiž málem dotáhla celý školní rok a nevyloučili mě. Žádné záhadné události. Žádné pranice ve třídě. Žádní učitelé, kteří by se měnili v nestvůry a snažili se mě zabít otráveným obědem z jídelny nebo výbušným domácím úkolem. Navíc jsem tam byla se svými oblíbenými lidmi. Kate, Adharou, Elenou, Kiarou a Rose.

A zítra už budeme společně na cestě do tábora polokrevných. Při té myšlence jsem se podívala na svůj noční stolek. Byla tam společná fotka z minulého léta. Byla jsem tam já, Kate, Adhara, Elena, Rose, Camille, Chris, Luke a Chiron. Fotili jsme ji při oslavách den před tím vším. Srdce mě znovu rozbolelo. 365 dní jsem na něj myslela, a přemýšlela nad tím jestli jsem to mohla změnit, udělat víc než jsem udělala. Zatřásla jsem hlavou teď nebyl čas na všechno myslet. Zbýval jenom jeden den. Teď už to určitě nezpackám. Jako obyčejně jsem neměla ani tušení, jak moc se pletu.

„Ach pro osudy tak co tentokrát?“ ptá se Athena a podívá se přímo na Persis. „Bude lepší když budeme číst a zjistíte to sami“ Persis se na všechny široce usměje. „Persis“ Luke se jí rozhodne oslovit a ona se na něj podívala. „Nemohla jsi udělat víc než už jsi udělala, a můžu tě ujistit že jsi udělala víc než by udělal kdokoliv jiný“ Luke se na ni jemně usměje. Persis mu věří, opravdu ano, obzvláště po tom o čem budou dneska číst, ví totiž že v tom všem nepořádku potká dalšího rodinného příslušníka. Ale je hezké to slyšet přímo od Luka, je hezké to slyšet od něj.

Máma udělala ke snídani modré vafle a modrá vajíčka. Je legrační, jak slaví zvláštní příležitosti modrým jídlem. Podle mě tím chce dát najevo, že je možné úplně všechno. Persis může dokončit sedmou třídu. Vafle můžou být modré. Takové malé zázraky se prostě dějí. Jedla jsem u kuchyňského stolu a máma zatím umývala nádobí. Měla na sobě pracovní stejnokroj – modrou sukni s hvězdami a červeno-bíle pruhovanou blůzu. V tom úboru prodávala sladkosti v cukrárně Sweet on America. Dlouhé hnědé vlasy si stáhla dozadu do ohonu. Vafle byly prima, ale asi jsem se do nich nepustila tak jako obyčejně.

Máma se na mě podívala a zamračila se. „Persis, není ti nic?“ „Ne… je mi fajn.“ Jenže ona vždycky uhodne, když mě něco trápí. Utřela si ruce a posadila se naproti mně. „Je to škola, nebo…“ Nemusela to ani dokončovat. Věděla jsem, na co se mě ptá. „Myslím, že Grover má malér,“ vyhrkla jsem a vyprávěla jí svůj sen. S mámou jsem mluvila o všem a řekla jsem jí všechno, jak bych taky nemohla když Ares, Amphititre, Triton, Hades a Afrodite byli stálými návštěvníky a to alespoň jednou za týden. Když poprvé došel Triton, přišel s Hádesem a když jsem viděla fotoalbum v ruce svého bratra nedopadlo to.

Řekněme že jsem mu fotoalbum vytrhla z ruky praštila s ním Hádese a potom ho hodila do ohně. „Uvědomuješ si že táta si už udělal kopie?“ to jsem od Tritona slyšet nechtěla ale s tím jsem už nic dělat nemohla. Asi týden po tom náš dům napadla invaze mých sourozenců a to přesněji řečeno Kympoleia a Benthesikyme kteří mě chtěli za každou cenu poznat. Rhode a Triton je museli dojít odtáhnout, ale ne dřív než moje vlastní matka stihla oběma strčit do ruky kopie mých fotoalb. Takže jsem byla zrazená každým členem své rodiny, ale hlavně svou matkou která mě chce očividně ztrapňovat.

„Jo mám pocit že v dnešní době mají moje fotoalba všichni v Atlantidě“ utrousí Persis a podívá se na Poseidona. „Ukazoval tvoje fotky úplně všem že ano?“ ptá se pobaveně Triton. „Trite, to není vtipné, nepotřebovala jsem aby všichni na Atlantidě znali moje fotky z doby kdy mi byli tři roky“ Persis se našpulí. „Praštila jsi mě fotoalbem?“ Hádes se směje, nemůže nic jiného než se smát. „Hádesi to bylo to nejmenší co jsem ti chtěla udělat“ Persis velmi vážně přemýšlela o tom že boha prohodí zavřeným oknem ale nakonec od toho ustoupila když zjistila že by ho neuzvedla.

„Já bych se tím tak netrápila, miláčku,“ snažila se mě utěšit. „Grover je teď už velký satyr. Pokud by se objevil nějaký problém, určitě by se nám ozvali z… z tábora…“ Narovnala se v ramenou, když řekla slovo tábor. „Co se děje?“ zeptala jsem se starostlivě. „Nic,“ zavrtěla hlavou. „Řeknu ti, co uděláme. Dneska odpoledne oslavíme konec školy. Vezmu tě s Tysonem do Rockefellerova centra – do toho obchodu se skateboardy, který máš rád“ No páni, to bylo něco. Věčně jsme měli trochu nouzi o prachy. Kvůli poplatkům za máminy večerní kurzy a za mou soukromou školu jsme si nikdy nemohli dovolit moc.

A určitě ne takové nesmysly jako nakupovat skateboardy. Ale něco v jejím hlase mě zarazilo. „Počkat,“ vzpomněla jsem si. „Myslela jsem, že se večer budu balit do tábora.“ Zkroutila v rukách hadr na nádobí. „No, miláčku, pokud jde o to… včera večer jsem dostala vzkaz od Cheiróna.“ Srdce mi poskočilo. Nekontaktoval by nás, pokud by se nedělo něco vážného. „Co říkal?“ „Myslí si… že by možná nebylo úplně bezpečné, abys teď jel do tábora. Možná to budeme muset odložit.“ „Odložit? Mami, jak by to nebylo bezpečné? Co se děje?“ ptám se nechápavě a sleduju ji.

„Ne, proč by sakra tábor neměl být bezpečný?“ ptá se Zeus a podívá se přímo na Persis která si povzdechne. „Odvolali Chirona jako ředitele aktivit v táboře“ vysvětluje Persis. „Proč?“ nechápe Theseus. „No důvod který nikdo neřekl nahlas je to že Kronos je jeho otec, ale podle slov všech protože nedokázal udržet tábor a jeho táborníky v bezpečí, čímž naznačují na mě Kiaru a Grovera. A to co se stalo Camille“ vysvětlí. „Ale taky, Thaliin strom byl otrávený a všichni si mysleli že to udělal Chiron“ dodá Persis a podívá se přímo na Thaliu. Zeus se podívá na svou dceru.

„Byla jsi otrávená?“ ptá se Zeus a Thalia s povzdechem přikývne. „Ano, já jako strom jsem byla otrávená ale Persis a Clarisse mě zachránili, navíc jsem s Persis mohla komunikovat skrze sny takže jsem nebyla tak osamělá a vyděšená“ ujistí svého otce Thalia a široce se na něj usměje. „Kdo byl nový ředitel aktivit v táboře?“ Zeus si je všechny prohlédl. „Tantalus“ prozradí Persis. „Zbláznili se?!“ vykřikne Zeus a Persis se na něj významně podívá. „Zbláznil jsem se já“ utrousí Zeus a Persis se smíchem pokrčí rameny. „Dobře pokračujme“ rozhodl Hádes a kývl na Persis která znovu začala číst.

„Normálně ano, zlatíčko. Ale vzhledem k těm problémům, které tam mají –“ „Jakým problémům?“ „Persis… je mi to strašně, strašně líto. Myslela jsem, že si o tom promluvíme odpoledne. Nemůžu ti to teď všechno vysvětlovat. A nejsem si ani jistá, jestli může Cheirón. Stalo se to tak najednou.“ Točila se mi z toho hlava. Jak bych mohla nejet do tábora a nechat tam Camille samotnou? Chtěla jsem se zeptat na milion věcí, ale kuchyňské hodiny v tu chvíli odbily půl. Máma vypadala, že se jí skoro ulevilo. „Je půl osmé, miláčku. Měla bys jít.

Tyson a holky na tebe budou čekat.“ „Ale –“ „Persis, promluvíme si odpoledne. Běž do školy.“ To byla to poslední, co se mi chtělo, ale máma měla v očích svůj známý bolestný výraz – něco jako varování, že kdybych na ni moc tlačila, rozbrečí se. Kromě toho, s mými kamarádkami a mým kamarádem Tysonem měla pravdu. Musel jsem se s nimi sejít v podzemce včas, jinak by se o mě báli. Navíc Tyson se bál cestovat pod zemí sám. Sebrala jsem si věci, ale ve dveřích jsem se zastavila. „Mami, ten problém v táboře. Má to… může to mít něco společného s tím mým snem o Groverovi?“

Nepodívala se mi do očí. „Promluvíme si o tom odpoledne, miláčku. Vysvětlím ti… co budu moct.“ Neochotně jsem se s ní rozloučila. Rozběhl jsem se dolů, abych chytil vlak číslo dvě. Tehdy jsem to ještě netušila, ale s mámou jsme se k tomu odpolednímu rozhovoru už nedostali. Vlastně jsem se dlouho, velmi dlouho neměla dostat ani domů. Když jsem vycházela ven, padl mi zrak na mohutnou budovu na druhé straně ulice a zasekla jsem se. Byl tam muž a byla jsem si jistá že ho znám. Rychle jsem zmáčkla tlačítko a vystoupila jsem, samozřejmě že jsem ho znala, přece jsem ho viděla na Olympu.

„Omlouvám se že tě ruším poslední den ve tvé škole“ promluvil ke mně a já ho ohromeně sledovala. „Lorde Hermesi“ pozdravila jsem ho, snažíc se zpracovat a vysvětlit sama sobě co se děje. „Chtěl jsem s tebou mluvit už celý rok, ale nikdy jsem nedokázal přinutit sám sebe udělat to“ pokračuje v mluvení. „Je mi to líto, to s Lukem“ vydechnu a bůh se na mě podívá. „O tom s tebou chci mluvit“ Hermes mi pokyne abychom šli pěšky při čemž mi dá ruku na rameno. „Musíš vědět že to nebyla tvoje vina Persis“ cuknu sebou, je mi jasné že to Hermes cítí.

„Nepřipadá mi to tak“ promluvím tiše. „Proč ne?“ nechápe. „Chtěl abych šla s ním“ vysvětlím. „Možná že kdybych šla, kdybych to přijala, možná…“ odmlčím se. „Pak by jste byli ztracení oba Persis. Možná jsem nebyl pro Luka tím nejlepším otcem ale snažil jsem se, a vím že Poseidon taky. Pro osudy ani Zeus nic neříká protože vidí že je Poseidon šťastnější kdykoliv kdy s tebou ve vodě mluví“ tyhle konverzace jsem měla s tátou často. „Zlomilo by ho to, stejně tak jako mě… A tebe“ Hermes se odmlčí a já se na něj podívám. „Vím že pro tebe Luke znamenal opravdu hodně.

Nazvala jsi ho bratrem ve všem kromě krve, a vím že ti to zlomilo srdce“ Hermes se podívá přímo na mě. „Myslíte si že ho ještě můžeme zachránit?“ zeptám se opatrně. „Můj otec… Zeus“ pronese a já se na něj podívám. „Znám řeckou mytologii, vím kdo je váš otec“ ujistím ho a on se zasměje. „Kdysi mi řekl že každá duše může být spasená, pokud je to pro člověka jehož miluje, nevěřím tomu že to můžu být já… Ale vy ano, věřím tomu že pro něj ještě existuje naděje“ Hermes se na mě lehce usměje. „Zkusím všechno“ přísahám a myslím to vážně.

„Opravdu jsem to udělala, zkusila jsem opravdu všechno“ pronese Persis a podívá se na Hermese který se usměje. „A nakonec se ti to povedlo, zemřel aby tě zachránil a vzepřel se Kronosovi, zachránila jsi ho“ Hermes se na ni usměje. „Jo jeho smrt bych nenazvala tím že bych ho zachránila“ utrousí Persis. „No smrt byla pořád lepší než pokračovat ve všem s Kronosem“ pronese Luke a Kiara svému manželovi dá pohlavek. „Přestaňte si všichni dělat legraci ze svého traumatu pro osudy“ nadává všem Kiara. „Dobře kdo bude číst jako další?“ ptá se Persis. „Budu“ souhlasí Kiara a vezme si knihu.

Ahoj máme tu novou kapitolu, a první opravdovou interakci s Hermesem. Doufám že nakonec bude mít víc konverzací s více bohy, zatím nevím jestli do toho bude zařazená Athena. Ale časem tu určitě bude Artemis, Afrodite, Apollo, Hephaestus, Demeter, Hestia. Jestli je tu ještě někdo koho bych tam měla přidat klidně napište.

Zatím mám verze jména pro Persis.

Persiphone Ara Jackson

Persiphone Cora Jackson

Persiphone Regina Jackson

Persiphone Althea Jackson

Persiphone Theia Jackson

Hi there we have a new chapter, and the first real interaction with Hermes. I hope that eventually he will have more conversations with more gods, I don't know yet if Athena will be included. But in time there will definitely be Artemis, Aphrodite, Apollo, Hephaestus, Demeter, Hestia. If there is anyone else I should add, feel free to write.

So far I have versions of the name for Persis.

Persiphone Ara Jackson

Persiphone Cora Jackson

Persiphone Regina Jackson

Persiphone Althea Jackson

Persiphone Theia Jackson

Chapter Text

„Hraju vybíjenou s Kanibaly, Persis se vší úctou k tobě, co to kurva?!“ vykřikne Kiara a podívá se na svou nejlepší kamarádku. „Znovu opakuji že jsem ty kapitoly nepojmenovala já, i když jsou to možná moje myšlenky, nepojmenovala jsem je, a rozhodně to všechno nebylo dobrovolné“ utrousí Persis a rozhodí ruce do vzduchu. „To ti zrovna dvakrát moc nepomáhá Persis“ Zeus se na svou spřízněnou duši otočí. „Jo, jo já vím že ne, ale budu to opakovat pořád dokola, teď prosím Kiki čti“ požádá svou kamarádku Persis a andělsky se na ni usměje.

Den začal normálně. Nebo aspoň tak normálně, jak to na akademii Meriwether jde. Abys pochopil, je to jedna z těch „progresivních“ škol v centru Manhattanu, což znamená, že místo v lavicích sedíme na velkých polštářích na zemi, nedostáváme známky a učitelé nosí džíny a trička s nápisy. To všechno mi sedí. Chci říct, že trpím hyperaktivitou s poruchou pozornosti a jsem dyslektik jako většina polokrevných, takže na normálních školách se mi nikdy takhle dobře nedařilo, ani předtím, než mě vyhodili. Na Meriwetheru bylo hrozné jen to, že učitelé se pořád na všechno dívali z té lepší stránky.

Jenomže žáci tu lepší stránku vždycky… no, jaksi neměli. Tak třeba moje dnešní první hodina: angličtina. Celá škola přečetla knížku jménem Pán much, ve které se děti dostanou na pustý ostrov a zešílí tam. Takže nás učitelé na závěrečnou zkoušku poslali na dvůr. Měli jsme tam strávit hodinu bez dospělého dozoru, aby se zjistilo, co se tam odehraje. Odehrála se tam velkolepá soutěž mezi sedmáky a osmáky, kdo komu přetáhne spoďáry přes hlavu, dvě bitvy s kameny a dost brutální zápas v basketbalu. Většinu toho vedl školní surovec Matt Sloan. Sloan nebyl žádný obr ani silák, ale choval se, jako by byl.

Měl oči jako pitbul a střapaté tmavé vlasy a věčně chodil v drahých, ale nepadnoucích hadrech, jako by tím chtěl dát najevo, že na peníze své rodiny kašle. Jeden přední zub měl ulomený od té doby, kdy sebral tátovo porsche, šel se projet a vrazil do značky POZOR, DĚTI. Zkrátka, Sloan všechny tahal za spoďáry, dokud neudělal tu chybu a nezkusil si to na mého kamaráda Tysona. Tyson byl jediný bezdomovec na Meriwetheru. S mámou jsme věděli jen to, že ho rodiče opustili, když byl ještě dost malý, nejspíš proto, že byl takový… jiný.

Měřil skoro sto devadesát centimetrů a postavu měl jako yetti, ale v jednom kuse brečel a skoro všeho se lekal, málem i vlastního odrazu v zrcadle. Obličej měl jaksi pokřivený a vypadal tak nějak neotesaně. Netušil jsem vlastně, jakou má barvu očí, protože jsem se nikdy nedonutil podívat se výš než na jeho křivé zuby. Mluvil hlubokým hlasem, ale legračně, jako mnohem mladší kluk – asi proto, že než přišel do Meriwetheru, do žádné jiné školy nechodil. Nosil rozedrané džíny, špinavé tenisky osmačtyřicítky a děravou kostkovanou flanelku.

Smrděl po zastrčených uličkách v centru New Yorku, protože v jedné takové bydlel, v kartonové krabici od ledničky poblíž Dvaasedmdesáté ulice. Akademie Meriwether ho přijala v rámci společného dobročinného projektu, aby ze sebe studenti mohli mít radost. Ti ale bohužel Tysona většinou nesnášeli. Jakmile přišli na to, že je přes tu obří sílu a hrozivý zjev veliký dobrák, dělali si radost spíš tím, že se po něm vozili. Byla jsem vlastně jeho jediný kamarád, což znamenalo, že kromě něj se ani se mnou nekamarádil už nikdo. A bohové teď když jsem nad tím přemýšlela mi to přišlo jako strašné deja vu.

Všichni v sále Olympu se rozesmáli. „Jo možná mi to mělo dojít dřív ale na mou obranu mám ADHD!“ vyhrkne Persis rychle. „Trvalo ti rok než ti došlo že je něco špatně“ Hermes se naprosto hystericky směje a válí se po zemi. „Jak jsem mohla tušit že nastane další Grover situace?!“ vykřikne Persis a zrudne. „Je tak nevšímavá vždycky?“ ptá se Apollo všech. Všichni její přátelé zaúpí. „Ona a Kate jsou stejné. Hádese to jednou naštvalo tak moc že se Kate zeptal jestli potřebuje aby vyhláskoval svou žádost o schůzku aby to pochopila“ směje se Kiara a užívá se nesnází jejích kamarádek.

„A Persis řekněme že jí tři roky nedocházelo že se s ní Rachel snažila flirtovat až do doby než začala chodit s Raynou a Rachel jí sama řekla že to zkoušela. Persis si do té doby myslela že se Rachel snažila být jen dobrá kamarádka“ Adara musí pokračovat ve ztrapňování. Persis se plácne rukou do čela a znovu zrudne. „Všechny vás nenávidím“ utrousí Persis a odmítá se podívat na kohokoliv z nich. Zeus se zasměje a tiše dá Persis ruku na záda. „A to ještě nevíte jaká katastrofa to byla mezi Persis a Zeusem“ dodává Elena a Persis ještě víc zaúpí. „Pro osudy co?“ Zeus se podívá na Elenu.

„Řekněme že Persis panikařila, popravdě si myslela že by jsi ji mohl nenávidět a myslet si o ní že je nebezpečná, monstrum a neměla by být naživu, při tom ty jsi se jen snažil udělat to správným způsobem a taky jí sehnat terapeuta a Poseidon tomu rozhodně nepomáhal“ vysvětluje Elena. „Nepomáhal?! Donesl si popcorn! A potom ho házel po Zeusovi a bučel na něj kdykoliv kdy se se mnou pokusil mluvit!“ vykřikne Persis. Zeus si protře oči a podívá se na Poseidona který se šibalsky šklebí. „Lituji všech svých životních rozhodnutí a ty jsi jedním z nich Poseidone“ oznámí Zeus a Poseidon se našpulí.

Máma si milionkrát stěžovala, že škola nedělá dost, aby mu pomohla. Volala na sociální úřad, ale vypadalo to, že se nic neděje. Tvrdili jí tam, že Tyson neexistuje. Zaklínali se horem dolem, že se šli podívat do té uličky, kterou jsme jim popsali, ale nenašli ho. Netuším, jak se dá přehlédnout obří kluk, který žije v krabici od ledničky. Zkrátka, Matt Sloan se jako myška vynořil za ním a pokusil se mu vytáhnout spoďáry zezadu přes hlavu a Tyson zpanikařil. Odstrčil ho od sebe trochu moc tvrdě. Sloan odletěl skoro pět metrů a zapletl se do houpací pneumatiky pro děcka. „Ty zrůdo!“ zaječel Sloan.

„Co kdyby ses vrátil do té své kartonové krabice!“ přiznávám že v ten moment mi to mělo dojít, ale vždycky jsem byla trochu nevšímavá. Tyson začal pofňukávat. Posadil se na dětskou prolézačku tak těžce, až ohnul tyč, a zabořil si hlavu do dlaní. „To odvoláš, Sloane!“ houkla jsem na něj. Sloan se na mě jenom ušklíbl. „Co je ti vůbec po tom, Jacksonový? Ty bys mohla mít opravdový kámoše, kdyby ses pořád nelepila na tu zrůdičku.“ Zatnula jsem pěsti protože to slovo jsem neměla ráda. Můj otec byl stvořitelem monster a řekněme si to na rovinu já byla jedním z nich možná taky.

Tento rok se začalo něco dít, podivného dít. Z mých předních zubů mi začali růst tesáky, a kdyby to nebylo tak děsivé udělala bych si legraci o upírech. Na čtyřech místech, na kotnících a na zápěstí jsem měla šupiny. Triton, moje sestry a Amphititre řekli že je to normální. Moc jsem to nechápala dokud mi Aphititre a máma neřekli že Amphititre je taky moje matka což ze mě dělá z větší části boha nebo spíše nějaké mořské dítě než člověka. Podle táty je tohle ale jediné co se bude dít. Šupiny i tesáky tím pádem zůstanou, a děsilo mě to jako ještě nikdy.

„Pořád je máš?“ Hermes se na bohyni podívá. Persis si povzdechne a pootevře ústa aby odhalila tesáky v jejích zubech. Následně vyhrkne rukáv svého trika aby viděli šupiny na jejích zápěstí. „Už jsem si na to zvykla, je to normální“ pronese Persis. „Normální to určitě není“ utrousí Annabeth a všichni se na ni podívají. „Persis tyto schopnosti dostala protože je dcerou Poseidona i Amphititre, a oni jsou stvořitelé mořských tvorů. Kdybych já i moje žena byli rodiči poloboha společně s třetím člověkem dítě by mohlo mít klidně i křídla“ odsekne Zeus pevně.

„Vlastně Jason a Thalia dokážou létat i když křídla nemají“ pronese Adara. „Nico a Hazel nepotřebovali spát už jako polobohové, a celkově byli bledší“ souhlasí Persis která si pamatuje doby kdy z toho měla ty nejhorší infarkty. „Camille by se dokázala transformovat v draka kdyby byla už jako polobůh více bohyně než ne nevím co by se stalo kdyby do toho byla přidaná i Dite“ Hephaestus se na svou ženu podívá. „Chrlit oheň už dokáže“ vydechne Elena a Camille sebou cukne. „Přísahali jsme že o tom nebudeme nikdy mluvit“ vyhrkne rychle a sleduje ji.

„Proč ne?“ Triton se na ni nechápavě dívá. „Když jsem vzestoupila tak jsem jako reinkarnace Lybie a jako vrah Oceanuse získala moc nad vlnami, když normálně používám oheň štípe to ale když ho chrlím, mám pocit jakoby se mě to snažilo upéct za živa“ vysvětlí nakonec Camille. „Proto se pro bohy a bohyně nemá schopnost vody a ohně míchat“ Poseidon se na ženu starostlivě dívá. „Jsem v pořádku, není to tak důležité“ Camille se usměje. „Pro bohy je každá jejich moc nesmírně důležitá Cam“ namítá Amphititre. „Nějak to vyřešíme, najdeme způsob“ ujistí jí Poseidon.

V té době jsem taky dostala náhrdelník který stále nosím. Bylo na něm několik přívěšků. Od táty se znakem Tridentu, od μαμά Amphititre, přívěšek s Delfínem, od Tritona lasturu, od Kym nymfu, od Rhodos růži a od Benthe vlny. Ares který se tomu hlasitě smál my vysvětlil že tím na mě všichni z nich udělali nárok, a tak varovali všechny bohy i monstra že budou mít na zádech celou Atlantidu pokud mi bude ublíženo. Amphititre mi řekla že pod tátovým symbolem je schované ještě něco ale radila mi ať to teď nezjišťovat. Během pár let jsem měla zjistit že pod tátovým symbolem je i symbol mořského koně.

„Neptun?“ Poseidon se na svou dceru překvapeně podívá. „Moje máma nepotkala jen vás dva, potkala i tvou verzi Neptuna, který mi požehnal, a prohlásil mě i za svou dceru“ vysvětlí Persis. „A ten den co jsem potkala Neptuna za mnou přišla Salacia a dala mi vlastní symbol mořské řasy“ dodává Persis a usměje se na Amphititre, jejíž Římským protějškem je právě Salacia. „Mám víc přívěšků, ale nechávám si na sobě tyhle, ten s bleskem“ Persis ukáže na Zeuse. „A svůj s mým mečem“ pronese Persis a ukáže přívěšek s jejím symbolem, její symbol který je věrná kopie jejího meče.

„Máš těch přívěšků víc?“ ptá se zvědavě Hestia. „Časem mi dal jeden Ares, Afrodite a Hádese. Když jsme vzestoupili dali nám jeden každý z rodiny, většina z nás nosí ty z naší nejbližší rodiny, jako rodičů, jejich polovičky, naší spřízněné duše a naše vlastní. Ostatní máme schované“ souhlasí Persis. „Kdybychom je nosili všechny, neunesli bychom je“ dodává Kiara která to jednou zkusila. „Já a Jason nosíme symbol Persis, Nico, Hazel a Bianca nosí symbol Kate, Clarisse nosí symbol Rose a Will nosí symbol Eleny“ dodává Thalia a ukazuje symbol patřící Persis na jejím náhrdelníku.

Ale to měním téma. Prostě a jednoduše shrnuto, nenáviděla jsem když někomu říkali příšera, monstrum a další věci. Zatnula jsem pěsti. „On není žádná zrůda. Je jenom jiný, a to není špatné!“ vykřiknu, ale Sloan neměl čas poslouchat. Musel se řehtat na celé kolo stejně jako jeho velcí hnusní kámoši. Napadlo mě, jestli se mi to zdá, nebo jestli má Sloan kolem sebe víc rváčů než obyčejně. Byla jsem zvyklý vídat ho se dvěma nebo třemi, ale dneska jich bylo asi tak o pět šest víc a já byla přesvědčený, že jsem je tu ještě nikdy dřív neviděla. „Počkej na tělák, Jacksonová,“ zavolal Sloan. „Seš mrtvá.“

Když skončila první hodina, vyšel na dvůr náš učitel angličtiny pan Milo prozkoumat ten masakr. Uznal, že jsme Pána much pochopili dokonale. Prohlásil, že jsme v jeho předmětu všichni uspěli, a kladl nám na srdce, abychom nikdy, nikdy nedospěli v násilníky. Matt Sloan svědomitě přikyvoval a pak na mě vycenil svůj ulomený zub. Musela jsem Tysonovi slíbit, že mu při obědě koupím sendvič s burákovým máslem, teprve pak přestal popotahovat. „Já… já jsem zrůda?“ zeptal se mě a mě se pro něj zlomilo srdce. „Ne, Tysone, nejsi zrůda, to on je zrůda“ prohlásila jsem a pevně jsem svého přítele obejmula.

Tyson popotáhl. „Ty jsi fajn kamarádka. Bude mi po tobě smutno, jestli příští rok… jestli ne…“ Hlas se mu roztřásl. Došlo mi, že neví, jestli ho sem v rámci toho dobročinného projektu přijmou i příští rok. Zajímalo by mě, jestli se ředitel vůbec obtěžoval s ním o tom promluvit. Bohové tak moc jsem chtěla něco udělat. Možná bych mohla znovu zavolat Tritona a Camille a unést další dítě, i když tentokrát ne z dětského domova. Camille by ho určitě vzala, stejně už u sebe má Kiaru takže by to nebyl problém ne? V dálce jsem viděla Kiaru která nás sledovala a podle jejího výrazu přesně věděla na co myslím.

„A nejenom já, všechny jsme to věděli a v ten moment jsme s tebou byli tak moc hotové“ utrousí Kiara. „Nechápu jak můžeš být jen ochránkyně polobohů, měla by jsi být celkově ochránkyně dětí“ utrousí souhlasně Camille, která si do dneška pamatuje ten propracovaný plán na únos Kiary a jak museli s Tritonem držet Persis aby neunesla všechny ty děti když viděla jak se s nimi zachází. „To už je Artemis“ namítá Persis a ukáže na svou sestřenici. „Dobře pokračujeme“ Artemis se široce usměje a pokyne Kiaře aby četla.

„Nedělej si starosti, chlape,“ podařilo se mi ze sebe vypravit. „Všechno vyjde.“ Tyson mi věnoval tak vděčný pohled, že jsem si připadala jako korunovaný podvodník. Jak můžu slibovat klukovi jako on, že vůbec něco vyjde? Naše další zkouška byla z přírodních věd. Paní Tesla nám nařídila, že máme míchat chemikálie, dokud se nám nepovede způsobit výbuch. Za laboratorního partnera jsem měla Tysona. Ruce měl moc přerostlé na ty drobné ampulky, které jsme měli použít. Nešťastnou náhodou srazil z pultíku tácek s chemikáliemi a vyrobil v odpadkovém koši oranžový hřibovitý oblak.

Paní Tesla nechala vyklidit laboratoř, zavolala tým pro manipulaci s nebezpečným odpadem a pak nás s Tysonem vychválila jako rozené chemiky. Byli jsme první, kdo kdy složil její zkoušku do třiceti vteřin. Byla jsem ráda, že dopoledne rychle ubíhá, tak jsem aspoň nemusela myslet na své problémy. Nesnesla jsem představu, že se v táboře mohlo něco pokazit. Navíc žádná z holek mi o ničem pořád nic neřekla. A ještě horší bylo, že jsem se nedokázala zbavit vzpomínky na ten příšerný sen. Měla jsem hrozný pocit, že je Grover v nebezpečí.

Když jsme ve společenských vědách kreslili mapy se zeměpisnými šířkami a délkami, otevřela jsem si notes a zíral na fotku, kterou jsem měla uvnitř. Byla to samostatná fotka mě, Camille a Luka kterou jsme vyfotili ve stejný den jako tu na mém nočním stolku. Nechávala jsem si ji u sebe, protože jsem na něj chtěla vzpomínat. Právě jsem se chystala zavřít notes, když se ke mně naklonil Matt Sloan a vytrhl mi fotku z kroužků. „Co děláš!“ zaprotestovala jsem. Sloan si prohlédl obrázek a vyvalil oči. „No páni, Jacksonová. Kdo to je? Snad to není tvůj –“ ani jsem nechtěla vědět co chtěl říct.

„Vrať mi to!“ vykřikla jsem, bylo to to jediné co mi po Lukovi opravdu zbylo pokud nepočítám i tu druhou fotku.  Sloan podal fotku svým hnusným kámošům, kteří se začali řehtat a cupovat ji na kousky. Byli cizí, museli tu být na návštěvě, protože všichni měli připíchnuté ty pitomé štítky z přijímací kanceláře s nápisem AHOJ! JMENUJU SE: … Museli mít taky dost nemožný smysl pro humor, protože si tam vyplnili blbiny jako MORKOCUC, LEBKOŽROUT a KŘUPAN. Tak se přece nikdo nejmenuje. Vykřikla jsem když jsem to viděla, bylo to jakoby mi vzali část mé duše a znovu mi zlomili srdce.

„Zabiju je“ zavrčí Poseidon, který si představuje svou třináctiletou dceru v slzách když cupují poslední věc která jí zůstala po jejím bratrovi ve všem kromě krve. „Tati, ne, to je v pořádku, jsou to roky, dávno jsou určitě mrtví, zatímco já jsem nesmrtelná bohyně, je to v pořádku, navíc máme Luka zpátky, takže je to už úplně jedno“ ujišťuje ho Persis a snaží se zastavit svého otce od masové vraždy. Poseidon se na svou dceru usměje. „A tu fotku jsem znovu dostala, Luke měl u sebe kopii a udělal mi další“ dodává Persis a ukáže na svého nejlepšího přítele.

„Tihle kluci sem příští rok nastoupí,“ pochlubil se Sloan, jako by mě to mělo vyděsit. „Vsadím se, že oni mají prachy na školu, ne jako ten tvůj imbecilní kámoš.“ „On není imbecilní.“ Musela jsem se vážně, vážně moc snažit, abych Sloana nepraštila přímo mezi oči. „Ty jsi ale chudinka, Jacksonová. Dobře, že ti příští hodinu to utrpení zkrátím.“ Jeho obří kamarádi mezitím žvýkali moji fotku. Chtěl jsem se do nich pustit, ale byli to lidé, a nikdy, nikdy v životě bych si nemohla vztek a smutek vybít na smrtelnících ať už byli sebehorší, ne když jsem měla rodiče a moc takové jaké jsem měla.

Zazvonil zvonek. Když jsme s Tysonem odcházeli ze třídy, dostal se ke mně hlas. „Persis“ Rozhlédla jsem se po chodbě se skříňkami, ale nikdo si mě nevšímal. Stejně by mě žádná holka z Meriwetheru ani za nic neoslovila. Než jsem měl čas se rozmyslet, jestli se mi to jenom zdálo, nebo ne, nahrnul se dav lidí do tělocvičny a nás s Tysonem strhl s sebou. Čekal nás tělocvik. Náš učitel nám slíbil zápas ve vybíjené a Matt Sloan mi slíbil, že mě zabije. Bleskově jsem se v šatně převlékla a vydala se k tělocvičně, když mě oslovil stále nepřevlečený Tyson. „Persis?“ zvolal na mě.

„Mohla bys… hm…“ „Jo. Jasně.“ Snažila jsem se to neříct naštvaně, protože na něj jsem naštvaná nebyla. „Jo, jasně, člověče.“ Tyson zmizel do posilovny. Hlídala jsem přede dveřmi, než se převlékne. Připadalo mi to dost trapné, ale prosil mě o to skoro pokaždé. Zřejmě proto, že byl po celém těle chlupatý a na zádech měl divné jizvy. Nikdy jsem neměla odvahu se ho na ně zeptat. Každopádně, dost tvrdě jsem se poučila o tom, že když si někdo z Tysona utahuje při převlékání, rozčilí se a začne vytrhávat dvířka od skříněk. Když jsme vešli do tělocvičny, tělocvikář Nunley seděl za svým stolkem a četl si časopis Sports Illustrated.

Nunleyovi bylo asi tak milion roků, měl bifokální brýle a mastnou vlnu šedých vlasů a byl bezzubý. Připomínal mi Orákulum v Táboře polokrevných – což byla seschlá mumie – až na to, že se o moc míň hýbal a nikdy nechrlil zelený kouř. No, aspoň jsem ho při tom zatím neviděla. Matt Sloan se zeptal: „Trenére, můžu být kapitánem?“ „Co?“ Nunley vzhlédl od časopisu. „Jo,“ zamumlal. „Mmhmm.“ Sloan se zašklebil a začal si vybírat hráče. Udělal ze mě kapitána druhého týmu, ale bylo úplně fuk, koho jsem si vybrala, protože všichni sportovci a oblíbenci se přesunuli ke Sloanovi.

A ta skupina cizích kluků taky. Já měla na své straně Tysona, Kiaru, Kate, Adaru a Elenu, počítačového cvoka Coreye Bailera, matematického génia Rádže Mandaliho a půl tuctu dalších kluků, které Sloan a jeho banda vždycky trápili. Normálně by mi úplně stačil Tyson – sám se vyrovnal půlce týmu – ale ti hosté ve Sloanově družstvu byli skoro stejně velcí a vypadali silní jako on a bylo jich šest. Matt Sloan vysypal doprostřed tělocvičny koš plný míčů. „Smrad,“ zamumlal Tyson. „Divný smrad.“ Podívala jsem se na něj. „Jaký divný smrad?“ zeptala se Kate a sledovala ho.

Podívala jsem se na holky, sotva jsme mohli počítat s tím, že mluví o sobě, takže se něco rozhodně dělo, ale Kiara jen pokrčila rameny, taky nechápala o co přesně jde. „To oni.“ Tyson ukázal na Sloanovy nové kamarády. „Divně smrdí.“ Adara ke mně přistoupila. „Monstra?“ ptá se mě tiše a já pokrčím rameny. Hádám že pět polobohyň by přitáhlo asi hodně monster ale až do teď se žádný incident nestal. Podívala jsem se na ně pořádně. Ti návštěvníci křupali klouby na rukách a měřili si nás, jako by se blížil masakr. Musela jsem pořád přemýšlet, odkud asi přišli.

Odněkud, kde krmí děti syrovým masem a mlátí je holemi. Ale nepřipadali mi jako monstra. Blahovolné, Syn královny Pásifaé, a všichni ostatní vypadali hned na první pohled jako monstra, tedy mimo tetičky Em, ale nebyla jsem si jistá na kolik byla ona monstrem. Sloan zapískal na trenérovu píšťalku a hra začala. Sloanův tým se rozběhl ke středové čáře. Rádž Mandali na mé straně vykřikl něco urdsky, snad „Musím čurat!“ a rozběhl se k východu. Corey Bailer se pokusil zalézt za rohož u zdi a schovat se. Zbytek mého týmu se ustrašeně krčil a snažil se nevypadat jako vhodný cíl.

Holky je sledovali. „A prý chlapy mají být to dominantnější pohlaví“ utrousí Elena a obrátí oči v sloup. „Leno na to není čas“ okřiknu jí pohoršeně i když mi to přijde k smíchu.  „Tysone,“ zavolala jsem. „Pojďme –“ Míč mě praštil do břicha. Tvrdě jsem dosedl na zadek doprostřed tělocvičny. Druhý tým se rozřehtal. Nemohla jsem dýchat, bolest pohltila můj hrudník, viděla jsem rozmazaně a nedokázala jsem se postavit. Připadalo mi, že si ze mě udělala boxovací pytel nějaká gorila. Nechtělo se mi věřit, že by někdo dokázal tak tvrdě praštit.

„Měla jsi vnitřní krvácení?!“ Triton na Persis vytřeští oči. „Apollo mě nakonec uzdravil, ale ano“ souhlasí Persis, která na to nerada vzpomíná. „Jakmile skončí tahle kapitola chci udělat celý souhrn všech tvých zranění a jak přesně a kým byli uzdravení“ oznámí Apollo a pevně se na bohyni dívá. „Hádat se nebudu, jsem obklopená ochranářskými idioty kteří si mě přehodí přes ramena a násilím mě k tobě dostanou, takže to nemá cenu“ Persis pokrčí rameny, vzdala se pokusů s kýmkoliv z nich se hádat. Uvědomuje si že vědí že je nesmrtelná ale taky chápe že se o ní bojí, a ona je s tím v pořádku.

„Persis!“ to byl zhrozený výkřik Adary která ke mně poklekla a panicky mě sledovala. Tyson zaječel: „Persis, skrč se!“ Převalila jsem se a kolem ucha mi rychlostí světla prosvištěl další míč. Prááásk! Zasáhl rohož na zdi a Corey Bailer vyjekl. „Hej!“ zařvala Kiara na Sloanův tým. „Takhle někoho zabijete!“ Návštěvník jménem Křupan se na mě ďábelsky zašklebil. Vypadal teď jaksi větší… dokonce vyšší než Tyson. Pod tričkem se mu napínaly bicepsy. „To taky doufám, Persiphone Jackson! To doufám!“ Oslovil mě tak, že mi z toho přejel mráz po zádech. Nikdo mi neříkal Persiphone kromě těch, kteří věděli, kdo doopravdy jsem. A to byli kamarádi… a nepřátelé.

„Co to říkal Tyson? Divně smrdí?“ ptá se panicky Adara. „Nestvůry“ souhlasila Kate. Ti cizí kluci kolem Matta Sloana se zvětšovali. Už to nebyly děti. Byli to dvouapůlmetroví obři se šíleným pohledem, špičatými zuby a chlupatými pažemi, potetovanými hady a tanečnicemi hula a valentinskými srdci. Matt Sloan pustil míč. „Tak pr! Vy nejste z Detroitu! Kdo…“ Ostatní kluci z jeho týmu začali ječet a couvat k východu, ale obr jménem Morkocuc s vražednou přesností hodil míč. Ten prosvištěl kolem Rádže Mandaliho, zrovna když se chystal zmizet, pak narazil do dveří a nějakým kouzlem je zamkl.

Rádž a pár dalších kluků do nich zoufale bušili, ale dveře se ani nepohnuly. „Pusťte je ven!“ ječela jsem na ty obry. Ten, co se jmenoval Křupan, na mě zavrčel. Na bicepsu měl vytetováno: K. miluje dětičky. „Pustit naše chutná soustíčka? To ne, dcero boha moře. My, Laistrygonové, nehrajeme jen o tvoji smrt. Chceme oběd!“ Mávl rukou a na středové čáře se objevila další dávka míčů – ale tyhle nebyly z červené gumy. Byly bronzové, velké jako dělové koule, děrované jako míčky na florbal, a z těch děr vycházely plameny. Musely být rozžhavené, ale obři je brali holýma rukama.

„Trenére!“ vykřikla Elena zoufale. Nunley ospale vzhlédl, ale pokud na té vybíjené viděl něco nenormálního, nechal to plavat. To je ten problém se smrtelníky. Vidění jim zahaluje kouzelná síla zvaná mlha, která kryje opravdový vzhled nestvůr a bohů, takže smrtelníci vidí jenom to, co dokážou pochopit. Trenér možná viděl pár osmáků, kteří jako obyčejně drtí mladší kluky. Ostatní kluci nejspíš viděli, jak se banda Matta Sloana chystá rozhazovat zápalné lahve. (Nebylo by to poprvé.) V každém případě jsem byla přesvědčená o tom, že si nikdo jiný neuvědomuje, o co jde.

Že tu čelíme opravdovým lidožravým krvežíznivým nestvůrám. Bohové potřebovala bych tu Siriuse, byl tu v utajení jako učitel dějepisu jako kdysi Chiron, ale teď bych byla raději kdyby byl tělocvikář. Každopádně modlit se k němu by mi právě teď moc nepomohlo. „Jo. Mm-hmm,“ zamumlal tělocvikář. „Hrajte slušně.“ A vrátil se zas ke svému časopisu. Obr jménem Lebkožrout hodil míč. Odskočil jsem na bok a žhavá bronzová koule se kolem mě prořítila a ožehla mi rameno, vykřikla jsem, určitě to budou minimálně popáleniny druhého stupně. „Persis!“ vykřikla Kate a stáhla mě bokem od další koule přímo k mým spoluhráčům.

„Corey!“ vykřikla jsem. Tyson ho vytáhl zpoza žíněnky zrovna ve chvíli, kdy na ní ta koule vybuchla a proměnila ji na kouřící cucky. „Utečte!“ nakázala jsem svým spoluhráčům. „Druhým východem!“ Rozběhli se k šatně, ale Křupan znovu máchl rukou a i tyhle dveře se zabouchly. „Otevřu je! Ale potřebujeme je zabavit!“ Kate ukáže na obry. Přikývnu pokud někdo dokáže otevřít zamčené dveře je to Kate, ať už kouzlem nebo protože ji Chris naučil odemykat zamčené dveře vlásenkou. Nabídl se že to naučí i mě ale odněkud ho praštila leklá ryba kterou hádám poslal táta.

„Poseidone!“ vykřikne naprosto pohoršeně Amphititre. Tritonovi ústa cukají protože mu to připadá naprosto vtipné. „Jo celý tábor si pamatuje ten pohled na Chrise s leklou rybou rozplácnutou přes celou jeho tvář“ směje se Clarisse a Chris se na svou manželku mračí. „Na tátovu obranu, to bylo dost vtipné, navíc mě to podle jeho slov chtěl prý naučit sám“ oznámí Persis. „Poseidone!“ Amphititre svému manželovi dá pohlavek. „Na mou obranu se to ještě nestalo!“ brání se rychle Poseidon ale to už mu nepomůže. „Naše dceru už jsi zkazil“ utrousí Amphititre.

„Nikdo neodejde, dokud nebudeš ze hry!“ zaburácel Křupan. „A nebudeš ze hry, dokud tě nesníme!“ Odpálil svůj kulový blesk. Moji spoluhráči se rozprchli a koule vypálila kráter do podlahy tělocvičny. Vypálil další a ta zasáhla Elenu, která spadla na zem a byla téměř bezvládná. „Eleno!“ vykřiknu a skloním se k ní, kontroluju jí její životní funkce. Pořád žije a pořád dýchá ale je to jenom tak tak. „Persis máš meč?“ ptá s mě Kiara. „Ne, jsme v tělocviku“ zamítnu a pokroutím hlavou. „Voda Persis! Udělej okolo ní nepropustnou bublinu z vody!“ radí mi Adara a já doufám že to vyjde.

Zavřu oči a myslím na ochranu své nejlepší kamarádky. Když oči otevřu, okolo Eleny je bublina která jí chrání. „Může to udělat na ostatních?“ ptá se Kate. „Nevíme jak dlouho to vydrží na Leně, a nevíme kolik jich zvládne“ namítne Kiara. „Alespoň to musíme zkusit“ oznámí Rose a ukáže na naše vyděšené spoluhráče. „Persis“ Rose mě osloví a já přikývnu. Vydám se k našim zbylým spoluhráčům a okolo většiny z nich vytvořím ochrannou bublinu. „Teď je jen otázkou jak dlouho to vydrží“ vydechne Kate, cítím se slabší, v tom musím svým kamarádkám dát za pravdu.

„Jako třináctiletá to nevydržíš moc dlouho, ne na tolika lidech, někdo vám musí rychle přijít na pomoc“ pronese Theseus a podívá se na svou sestru. „Neboj nakonec pomoc dostaneme ale ještě několik minut na to budeme úplně sami“ oznámí Kiara s povzdechem. „Navíc Persis bude mít další stupidní sebevražedný plán, tak jako vždycky“ Kate propálí svou nejlepší kamarádku pohledem. „Na mou obranu jsme nemohli dělat nic jiného, do slova, byli jsme v nouzi a byl to jediný plán který jsme měli“ brání se Persis. „Neptala jsi se nás na naše plány!“ okřikne jí Adara pohoršeně a Persis od nich rychle odvrátí pohled.

Svištěla na mě další ohnivá koule. Tyson mě odstrčil z cesty, ale výbuch mě stejně srazil na zem. Zjistila jsem, že ležím roztažena na podlaze tělocvičny, omráčená kouřem, s největší pravděpodobností s vnitřním krvácením, batikované tričko poseté syčícími dírkami. Zpoza středové čáry na mě hladově shlíželi dva obři. „Maso!“ zařvali. „Maso hrdiny na oběd!“ Oba zamířili. „Persis“ slyším křik svých kamarádek. „Persis, potřebuje pomoct!“ vyjekl Tyson a skočil přede mě, zrovna když ti dva odpálili míče. „Tysone!“ vykřikla jsem, ale bylo pozdě. Oba míče ho zasáhly… ale ne… chytil je.

Ten neohrabaný Tyson, který srážel laboratorní zkumavky a pravidelně lámal prolézačky na hřišti, nějak chytil ty dva žhavé kovové míče, které se na něj řítily rychlostí milionů mil za hodinu. Odrazil je zpátky na jejich zaskočené majitele a ti jen zavřeštěli: „TO NEEE!“, když jim bronzové koule explodovaly na hrudi. Obři se rozpadli na dva sloupy plamenů – prima, tím se potvrdilo, že to vážně byly nestvůry. Nestvůry neumírají. Jenom se rozptýlí na kouř a prach, čímž ušetří hrdinům spoustu práce s úklidem po boji. „Bratři moji!“ zabědoval kanibal Křupan.

Napnul svaly a jeho vytetované Dětičky se zavlnily. „Za to mi zaplatíš!“ „Tysone!“ zakřičela jsem. „Dávej pozor!“ Hnala se na nás další kometa. Tyson ji taktak stačil srazit stranou. Proletěla učiteli Nunleyovi přímo nad hlavou a přistála za bariérou pro diváky s mohutným PRÁÁÁSK! Kluci pobíhali kolem a ječeli, snažili se vyhýbat žhnoucím kráterům v podlaze. Jiní bušili na dveře a volali o pomoc. Sám Sloan stál zkoprnělý strachem uprostřed hřiště a nevěřícně zíral, jak kolem něj létají vražedné míče. Trenér Nunley pořád nic neviděl. Poťukal si na naslouchátko, jako by mu ho ty exploze nějak rušily.

Ale dál upíral oči do časopisu. Ten randál musela slyšet celá škola. „Vítězství bude naše!“ zaburácel kanibal Křupan. „Pochutnáme si na vašich kostech!“ Chtěla jsem mu říct, že tu vybíjenou bere nějak vážně, ale než jsem to stačila udělat, zvedl další kouli. Zbylí tři obři ho napodobili. Věděla jsem, že jsme mrtví. Tyson nedokáže všechny míče odrazit najednou. Ruce musel mít hrozivě popálené od toho, jak blokoval tu první palbu. Kate by nedokázala otevřít dveře v čas. Elena byla v bezvědomí a Kiara s Adarou toho moc nezmohli stejně jako já bez našich zbraní, bez mého meče…

Dostala jsem bláznivý nápad. Rozběhla jsem se k šatně. „Zmizte!“ nakázala jsem svým spoluhráčům. „Zmizte od těch dveří.“ Za mnou se ozvaly výbuchy. Tyson odrazil dva míče zpátky na jejich majitele a rozprášil je na popel. Takže zbývali ještě dva obři. Třetí koule se valila přímo na mě. Přinutila jsem se počkat – „Persis uteč!“ křičela Kiara ale to nebyl plán.   jednadvacet, jednadvacet – a pak jsem se vrhla na bok a žhavá koule zdemolovala dveře do šatny. Stěna se rozpadla. Po celé tělocvičně pršela dvířka skříněk, ponožky, suspenzory a další nechutně špinavé osobní věci.

„Ty jsi naprosto šílená!“ Amphititre to už prostě nedává. Poseidon jen sedí na trůnu z vytřeštěnýma očima a Persis začíná přemýšlet jestli mu tentokrát opravdu nezpůsobila reálný infarkt. „Tati? Jsi v pořádku?“ ptá se opatrně Persis a pozoruje ho. „Máš domácí vězení do konce svého nesmrtelného života“ oznámí Poseidon. „To nemůžeš! Jsem dospělá! Je mi 119 let!“ vykřikne pohoršeně Persis. „Ale ano můžu, máš domácí vězení, tvoje vnoučata ti dojdou říct až skončí!“ odsekne Poseidon. „Uvědomuje si že to bude ještě horší?“ ptá se tiše Camille a Triton ji rychle umlčí aby jeho otec nedostal opravdu infarkt.

Obrátila jsem se právě včas, abych viděl, jak Tyson praštil Lebkožrouta do obličeje. Obr se zhroutil. Ale ten poslední gigant, Křupan, si moudře držel míč a čekal na příležitost. Jakmile se k němu Tyson obrátil, hodil. „Ne!“ zaječela jsem. Koule udeřila Tysona přímo do prsou. Přeletěl přes celé hřiště a narazil do zadní stěny. Ta praskla, její kus se na něj zřítil a odhalil díru, vedoucí přímo na Church Street. Netušila jsem, jak to mohl Tyson přežít, ale vypadal jenom omráčený. U nohou mu kouřila bronzová koule. Tyson se ji pokusil zvednout, ale jak byl omámený, zhroutil se dozadu do hromady tvárnic.

„Sláva!“ radoval se Křupan. „Zbyl jsem poslední ve hře! Budu mít spoustu masa! Přinesu i domů dětičkám!“ Sebral další míč a namířil ho na Tysona. „Přestaň!“ vykřikla jsem. „Ty chceš přece mě!“ Obr se zašklebil. „Chceš umřít první, mladá hrdinko?“ Musela jsem něco udělat. Můj meč tady někde musel být. Pak jsem zahlédla svoje džíny v kouřící hromadě oblečení přímo u obrových nohou. Kdybych se tam tak dokázala dostat… věděla jsem, že to nemá cenu, ale stejně jsem vyrazil. Obr se zachechtal. „Blíží se mi oběd.“ Napřáhl ruku, aby hodil kouli. Připravila jsem se na smrt.

Zničehonic to obří tělo ztuhlo. Škodolibá radost v jeho tváři se proměnila ve výraz překvapení. Přesně v místech, kde by měl mít pupek, se mu rozervalo tričko a vyrostlo z něj něco jako roh – ne, roh to nebyl – ale lesklý hrot čepele. Míč mu vypadl z ruky. Netvor zíral dolů na nůž, který ho právě zezadu probodl. Zamumlal: „Au,“ a rozprskl se do mraku zeleného plamene. Počítala jsem, že to dětičky asi dost rozhodí. V tom kouři stála moje kamarádka Camille. Tvář měla špinavou a poškrábanou. Baseballovou čepici která patřila Kiaře měla vraženou do kapsy, v ruce bronzový nůž a v očích šedých jako bouřka divoký výraz.

„Pár týdnů před tím se mě zeptala jestli si ji může půjčit, neviděla jsem důvod proč by nemohla, takže jsem jí čepici půjčila a naštěstí se to vyplatilo, kdyby se neobjevila Persis by byla mrtvá“ vysvětluje Kiara a usměje se na ženu. „Jste moje rodina a věděla jsem že se něco děje, takže jsem se musela ujistit že poslední den ve vaší škole bude v pořádku. Navíc jsem vás potřebovala doplnit do všeho ostatního co se děje v táboře a tak dál“ vysvětluje Camille a pokrčí rameny, pravdou ale bylo že prostě měla divný pocit a byla slepičí matka možná stejně jako byla i samotná Persis.

Matt Sloan, který tam celou dobu stál zaražený, konečně přišel k sobě. Zamrkal na Camille, jako by si ji matně uvědomil z fotky v mém notesu. „To je ta holka na té fotce“ Camille ho praštila do nosu a uzemnila ho. „A ty,“ poradila mu, „nech moje kamarádky na pokoji.“ Tělocvična byla v plamenech. Kluci pořád pobíhali kolem a křičeli. Slyšel jsem kvílet sirény a zkomolený hlas ze školního rozhlasu. Skrz skleněné dveře východu jsem viděl ředitele pana Bonsaie, jak zápasí se zámkem, a za ním se hromadil dav učitelů. „Camille“ vykoktala jsem. „Jak jsi… jak dlouho jsi…“

„Vlastně celé dopoledne.“ Zastrčila si nůž do pouzdra. „Snažila jsem se najít vhodnou dobu, abych si s tebou promluvila, ale nikdy jste nebyli sami.“ „Tamhle!“ vykřikla nějaká žena. Dveře se rozletěly a dovnitř se začali valit dospělí. „Sejdeme se venku, popadni holky a Tysona, zatím zavolám Apolla, musíte být uzdravení“ pronese Camille nasadila si svou baseballovou čepici týmu Yankeeů, která patřila Kiaře a okamžitě zmizela. Takže jsme zůstaly stát sám uprostřed doutnající tělocvičny, když ke mně došel ředitel s půlkou učitelského sboru a se dvěma policisty.

„Persiphone Jackson?“ promluvil pan Bonsai. „Co… jak…“ Tyson u rozpadlé zdi zasténal a zvedl se z hromady tvárnic. „Hlava bolí.“ Přistoupil k nám i Matt Sloan. S vyděšeným výrazem se zaměřil na mě. „To udělala Persis, pane Bonsai! On zapálil celou budovu. Trenér Nunley vám to řekne! On to všechno viděl!“ Tělocvikář Nunley si dál svědomitě četl časopis, ale při mé smůle si vybral zrovna tu chvíli a vzhlédl, když Sloan vyslovil jeho jméno. „Co? Jo. Mm-hmm.“ Ostatní dospělí se obrátili ke mně. Věděla jsem, že mi nikdy neuvěří, i kdybych jim mohla říct pravdu. Popadla jsem ze svých zničených džínů Anaklusmos, a podívala se na holky a Tysona.

„Jdeme“ pronesla jsem a všichni jsme vyšli z budovy. Camille na nás už čekala i s Apollem. „Lena“ vydechla jsem a ukázala jsem na dívku kterou Tyson nesl v náručí. Apollo k ní přešel, nebyla jsem si jistá jak přesně to fungovalo a co dělal ale Lena se brzo probudila. „Persis může mít vnitřní krvácení“ vysvětluje Kate a sleduje mě. „Podíváme se na to“ souhlasí Apollo a přejde ke mně. „Bude to trochu lechtat je to diagnostika abych věděl co přesně je s tebou špatně a abych věděl co uzdravuji“ vysvětloval Apollo jak nejlépe uměl, přikývla jsem neměla jsem sílu hádat se.

Apollo se brzo zamračil. „Rozhodně vnitřní krvácení ale hned to vyřešíme“ ujistil mě, ozářilo mě zlaté světlo. Konečně jsem měla pocit že můžu znovu dýchat, nic nebylo rozmazané a nebolelo mě celé tělo, všechno se cítilo víc normálně než v poslední hodině. „Děkuji lorde Apollo“ vydechnu. „Nic z toho, jenom Apollo, a není za co, pokud by jste potřebovali pomoc jen se ke mně modlete“ Apollo na nás mrkl a následně zmizel. „Jsi v pořádku?“ hned se otočím na Lenu. „Neboj se, nic mi není“ ujišťuje mě a já jí věřím, věděla jsem že by mi nelhala o svém stavu.

„To byl opravdu strašný stres ale děkuji Apollo že jsi je uzdravil“ Poseidon se na boha usměje i když věděl že je to budoucnost a že to ještě neudělal. „Kdykoliv, nenechal bych nikoho zraněného když mě požádají o pomoc“ ujišťuje ho Apollo. „Jen by mě zajímalo jak jsem nepoznal že je Lena moje spřízněná duše?“ nechápe Apollo. „V té době byla ještě moc mladá, pouto se aktivovalo když jí bylo sedmnáct od té doby jsi ji mohl poznat“ vysvětlí Clotho a uvede to na pravou míru. „Dobře, kdo čte jako další?“ ptá se Kiara. „Budu“ oznámí Camille a vezme si od ní knížku, vzhledem k tomu že byla v této kapitole bude i v další. „Dobře ale nejprve pauza“ oznámí Anthropos a všichni souhlasí.

Hello so in this chapter we talked about gods symbols also and i tought i would leave list of symbols there

Zeus - Lightingbolt

Thalia - Broken chains or bald eagle (symbol of freedom)

Artemis - Bow and arrows

Jason - Rainstorm

Hades - His helmet

Nico - Ghost

Hazel - Gemstone

Poseidon - Trident

Triton - Conch shell

Persis - Her sword Riptide 

Athena - Owl

Kiara - Freesias or Rope knots (symbols of trust)

Hermes - Caduceus

Luke - Two-Faced Mask

Chris - Gold (Can not think about anything else)

Bellona - Spear and Torch

Reyna - Dove

Apollo - Lyra

Will - Safety pin or Bandages

Rachel - Evil Eye (hope it is called like that)

Ares - Spear

Clarisse - The poppy, the lamb

Frank - The chrysalis, Jing & Jang

Hecate - Torch

Kate - Rune

Nyx - Moon

Morpheus - A closed eye and a dark crown

Elena - Lambda, nightmare dream catcher

Afrodite - Rose

Adhara - Safire stone

Demeter - Cornucopia

Aeolus - Brown leather drawstring bag

Rose - Mountains

Hephaestus - Heavy hammer

Camille - Lava, Dragon

I hope i have everyone, if you can think of some better symbols for the demigod i will be all ears <3

Quick qestion! Would you want me to make new OC, maybe daughter of Chaos or Thanatos? For her to be soulmate of Theseus, Hermes, or some other god? Or someone like Zagreus? Or for Leo and for him to have redemtion arc?

Chapter Text

Zeus & Persis

Zeus neváhal, jakmile se všichni najedli on, Poseidon vzali Persis za Apollem aby zjistil všechno o jejím seznamu zranění. „Dobře Persis než začnu měl bych vědět ještě něco o tom co ti Gabe udělal?“ zeptal se Apollo. „Jestli se ptáš tak ne nikdy se mě nedotkl tak jako Kronos“ ujišťuje ho Persis a usměje se na něj. „Dobře život ohrožující zranění mimo podříznuté hrdlo které ti dal?“ pokračuje Apollo. „Nic takového, před tím ani potom už nic takového neudělal“ Apollo jí chvíli pozoruje než je přesvědčen že Persis říká pravdu a přikývne. „Dobře, připrav se trochu to zalechtá možná zapálí“ varuje ji Apollo.

Persis přikývne když cítí jak ji Apollo chytne za ruku. Persis tomu pořád úplně nerozumí ale zalechtá to a Apollovi se v ruce objeví seznam. „Dobře myslím že do jejích dvanácti let je všechno jasné, devatenáct, dvacet je všechno taky docela jasný“ Apollo se podívá na Zeuse a Poseidona. „Pořád zabíjíme Kronose že ano?“ ujišťuje se. „Sakra že ano“ souhlasí Zeus. „Dobře pak se tím nemusíme zabývat, tohle jsou její zranění od třinácti do osmnácti, není to hezké“ Apollo předá seznam Poseidonovi a Zeusovi. Oba bratři ho prolétnou pohledem. „Jdu to ukázat ostatním“ pronese Poseidon kývne na Zeuse a odejde od nich.

„Jdu za Lenou, vy dva si promluvte… O traumatech“ utrousí Apollo ale to už po něm letí skalpel. „Moje chyba, neměl jsem ho nechávat na stole vedle Persis“ pronese Apollo a rychle zdrhá než po něm poletí něco dalšího. Zeus se podívá na Persis posadí se vedle ní. „Jak se cítíš?“ zeptá se a Persis se na něj usměje. „Docela dobře, jenom unavená ze všeho, protože vím co všechno přečteme a bojím se toho, bojím se toho že já a moji přátelé budeme odhalení způsoby jakými jsme se neodhalili ani jeden druhému“ vysvětlí Persis a nervózně si hraje s prsty na své ruce.

Zeus se k ní natáhne a vezme jednu z jejích rukou do té své aby se necítila tak nervózně a zároveň jí podpořil. „Můžu tě ujistit že začínám mít ten pocit že to asi nebude úplně lehké pro nikoho z nás, ten rozdíl je že my to můžeme zastavit, vy už jste na konci toho všeho, a všechno co mohlo se ve vašich životech už pokazilo, a nikdo nevíme co se stane potom. Jestli to vůbec budeme mít možnost napravit, nebo budeme muset nechat budoucnost stát se, ale bez ohledu na to co, už teď víme že se všichni na konci té cesty sejdeme, a budeme rodina“ Zeus se odmlčel. Persis k němu zvedla pohled.

„A pokud se budoucnost bude muset stát, uzdravíme se společně jako rodina“ Zeus se usměje a pohladí svou spřízněnou duši po tváři. „Chci abychom to mohli spravit, nechci do Tartaru ale“ Persis se odmlčí. „Mám pocit že kdybych to neudělala, nikdy bych se nemohla stát tím člověkem kterým jsem dneska, a ano jsem zlomená ale jsem taky mnohem víc než to. A nejsem jenom voják nebo bojovník, a i přes to že mi Tartar hodně vzal, taky mi hodně dal. Zlomil mě způsobem jakým jsem si nedokázala představit ale to už jsem možná byla, jenom mi ukázal jak moc“ Persis na těžko polkne.

„A to že jsem se dostala ven a přežila mi ukázalo že na to už nejsem sama, hlavně mi to ukázalo kým už od doby svých dvanácti let nemůžu být“ Persis se zhluboka nadechne. „A vždycky jsem si myslela že nechci být bohyní a možná jsem ani nechtěla být. Ale Tartar a všechno potom mi ukázalo že tam je můj domov, že jí mám být. Tartar mě zlomil a zároveň mě zachránil“ Persis pokrčí rameny. „Nebo jsi mohla mít víc“ Zeus nakonec promluví a ona se na něj podívala. „Mohla jsi mít život venku z toho všeho“ začne vysvětlovat, Persis ho chce přerušit ale jeho výraz říká aby to nedělala.

„Neříkám že by jsi nakonec neměla skončit tady, ale to jsi mohla vždycky Persis, jakmile by jsi zemřela ať už kvůli čemukoliv, vždycky by jsi se vrátila k nám. Mohla jsi mít život, mohla jsi žít, mohla jsi studovat, mít práci, manžela, rodinu, mohla jsi prožít celý svůj život než by jsi se dostala k nám, a život tě mohl sám o sobě naučit to stejné co Tartar“ vysvětluje Zeus a sleduje ji. „Až na to že jsi nejsem jistý jestli jsem něco z toho kdy chtěla“ připustí nakonec Persis a Zeus jí zvědavě sleduje. „I jako bohyně jsem dostudovala v Řecku“ Persis samu sebe přeruší.

„Když jsme vás osvobodili od kouzel okolo Tábora polokrevných vzniklo město stejně jako v táboře Jupiter. Jsou tam kabiny pro všechny bohy, i školy, ve které jsem i jako bohyně nakonec dostudovala s ostatními, a popravdě? Nikdy jsem se nikde necítila tak jako s nimi, myslím že jsem nikdy nikam úplně nepatřila. Vždycky jsem patřila k mámě, ale nikdy k Paulovi, a ani k nikomu jinému“ Persis neví jestli má pokračovat. „A ať si kdokoliv z vás myslí cokoliv, jsem šťastná, opravdu ano, mám tu rodinu, manžela, děti, přátelé, sourozence“ Persis se usměje a pokrčí rameny. „To že jsi šťastná neznamená že nemůžeš být víc“ namítá Zeus.

„Mohla jsi mít mámu, kmotra, mladší sestru, nejlepšího přítele. To že jsi šťastná nemění nic na tom že po nich tvoje srdce stále volá, a že to stále bolí“ Zeus jí starostlivě sleduje. „Já vím, ale některé naše volby nejdou změnit, vybrala jsem si“ Persis se snaží zadržet slzy. Zeus jí s povzdechem obejme a políbí jí do vlasů. „Děkuji že jsi tu pro mě“ vydechne mu Persis do ramene a zavře oči. „Vždy“ ujistí ji Zeus a odhrne jí několik pramenů vlasů z tváře. Osudy si tiše vymění pohledy, vědí že pokud to dopadne tak jak doufají že ano, bude nakonec i pouto mezi dvěma polovinami stejné duše uzdravené.

Apollo & Elena

Elena sedí u stolu a prochází několika papíry o které osudy požádala když si k ní přisedne Apollo. „Co to je?“ zeptá se a zmateně se na ni podívá. „Papíry z budoucnosti o které jsem požádala osudy, je to ohledně tábora polokrevných. Po Chironovi se nám pořád nedaří najít stálého ředitele táborových aktivit. Dio pořád dělá ředitele tábora i když už nemá zákazy ale kdokoliv kdo nastoupí na Chironovo místo nakonec po několika letech skončí, takže se snažíme najít náhradu, ale dochází nám možnosti“ vysvětluje Lena a ukáže mu papíry. Apollo je chvíli sleduje. „Chiron se nedá nahradit“ připustí Lena tiše.

„Smím se zeptat, jak jsme se dali dohromady?“ zeptá se opatrně Apollo. Lena si povzdechne. „Vlastně jsem v tomhle příběhu byla chvíli ta zlá já“ začne Lena a protře si oči. „Bála jsem se všech těch příběhů o tvých milencích, takže jsem v jeden moment chtěla požádat osudy a přerušení pouta. Persis mě ale zastavila, a řekla mi že dřív než to udělám, měla bych si s tebou promluvit, to jsem ale zamítla. Pronesla že bych si tedy měla promluvit alespoň s Artemis. Což jsem udělala, a ona mi hodně vysvětlila“ pronese Lena. „Co přesně ti řekla?“ ptá se opatrně Apollo a Lena se na něj lehce usměje. Apolo doufá že jeho sestra byla hodná.

„Podle Artemis byli Daphne, Cassandra a minimálně Acantha určitě tvojí chybou, nepopírá to a to asi nikdo z nás, ale stála si za tím že to bylo kvůli tvé zoufale snaze najít lásku. A potom ty další byli tragické vyobrazení lásky kterou jsi mohl mít ale kterou ti vytrhli. Řekla mi že po tom všem tě osudy řekněme proklely. Řekli že každá tvá láska bude tragická až do tvé spřízněné duše“ vysvětluje Lena a Apollo si povzdechne. „Takže to všechno víc“ vydechne Apollo. „Ano, vím všechno, nepřerušila jsem pouto ale za to jsem s tebou o všem mluvila, což jsem asi měla udělat ze všeho nejdříve“ připustí Lena.

„Chápu proč jsi se bála, taky bych se asi bál, kdyby tyhle příběhy byli okolo mé spřízněné duše“ ujistí jí Apollo a Lena se na něj široce usměje. „Nakonec jsme si k sobě cestu našli Apollo, a jsme šťastní, nebo minimálně já jsem šťastná“ Lena se na něj jemně podívá a chytne ho za ruku. „Děkuji, že jsi to se mnou nevzdala ani po tom co jsi slyšela, a že jsi dovolila mojí sestře aby se ti to všechno pokusila vysvětlit“ promluví tiše Apollo. Lena se zvedne, přejde k němu a obejme ho. „Apollo, teď mě poslouchej, miluji tě a zasloužíš si lásku, a nikdy ať se stane cokoliv tě neopustím“ přislíbí mu Lena a lehce ho políbí na tvář.

Ares & Rose

Ares přemýšlí, opravdu něco nedokáže pochopit, i po tolika kapitolách dvou knížek. „Co se děje Are? Díváš se směrem na mě ale ve skutečnosti se díváš skrze mě“ Rose k němu promluví a vzhlédne od svého sešitu. Ares si povzdechne. „Já a Afrodite jsme v budoucnosti spolu?“ zeptá se nakonec a Rose odloží sešit, už teď je jí jasné že tohle bude složité. „Ano díky kouzlu Hery“ souhlasí Rose. „Tak jak jsme se my dva dali dohromady?“ nechápe Ares, který úplně nechce mluvit o tom co přesně Hera posrala aby donutila Afrodite podvést Hephaestuse.

„Nechtěla jsem ti to říct, protože jsem si byla prakticky stoprocentně jistá že jsi s Afrodite šťastný. Afrodite to ale zjistila, odhalila moje znamení, a absolutně neměla žádnou z mých výmluv o tom že jste šťastní a všechno ti vyklopila. Řekněme že jsem se schovala v Poseidonově kabině a Poseidon si velmi užíval že tě nenechal vejít“ vysvětluje Rose a Ares zaúpí. „Udělá mi to stejně těžké jako to udělal pro Zeuse“ utrousí Ares. „On možná… Persis ne. Vykopla mě z kabiny a zamkla mě s tebou v tvojí kabině i tvoje děti s ní spolupracovali, a nenechali nás vyjít dokud jsem s tebou nemluvila“ vysvětlila Rose.

„Alespoň někdo je sakra na mojí straně“ utrousí Ares a Rose se zasměje. „Nakonec jsme spolu mluvili, a bylo to složité, ale Afrodite prohlásila že by se nikdy nepletla do cesty spřízněným duším, a jakmile z vás bylo sejmuto kouzlo, oba dva jste se shodli na zabití Hery“ vysvětlí Rose a usměje se na něj. „Dobře myslím že víc raději vědět nechci“ rozhodne se Ares a Rose se zasměje. „Dobře pak by jsi mohl přestat hledět skrze mě a vést se mnou oboustrannou konverzaci o kterou jsem se snažila“ Rose se na něj ušklíbne. Ale po pravdě? Je zvyklá, ale v dobrém slova smyslu.

Kate & Hades

„Hade, Poseidon mi dal seznam zranění Persis“ Kate jde za bohem. Hádes k ní zvedne pohled a hned si od ní bere seznam. „Nenechal jí samotnou že ne?“ Hádes se na svou spřízněnou duši podívá. „Ne je se Zeusem, bude v pořádku, tedy alespoň doufám“ Kate si povzdechne, se Zeusem by měla být rozhodně v pořádku, ale stále se o ní bojí. „Dobře, potom si promluvíme o všem co je na tom seznamu, ale zatím jsem s tebou chtěl strávit čas“ pro osudy proč se Hádes cítí jako zatracený puberťák, nikdy dřív se tak cítit nemusel, ale teď je přímo před ním jeho spřízněná duše.

„Dobře“ souhlasí Kate a posadí se vedle něj a dala si nohy do jeho klína. Hádes se zasměje a dá si ruce na její kotníky. „Potkala jsi někdy Zagreuse?“ Hádes se rozhodne zeptat na svého syna. „Ano, potkala, vlastně uspořádal v podsvětí párty hned jakmile Kore zmizela“ souhlasí Kate. „A taky se po šesti měsících nasral oznámil “Chci novou normální mámu“ a zkusil mě tvým jménem požádat o ruku. Thanatos ho odtáhl“ vysvětlí Kate a Hádes zaúpí. „Zabiju toho kluka“ utrousí Hádes a Kate ho pobaveně sleduje. „Mám ho ráda, tedy kdyby přestal unášet naše děti“ utrousí Kate.

„Unášet?!... Ne počkej zpátky… Děti?!“ Hádes na ni zírá. „Ano Háde máme děti, vlastně čtyři, dva kluky, dvě holky“ souhlasí Kate a Hádes jí ohromeně sleduje. „Zagreus je pořád unáší a Persis je pořád štípe do tváří, ale Nico je rád že už to nedělá jemu“ směje se Kate. „Nedivím se mu, včera jsem jí slyšel křičet celé jeho jméno a i já jsem byl trochu vyděšený, a ona potom jenom přiběhla a štípla ho do tváří, zatímco Nico prskal jako nemocná kočka“ souhlasí Hádes. Kate se zasměje a obejme ho. „Chybí mi podsvětí“ utrousí Kate a Hádes se rozesměje. Jo jemu taky chybí jeho podsvětí.

Hello new chapter, just a short chapter with a pause, but tomorrow i will write a normal chapter <3

There i have list of the couples for you!

1. Persis Family

   Persiphone Jackson + Zeus

   Luke Castellan + Kiara Evans

   Rachel Elizabeth Dare + Reyna Avila Ramirez - Arellano

   Clarisse La Rue + Chris Rodriguez

   Hazel Levesque + Frank Zhang

   Nico Di Angelo + Will Solace

   Artemis + Thalia Grace

   Katherine Black + Hades

   Elena Romanova + Apollo

   Adara/Adhara McLean + Jason Grace

   Rosemary Stark + Ares

   Aphrodite + Hephaestus

   Poseidon + Amphititre

   Sally Jackson + Sirius

   If Leo will get redemption arc then Leo Valdez + unknow

   Zagreus + Thanatos ???

   Dionysus + Theseus ???

   Theseus + Perseus ???

   Hermes + Unknow

2.  Enemies

   Annabeth + John

   Piper + noone

   If Leo will not have redemption arc then Leo Valdez + Calypso

Chapter Text

Všichni se společně dostali zpátky do trůnního sálu kde si sedli. „Dobře takže jako další budu číst já“ pronese Camille když si vezme knížku. „Voláme si taxi věčných muk“ Camille si povzdechne, neměla čekat nic lepšího a přes to čekala. „Já… Persis?“ Kiara se podívá na Persis která pokrčí rameny. „A vždyť to byla pravda!“ brání se hlasitě Persis. „Vzdávám to“ Kiara si povzdechne a rozhodí rukama. „Dobře, dobře začni číst, dřív než se to zvrhne v hádku a boj“ Artemis se podívá na Camille. „V to se zvrhnou všechny naše konverzace, z nějakého důvodu“ zasměje se Camille ale přes to opravdu začne číst.

S Camille jsme odešli do jedné boční uličky u Church Street. „Kde jsi potkala Tysona?“ Camille se na Tysona lehce usmála. „Je to můj kamarád, chodíme spolu do školy“ oznámím. „Je tak trochu bez domova“ vysvětlí Kiara a Camille si povzdechne. „Stávám se Hermesem, budu k sobě brát všechny zbloudilce“ Camille mě už nějakou dobu znala takže moc dobře věděla co se z toho vyklube. „Ale víš že můžeš mluvit přímo s ním že ano?“ ptám se. „On umí mluvit?“ ptá se nejistě Camille, z nějakého důvodu. „Já mluvím“ přiznal Tyson. „Jsi hezká“ pochválí jí a Camille se na něj široce usměje.

„Awww, děkuji! Jsem Camille Marshall“ představí se Camille. „Představ si jak bude reagovat Annabeth“ slyším Kiaru mluvit s Kate. „Bude mít problém. Myslím že Camille ho už přijala jako své káčátko a zabije ji“ směje se Lena a já se na ně otočím. „Chceš říct že jsme její káčátka?“ ptám se se smíchem. „A ne? Hádes to o nás řekl taky když nás viděl jít za ní jako ocásci“ Lena pokrčí rameny. Otočila jsem se zpátky ke Camille která si vesele povídala s Tysonem a chvíli jsem jí sledovala. Měla jsem pocit že takhle šťastnou jsem jí snad ještě nikdy neviděla a to už bylo co říct.

„Věděla jsi kdo je“ Poseidon se podívá na Camille. „Jistě že ano“ souhlasí Camille. „A přes to jsi se k němu nechovala jako k monstru“ vydechne Amphititre. „Samozřejmě že ne“ zamítne Camille. „Monstrum není někdo kdo má jedno oko nebo kopyta nebo cokoliv jiného. Monstrum je člověk jako Kronos. A někteří se jako monstra rodí zlí. Někteří jsou v monstra předělání, ale chybějící oko nebo jiný původ z nás nedělá monstra“ vysvětlí Camille a Poseidon se na ni ohromeně dívá. „Jestli si ji nevezmeš adoptuju ji“ Amphititre se rozhodne varovat svého syna.

Vlastně viděla, před pár týdny. Já holky, Camille, a moji podmořští sourozenci jsme měli táborák, pamatuji si že v té době byla Camille šťastná, a je pravda že v poslední době byla mnohem víc šťastnější než kdykoliv před tím. Nakonec jsem se podívala na Tysonovi ruce. Byla jsem přesvědčená, že musí být škaredě popálené od těch žhavých míčů na vybíjenou, ale vypadali dobře, sice umazané a samá jizva, se špinavými nehty velikosti bramborových lupínků – ale takové je měl pořád. „Tysone,“ oslovila jsem ho nevěřícně. „Ty vůbec nemáš popálené ruce.“ Vydechnu ohromeně.

„Uhhh…“ Camille si nebyla jistá co má říct. „No samozřejmě že nemá, vlastně mě docela překvapuje že na vás Laistryngonové vůbec zaútočili když byl u toho Tyson“ vysvětlila Camille a Tyson vypadal že je celý vedle z jejích rusých vlasů. Tyson zvedl ruce aby si na ně sáhnul. Camille se zasmála a trochu se naklonila aby se mohl dotknout jejích vlasů. „Cami, co to říkáš od těch Laistryngonech?“ ptám se nechápavě a nejsem si jistá jestli jsem jméno sklonila správně. „To byly ty nestvůry v tělocvičně. Je to rasa lidožravých obrů, kteří žijí daleko na severu“ Camille se odmlčela.

„Jednou na ně narazil Odysseus, ale takhle na jihu, jako je New York, jsem je ještě neviděla.“ Vysvětluje. „Ani to jméno nedokážu pořádně říct, jak se jim říká anglicky?“ zeptám se a Camille nad tím chvíli uvažuje. „Kanaďané“ utrousí sarkasticky a já se uchechtnu. „Lidi, měli bychom odtud fakt vypadnout“ varuje nás Adhara. „Má pravdu, jdeme“ souhlasí Camille. „Půjde po nás policie“ namítá Kiara. „To náš právě teď trápí nejméně“ Camille se na mě podívala. „Měla jsi nějaké sny?“ ptá se mě opatrně. „Jedině o Groverovi“ připustím nakonec a Camille zbledne, očividně se jí to nelíbí.

„Myslela jsem spíš cokoliv co je špatně v táboře ale tohle taky nezní dobře“ vydechne. „Je tam nějaký velký malér“ dodává. „To máma říkala taky! Ale jaký malér?“ nechápu. „Přesně to nevím. Chiron mi ale volal a řekl mi že bych se s Kiarou neměla vracet ať už tento rok děláme cokoliv a to znamená jenom jedno. Něco je špatně. Musíme se tam hned dostat. Nestvůry mě celou dobu honí a snaží se mě zastavit“ vysvětluje Camille. „Což je divné, protože až do dneška byl klid“ namítá Kate a pohled Camille zabloudí k Tysonovi. „Cam co to je?“ nechápe zmatená Elena a sleduje ji.

Tyson se přihlásil, jako by byl ve třídě. „Ti Kanaďané v tělocvičně Persis říkali… dcera boha moře?“ ptá se. S holkama jsme si vyměnili pohledy zatímco Camille nás zvědavě pozorovala. Neměla jsem ponětí, jak mu to dokážu vysvětlit, ale soudila jsem, že si Tyson zaslouží dozvědět se pravdu, když se kvůli mně nechal skoro zabít. „Člověče,“ začala jsem, „slyšels někdy staré příběhy o řeckých bozích? Jako jsou Zeus, Poseidón, Athéna –“ „Ano,“ přisvědčil Tyson. „No… tak ti bohové pořád ještě žijí. Tak trochu sledují západní civilizaci, žijí v nejvyspělejších zemích.

Proto jsou zrovna teď ve Spojených státech. A někdy mají děti se smrtelníky. Těm dětem se říká polokrevní.“ Vysvětluji a podívám se na Camille která v sobě dusí smích i když absolutně nechápu proč. „Ano,“ souhlasil Tyson, jako by pořád čekal, až se dostanu k jádru věci. „Hm, no, holky, Camille a já jsme polokrevní,“ přiznala jsem. „Jsme něco jako… hrdinové ve výcviku. A jakmile nestvůry zachytí náš pach, napadnou nás. A to byli i ti obři v tělocvičně. Nestvůry.“ „Ano.“ Zírala jsem na něj. Nevypadal, že by ho překvapilo, nebo popletlo, co jsem mu řekla, zato to překvapilo a popletlo mě.

„Takže… mi věříš?“ Tyson přikývl. „Ale ty jsi… syn boha moře?“ „Jo,“ připustil jsem. „Můj otec je Poseidón.“ Tyson se zamračil. Teď už vypadal popleteně. „Ale potom…“ Zakvílela siréna. Kolem naší uličky se prohnalo policejní auto. „Ať je tohle jakkoliv moc zábavné nemáme na to právě teď čas, promluvíme si v taxíku“ zasáhne pobavená Camille. „Čemu se směješ?“ nechápe Kiara. „Vám všem“ utrousí Camille. „Taxík až do tábora?“ zeptala jsem se. „Víš, co to stojí?“ „Věř mi.“ Zaváhala jsem. „A co Tyson?“ Představila jsem si, že svého obřího kamaráda dovedu do Tábora polokrevných.

„Taky jsi nám to mohla říct, místo toho abys se nám jenom smála“ utrousí Persis a podívá se na svou kamarádku. „Mohla ale to jak nevšímaví jste byli, bylo naprosto k popukání“ vysvětluje Camille a široce se na bohyni usmívá. „Nemůžu uvěřit že to nikomu z vás nedošlo“ Athena musí přiznat že je to velmi vtipné. „Na naši obranu to hrál velmi dobře!“ brání se rychle Kiara a ukáže směrem k Tysonovi. „Vzal do holých rukou hořící míč holky! Každého normálního člověka by to zabilo“ oznámí jim Camille a dívá se na ně jakoby se úplně zbláznili. „To nás… Nenapadlo“ připustí nakonec Kate a zrudne.

Pokud se bojí na normálním hřišti s normálními rváči, jak by se asi choval ve výcvikovém táboře pro polobohy? Na druhé straně, bude nás hledat policie. „Nemůžeme ho tu jenom tak nechat,“ rozhodla jsem se. „Taky bude mít malér.“ Souhlasí Lena. „Zbláznili jste se? Co si o mě myslíte? Samozřejmě že ho bereme s sebou. Nikoho nenecháváme za sebou, pamatujete?“ ptá se nás a všechny nás sleduje. Kiara se široce usměje a prudce Cami obejme. „Teď pojďte“ Camille nám pokyne a všichni jsme se za ní vydali uličkou. Všichni jsme se společně plížili postranními ulicemi ve středu města.

„Ne že by ho v táboře přijali“ utrousí Camille a podívá se hlavně na Annabeth. „Ale Triton a Persis udělali pořádek“ pronese Clarisse a pokrčí rameny. „Víš jak byl Tantalus vyděšenej když viděl Tritona?“ ptá se Kiara která sledovala jak skoro zdrhnul. „To by měl být, pokud někomu z vás ublížil“ utrousí Triton který jenom doufá že svůj Trident zabodl do kohokoliv kdo si dělal legraci z Tysona i do Tantaluse. „Tritone, pomohl jsi kabinám vymyslet hru na lov Tantaluse, myslím že jsme mu jednou přivodili infarkt“ pronese Adhara která si pamatuje ten šílený úsměv ve tváři Eleny.

Zatímco za námi stoupal k nebi mohutný sloup kouře z mé školní tělocvičny. „Jsme tady“ zastavila nás Camille na rohu Thomasovy ulice a náměstí Trimble a sáhla do kapsy a vytáhne zlatou minci ve které jsem poznala drachmu. Na jedné straně měla vyraženou podobiznu Dia a na druhé Empire State Building. „Cammie, tohle Newyorští taxikáři nevezmou“ namítá rychle Adhara. „Stêthi,“ vykřikla ve starořečtině. „Ô hárma diabolês!“ Sotva promluvila jazykem Olympu, jako obvykle jsem tomu okamžitě porozuměla. Říkala: „Stůj, Voze zatracení!“ To mě pro ten její plán – ať to bylo, co chtělo – nijak zvlášť nenadchlo.

Hodila minci do ulice, ale místo aby drachma zazvonila o asfalt, zanořila se do něj a zmizela. Chvíli se nedělo nic. Pak přímo v tom místě, kam mince dopadla, asfalt potemněl. Rozpustil se na obdélníkovou kaluž asi tak velikosti parkovacího místa – bublala v ní rudá tekutina podobná krvi. Potom z toho bahna vyrazilo auto. Bylo to taxi, to ano, ale na rozdíl od všech ostatních taxíků v New Yorku nebylo žluté. Mělo kouřově šedou barvu. Chci tím říct, že vypadalo, jako by bylo upletené z kouře, jako bys mohla projít přímo skrz něj. Na dveřích stála nějaká slova.

Něco jako ŠEÉD SRTESY – ale kvůli své dyslexii jsem nedokázal rozluštit, co to je. „Šedé sestry“ vysvětlila nám tiše Camille která moc dobře chápala ten zmatek který jsme všichni cítili. Stále jsem úplně nevěděla co to je ale minimálně jsem znala název. Spustilo se okénko spolucestujícího a ven vystrčila hlavu nějaká žena. Do očí jí padala rozcuchaná kštice šedých vlasů a mluvila divně huhňavě, jako by zrovna dostala injekci novokainu. „Kam to bude? Kam to bude?“ „Osm osob do Tábora polokrevných,“ vysvětlila Camille, otočila jsem se na Rose která byla celou dobu potichu.

Byla jsem si jistá že zraněná by být neměla ale byla trochu mimo. Camille otevřela zadní dveře taxíku a mávla na nás abychom nastoupili. „Moment!“ vyjekla ta stařena. „Tyhlety nebereme!“ Kostnatým prstem ukázala na Tysona. Camille se na otočila směrem k Tysonovi a přes tvář se jí přehnala zuřivost, bylo to jakoby je chtěla zapálit na místě. Camille se na chvíli podívá k nebi. „Tati, dej mi trpělivost“ slyším jí mumlat. Zeptala bych se proč nežádá o sílu ale mám pocit že kdyby ano zapálila by celý New York a to nikdo nechceme, hlavně protože je tu stále moje máma.

„Nechtěla jsem zapálit New York, chtěla jsem zapálit jenom je“ brání se Camille a uraženě se na svou kamarádku našpulí. „Cami, dle slov Tritona jste rozsvítili Oceanuse jako Vánoční stromeček… Nikdo z nás nevěří tomu že by jsi zapálila jenom je“ pronese Persis. „Ale Oceanus si to zasloužil!“ vykřikne Camille. „To nikdo nepopírá, ale taky všichni víme že máš problém s agresivitou a nepopřeš to ničím co řekneš“ oznámí Persis. „Persis nazvala jsi Kronose megalomanickým kreténem přímo do jeho očí, v moment kdy se tě snažil zabít, jestli já mám problém s agresivitou.

Pak ty máš prostě jenom problém“ oznámí Camille. „Dobře ale já to nepopírám, vím že mám očividně nejaký problém, ale jenom problém s agresivitou by to nevystihl“ souhlasí Persis a zářivě se na všechny usměje. „Víš co v konečném to minimálně přiznáváš, to je první krok!“ vyhrkne Kiara skoro nadšeně. „Všichni potřebujete psychiatra“ utrousí Apollo když je poslouchá. „Zkusili jsme, traumatizovali jsme psychiatra, nevyšlo to, znovu to zkoušet nebudeme“ Kate shrne jejich poslední návštěvu psychiatra. „Tak já budu asi raději pokračovat“ zasměje se Camille.

„Zaplatíme navíc“ Rose promluvila aby zabránila Camille pokusit se je zabít. „Tři další drachmy, až dorazíme na místo.“ Dodává Rose. „Domluveno!“ křikla ta stará ženská. Neochotně jsme nastoupily do taxíku. Tyson se vmáčkl doprostřed. Camille vlezla dovnitř jako poslední aby si byla jist že jsme všichni uvnitř. Vnitřek byl taky kouřově šedý, ale působil docela pevně. Sedadlo bylo rozpraskané a samá boule – stejně jako ve většině taxíků. Chyběla tu přepážka z plexiskla, která by nás oddělovala od té ženy, která řídila… počkat. Nebyla tam jenom jedna žena.

Byly tam tři, všechny nacpané na předním sedadle, každá vlasy jako hřebíky padající do očí, kostnaté ruce a pytlovité šaty, černé jako uhel. Ta, která řídila, prohlásila: „Long Island! Příplatek k jízdnému mimo pásmo! Ha!“ Sešlápla plyn a hlava se mi zabořila do opěrky. Z reproduktoru se ozvala nahrávka: Nazdar, tady Ganymédes, Diův číšník! Když se vypravím na nákup vína pro Vládce nebes, vždycky se připoutám! Podívala jsem se dolů a místo bezpečnostního pásu jsem objevila silný černý řetěz. Usoudila jsem, že ho tak zoufale nepotřebuju… Alespoň zatím.

Taxi zahnulo za roh do ulice West Broadway a šedá dáma, která seděla uprostřed, zavřískla: „Dávej pozor! Zahni doleva!“ „No, kdybys mi dala oko, Vichřice, tak bych to viděla!“ postěžovala si řidička. Počkat. Kdyby jí dala oko? Neměla jsem čas se ptát, protože řidička strhla volant, aby se vyhnula blížící se dodávce. Přejela obrubník s mohutným žuchnutím, až nám zacvakaly zuby, a vřítila se do další zatáčky. „Vzteklice!“ promluvila ta třetí ženská. „Dej mi minci té holky! Chci si do ní kousnout.“ „Kousla sis posledně, Zlostnice!“ odsekla řidička, která se musela jmenovat Vzteklice. „Teď je řada na mně!“ „To teda není!“ křičela ta jménem Zlostnice.

Počkat, můj mozek se zastavil. Vzteklice jinak Pemphredo, Zlotnice jinak Deino, a Vichřice jinak i Persis. Dcery Keto a Phorcys. Perseus jim vydloubl oční bulvu a vytrhl zub který mezi sebou teď sdílejí když mu nechtěli říct umístění Medusy. Vichřice, zaječela: „Červená!“ „Brzdi!“ vykřikla Zlostnice. Vzteklice místo toho sešlápla plyn a vyjela na obrubník, se skřípotem zahnula za další roh a srazila schránku s novinami. Žaludek mi zůstal někde vzadu na Broome Street. „Promiňte,“ odvážila jsem se. „Ale… vidíte něco?“ „Ne!“ vyjekla Vzteklice od volantu. „Ne!“ zaječela Vichřice zprostředka.

„Ani nechci připouštět skutečnost že s jednou z nich sdílím část jména“ utrousí Persis. „Jo zvlášť protože jsi je dost nasrala“ směje se Rose. „Proč musíš vždycky všechny nasrat?“ Poseidon se na svou dceru utrápeně podívá. „Je to v mojí povaze“ Persis pokrčí rameny a usměje se na něj. „Asi už chápu proč tě chtělo tolik bohů zabít, jestli jsi je nasrala“ uchechtne se Zeus a Persis se na něj našpulí. „Jednou jedinkrát jsem tě nazvala drama královnou“ brání se Persis. „Jo to bude možná ten důvod“ uchechtne se Apollo, ne že by s tím popisem nesouhlasil.

„Jsou to ty co si myslím že jsou?“ podívám se na Camille. „Ano, doufala jsem že ti to tak rychle nedojde“ připustí Cami. „Budu zvracet“ Rose si povzdechla. „Jakmile vystoupíme, políbím podlahu a už nikdy v životě nenastoupím do dalšího taxíku“ vyhrožuje Kiara. „Líp bych řídila i já“ oznámí Lena. „Je ti třináct!“ Kate ji dá pohlavek.  Tyson vedle mě zaúpěl a chytil se sedadla. „Není mi dobře.“ „Tysone“ Rose ho oslovila, všichni jsme viděli jak se mu při školních exkurzích dělá zle, a v takovém případě si člověk přeje být nejmíň patnáct metrů daleko, možná i víc.

„Nemáte nějaký igelitový pytlík nebo tak něco?“ Kiara se otočí na dámy. Ty tři šedé dámy měly moc práce s handrkováním a nevšímaly si nás. Pomalu se otočím na Camille a propálím jí pohledem který říkal “Proč jsi nám tohle udělala?“ což upřímně? Je to na co myslíme všichni. „Hele,“ ozvala se, „taxi šedých sester je nejrychlejší cesta do tábora.“ Brání se Camille. „Raději bych riskovala že mě Zeus srazí z oblohy než tohle“ procedím skrze zuby. „Jezdí jenom po New Yorku a širším okolí.“ Dodává Camille. „Nedivím se“ vydechne Rose která je čím dál tím víc bledá.

„Tímhle taxíkem jsme vezly známé lidi!“ prohlásila Zlostnice. „Jasona! Pamatuješ se na něj?“ „Ani mi to nepřipomínej!“ zakvílela Vzteklice. „A tehdy jsme ještě neměly taxík, ty stará ochechule. Jsou to už tři tisíce let!“ „Dej mi zub!“ Zlostnice se pokusila chňapnout Vzteklici po puse, ale ta ji plácla po ruce. „Jenom pokud mi Vichřice dá oko!“ „Ne!“ pištěla Vichřice. „Mělas ho včera!“ „Ale já řídím, ty babizno jedna!“ „Nevymlouvej se! Zahni! Tady jsi měla zahnout!“ Vzteklice ostře zabočila na Delancey Street a namáčkla mě tak mezi Tysona a dveře.

Sešlápla plyn a my vyrazili po Williamsburském mostě rychlostí sto deset kilometrů v hodině. Ty tři sestry se teď doopravdy praly, fackovaly se, Zlostnice se pokoušela chňapnout Vzteklici a Vzteklice se snažila popadnout Vichřici. Potom se to stalo, Rose se navalilo a pozvracela mě. „Ach pro osudy“ vykřiknu. „Omlouvám se“ vydechne Rose. „Ro jsi v pořádku?“ ptá se Kate. „Demeter se kvůli něčemu zase zlobí na Kore, ovlivňuje to všechny její děti, proto potřebuje do tábora a lehnout si“ vysvětluje Camille a sleduje naprosto vyčerpanou dívku na pokraji sil.

Demeter vytřeští oči a podívá se na Rose. „Pro osudy, Rose je mi to tak moc líto, to jsem nikdy nechtěla“ vyhrkne Demeter a obejme svou dceru. „To je v pořádku, nemohla jsi tušit že to ovlivní i nás, takže to není tvoje vina“ ujistí ji Rose a široce se usměje. „Ne ale víme či to je to vina“ utrousí Ares a podívá se přímo na Kore. Rose se zasměje a pevně stiskne Aresovi ruku. „Klid nikoho tu nezabíjíme, na to bude čas později řekla bych“ oznámí Rose a všichni vidí jak osudy zběsile přikyvují hlavami a ďábelsky se usmívají. „Jsem jediná která se začíná trochu bát?“ ptá se opatrně Elena. „Ne nejsi“ ujistí jí Thalia.

„Prosím ať už nikdo nezvrací“ zaúpí Kiara a já se podívám na ty dámy. Vlasy jim vlály a pusy měly otevřené, ječely po sobě a já si uvědomila, že žádná z nich nemá ani jeden zub, až na Vzteklici s osamělým zažloutlým špinavým špičákem. Místo očí měly jenom zavřená zapadlá víčka, až na Zlostnici s jedním krví podlitým zeleným okem, které na všechno hladově hledělo, jako by se na to nemohlo vynadívat. Konečně se Zlostnici, která měla výhodu zraku, podařilo vytrhnout sestře Vzteklici zub z pusy. To Vzteklici tak rozčililo, že strhla volant ke kraji mostu a zaječela:

„Vrať to! Vrať to!“ Tyson zaskučel a chytil se za břicho. „Teda, pokud to někoho zajímá,“ ozvala jsem se, „tak se zabijeme!“ „Řekla bych neboj se, ale lhala bych“ utrousí Kate. „Šedé sestry vědí, co dělají. Jsou fakt hodně moudré.“ Pronese Kiara a snaží se nás uklidnit, ale měla jsem pocit že tomu nevěří ani ona. Řítili jsme se těsně kolem okraje mostu čtyřicet metrů nad East River. „Jasně, moudré!“ zašklebila se Zlostnice ve zpětném zrcátku a předvedla přitom nově získaný zub. „My známe věci!“ „Každou ulici na Manhattanu!“ chlubila se Vzteklice a pořád útočila na sestru.

„Hlavní město Nepálu!“ „I to místo, které hledáš!“ dodala Vichřice. Sestry ji okamžitě z obou stran praštily a zaječely na ni: „Buď zticha! Buď zticha! Ještě se na to nezeptala!“ „Co?“ vyrazila jsem ze sebe. „Jaké místo? Já nehledám žádné –“ „O nic nejde!“ přerušila mě Vichřice. „Máš pravdu, holka. Nic to není!“ „Řekněte mi to.“ „Ne!“ vykřikly všechny tři najednou. „Naposled, když jsme to řekly, to byla hrůza!“ prohlásila Vichřice. „Oko hozené do jezera!“ přidala se Zlostnice. „Roky trvalo, než jsme ho našly!“ zaskučela Vzteklice. „A když o tom mluvíme – vrať mi ho!“

Podívala jsem se na Camille která začala tušit že to oko hodím do jezera když mi to neřeknou… Což možná byla pravda. „Ne!“ vřískla Zlostnice. „Oko!“ křičela Vzteklice. „Dej mi ho!“ Praštila sestru Zlostnici do zad. Ozvalo se příšerné plesk a něco vypadlo Zlostnici z obličeje. Zlostnice po tom tápala, pokoušela se to chytit, ale podařilo se jí to jen odpálit hřbetem ruky. Slizovité zelené oko jí proletělo přes rameno na zadní sedadlo přímo mně do klína. Nadskočil jsem, až jsem narazil hlavou do stropu a oko se odkutálelo. „Nevidím!“ ječely všechny tři sestry.

„Dej mi to oko!“ kvílela Vzteklice. „Dej jí to oko!“ ječela hystericky Kiara. „Já ho nemám!“ bránila jsem se. „Máš ho u nohy! Nešpláni na něj!“ křičí Kate. „Seber ho dřív než umřeme!“ ječí Adhara „Já tu věc do ruky nevezmu!“ křičím. Taxi narazilo na zábradlí a s hrůzným skřípotem se smykem sklouzlo. Celé auto se otřásalo a vydávalo šedý kouř, jako by se mělo tou námahou rozpadnout. „Budu zvracet!“ varoval nás Tyson. Rose hned sundá svůj batoh a podá ho Tysonovi. „Zatím seber to oko!“ Rose se na mě podívá. Vzteklice trhla volantem a taxi se odlepilo od zábradlí.

„Pro osudy vy jste byli hysterický“ Hermes nemůže jinak než se tomu smát. „Jo tohle byl trochu chaos a pohroma ale kdo měl čekat že Rose bude zvracet a že šedé dámy upustí oko?“ brání se Kiara se smíchem. „Hysterický ženský“ zasměje se Ares a dostane od holek pohlavky. „Říká ten kdo brečel když jsem mu utopila motorku“ utrousí Rose a propaluje ho pohledem. „Pro osudy řekni mi že jsme u toho byli“ žádá nadšeně Athena. „Theno!“ okřikne ji naprosto pohoršeně Ares a mračí se na ni. „Co? Zasloužil sis to“ brání se Athena. „Ani ti neřekla proč to udělala!“ křičí Ares a Camille začne znovu číst dřív než se dva sourozenci začnou prát.

Hnali jsme se po mostě směrem k Brooklynu. Jeli jsme rychleji než všechna lidská taxi. Šedé sestry vřeštěly a mlátily se navzájem a volaly po svém oku. aKonečně jsem sebral odvahu, urvala jsem si kus z batikovaného trička, které se už stejně po všech těch spáleninách rozpadalo, a pomocí něj jsem sebral oko z podlahy. „Hodná holka!“ zvolala Zlostnice, jako by nějak věděla, že mám její chybějící kukadlo. „Vrať mi ho!“ „Nevrátím, dokud mi to nevysvětlíte,“ oznámila jsem jí. „O čem jste to mluvily, jaké místo to hledám?“ „Není čas!“ křičela Vichřice. „Zrychlujeme!“

„Všichni tu umřeme!“ ječela Elena. „Persis zapálím tě!“ křičí po mě Camille, ale na rovinu? Mám vodu. Podívala jsem se z okna. Vážně, stromy a auta a celá krajina teď svištěly kolem jako šedivá rozmazaná šmouha. Z Brooklynu jsme už byli venku a řítili jsme se středem Long Islandu. „Persis, bez oka netrefí do cíle. Budeme pořád zrychlovat, až se rozpadneme na milion kousků.“ Varuje mě Kiara. „Nejdřív mi to musí říct,“ stála jsem na svém. „Nebo otevřu okno a vyhodím to oko ven pod auta.“ „Ne!“ bědovaly šedé sestry. „To je nebezpečné!“ „Už stahuju okýnko.“ Varovala jsem je.

„Pro osudy Persis, máš přání smrti?“ ptá se Zeus a podívá se na svou spřízněnou duši. „Čas od času“ Persis pokrčí rameny. „Persis nemáš v hlavě takový hlas který ti říká že něco je špatný nápad?“ ptá se Amphititre. „Ne ani ne, a pokud ano tak zní jako Kiara a tak ho prostě neposlouchám“ vysvětlí Persis. „A proto jsme my jejím pudem sebezáchovy od momentu co jsme se poznali“ utrousí Adhara a sleduje svou kamarádku. „Alespoň se mnou není nuda“ brání se Persis. „Občas bych raději brala tu nudu“ připustí Clarisse která se pořád děsí skutečnosti že byli v Tartaru.

„Persis!“ křičeli na mě všechny moje kamarádky. „Počkat!“ ječely šedé sestry. „30, 31, 75, 12!“ Vychrlily to ze sebe jako zadák, když vyhlašuje hru. „Co tím myslíte?“ nechápala jsem. „To nedává žádný smysl!“ „30, 31, 75, 12!“ kvílela Zlostnice. „Nic víc ti nemůžeme říct. A teď nám dej to oko! Jsme skoro u tábora!“ Byli jsme už pryč z dálnice a hnali jsme se venkovskou krajinou severního Long Islandu. Před námi jsem viděla Vrch polokrevných s obří borovicí na hřebeni – Thaliiným stromem, který obsahoval životní sílu padlé hrdinky. Viděla jsem Thaliu, stála tam a usmívala se na mě ale už jsem věděla že není opravdová.

Hodila jsem oko Vzteklici do klína. Stará dáma ho chňapla, zastrčila si ho do očního důlku, jako když si člověk nasazuje kontaktní čočky, a zamrkala. „Prrr!“ Dupla na brzdy. Taxi se čtyřikrát nebo pětkrát otočilo v oblaku kouře a se skřípěním se zastavilo uprostřed polní cesty u úpatí Vrchu polokrevných. Tyson si hlasitě krkl. „Lepší.“ „Dobře,“ řekla jsem šedým sestrám. „A teď mi řekněte, co znamenají ta čísla.“ „Persis teď není čas, musíme ven“ varuje mě Camille. Chystala jsem se zeptat proč, ale v tu chvíli jsem se podívala k Vrchu polokrevných a pochopila jsem. Na hřebeni kopce byla skupina táborníků. A něco na ni útočilo.

„Pro osudy! Jak?!“ vykřikne Zeus. „Tantalus nebyl dobrým ředitelem táborových aktivit a Dionysus byl v té době ještě horší takže to dopadlo hodně špatně“ vysvětluje Persis. „Naštěstí jsme se s Clarisse všichni spojili a dali jsme to všechno více či méně do pořádku“ souhlasí Elena a usměje se na Clarisse. To léto zjistili o Clarisse že se hodně změnila, a to léto se s dívkou také docela spřátelili, i když tam stále bylo hodně neshod po tom létě věděli že mohou Clarisse věřit když půjde do tuhého a to bylo to nejdůležitější pro ně pro všechny, vědět že jí mají na svojí straně.

Nová kapitola je tady! Vždycky jsem nenáviděla jak se Annabeth chovala k Tysonovi už od začátku takže jsem jí vyměnila za Camille protože jsem věděla že ona by Tysona naprosto milovala <3 Každopádně jsem přemýšlela, mám trvalé obsazení pro všechny kromě Persis a Camille, a tak trochu se nemůžu rozhodnout.

Persis - Nina Dobrev, Emilia Clarke, Danielle Rose Russell

Camille - Danielle Rose Russell, Madelaine Petsch, Katherine McNamara

New Chapter is here! I always hated how Annabeth behaved toward Tyson from the start so i exchanged her with Camille, because i knew that she would loved Tyson <3 So i was thinkink i have permanent cas for everyone expect Persis and Camille right now and i can not decide.

Persis - Nina Dobrev, Emilia Clarke, Danielle Rose Russell

Camille - Danielle Rose Russell, Madelaine Petsch, Katherine McNamara

Chapter Text

„Dobře kdo čte jako další?“ ptá se Camille. „Vezmu to“ oznámí Clarisse a převezme si od ní knihu. „Tyson si hraje s ohněm“ Clarisse přečte název kapitoly. „Ale to už si hrál“ uchechtne se Chris a Persis po něm hodí jednu z knih které jsou položené na stole. „Au!“ vykřikne Chris a mne si hlavu na místě kde ho Persis praštila. „Přestaň dělat blbý vtipy o vážných situacích kreténe“ Persis ho vražedně sleduje. „Dobře, dobře omlouvám se, jenom po mě už neházej žádnou z těch bichlí“ utrousí Chris a zraněně se na Persis kouká. Persis se zasměje a obrátí nad ním oči v sloup, zrovna když se Clarisse rozhodne začít číst.

Pokud je v mytologii něco, co nesnáším ještě víc než trojici starých babizen, tak jsou to býci. Loni v létě jsem na Vrchu polokrevných bojovala s Mínótaurem. To, co jsem tentokrát viděl nahoře, bylo ještě horší: dva býci. A ne jenom tak obyčejní býci – ale bronzoví a velcí jako sloni. A dokonce ani to by ještě nebylo tak zlé. Navíc totiž chrlili oheň. Ani jsem si nestihla všimnout jak slabě vypadá duch, nebo podobizna Thalie před jejím stromem když jsme vystoupili z taxíku. Šedé sestry ihned totiž vyrazily zpátky do New Yorku, kde byl život bezpečnější. Nepočkaly si ani na ty tři drachmy navíc.

Jen tak nás nechaly stát na kraji silnice, Camille s batohem a nožem, Tysona, holky a mě pořád ještě v ohořelých batikovaných cvičebních úborech. „No páni,“ vydechla Camille zděšeně a pozorovala bitvu, která zuřila na kopci. To, co mě děsilo nejvíc, nebyli býci samotní. Ani těch deset vyzbrojených hrdinů v bronzovém brnění, kteří právě pořádně dostávali na své opancéřované zadky. Děsilo mě to, že býci běhali po celém kopci i na straně za borovicí. Tam neměli co dělat. Kouzelné hranice tábora nepouštěly nestvůry za Thaliin strom. Ale tihle kovoví býci se tam dostali.

Poznala jsem Clarisse která křičela. „Hraniční hlídko, ke mně!“ Hraniční hlídka? pomyslel jsem si. Tábor nemíval žádnou hraniční hlídku. Potom si nás Clarisse všimla. „Persis potřebujeme pomoct!“ vykřikla Clarisse. Ares mi před pár dny vysvětlil že už před nějakou dobou mluvil se svými dětmi. Bylo tam podle něj spoustu křiku, nadávek a slz, ale nakonec se mu pokoušejí odpustit a slíbili už žádnou šikanu. Podle něj mu Clarisse na rovinu řekla že asi kamarádky nebudeme, ale už mě nebude šikanovat, takže když mě požádala o pomoc, neviděla jsem důvod k tomu abychom jí já nebo holky nešli na pomoct.

Všichni se podívají na Clarisse a ta si povzdechne. „I přes Zeusovi zákazy jsme si byli s tátou vždycky dost blízcí ale ten rok na nás kašlal a choval se k nám strašně, navíc se nám zdávali děsivé noční můry, dneska už víme že to byl Kronos ale všechno nás to ovlivňovalo, a stali se z nás tyrani, a většina z nás taková být nechtěla kromě pár z nás kromě Marka který hádám že byl tyran vždycky, a pokračoval v tom i když tam byl Tantalus i přes tátovu konverzaci“ vysvětluje Clarisse. „Dostal Persis do docela problému, a to si na ně Tantalus už tak zasedl víc než na ostatní, jen kvůli Tysonovi“ dodává Clarisse.

Clarisse byla totiž v dost velkém maléru. Její spolubojovníci se vyděšeně rozbíhali, jak na ně býci útočili. Kolem borovice hořely široké pásy trávy. Jeden hrdina vykřikl, mával rukama, běhal dokolečka a chochol z koňských žíní na přilbě mu planul jako ohnivé číro. Clarisse měla výstroj ohořelou. Bojovala násadou zlomeného oštěpu, druhý konec trčel bez užitku zaražený do kovového spoje v rameni jednoho býka. S holkama jsme si vyměnili pohledy a kývli jsme na sebe. Camille popadla ohnivý meč který jí před několika lety pomohl vytvořit Hephaestus.

Kiara popadla do ruky svoje dýky. Adhara si nechala v ruce objevit svoje čepele v záblesku růžové mlhy, podle Afrodite dal čepelím požehnání Thanatos který z nějakého důvodu měl Adharu rád. Rose změnila svůj prsten ve velkou sekeru. Elena vzala meč z nebeského bronzu a imperiálního zlata který jí daroval Morpheus. Kate vytáhla svůj dvousečný meč, a já vytáhla Riptide. „No tak jdeme do boje“ prohlásila Camille. „Nemáme nějaký bojový pokřik?“ ptá se Kiara a Camille se na ni podívá. „Nezdechněte?“ ptá se nejistě Camille. „To… Není bojový pokřik, ale lepší než nic“ vydechne Rose.

Ares se plácl rukou do čela. „Opravdu? Nezdechněte? Co byl váš bojový pokřik potom?“ ptá se Ares. „Uhh… Řekové pojďte bojovat s… Monstry?!“ vydá ze sebe Kiara. „A kdo byl ve velení?“ nechápe Ares. „Většinou ten co křičel nejhlasitěji a po většinu času to byla hysterická Persis“ Kate ukáže na Persis. „Vina podle obvinění“ souhlasí Persis. „Musím se zeptat“ zasáhne Athena a podívá se na ně. „Jak přesně jste přežili tak dlouho?“ ptá se a sleduje je. „To je velmi dobrá otázka“ připustí Rose s pokrčením ramen. „Tohle sledovat a poslouchat je pohroma“ zaúpí Ares.

„Všechny vás zabiju jestli mi nedojdete pomoct!“ okřikla nás Clarisse a popravdě jí věřím. „Tysone, zůstaň tady. Nechci, abys ještě víc riskoval.“ Požádala jsem ho. „Ne!“ výkřik mě přerušil a všechny jsme se otočili abychom čelili Annabeth. „Oni jí znovu pustili do tábora“ vydechne Kate. „Potřebujeme ho“ oznámí a já na ní zůstala hledět. „Je to smrtelník. S těmi míči měl štěstí, ale nemůže –“ přeruší mě smích od Camille a nechápavě se na ni podívám. „Ne, nic promiň“ omlouvá se ale dál se směje, i když absolutně nechápu proč, ale připadám si jako bych byla vynechána z nějakého vtipu.

„Persis já se omlouvám ale to byla ta nejvtipnější věc které jsem kdy byla součástí a to počítám to že jsem Chrisovi a Lukovi jednou pomohla přebarvit celý tábor na růžovo“ vysvětluje Camille. „To jste byli vy?!“ vykřikne pobouřeně Adhara a sleduje je. „Obvinili naši kabinu! Hlavně protože už růžová je!“ křičí pohoršeně Adhara a Camille se uchechtne. „Jo ráda bych řekla že je mi to líto ale není, ani trochu“ Camille se na ni široce usměje. „Ale mohli jste mi něco říct“ Persis se na Camille podívá. „Mohla jsem, ale potom by to nebyla taková zábava“ Camille se na ni šibalsky usměje.

„Persis, víš, co jsou tamti nahoře? Jsou to býci z Kolchidy, vyrobil je sám Héfaistos. Nemůžeme s nimi bojovat, pokud nemáme opalovací krém Médea s ochranným faktorem padesát tisíc. Spálí nás na popel.“ Annabeth mluvila a mluvila ale všichni jsme se ztráceli. „Cože to prosím?“ ptá se Adhara a dívá se na ni jakoby se naprosto zbláznila. Annabeth zahrabala v jejím vlastním batohu a zaklela. „Doma na nočním stolku jsem měla lahvičku s tropickou kokosovou vůní. Proč jsem si ji nevzala s sebou?“ podívám se na Kiaru která jednoduše pokrčí rameny abych se raději neptala.

„Podívej se, já sice nevím, o čem to mluvíš, ale nedopustím, aby se Tyson uškvařil.“ Pronesu pevně. „Persis“ snaží se namítat Annabeth. „Tysone, zůstaň tady.“ Zvedla jsem meč. „Jdeme na to.“ Tyson se pokusil protestovat, ale my už běželi do kopce za Clarisse, která křičela na svou hlídku a pokoušela se ji uspořádat do válečného kordonu. Byl to dobrý nápad. Těch pár lidí, kteří ji poslouchali, se seřadili bok po boku a spojili svoje štíty. Vytvořili stěnu z hověziny a bronzu, nad kterou se jako dikobrazí ostny ježily oštěpy. Clarisse bohužel sehnala dohromady jen šest táborníků.

Další čtyři pořád pobíhali kolem s hořícími přilbami. Annabeth se k nim rozběhla a snažila se jim pomoct. Vydráždila jednoho býka, až se za ní pustil, pak se stala neviditelnou, a tím to zvíře úplně popletla. Druhý býk zaútočil na Clarissinu formaci. Clarisse se na nás zoufale podívala prosíc o pomoc. Kate skočila se svým mečem na jednoho z býků a pokoušela se mu useknout hlavu zatímco Rose se je snažila zničit sekerou, ale museli jsme pomoct přímo Clarisse jinak ji ten druhý býk zabije dřív než se k ní dostaneme. Byla jsem v půlce cesty do kopce – ne dost blízko na to, abych pomohla Clarisse.

Na tak velké stvoření se býk hnal smrtelně rychle. Kovový zadek mu zářil ve slunci. Místo očí měl rubíny velké jako pěst a rohy z leštěného stříbra. Když otevřel hubu, opatřenou panty, vyrazil z ní sloup doběla rozžhaveného plamene. „Držte formaci!“ nařídila Clarisse svým válečníkům. Ať je Clarisse jaká chce, musí se jí přiznat statečnost. Vypadá, jako by se do řeckého bojového brnění přímo narodila, ale stejně jsem netušila, jak by dokázala čelit útoku toho býka. Naneštěstí zrovna v tu chvíli přestalo druhého býka bavit hledat Annabeth.

Obrátil se a natočil se za Clarisse zezadu, kde nebyla chráněná. „Clarisse!“ vykřikla jsem ale bylo pozdě. Býk číslo jedna jí narazil do štítu a formace se rozsypala. Clarisse odletěla dozadu a přistála v doutnající trávě. Býk se na ni vrhl, ale ještě předtím sežehl ostatní bojovníky ohnivým dechem. Štíty se jim roztavily přímo na rukách. Pustili zbraně a utíkali pryč, zatímco se býk číslo dvě blížil ke Clarisse a chystal se ji zabít. Skočila jsem k ní a popadl ji za řemeny pancíře. Stáhla jsem ji z cesty, zrovna když býk číslo jedna prosupěl kolem jako nákladní vlak.

„Děkuji“ vydechla ke mně Clarisse a já přikývla. Pořádně jsem se po něm ohnal mečem a vyřízl mu velkou ránu v boku, ale netvor jen zaskřípal, zahekal a postupoval dál. „Persis co teď?“ ptá se Clarisse a já zakleju. Kate vykřikne když sice usekne býkovy hlavu ale on z posledních praští s Kate do stromu a ona se bezvládně sesune na zem. „Slyšela jsem prasknout kosti!“ vykřikne Rose a skloní se nad Kate. Podívám se na Kiaru, Adharu, Lenu a Camille. „Kiki, Leno, popadněte Kate a dostaňte ji do Apollonovy kabiny za jeho dětmi hned! Rose, Ado zkontroluj táborníky a vezměte je do tábora!“ rozkáže Camille dívkám.

Hádes se podívá přímo na Kate. „Měla jsem pár zlomených kostí ale jinak jsem byla v pořádku. Apollovy děti mě dost rychle uzdravily a potom jsem mohla jít“ ujistí ho Kate a usměje se na něj. „Navíc Camille na tom nakonec bude hůř než my všichni, z nějakého důvodu se totiž vždycky vrhla před nás“ utrousí Kate a podívá se přímo na Camille. „Raději já než kdokoliv z vás“ Camille se na ni lehce usměje. „A já jsem potom ta co nemá pud sebezáchovy“ utrousí Persis. „Já mám pud sebezáchovy Persis, jen bych raději umřela než abych dovolila aby byli zabité třináctileté děti, v tom je ten rozdíl, já ho mám ty ne“ Camille se na ni usměje.

Čtyři dívky přikývnou a vydají se učinit své úkoly. „Clarisse, Persis budu potřebovat aby jste teď byli statečné přesně tak jak vím že dokážete být“ Camille se na nás podívala a my přikývli. Býk se k nám znovu přiblížil, nedotkl se mě, ale cítil jsem žár jeho kovové kůže. Byl tak horký, že by mohl na těle klidně péct mražené kukuřičné placky. Byli jsme na vnitřním svahu kopce, údolí Tábora polokrevných se rozkládalo přímo pod námi – sruby, výcviková zařízení, hlavní budova – a všechno to bylo ohroženo, pokud přes nás býci proniknou dál. „Clarisse potřebuji abys odvedla pozornost býka“ nařídí Camille.

Clarisse přikývne. Býk číslo dva oběhl široký oblouk a vydal se směrem ke mně. Když míjel střed kopce, kde mu v postupu měla bránit neviditelná hranice, trochu zpomalil, jako by postupoval proti silnému větru, ale pak ji překonal a blížil se ke mně. Z rány, kterou jsem mu vyřízla v boku, mu prskal oheň. Netušila jsem, jestli cítí bolest, ale připadalo mi, že na mě vztekle hledí rubínovýma očima, jako bych z té bitvy právě udělal osobní záležitost. Ruce mě bolely už teď. Došlo mi, jak je to dlouho, co jsem naposled trénovala s Riptidem, a jak jsem vyšla ze cviku.

Pravdou bylo že od Lukovi zrady jsem nedokázala trénovat. Ares, Chris, Hádes, Triton dokonce i Camille to zkoušeli ale vždycky jsem se rozplakala a sesunula. Clarisse se pokusila rozptýlit býka ale oheň který mi sršel s rány jí popálil a ona s výkřikem padla na kolena. Camille zaklela a pokusila se utlumit oheň, ale tohle byli přístroje jejího vlastního otce, ani ona nebyla tak silná. Vyrazila jsem, ale býk číslo dvě na mě vychrlil plameny. Skulila jsem se na bok přesně v okamžiku, kdy se vzduch proměnil na vyloženou výheň. Vysálo mi to všechen vzduch z plic.

„Tak proto trénuje jenom se mnou?“ ptá se Luke. „A s Hermesem, když s ní přišel mluvit a zároveň trénovat po tom co jsi umřel, vedli docela velkou konverzaci, při které se Persis zhroutila a Hermes skoro taky. Většina táboru to slyšela a odmítla spát mimo Poseidonovu kabinu, takže ji Kate musela kouzlem zvětšit aby se tam všichni vlezli“ vysvětlí souhlasně Rose. „Hermes byl jediný se kterým byla ochotná o tom mluvit“ vysvětluje Kiara. „Taky mi řekl že jste ho zavolali“ Persis je přeruší ale její kamarádky se netváří ani trochu omluvně a ona se jim nediví.

Zachytila jsem se za něco nohou – asi za kořen stromu – a kotníkem mi projela bolest. Přesto se mi povedlo máchnout mečem ale neutnula jsem mu hlavu jen jsem ho znovu sekla. Zaklela jsem, zkusila jsem vstát ale levá noha se pode mnou podlomila. Měla jsem vyvrtnutý kotník, možná i zlomený. Býk proti mně znovu vyrazil a nikdy bych se mu nestačila odplazit z cesty. Camille se vrhla přímo přede mě s mečem v ruce, ale ani meč nestačil na přístroj jejího otce. Meč byl brzy k ničemu jen směs rtuti, zlata a spoustu dalšího. Camille ale nepřestala, dala ruce před sebe a kryla si hlavu.

Její výkřiky bolesti byli slyšet snad přes celý tábor. Nevěděla jsem co udělat, ale nebyla jsem schopná pomoct, a on se chystal zabít Camille. Potom mě něco napadlo. Lorde Hephaestusi, vaši dceru zabijí vaši býci! Pomozte prosím! Nevím jestli se k němu moje modlitby dostanou dost rychle ale jinou možnost nikdo z nás právě teď nemá. „Tysone, pomoz jim!“ objevila se Annabeth ale rozhodně nedělala nic aby mě nebo Cami pomohla. Kdesi zblízka, od hřebene kopce Tyson zakvílel: „Nemůžu projít skrz!“ „Já, Annabeth Chaseová, ti dávám povolení vstoupit do tábora!“

„Ani kdybych tě slyšel okamžitě, nedostal bych se k vám v čas“ oznámí Hephaestus a dívá se na svou dceru. „Tati to je v pořádku, uzdravili jste mě a během pár dní jsem byla zase naprosto v pořádku“ ujistí ho Camille a lehce se na svého otce usměje. Hephaestus se k ní natáhne a pevně svou dceru obejme, děsí se toho kolik přesně toho ještě musela prožít a jak moc musela být v budoucnosti ještě zraněná. A nenávidí že tentokrát jí zranili jeho vlastní přístroje, ať už splašené nebo ne, byla to částečně i jeho vina. Camille se usměje a s radostí mu objetí oplatí.

Svahem otřásl hrom. Najednou se na louce zjevil Tyson, uháněl ke mně a křičel: „Persis a Camille potřebují pomoct!“ Než jsem mu stačila říct, ať to nedělá, vrhl se mezi Camille a toho býka. Camille s křikem padla na zem, většina jejího těla byla popálená a ona byla v nekontrolovatelných bolestech. „Tysone!“ křičela jsem. Nápor ohně kolem něj zavířil jako rudé tornádo. Viděla jsem jenom černou siluetu Tysonova těla. S příšernou jistotou jsem věděla, že se můj kamarád právě proměnil v hromadu popela, v horší osud než měla právě teď samotná Camille.

Ale pak oheň uhasl. Tyson tam pořád stál a vůbec nic mu nebylo. Ani to umazané oblečení neměl ohořelé. Býka to muselo překvapit stejně jako mě, protože než stačil vychrlit další nával ohně, Tyson zaťal pěsti a začal jimi bušit býkovi do tváře. „ZLÁ KRÁVA!“ Tysonovy pěsti vyhloubily kráter tam, kde míval bronzový býk tlamu. Z uší mu vyrazily dva malé sloupy ohně. Tyson ho udeřil znovu a bronz se mu pod rukama promáčkl jako kus alobalu. Býkova tvář teď vypadala jako maňásek z ponožky, převrácený naruby. „Dolů!“ vykřikl Tyson. Býk zavrávoral a zhroutil se na záda.

Nohama slabě hrabal do vzduchu, z poničené hlavy mu na různých místech vycházela pára. Clarisse se k nám rozeběhla aby zjistila jak na tom jsme. Camille byla jasná ale můj kotník ne. Připadalo mi, že mám kotník plný kyseliny, ale Clarisse mi podala láhev ve které byl nektar. „Pomůže to i Cami?“ ptám se. Clarisse se podívá na Camille a potom na mě a pokroutí hlavou. „Tohle je Hephaestusův oheň, a ani jeho dcera nemůže být uzdravená jen nektarem“ zamítne Clarisse. Podívala jsem se na Tysona. „Ty jsi nezemřel“ vydechnu. Clarisse se na mě nechápavě podívá.

Přes tvář jí přeběhne uvědomění a zasměje se. Tyson hleděl do země, jako by se za to styděl. „Je mi to líto. Přišel jsem pomoct. Neposlechl jsem tě.“ „To byla moje chyba,“ zasáhla Annabeth. „Neměla jsem jinou možnost. Musela jsem nechat Tysona přejít hranici, aby tě zachránil. Jinak by jste umřely.“ „Nechat ho přejít hranici?“ zeptala jsem se. „Ale –“ Clarisse to fakt už nedávala. „Persis, prohlédla jsi si Tysona někdy opravdu z blízka? Myslím obličej?“ ptá se pobaveně Clarisse. „Mlhy si nevšímej a podívej se pořádně“ radí mi Clarisse a já jí konečně poslechnu.

Mlha způsobuje, že lidé vidí jenom to, co jim dokáže mozek zpracovat… Věděla jsem, že umí poplést i polobohy, ale… Podívala jsem se Tysonovi do tváře. Nebylo to jenom tak. Odjakživa mi dělalo problémy se na něj podívat přímo, i když jsem nikdy přesně nevěděla, proč. Myslela jsem si, že je to jenom tím, že měl mezi těmi křivými zuby věčně spoustu burákového másla. Přinutila jsem se soustředit na jeho velký baňatý nos a pak o kousek výš na oči. Ne, ne na oči. Na jedno oko. Na jedno veliké hnědé telecí oko přímo uprostřed čela, s hustými řasami a velkými slzami, které mu stékaly po obou tvářích.

„Tysone,“ vykoktala jsem. „Ty jsi…“ „Kyklop,“ napověděla mi Clarisse. „Ještě malý, podle toho, jak vypadá. Zřejmě proto nedokázal přejít hranici tak lehce jako býci. Tyson patří k sirotkům bez domova.“ „Ke komu?“ „Já…“ Clarisse se odmlčí. „Oni jsou… omyly, Persis. Děti přírodních duchů a bohů… No, zvlášť jednoho boha… a obyčejně se moc extra nevyvedou. Nikdo o ně nestojí. Rodiče je pohodí. Vyrůstají divoce na ulicích. Já nevím, jak si tě tenhle našel, ale jak je vidět, oblíbil si tě. Měli bychom ho odvést k Cheirónovi, ať rozhodne, co s ním.“ Poseidon, jejich otec… Poseidon. Byli to mí sourozenci

Persis se usměje na Tysona. „Hádám že jsem tím dostala dalšího skvělého bratra“ zasměje se, protože ví že by se Triton našpulil kdyby řekla cokoliv jiného. „Taky jsi skvělá Persis“ vysvětlí Tyson. Po mnoha letech a staletích a s pomocí Elly se naučil mluvit lépe, a Persis na něj byla opravdu neuvěřitelně hrdá, na to co dokázal. A byla tak moc hrdá na to že dokázal všem kteří o něm mluvili špatně že kyklopové jsou dobří, že také něco dokážou. Zeus na druhé straně potřeboval zjistit kdo a jak se choval k Tysonovi. Byl to bratr budoucí královny, musí se ujistit že ti kteří s ním zacházeli špatně budou potrestáni.

Ale pořád jsem to nechápala. „Ale ten oheň. Jak –“ „Je to kyklop.“ Annabeth se odmlčela, jako by mi připomínala něco nepříjemného. „Pracují v kovárnách pro bohy. Musí být odolní vůči ohni. To jsem se ti snažila říct celou dobu.“ „Drž hubu Annabeth a nemluv o něm jako o odpadku, je to bratr Persis“ odsekne jí Clarisse a pomůže mě zvednout na nohy. „Musíme udělat něco pro Camille“ pronese. Přinutím svůj mozek alespoň trochu pracovat. „Co voda? Třeba by jí mohla alespoň trochu pomoct, a můžeme zkusit zavolat Lorda Apolla nebo Lorda Hephaestuse“ nabízím.

„Dobře“ souhlasí Clarisse. Obě dvě společně zvedneme Camille a co nejrychleji ji vedeme k jezeru v táboře polokrevných. Obě dvě jí opatrně položíme na hladinu, obě dvě vejdeme do vody, každá na jedné její straně a pošplícháme její tělo vodou. Ruka dopadne na rameno Clarisse a ona se otočí. „Vezmeme to“ Apollo k ní promluví. Clarisse bohovi rychle uhne z cesty a já se otočím abych viděla Hephaestuse, Tritona a Amphititre. Uhnu jim bokem a všichni se dostanou ke Camille. „Musíme to všechno říct Tantalovi“ pronese Clarisse a já se na ni podívám.

„Tantalovi?“ ptám se šokovaně a nechápavě. „Řediteli táborových aktivit,“ Clarisse si povzdechne. „Arguse vyrazili. Vy jste byli moc dlouho pryč. Všechno se změnilo.“ Clarisse ukáže na Thaliin strom a já se na to poprvé pořádně podívala. Byla zežloutlá, zem kolem kmene byla posetá velkou hromadou opadaného jehličí. Uprostřed kmene metr od země zel otvor, velký asi jako díra po kulce, a z něj pomalu vytékala zelená míza. Zamrazilo mě u srdce. Teď už jsem chápala, proč je tábor v nebezpečí. Kouzelné hranice přestávaly fungovat, protože Thaliin strom umíral. Někdo ho otrávil.

„Omlouvám se že jsem si toho nevšimla dříve Thals“ Persis se na ni podívá. „Musela jsi bojovat se dvěma elektrickými býky, nevyčítám ti to, ani trochu Persis“ ujistí jí Thalia. „Navíc jste mě uzdravili, zachránili jste mě, a víc jsem od vás ani chtít nemohla“ Thalia se na dívky široce usměje. „Jsme rodina, takže ať už se stane cokoliv, vždycky půjdeme bojovat jeden za druhého“ Jason se na svou sestru usměje. Persis je sleduje, a z části jí bolí u srdce. Po mámě, Groverovi, Chrinovi, Siriusovi i když ten tu teď je. Ale ten zbytek? Dívá se na svou rodinu a cítí štěstí. Ví že je doma, a možná že bolest ze starého domova přetrvává ale bolest se nevyrovná štěstí nového domova.

 Camille sword

Kiara Daggers

Adhara Blades

Rose Axe

Kate double - edged sword (i could not find another example than the Thanos one from Marvel)

So i am there with new chapter! Hope i helped with the weapons a little <3

So i already said in one chapter that Persis will save Theseus and that Perseus is alive and god, and i was thinking about their domains

Perseus - bureaucracy, heroic quests, overcoming challenges through cunning and strength

Theseus - heroism, courage in the face of adversity, justice, law and order

If you have any other suggestions i am all ears <3

Chapter Text

Persis se se zívnutím protáhla, byl už brzký večer a většina z nich byla už dost unavená ale dohodli se že zvládnou ještě jednu kapitolu než půjdou spát. „Dobře kdo bude teď číst?“ zeptá se Clarisse a po všech se rozhlédne. „Vezmu to“ oznámí Triton a vzal si knihu do ruky. Persis se tiše posunula na svém trůnu. Dala si nohy pod tělo, sedla si na ně, opřela si hlavu o vrchol trůnu a schoulila se do sebe. Bylo jí dost divně zima, možná to bylo protože se cítila tak unavená. „Persis je vše v pořádku?“ Zeus se k ní natáhne. „Jenom jsem unavená“ ujistí ho Persis a lehce se na něj usměje.

„Taky je dlouho od vody“ Clotho se do toho vloží. „Než půjdete spát, Poseidon by jí možná měl na chvíli vzít do Atlantidy“ souhlasí Anthropos. „Takže je jako mořská bohyně, potřebuje vodu“ pochopí Amphititre. „Voda jí koluje v žilách od momentu kdy se narodila“ souhlasí Lachesis. „Ale hlavně se mi chce spát“ prohlásí Persis našpuleně a všichni se rozesmějí. Zeus se zasmál a políbil jí do vlasů. „Brzo půjdeme spát, slibuji ale nejprve půjdeš do Atlantidy, raději si buďme jistí než aby se ti něco stalo“ vysvětluje. Poseidon je tiše sleduje a ve tváři má úsměve.

„Poseidone?“ Amphititre ho tiše osloví a on se na ni podíval. „Tak šťastného jsem ho snad ještě nikdy neviděl Amph“ připustí Poseidon tiše a podívá se na svou manželku. Amphititre se po všech rozhlédne. „Myslím že oni ji také neviděli takhle šťastnou před Zeusem“ připustí Amphititre. „Miluji ji Amphy, miluji naši dceru a to jí ještě pořádně neznám, ale vím že udělám všechno na světě aby byli šťastní“ vysvětluje Poseidon a sleduje jak se jeho dcera usmívá na Zeuse. „Myslím že nejdi jediný“ Amphititre se podívá na Tritona a Theseuse kteří si připravují svůj proslov a výhružky pro Zeuse.

„Amphy neznáme jí ještě ani měsíc, a já už bych pro ni zabil“ pokračuje Poseidon. „Zeus jí nezná ještě ani měsíc, ani necítí jejich pouto a už by pro ni zapálil svět od základů Poseidone. My jí neznáme ještě ani měsíc, dokážeš si představit kolik pro nás znamená v budoucnosti?“ Amphititre se na něj lehce usměje. Triton se na svou sestru tiše usmívá. „Potom ji vezmu do Atlantidy“ pronese Triton dřív než si ji stačí přivlastnit Poseidon který se na něj našpulí. Amphititre se zasměje a pokroutí nad nimi hlavami. „Dobře začnu, Dostávám nového spolubydlícího“ začne číst Triton.

Stalo se ti někdy, že jsi přišel domů a našel svůj pokoj zpřeházený? Jako když se ho nějaká snaživá osoba (ahoj, mami) pokusila „uklidit“, a ty najednou nemůžeš nic najít? A i když nic nechybí, máš ten strašný pocit, že se ti někdo probíral osobními věcmi a všechno pomatlal leštěnkou s citrónovou vůní? Přesně takhle mi bylo, když jsem zas uviděl Tábor polokrevných. Na první pohled se to nezdálo tak úplně jiné. Hlavní budova tam ještě stála se svou modrou sedlovou střechou a verandou, která se táhla kolem dokola domu. Jahodová pole se pořád pekla ve slunci.

Po údolí byly stejně jako předtím rozesety řecké sloupové budovy – amfiteátr, aréna pro zápasy, jídelní pavilon, posazený nad průlivem Long Island. A mezi lesy a potokem byly uhnízděny stejné sruby – šílené seskupení dvanácti budov, každá zasvěcená jinému olympskému bohovi. Ale vládla tu teď atmosféra nebezpečí. Hned bys poznal, že je něco špatně. Místo aby instruktoři a satyrové hráli volejbal na hřišti, přebírali zbraně v kůlně na nářadí. Stromové víly, vyzbrojené luky a šípy, si nervózně povídaly na kraji lesa. Les vypadal nemocný, tráva na louce byla bledě žlutá.

Stopy po ohni na Vrchu polokrevných bily do očí jako šeredné jizvy. Někdo zpřeházel mé oblíbené místo na světě a já z toho nebyla… no, vůbec odvázaná. Podívala jsem se k jezeru. Hephaestus, Apollo, Triton i Amphititre museli nakonec odejít. S Clarisse vezmeme Camille a vedeme jí na ošetřovnu. „Dobře vezmu vás za Tantalusem“ oznámila Clarisse a já přikývla. Po cestě k hlavní budově jsem poznávala spoustu lidí z loňského léta. Někteří nevěřícně zírali, když viděli Tysona, ale většina nás jenom zachmuřeně minula a šla si dál za svými povinnostmi – roznášela vzkazy, nosila meče k brusným kotoučům na zaostření.

„Byla jsi nakonec v pořádku že ano?“ Triton se podíval na svou spřízněnou duši. „Byla, Apollo mě uzdravil a táta mi dal speciální mast na jeho oheň který taky zabral. Takže ano byla jsem v pořádku, jen jsem potřebovala pár dalších dní zůstat na ošetřovně aby se ujistili že budu v pořádku“ Camille se na něj široce usmála a Triton přikývl. „Bohužel jsem ale byla několika Apollonovými dětmi násilně zastavená od bránění Tysona“ utrousí Camille. „Násilně?“ ptá se Apollo. „Museli si na ni sednout…“ Elena se odmlčí. „A na jejich obranu, Camille už tak má oheň.

Stejně někde splašila plamenomet a přísahala že Dionysuse, Tantaluse a další zapálit“ dodává Lena. „Jo… Až na to že ti kdo plamenomet přinesli byli Triton a Rhode“ oznámí Camille. „Nelituji“ prohlásí Triton se smíchem. „Prosím řekni že jsi ho nepoužila a že jsi je nezapálila“ žádá naprosto vyčerpaná Amphititre. Camille se odmlčí. „Uhm… Plamenomet jsem nepoužila. Ale Dionysuse jsem zapálila, více či méně“ pronese Camille. „Chci vědět co jsem udělal?“ ptá se bůh vyčerpaně. „Když jsme se vrátili do tábora měl jsi několik uštěpačných poznámek.

Už jsem to prostě neměla a zapálila jsem tě“ Camille pokrčí rameny. „Něco bych řekl ale mám pocit že několik mých děti ti tam fandilo jako roztleskávačky“ Poseidon si povzdechne. „A Persis byla ta nejhlasitější z nich“ souhlasí Camille. „Popírat to nebudu“ souhlasí Persis a usměje se. „Navíc to nebylo tak že by se mě Chiron snažil aktivně zastavit“ dodává Camille a Theseus se uchechtne. „To vlastně zní jako on“ souhlasí pobaveně a Poseidon ho s úsměvem sleduje. Tolik by si přál aby mohl jejich hádku vyhrát, aby si ho mohl nechat u sebe, už v té době, ale nemohl ho donutit.

Tábor mi připadal jako vojenská škola. A věřte mi, já to znám. Z několika mě vyhodili. Tysona se nic z toho nedotýkalo. Všechno, co viděl, ho úplně fascinovalo. „Co je to!“ vydechl. „Stáje pro pegasy,“ řekla jsem. „Okřídlené koně.“ Vysvětlovala jsem s úsměvem. „Co je to!“ „Ehm… to jsou záchody.“ „Co je to!“ „Sruby pro táborníky. Pokud nevíš, kdo je tvůj rodič z Olympu, tak tě šoupnou do Hermova srubu – to je ten hnědý tamhle – dokud nejsi určený. Pak, jakmile se to dozvědí, tě přesunou ke skupině tvého táty nebo mámy.“ Podíval se na mě s posvátnou hrůzou. „Ty… máš srub?“ ptal se mě. „My máme srub Tysone“ opravila jsem ho a obejmula jsem ho okolo ramen.

„Samozřejmě že je to náš srub, jsi můj bratr“ usměje se Persis a podívá se na Tysona. „A ty jsi moje sestra“ Tyson se na dívku rozzáří. Poseidon je sleduje a má pocit že se jeho srdce rozpadne. Pro své děti si vždy přál to nejlepší. A nevyřčenou pravdou bylo že miloval všechny z nich a že je všechny chtěl zoufale u sebe už navěky. Ale nikdy by nemohl být tak krutý ke svým dětem a nutit jim nesmrtelnost, a tak i když to jeho srdce zlomilo znovu a znovu nechal je žít, a nechal je zemřít, a tak se každý den stávalo moře slanější a slanější. Slzami prolitými bohem, pro každé jedno dítě které ztratil.

„Je to číslo tři“ vysvětlila jsem a ukázala jsem na nízkou šedomodrou budovu, postavenou z mořských kamenů. „Ty bydlíš ve srubu s kamarády?“ „Ne. Ne, jsem tam sám.“ Nechtělo se mi to vysvětlovat. Byla jsem jediná kdo ten srub obýval, protože jsem vlastně ani neměla existovat, ano prostě to nebylo něco o čem jsem chtěla s kýmkoliv mluvit. Když jsme došli k hlavní budově, našli jsme Chirona v jeho bytě. Poslouchal svou oblíbenou hudbu ze šedesátých let a přitom si balil sedlové brašny.  Jakmile jsme ho uviděli, Tyson ztuhl. „Koník!“ vyjekl úplně nadšeně.

Chtělo se mi hystericky smát ale Chrion se zatvářil uraženě. Kiara k němu přiběhla a obejmula ho. „Chirone, co se to děje? Snad… neodcházíte?“ Hlas se jí třásl. Chiron jí pocuchal vlasy a laskavě se na ni usmál. „Ahoj, holka. A svatá dobroto, Persis. Tys za ten rok vyrostla!“ proč to každý dospělí vždycky říkal? „Clarisse říká že vás…“ odmlčím se. „Vyhodili mě“ Chrion si povzdechne. „No jistě, někdo si to musel odskákat. Vládce Zeus byl nanejvýš rozčilený. Strom, který vytvořil z duše své dcery, někdo otrávil! Pan D. musel někoho potrestat.“ Zamračila jsem se a chtěla jsem nadávat.

„Myslíte, kromě sebe samotného“ utrousila jsem naštvaně. „Ale to je šílené!“ vykřikla Kiara. „Chirone, vy jste přece nemohl mít nic společného s otrávením Thaliina stromu!“ „A přesto,“ povzdechl si Chiron, „mi teď nikdo na Olympu za těchto okolností nevěří.“ „Za jakých okolností?“ zeptala jsem se. Chiron se zakabonil. Cpal si do sedlové brašny řecko-anglický slovník a z kazeťáku se linula hudba Franka Sinatry. Tyson na Chirona pořád ohromeně zíral. Zafňukal, jako by ho chtěl poplácat po boku, ale bál se přiblížit. „Koník?“ Chiron si odfrkl ale vypadal více pobaveně.

„Můj drahý, mladý kyklope, já jsem Kentaur“ vysvětluje. „Chirone“ oslovím ho. „Co je s Thaliou? Co se stalo?“ Smutně zavrtěl hlavou. „Ten jed použitý na Thaliinu borovici, to je něco z podsvětí, Persis. Nějaký jed, který jsem ani já nikdy neviděl. Musí pocházet od nějakého netvora dost hluboko v jamách Tartaru.“ Zamrazí mě a podívám se na Kiaru která zakleje. „Král Titánů loni v létě se pokusil vyvolat občanskou válku na Olympu! Tohle musel být jeho nápad. Přiměl Luka, toho zrádce, aby provedl tuhle strašlivou věc.“ Elena nečeká aby se připojila k rozhovoru.

Nazývat ho zrádcem mě znovu a znovu bodá do srdce a připomíná mi co udělal. „Možná“ připustí Chiron. „Ale obávám se, že jsem volán k zodpovědnosti, protože jsem tomu nezabránil a nedokážu tu borovici vyléčit. Ten strom má před sebou jenom pár týdnů života, pokud…“ Chiron se odmlčí. „Pokud co?“ ptá se Kiara a potom že já mám čuch na nebezpečí. „Ale ne,“ zarazil se Chiron. „To byla bláznivá myšlenka. Celé údolí je tím jedem otřeseno. Kouzelná hranice mizí. Sám tábor umírá. Jenom jediný zdroj kouzla by byl dost silný na to, aby ten jed odvrátil, a ten se ztratil už před stovkami let.“ Vysvětluje Chiron.

„Co je to?“ zeptala jsem se. „Půjdeme to najít!“ Chiron zavřel sedlový vak. Stiskl tlačítko a zastavil magnetofon. Pak se obrátil a položil mi ruku na rameno. Podíval se mi zpříma do očí. „Persis, musíš mi slíbit, že se nebudeš chovat neuváženě. Řekl jsem tvé matce, že nechci, abys sem tohle léto vůbec jezdil. Je to nebezpečné. Ale teď, když už jsi tady, zůstaň. Tvrdě trénuj. Uč se bojovat. Ale neodcházej.“ „Proč ne?“ chtěla jsem vědět. „Musím něco udělat Chirone, je to moje sestřenice, nemůžu jí nechat zemřít a nechat padnout hranice“ namítám a Chiron mě tiše sleduje.

„Ani ji neznáš“ namítá. „To nic nemění na tom že je to rodina, minulé léto jsi mi řekl že mě moje máma naučila tak abych byla jiná než bohové aby mi záleželo na víc než jen na slávě a moci ale na rodině. Žádal jsi mě abych nikdy nikomu nenechala to vzít. Ona je moje rodina ať už jí znám nebo ne“ vysvětluji a Chiron se na mě lehce usměje. Chiron sejde schody až ke mně a pohladí mě po tváři. „Děkuji“ Chiron se usměje a já se na něj nechápavě dívám. „Děkuji že jsem se v něčem nespletl… Vždycky budeš ta nejlepší z nás“ pořád jsem to úplně nechápala, ale nenamítala jsem.

„Už víš co tím myslel?“ Clotho se na Persis podívala. Apollo je chvíli sledoval než mu to došlo. „Udělá z nás rodinu, zachrání nás, a sjednotí nás, ne pro moc, ne aby se stala bohyní, ale pro rodinu. Proto je nejlepší z nás ze všech“ pochopí Apollo a Clotho se usměje. „Nikdy nechtěla být nesmrtelná nebo bohyně, nevybrala si to aby byla bohyně, vybrala si to pro rodinu, pro ty které miluje“ souhlasí Anthropos. „Ale to hlavní, vždycky by raději obětovala sebe, než kohokoliv jiného. To nejlepší z nás, může být zároveň to nejbolestivější“ připustí Lachesis se smutkem ve tváři.

„Chirone jestli ty hranice padnou“ namítá Lena. „Celý tábor bude zamořen nestvůrami“ kdy se sem sakra Rose a Adhara dostaly?! Prudce se na ně otočím a ony mě znuděně sledují jakoby mi chtěli říct že tábor je jen tak velký. „Ano, toho se obávám. Ale Persis nesmíš se nechat zatáhnout do něčeho zbrklého! Tohle by mohla být léčka vládce Titánů. Vzpomeň si na loňské léto! Málem tě připravil o život.“ Byla to pravda, ale stejně jsem chtěla pomoct. Páni, člověk by čekal, že se vládce Titánů před těmi dávnými věky, kdy byl poražen bohy, už poučil.

Dalo by se čekat, že po tom, co ho rozsekali na milion kousíčků a vhodili do nejtemnější části Podsvětí, tak trochu pochopí, že o něj nikdo nestojí. Ale to ne. Protože je nesmrtelný, je tam dole v Tartaru pořád naživu – trpí věčnou bolestí, touží se vrátit a pomstít se vládcům z Olympu. Nemůže jednat sám, ale umí mistrovsky plést hlavy smrtelníkům, a dokonce i bohům, aby za něj tu špinavou práci udělali. To otrávení musí být jeho dílo. Kdo jiný by byl tak podlý, aby napadl Thaliin strom, jediné, co zbylo po hrdince, která obětovala život, aby zachránila přátele?

Holky se ze všech sil snažili nebrečet. „Zůstaňte s Persis holky, chraňte ji, to proroctví, pamatujte na něj“ žádá je Chiron. „Budeme“ souhlasí Adhara. „Chirone, říkal jste nám, že vás bohové udělali nesmrtelným jenom, když budete třeba, abyste cvičil hrdiny. A jestli vás odvolali z tábora…“ Kiara se odmlčela. „Holky přísahejte že se budete ze všech sil snažit chránit Persis“ požádal je Chiron. „Přísahejte na řece Styx“ žádá Chiron. „Ne!“ vykřikla jsem a dala jsem holkám pohlavky, to je ale nezastavilo. „Přísaháme při řece Styx“ souhlasí všechny dívky a já se na ně dívám jakoby naprosto zešíleli což ony možná ano.

„Persis, jsi naše sestra ve všem kromě krve, udělali bychom to i kdyby nás Chiron nepožádal“ ujistila mě Adhara a já na těžko polkla, protože tohle jsem od nich nechtěla. „Výborně“ Chiron se usmál a zdálo se že se mu malinko ulevilo. „Možná se mé jméno očistí a já se budu moct vrátit. Do té doby půjdu navštívit své divoce žijící příbuzné do národního parku Everglades na Floridě. Možná, že pro ten otrávený strom mají nějaký lék, na který jsem už zapomněl. V každém případě zůstanu ve vyhnanství, dokud se ta záležitost nevyřeší… nějakým způsobem.“ Vydechne Chiron.

Všichni se podívají na dívky. „Te přísahy nelitujeme, a vždycky bychom jí složili znovu bez váhání“ oznámí Kiara okamžitě a usměje se na svou nejlepší kamarádku. „Špatně to formulovat a vrhli by jste osud vás všech do ohně“ utrousí Clotho. „A pořád toho nelitujeme“ Elena jednoduše pokrčí rameny. „Začínám chápat Poseidonovo “Dostanu infarkt“ utrousí Demeter a podívá se na svou dceru jakoby jí naprosto přeskočilo. „Už od začátku jsme v tom byli společně a my bychom jí v tom nenechali“ Rose se na svou mámu jemně usměje, dávajíc najevo že toho nelituje.

Na těžko jsem polkla když jsem cítila slzy v očích. Rychle jsem se k němu vrhla a pevně jsem ho obejmula. „Persis to je v pořádku. Musím svěřit vaši bezpečnost do rukou pana D. a nového ředitele aktivit. Musíme doufat… no, snad ti dva tábor nezničí tak rychle, jak se obávám.“ Zasměje se Chiron. „Kdo vůbec je ten chlap Tantalos?“ chtěla jsem vědět. „Jak to, že dostal vaši práci?“ Po údolí se rozlehlo troubení na lasturu. Neuvědomila jsem si, jak je pozdě. Nastal čas, aby se táborníci shromáždili k večeři. „Běžte,“ vyzval nás Chiron. „Setkáte se s ním v jídelním pavilonu.

Spojím se s tvou matkou, Persis, a dám jí vědět, že jsi v pořádku. Teď už bude mít jistě strach. Jenom pamatuj na moje varování! Jsi ve smrtelném nebezpečí. Ani na chvíli si nemysli, že na tebe vládce Titánů zapomněl!“ S těmi slovy a s klapotem kopyt vyšel z bytu do chodby a Tyson za ním zavolal: „Koníku! Nechoď.“ Srdce se mi svíralo. “Vládce Titánů na tebe nezapomněl“ a já opravdu věděla že ne, překazila jsem mu plány. Na těžko jsem polkla a pevně jsem obejmula Tysona. „Persis měli bychom jít“ Elena mě osloví. „Kate tam bude?“ ptám se na stav mé kamarádky.

„Je v pořádku, ale ještě musí zůstat na ošetřovně stejně jako Camille“ ujistí mě Rose a lehce se na mě usměje. „A tobě je už lépe?“ ptám se. „Když jsem se dostala do tábora už je mi dobře“ souhlasila Rose a lehce se na mě usmála. Slunce už zapadalo za jídelní pavilon, když táborníci vycházeli ze svých srubů. Stáli jsme ve stínu mramorového sloupu a pozorovali je, jak se blíží. Kiara byla pořád ještě dost otřesená, ale slíbila nám, že si promluvíme později. Pak odešla a přidala se ke svým sourozencům z Athénina srubu – k tuctu kluků a holek s blond vlasy a šedýma očima, jako měla sama a v davu byla i samotná Annabeth.

„Pořád nechápu jak jí pustili zpátky do tábora“ vydechne Adhara než se vydá ke svému srubu. Pak dorazila Clarisse, stála za Markem který vedl srub Arese. Jednu ruku měla zavěšenou na pásce a na tváři škaredou ránu, ale jinak se nezdálo, že by ji srážka s těmi bronzovými býky nějak rozhodila. Kdosi jí připlácí na záda kus papíru s nápisem BUUU! Ovšem nikdo z jejího srubu se jí to neobtěžoval prozradit. Zamračila jsem ji a rychle jsem na ni zamávala dokud si mě kudrnatá dívka nevšimla. Rychle jsem jí ukázala na záda kam si sáhla.

„Děkuji“ Ares se na Persis podívá. „O tom se nezmiňuj, ty ani Clarisse, byla to samozřejmost a nemohla jsem to nechat na jejích zádech, ne po tom co jsme spolu to odpoledne prožili“ vysvětli Persis a široce se na ně usměje. „Hádám že jsem se mýlila v tom že s ní nebudu kamarádka“ Clarisse se zasměje. „Clari, neznala jsem jí ani dvacet čtyři hodin a už mě měla obmotanou okolo prstu. V moment kdy mě obejmula a nazvala mě sestřenkou jsem byla v její moci“ vysvětlí Thalia s úsměvem. Persis se lehce usměje, když zachránili Thalii, konečně se necítila tak moc sama, měla pocit že jsou na to dvě, a taky byli.

Dostala do ruky papír a v jejích očích se jí objevil smutek. Podívala se na mě a děkovně se usmála, tiše jsem na ni kývla. Po nich šel srub Hefaestose, Camille nebyla přítomná takže prozatím vedl srub Charles Beckendorf, který na mě tiše kývl a věnoval mi úsměv. Objevili se ostatní sruby. Demeter vedená už méně bledou Rose. Apollonův. Afroditin veden Adharou. Hermesův veden Chrisem, který mě zkontroloval pohledem. Přes léto jsme se viděli a dokonce si psali, viděl jak jsem se při tréninku zhroutila, kvůli Lukovi. Následovala kabina Hecate prozatímně vedená Lou Ellen Blackstone.

Lou se ke mně po cestě přiblížila. „Jak je na tom Kate?“ dostala ze sebe. „Bude v pořádku, ale chtějí ji dneska ještě nechat na ošetřovně“ vysvětlím. Lou přikývne a s kabinou odejde, není jich moc. Je to ona a dva další lidé. Cabina Nyx byla spojená s kýmkoliv s kým si Elena vybrala protože v ní byla jenom Elena. Hecate a Nyx neměli opravdové kabiny. Nyx neměla vůbec žádnou protože v ní byl jenom jeden člověk. Hecate měla ale provizorní kabinu kousek od kabiny Poseidona. Elena většinou spala v kabině Hecate nebo v kabině jedné z nás, několikrát i v té mé.

Od jezera s kanoemi přišly najády. Ze stromů se vynořily lesní víly. Z louky dorazil tucet satyrů, kteří mi bolestně připomněli Grovera. Odjakživa jsem měla pro satyry slabost. Tady v táboře museli vykonávat všechny možné divné práce pro ředitele pana D., ale nejdůležitější úkoly měli tam ve skutečném světě. Byli to táboroví hledači. V utajení chodili do škol po celém světě, vyhledávali možné polokrevné a doprovázeli je do tábora.  Jakmile dorazili poslední táborníci, odvedl jsem Tysona doprostřed pavilonu. Hovor utichl. Hlavy se k nám obrátily.

„Kdo sem pozval tohle?“ zamumlal někdo u Apollónova stolu. „Tohle? Uvidíme jak se budeš cítit s vidličkou v oku“ popadnu vidličku a hodím jí na toho člověka, vidlička proletí těsně okolo jeho ucha a on vykřikne.  Od předního stolu se ozval povědomý unylý hlas: „Ale, ale, že je to náš Petra Johnson! Nic lepšího jsem si v tomhle miléniu už přát nemohl.“ Měl na sobě svou obvyklou havajskou košili s leopardím vzorem, krátké vycházkové kalhoty a tenisky s černými ponožkami. Se svým vypaseným břichem a skvrnitým červeným obličejem vypadal jako nějaký turista v Las Vegas, který to přehnal v kasinu.

Jeden nervózní satyr za ním loupal kuličky hroznového vína a po jedné je podával panu D. Vedle něj, kde obyčejně sedával Cheirón (nebo stál ve své kentauří podobě), byl někdo, koho jsem nikdy předtím neviděl – bledý, příšerně vychrtlý chlapík v obnošené oranžové vězeňské kombinéze. Nad kapsou stálo číslo 0001. Měl modré kruhy pod očima, špinavé nehty a oškubané šedé vlasy, jako by ho někdo ostříhal srpem na plevel. Hleděl na mě a já byl z toho pohledu nervózní. Vypadal… nějak zničeně. Vztekle a zoufale a hladově, to všechno najednou.

„Na tuhle tu holku“ řekl mu Dionýsos, „musíš dohlížet. Je to Poseidónovo děcko, abys věděl.“ „Ach!“ vzdychl vězeň. „Tenhle to je.“ Z jeho tónu bylo zřejmé, že o mně s Dionýsem už dlouze mluvili. „Já jsem Tantalos,“ představil se vězeň a nemastně neslaně se usmál. „Mám tu speciální úkol, dokud, no, dokud můj pán Dionýsos nerozhodne jinak. A od tebe, Persiphone Jacksone, vážně čekám, že přestaneš dělat další potíže.“ „Potíže?“ opakovala jsem. Dionýsos luskl prsty. Na stole se objevily noviny – přední strana dnešního New York Post. Byla tam moje školní fotka z akademie Meriwether.

Nedokázala jsem pořádně přečíst titulek, ale uměla jsem si dost dobře domyslet, co tam stojí. Něco jako: Třináctiletý šílenec podpálil tělocvičnu. „Ano, potíže,“ prohlásil Tantalos se zadostiučiněním. „Pokud vím, loni v létě jsi toho natropila až dost.“ Pronesl a já se uchechtla. „Hezké lži o obviňování dvanáctiletého dítěte které do té doby nevědělo že je polobůh z krádeže blesku. Gratuluji pane Dickheade, jsem si jistá že už jste sám zapomněl jaké je to být polobohem, nedivila bych se když jste to utopil v další láhvi vína“ odsekla jsem naštvaně a propalovala jsem ho pohledem.

„Dickheade“ Hermes od smíchu spadne na zem. „Pořád si trval na tom že mi bude říkat špatným jménem, tak jsem se rozhodla začít taky“ Persis pokrčí rameny ale to Hermese rozesměje jenom víc. „A rozhodla jsi se začít s Dickheadem“ Hermes pokračuje ve smíchu a válí se po zemi jako idiot. „Jo tak nějak“ souhlasí Persis. „Na rovinu bylo to vtipné, většina z nás se držela abychom se nerozesmáli stejně hystericky jako právě teď Hermes“ prozradí Chris. „No alespoň jsem vás pobavila“ Persis se na ně široce usměje. „Nebudu popírat že jsem si to zasloužil“ oznámí Dionysus a Poseidon se částečně diví co přesně se mu muselo stát aby se změnil v toho člověka o kterém četli.

Snažili se znít jakože je to moje vina, že se bohové málem pustili do války mezi sebou? Jeden satyr nervózně předstoupil a položil před Tantala talíř pečeného masa. Nový ředitel aktivit si olízl rty. Podíval se na svou prázdnou sklenku a řekl: „Pivo značky Barq, speciální rezerva, ročník 1967.“ Sklenka se sama naplnila pěnivou tekutinou. Tantalos váhavě natáhl ruku, jako by se bál, že je sklenice horká. „No tak, do toho, kamaráde,“ pobídl ho Dionýsos s podivnou jiskrou v očích. „Možná to teď bude fungovat.“ Tantalos hrábl po sklenici, ale ta před ním couvla dřív, než se jí stačil dotknout.

Pár kapek piva se vylilo a Tantalos se je pokusil nabrat prsty, ale kapky se odkutálely jako rtuť, než se k nim přiblížil. Zavrčel a obrátil se k talíři s masem. Vzal si vidličku a pokusil se nabodnout kus hovězího žebra, ale talíř se rozběhl po stole a odlétl až na jeho konec, přímo do uhlíků v koši na oheň. „Sakra!“ zamumlal Tantalos. „No jo,“ prohodil Dionýsos a z hlasu mu odkapávala falešná lítost. „Snad za pár dní. Věř mi, kamaráde, už jenom práce v tomhle táboře je dost velké mučení. Jsem si jistý, že to tvoje prokletí nakonec zmizí.“ „Nakonec,“ zabručel Tantalos a zíral na Dionýsovu dietní colu.

„Máte tušení, jak jednomu vyprahne v krku po třech tisících let?“ „Pojď Tysone“ popohnala jsem ho. „To ne,“ zasáhl Tantalos. „To monstrum zůstane tady. Musíme rozhodnout, co s tím uděláme.“ Ušklíbla jsem se. Popadla jsem další vidličku a ta se tentokrát zabodla přímo do jednoho z jeho oka. „S ním, jmenuje se Tyson, a zachránil tenhle tábor. Rozdrtil ty bronzové býky. Jinak by to tu celé vypálili. A taky je to můj bratr“ dotkla jsem se vidličky v jeho oku a on zasyčel. Podívala jsem se na Dionysuse. „Ještě jedno slovo proti Tysonovi a mohla by skončit ve vaší ruce… Pane“ utrousila jsem okamžitě.

„To byl ten moment kdy získala věrnost většiny tábora“ pronese nakonec Clarisse a Persis se na něj podívala. „Jediní kteří byli idioti bylo pár lidí od Apolla, a pár lidí z mé kabiny a samozřejmě Annabeth, jinak byli pevně tvoji“ dodává Clarisse. „Udělala to co se většina z nás bála udělat, a neváhala chránit někoho koho oni nazývali jako monstrum“ souhlasí Will a usměje se na bohyni. „A neřekla nic co by nemyslela vážně“ dodává Rose, která moc dobře viděla zuřivost v jejích očích. Ostatní souhlasili, všichni věděli že to Persis myslela smrtelně vážně a že to byla pro Tysona ochotná udělat.

„Tysone, budu v Poseidonově kabině“ ujistila jsem nakonec Tysona. Tyson přikývl. „Věřím ti. Ty jsi můj kamarád.“ A hned jsem se cítila mnohem provinilejší. Odvlekla jsem se k Poseidónově stolu a sedla si na lavici. Vzala jsem jídlo které mi tam nymfy nechali. „Děkuji“ věděla jsem že mě neslyší ale to nic neměnilo. Netušila jsem co se se mnou děje, necítila jsem se sama sebou, a ani jsem netušila proč. Taková jsem nikdy nebyla, ale v moment kdy někdo Tysona nazval monstrem se mi v hrudníku něco vzbouřilo způsobem jakým jsem to prostě nedokázala popsat.

Přišla jsem k plamenům. „Tati. Lorde Poseidone“ oslovila jsem ho. „Přijmi mou oběť, a pošli pomoc, prosím, nedovol jim ublížit Tysonovi“ žádám ho a téměř pláču. Tak moc chci křičet na pana D, tak moc mu chci ublížit za to co dělá. Kouř z hořící pizzy se proměnil na něco voňavého – nádech čistého mořského vánku, smíchaného s lučními květinami – a doufala jsem že to znamená že poslouchá. Měla jsem pocit, že už to horší být ani nemůže. Ale pak nechal Tantalos jednoho ze satyrů zafoukat na roh z lastury, abychom se soustředili na jeho oznámení.

„Takže,“ promluvil Tantalos, jakmile utichl hovor. „Další lahodné jídlo! Aspoň to říkají.“ Zatímco mluvil, po kousku přibližoval ruku ke svému znovu naplněnému talíři s večeří, jako by čekal, že si jídlo nevšimne, co dělá. Ale všimlo si. Vystřelilo po stole, sotva se k němu dostal na patnáct centimetrů. „A dnes, můj první den ve funkci,“ pokračoval, „bych rád řekl, že je to velice příjemná forma trestu, být tady. Doufám, že během léta budu mučit, ehm, vlastně učit každého z vás. Vy, děti, jste všechny přímo k sežrání.“ Dionýsos zdvořile zatleskal a po něm se ozval vlažný potlesk satyrů.

Tyson pořád stál u hlavního stolu a vypadal nesvůj, ale pokaždé, když se pokusil uniknout ze středu zájmu, ho Tantalos přitáhl zpátky. „A teď pár změn!“ Tantalos věnoval táborníkům podrazácký úsměv. „Znovu zavádíme závody vozů!“ U všech stolů propuklo mumlání-rozčilení, strach, nedůvěra. „Já dobře vím,“ pokračoval Tantalos zvýšeným hlasem, „že ty závody byly před několika lety zrušeny kvůli, hm, technickým problémům.“ „Tři mrtví a šestadvacet zmrzačených,“ zavolal někdo od Apollónova stolu. „Ano, ano!“ souhlasil Tantalos.

„Ale já vím, že vy všichni spolu se mnou přivítáte návrat této táborové tradice. Každý měsíc získají vítězní jezdci zlaté vavříny. Týmy se mohou zaregistrovat hned ráno! První závod se bude konat za tři dny. Uvolníme vás z většiny pravidelných činností, abyste si mohli připravit vozy a vybrat koně. Ano, a zmínil jsem se o tom, že srub vítězného týmu nebude mít žádné povinnosti po celý měsíc, ve kterém vyhrál?“ Výbuch vzrušeného hovoru – žádné služby v kuchyni celý měsíc? Žádné čistění stájí? Myslí to vážně? A pak se ozvala Clarisse a díky bohům za ni jinak bych ho zabila.

„Ale pane!“ řekla Clarisse. Tvářila se nervózně, ale zvedla se od Arésova stolu, aby zasáhla. „A co hlídková povinnost? Chci říct, pokud všeho necháme a začneme si vyrábět ty vozíky –“ „A, naše hrdinka dne,“ prohlásil Tantalos. „Statečná Clarisse, která sama porazila bronzové býky!“ Clarisse zamrkala, pak se začervenala. „Hm, ale já ne, Persis mě zachránila“ namítá Clarisse. „A navíc skromná.“ Tantalos se zašklebil. „Není se čeho bát, má milá! Tohle je letní tábor. Jsme tu proto, abychom se bavili, ne?“ pro osudy někdo mě držte než po něm doopravdy skočím.

„Ale ten strom –“ „A teď,“ pokračoval Tantalos, zatímco několik druhů ze srubu Clarisse stáhlo zpátky na sedadlo, „než se vydáme k ohni a ke společnému zpěvu, jedna drobná organizační záležitost. Persiphone Jackson a Kiara Evans, Katherine Black, Elena Romanova, Rosemary Stark a Camille Marshall považovali z nějakého důvodu za nutné přivést sem tohle.“ Tantalos mávl rukou k Tysonovi. Mezi táborníky se rozneslo stísněné mumlání. Upřela se na mě spousta postranních pohledů. Chtělo se mi Tantala zabít. „Samozřejmě,“ řekl.

„Kyklopové mají pověst krvelačných nestvůr s titěrnými mozečky. Za normálních okolností bych tu potvoru vypustil do lesa a nechal vás ji honit s loučemi a špičatými klacky. Ale kdo ví? Možná, že tenhle kyklop není tak strašný jako většina jeho bratří. Dokud se neukáže, že je to třeba zničit, potřebujeme místo, kde to budeme chovat! Napadly mě stáje, ale koně by z toho byli nervózní. Snad v Hermově srubu?“ ptal se. „Klidně“ souhlasil Chris a kývl na mě. „Může být i u nás“ souhlasila Kiara a Malcom hned za ní. „Nemáme problém“ přidala se Lou. „My taky“ souhlasí Elena s Adharou. „Jestli mu nevadí oheň tak ho vezmeme“ zahlásí Charles.

Najednou všichni zalapali po dechu. Tantalos překvapeně odskočil od Tysona. Nedokázal jsem nic jiného než nevěřícně zírat na to oslnivé zelené světlo, které mi mělo změnit život – úchvatný holografický obraz, který se objevil nad Tysonovou hlavou. Nad Tysonem vířil zářivý zelený trojzubec – stejný symbol, jaký se objevil nade mnou toho dne, kdy mě Poseidón prohlásil za svou dceru. Skoro jsem se rozplakala, opravdu mě slyšel. Prohlášení byla vzácná událost. Někteří táborníci na něj marně čekali celý život. Když mě loni v létě Poseidón označil za svou, všichni uctivě poklekli. Což udělala většina tábora i teď dokonce i samotná Clarisse

„No! Myslím, že teď víme, kam tu bestii umístit!“ Tyson byl úplně popletený, pokoušel se plácnout rukou po tom zářícím trojzubci, který se mu už rozplýval nad hlavou. Byl moc nevinný na to, aby pochopil, jak si z něj dělají legraci, jak jsou lidé krutí. Ale mně to došlo a chtěla jsem je všechny zabít a očividně jsem nebyla jediná. „Co jsi to řekl o mém bratrovi?!“ ten hlas zazněl jako hrom i Zeus by mohl být žárlivý. Všichni se otočili aby viděli Tritona, Amphititre, Rhode a delegaci z Atlantidy. „Persis vezmi Tysona“ přikázala μαμά. Neváhala jsem, popadla jsem Tysona a šla k ní.

Triton přešel k Tantalovi a strčil do něj Tridentem. „Ještě jednou zjistím že šikanuješ a nazýváš jako monstrum mého bratra nebo mou sestru, a že jim děláš špatně a nebudeme to my kdo přijde, ne bude to můj otec který bude chránit své oblíbené děti a tentokrát tě zastihne osud horší než vězení. A Dionysusi neboj se přednesu strýci Zeusovi co tu děláš, z nějakého důvodu si Persis docela oblíbil a právě teď doufá v její pomoc, a ty a tvoje činy ho nedávají do dobré pozice u ní ani u nás, takže být tebou dávám pozor, než dojde můj táta, a ujišťuji tě že v ten moment bude tvoje role v táboře to nejmenší mučení jakému budeš vystaven.

Chápeme se?“ ptá se Triton. Tantalus a pan D se zmohnou jen na přikývnutí. „Persis pojď do Poseidonovy kabiny“ žádá tiše Triton a s μαμά mě vědou do kabiny. „Persis dneska jsme slyšeli tvoje modlitby a tvoje myšlenky“ začne μαμά. „Možná sis všimla u své kamarádky Rose že se něco děje kvůli náladám Demeter. Něco podobného se děje tobě. Jsi spojená s mořem, oceány a hlavně tátou, cítíš stejnou zlost jakou dokáže cítit on, proto ty nálady dneska. Většině polobožských dětí našeho otce se to stává v pubertě“ pokračuje ve vysvětlování Triton a já ho sleduji.

„Takže jak dlouho se budu chovat jako agresivní idiot který chce někomu vypíchnout oko?“ ptám se a moje μαμά si s Tritonem vyměňují pohledy. „Puberta což znamená asi do osmnácti? Nejsem si jistá ohledně smrtelných let. Ale během pár měsíců se to naučíš více ovládat“ ujistila mě moje μαμά. Přikývnu a oba dva mě pevně obejmou. „Teď už musíme jít Persis, ale kdyby se cokoliv stalo, prostě se k nám modli“ ujistil mě Triton a já přikývla a oni odešli. Ale tak nějak jsem tušila že ani to co udělali nezastaví to co se chystá. Většina mých přátel stála při mně ale ti ostatní, bude to mučení a já si byla jistá že musím Tysona ochránit za každou cenu.

„Nebylo to v pořádku že ne?“ ptá se vyčerpaně Poseidon. „Ne nebylo, ale to se dozvíš hned v další kapitole, taky je to kapitola ve které skoro zabiju Annabeth“ Persis se na dívku podívala. „Jo nějak si oblíbila jako zbraň vidličku“ uchechtne se Kate která byla svědkem. „Je to podobné tridentu takže to budeme svalovat na Poseidona“ prohlásí Amphititre a ukáže na svého manžela který se okamžitě uraženě našpulí. „Dobře, dobře je čas jít spát“ pronese Hestia a všichni se zvednou na nohy. „Nejprve vezmu Persis na chvíli do Atlantidy“ pronese Triton a natáhne ke své sestře ruku které se ona chytí.

Hello i am there with new chapter, this time i made it longer <3 So i never liked the way Percy was behaving to Tyson in Sea of monsters so i am fixin it, as you could have heard <3 I have a question should I move Persis and her friends further into the future as they read more books. In the sense of moving them behind the gods to the time of the Summer Solstice, when the lightning was stolen, for example? Or to some other moment? Or should i let them stay in this time before Hera and Zeus were married?

Chapter Text

Ráno přišlo moc brzy pro všechny. Možná pro všechny kromě Persis. Ta byla už od čtyř hodin od rána v trůnním sálu a u stolu psala. Byla unavená, to ano, ale po každé když usnula se jí zdála jedna a ta samá noční můra. Mohla zůstat v pokoji a kreslit tam ale nechtěla budit Zeuse, takže se přesunula sem. „Zeus si dřív nebo později všimne že nespíš“ Persis se otočí aby se setkala se svým otcem. „Doufám že to bude ještě tak dvě hodiny trvat“ připustí Persis a snaží se setřít si slza ze své tváře. Poseidon k ní přistoupil, položil ruku na její rameno a přisedl si ke své dceři.

„Co se děje?“ ptá se Poseidon a sleduje je. „Pořád mám noční můry, ale většina nocí je v pořádku, dokážu spát, a není to problém, ale dneska v noci, je to těžší než kdykoliv jindy“ připustí Persis. „Protože se noční můra změnila“ Poseidon promluví a Persis na těžko polkla. „Noční můra se změnila na něco co stále krvácí a bolí jako peklo“ pokračuje a Persis si zaryje nehty do kůže. „Řekl mi že je to moje vina, že kdyby nebylo mě byla by naživu. Řekl že jsem měla zemřít místo ní. Řekl že na ni křičel, aby mě přestala chránit, aby mě nechala zemřít“ Persis polkne vzlyk.

„Kdo to řekl?“ ptá se Poseidon a v hlavě se mu formuje plán vraždy. „Paul“ připustí tiše Persis a Poseidon se zamračí. „Nemá pravdu Persis, to co Kronos udělal tvé matce není tvoje vina. Sally si vybrala tě chránit, a na rovinu která matka by snad ne? To nebyla tvoje vina“ vysvětluje Poseidon a tiše pohladí svou dceru po vlasech. „Neviděla jsem svou sestru Estelle od toho dne, umřela před čtyřmi lety, bylo jí devadesát osm“ vysvětluje Persis a po tváři jí svévolně stékají slzy. „Naposledy jsem jí pořádně viděla když jí bylo šest měsíců, a potom na malou chvíli když jí byli tři…“ její hlas přeruší vzlyk.

„Měla být na mojí svatbě tati, obě dvě, měla jsem je odě dvě vidět umírat na stáři, a všechno jsem to ztratila“ vysvětluje Persis. „Dostaneš to všechno zpátky, přísahám“ Poseidon svou dceru pevně obejme a nechá jí plakat do jeho ramene. „Je to moje vina tati, všechno je to moje vina“ Persis se odmlčí a podívá se na svého otce. „Není to tvoje vina zlato“ Poseidon svou dceru políbí na čelo. „Možná by bylo lepší kdybych se nikdy nenarodila“ dostane ze sebe Persis a Poseidon se na ni zamračí. Poseidon jí dá ruce na ramena a donutí jí podívat se na něj.

„Persiphone Jackson – Olympus, teď mě dobře poslouchej, nic na světě by nebylo lepší kdybys se nenarodila. Thalia by nikdy nebyla zachráněná. Kronos by vyhrál válku, a my bychom padli, ale hlavně bychom nikdy nebyli rodina Persis. Nic na světě by nebylo lepší kdybys se nenarodila. Právě naopak, by byl náš svět i naše životy pohlceny temnotou a smutkem“ namítá Poseidon a pozoruje ji. Persis se pokusí na svého otce usmát a pevně ho obejme. „Miluji tě tati“ vydechne mu do hrudi. „Taky tě miluji holčičko“ utěšuje ji Poseidon a políbí jí do vlasů, odmítajíc jen myslet na to že by ji někdy ztratil.

Trvá dvě hodiny než se všichni dostanou do sálu. „Spala jsi vůbec?“ Nico vidí kruhy pod očima své sestřenice. „Nico miluji tě a při vší úctě ale tvoje kruhy pod očima by mohli mít svoje vlastní kruhy pod očima“ odsekne Persis a Nico zvedne ruce nad hlavu ve znamení kapitulace. „Ale když to potřebuješ vědět vstávala jsem ve tři hodiny ráno“ připustí Persis a posadí se na svůj trůn. „V pořádku?“ Zeus se na ni podívá. „Částečně, mluvila jsem s tátou takže alespoň trochu“ připustí Persis a Zeus přikývne. „Dobře kdo čte dneska“ ptá se Zeus. „Asi budu já“ Kate si vezme knihu do ruky.

Příštích pár dní nastalo mučení, přesně jak říkal Tantalos. Předně kvůli Tysonovi, který se nastěhoval do Poseidónova srubu. Každých patnáct vteřin se sám pro sebe zahihňal a opakoval si: „Persis je můj bratr?“, jako by zrovna vyhrál v loterii, a bylo to tak strašně rozkošné. Ale pak tu byly ty poznámky od starších táborníků. Pro ně jsem byla Persis Jackson chudák ňouma, která měla za bratra šerednou nestvůru. Ale mnohem horší byla Annabeth zatracená Chase, která na každém rohu vykřikovala věci jako. „On není její opravdovský brácha!“ křičela na všechny.

„Je to spíš nevlastní bratr z horší strany rodiny. Jako… nevlastní bratr přes koleno, tak něco.“ Měla jsem chuť ji zatraceně zabít, ale držela jsem se protože jsem věděla že polovina z toho je vztek mého otce. Kiara se mi snažila zvednout náladu. Navrhovala, že v závodě vozů uděláme společný tým, abychom přišli na jiné myšlenky. Většina tábora, nebo respektive většina kabin nenáviděla Tantala. Apollova, Hermesova, Hecatina, Demeteřina, Hephaestusova, dokonce i Dionysusova a Athenina nenáviděla Tantluse. Clarisse se k tomu přidala. Jedině ostatní Aresovi děti ho měli docela rádi, to byli ti hlavní co měli komentáře na Tysona.

„Atheno velmi se ti omlouvám a přeji ti upřímnou soustrast ale zabiju ti dceru“ oznámí pevně Poseidon. „Bránila bych jí ale asi nemám nic čím bych jí mohla bránit, tak tě jenom požádám nedělej to přede mnou“ utrousí Athena. „Matko!“ vykřikne naštvaně Annabeth. „Annabeth urážíš bratra královny bohů. Rodinu královny bohů neuráží nikdo pokud nechce poctít hněv jejího otce nebo manžela v tomto případě Poseidon a Zeus“ vysvětluje Athena. Annabeth se na svou matku naštvaně dívá, ale John jí obejme okolo ramen a utěšuje ji, Poseidon nad tím obrací oči v sloup.

Všichni jsme docela umírali starostí o tábor – ale nevěděli jsme, co s tím dělat. Usoudili jsme, že zatím, dokud nepřijdeme s nějakým úžasným plánem na záchranu Thaliina stromu, se těch závodů můžeme klidně zúčastnit. Athéna, máma Kiary, koneckonců vynalezla vůz a můj otec vytvořil koně. Společně tu závodní dráhu ovládneme. Kate se spojila s Elenou. Rose s Adharou. Clarisse byla se svým bratrem Markem. A Camille byla s Chrisem. Camille i Kate se konečně dostali z ošetřovny i když to provázela spousta problému, jako otázka “Kde sakra Camille sehnala ten plamenomet?!“ a snaha zastavit jí od toho aby zabila kohokoliv v táboře.

Jednoho dne ráno jsme s Kiarou seděli u jezírka s Kanoemi a kreslili si návrhy vozíků, když šli kolem nějací vtipálci z Afroditina srubu. Zeptali se mě, jestli si od nich nechci půjčit tužku na malování oka… „Á, pardon, očí.“ Utrousili a okolo hlavy se jim prohnala dýka. „Opravdu to musíme řešit znovu? Nestačilo že jsem včera večer zlomila Lacy ruku?“ pro osudy milovala jsem Adharu. Děti Afrodite zbledly a rozprchli se. „Děkuji“ usmála jsem se na ni. „Bez problémů, Rose je z Tysonem, takže se o něj nemusíš bát“ ujistila mě Adhara a já byla tak moc vděčná za svoje kamarádky.

„Hlavně si jich nevšímej Persis, je to tvůj bratr, a to že je v mytologii nazývaný nestvůrou neznamená že jí je“ ujišťovala mě Kiara. „Není to její bratr“ bohové opravdu Annabeth zabiju. „On je, je to můj bratr, a vůbec co máš proti Kyklopům?“ ptám se a sleduju ji. „Prostě to nech plavat,“ odbyla mě. „Jednáš s ním, jako by byl něco odporného,“ nedala jsem se. „A přitom mi zachránil život.“ Dodala jsem. Annabeth se zamračila a utekla, ani nevím jak a odkud nás pozorovala. Příštích pár dní jsem se snažila na své maléry nemyslet.

Silena Beauregardová, jedna docela příjemná holka z Afroditina srubu, kterou doporučila Adhara, mi dala první lekci v ježdění na pegasovi. Vysvětlila mi, že existuje jenom jeden nesmrtelný okřídlený kůň jménem Pegas a ten si pořád někde volně lítá po obloze, ale během věků si pořídil spoustu dětí. Žádné není tak rychlé ani odvážné jako on, ale všechny se jmenují po tom prvním a největším. Coby dcera boha moře jsem si nepotrpěla na pohyb ve vzduchu. Řekněme že jsem se snažila nenasrat Zeuse ještě víc než už jsem ho pravděpodobně mohla nasrat, bylo to bezpečnější pro můj vlastní život.

„A přes to jsi ho ještě ten rok nazvala drama královnou“ utrousí Chris a sleduje svou kamarádku která se na něj andělsky usměje. „Jo to jsem udělala, ale na mou obranu… Alespoň jsem tentokrát neletěla v letadle“ brání se Persis se smíchem. „Persis, tím to neděláš ani o trochu lepší“ pronese Zeus a podívá se na svou spřízněnou duši. „Neublížil jsi mi navíc jsme spolu během cesty za Groverem mluvili“ vysvětlí Persis a lehce se na něj usměje. „Počkej… Mluvila jsi s ním?“ ptá se šokovaně Camille. „Jo všichni mají očividně ve zvyku navštěvovat mě v mých snech“ Persis pokrčí rameny, ale usmívá si když si vzpomíná na rozhovor.

Ale jízda na okřídleném koni mi připadala jiná. Nebyla jsem z ní ani zdaleka tak nervózní jako v letadle. Možná to bylo proto, že můj otec vytvořil koně z mořské pěny, takže pegasové byli něco jako… neutrální půda. Rozuměl jsem jejich myšlenkám, proto mě nepřekvapilo, když se mí pegasové rozběhli přes vrcholky stromů nebo začali pronásledovat hejno racků. Což mi připomínalo že si o tom s tátou pořád musím promluvit, je docela zvláštní když v hlavě najednou slyším myšlenky pegasů a koňů. Problém byl, že Tyson chtěl taky jezdit na „ptačích konících,“ ale pegasové se plašili, jen se k nim přiblížil.

Telepaticky jsem jim vysvětlila, že jim Tyson neublíží, ale nezdálo se, že by mi věřili. Tysona to rozplakalo. Když plakal zlomilo mi to srdce a snažila jsem se ho co nejlépe utěšit, ale podle Beckendorfa jsme zjistili že v tom očividně nejsem moc dobrá. Bůh kovář často pracoval s kyklopy ve svých kovárnách, takže Beckendorf brával Tysona do dílny a učil ho práci s kovem. Říkal, že Tysona brzo naučí mistrovsky vyrábět kouzelné předměty. A taky pronesl že se chovám jako slepičí matka, a že přesně tak taky vypadám kdykoliv kdy ho pochválí jako bych byla pyšná matka malého dítěte.

Chtěla jsem namítat ale ten výraz jsem viděla u Camille když mě minulý rok viděla při tréninku šermu a řekněme že jsem měla malou krizi velmi mladého věku. Po obědě jsem trénovala s Chrisem šerm, řekněme že po prvním mentálním zhroucení se to dalo tak trochu do pořádku. Zvládli jsme trénovat asi půl hodiny než přišlo mentální zhroucení kvůli něčemu. A Chris… Byla jsem mu nesmírně vděčná protože když se to stalo, nebyl naštvaný, právě naopak. Sedl si se mnou na zem arény a tiše mě objímal, dokud jsem se nedala alespoň trochu do pořádku.

„Vždycky tam budu pro tebe Persis, za každou cenu, budu tam pro tebe“ slíbil jí Chris a ona se na něj lehce usměje. „Já vím a děkuji, znamená to pro mě víc než si dokážeš představit“ Persis se na něj vděčně podívá a on přikývne. „Nejsem slepičí matka“ vyhrkne Camille a všichni se na ni podívají. „Ty i Persis jste slepičí matky a pokud říkáte opak tak sobě samým lžete“ utrousí Nico. „Dobře lidi kteří jsou schopni nespat tři dny a potom halucinovat o klaunech budou potichu“ utrousí Persis a dívá se přímo na Nica který okamžitě zrudne, protože moc dobře ví že je ten komentář mířený na něj.

Chodila jsem do kurzu lukostřelby, i když jsem v ní byla hrozná a děti Apolla přede mnou stále utíkali. Obzvlášť po tom co viděli jak jsem se nějakým záhadným způsobem trefila do střechy jednoho ze srubů. V umění a řemeslech jsem začala tvořit mramorovou bustu Poseidóna, ale začala podezřele připomínat Sylvestera Stallonea, a tak jsem toho nechal. Zdolala jsem lezeckou stěnu nastavenou na maximální program láva a zemětřesení. Díky Selině jsem začala psát, básně, citáty, skládat písničky, bavilo mě to a zabavila jsem se a odreagovala jsem se od hněvu který jsem stále cítila.

A po večerech jsem držela hlídky na hranicích. I když Tantalos pořád tvrdil, že máme na ochranu tábora zapomenout, pár táborníků udělalo rozvrh služeb a v době svého volna jsme pořád nenápadně drželi stráž. Seděla jsem nahoře na Vrchu polokrevných a pozorovala jsem stromové víly, jak chodí sem a tam a zpívají umírající borovici. Satyrové sem přicházeli se svými píšťalami a hráli přírodní kouzelné písně, a jehličky borovice jako by vždycky na chvíli pookřály. Květiny na kopci voněly o něco sladčeji a tráva vypadala zelenější. Ale jakmile hudba dohrála, do vzduchu se zase vplížila nemoc.

Celý pahorek jako by byl nakažený, umíral jedem, který prosákl do kořenů stromu. Čím déle jsem tam seděla, tím jsem byla vzteklejší. Tohle provedl Luke. Vzpomínala jsem si na jeho šibalský úsměv, na jizvu v podobě dračího spáru, kterou měl na tváři. Předstíral, že je můj kamarád, a celou dobu byl přitom Kronův sluha číslo jedna. Sáhla jsem do kapsy od kalhot a vytáhla jsem přehnutou fotku mě, Luka a Camille, a myslela jsem na to co jsme si řekli. “Miluješ mě jako bratra, ale nestačí to, ne dneska“ jeho slova, jeho hlas se mi stále ozýval v hlavě každou vteřinou dne.

Na rameni jsem ucítila dotek ruky a prudce jsem se otočila. Seděla jsem pod stromem Thalie ale nečekala jsem že se mi zjeví. „Thalio?“ oslovím jeho ducha nebo něco takového. Dívka s krátkými černými vlasy se na mě usměje. „Není to tvoje vina Percy, milovala jsem ho, byl můj bratr… Byl NÁŠ bratr, ale vybral si“ vysvětluje tiše Thalia a já jí stále ohromeně sleduji. Přičupla si ke mně a usmála se. „A neviň se ani za tohle“ dodává a ukazuje na strom. „Zjistíme jak tě zachránit“ snažím se přislíbit. „Prosím neslibuj něco co nebudeš moct splnit, budeš se potom cítit mnohem více vinná“ žádá mě.

Thalia se podívá směrem k táboru a její oči se zalesknou. „Budete v pořádku, vím že ano“ Thalia se usměje a potom zmizí. Ani si nejsem jistá jestli to nebyl výplod mé fantazie se kterým jsem mluvila, ale něco mi říká že tam opravdu byla. V noci se mi zase zdálo o Groverovi. Někdy jsem slýchala jenom útržky jeho hlasu. Jednou jsem ho slyšela říkat: Je to tady. A jindy: Má rád ovce. Napadlo mě, že holkám o těch snech povím, ale připadala bych si hloupě. Jako bych ji slyšel: Má rád ovce? Asi by si o mně myslely, že jsem se zbláznila. Večer před závodem jsme s Kiarou a Tysonem kterého jsme přibrali do týmu a Tantalus nic neřekl protože Tritona bavilo ho děsit, dokončili vůz.

„Samozřejmě že jsem byla skutečná Persis, byla jsi jediná se kterou jsem mohla mluvit a které jsem se mohla dotknout“ vysvětluje Thalia a dívá se na svou sestřenici. „Navíc jsme to dokázaly, zachránili jsme tě Thals, a vždycky to uděláme znovu a znovu“ oznámí Camille a usmála se na svou kamarádku. „Já vím, a děkuji, díky vám jsem se uzdravila a konečně jsem po letech mohla být volná“ Thalia se usměje a nechá se od Camille pevně obejmout. „Vždycky bychom to udělali znovu“ Persis zopakuje slova Camille a Thalia se na ni široce usmála, protože věděla že to myslí vážně.

Byl naprosto parádní. Tyson vyrobil kovové části v kovárně zbrojnice. Já jsem ohoblovala dřevo a sestavila vůz dohromady. Byl modro-bílý, na jednom boku ozdobený motivy vln, na druhém měl knihu a vpředu měl nakreslený trojzubec a sovu vedle něj. Po vší té práci mi připadalo jedině fér, že Tyson pojede jako ozbrojený strážce s námi, i když jsem věděl, že se to koním nebude líbit. Když jsme se chystali do postele, zeptal se Tyson: „Ty jsi naštvaná? Uvědomila jsem si že se mračím. „Ne nejsem, a rozhodně ne na tebe“ ujistím ho a pokusím se na něj alespoň trochu usmát.

Když si přitáhl deku nahoru, dole mu koukaly nohy. „Jsem nestvůra.“ Prudce jsem se na něj otočila. „Ne nejsi, a neříkej to“ starostlivě ho sleduji. „To nic. Já budu hodná nestvůra, a nebudeš muset být naštvaná“ usmívá se na mě a mě se pro něj láme srdce. „O tom to není Tysone, jenom se bojím o tábor. A jeden můj další kamarád, Grover… je možná v maléru. Pořád mi připadá, že bych měla něco udělat a pomoct mu, ale nevím jak.“ Vysvětluji a chytnu ho za ruku. Tyson neříkal nic. „Ty za nic nemůžeš a já na tebe nejsem naštvaná, právě naopak jsi můj bratr a já tě miluji a vždycky tě budu chránit“ přislíbím mu.

Tyson se na mě podívá a nakonec s úsměvem přikývne. Sotva si lehnu do postele slyším že Tyson spí a přála bych si abych dokázala usnout tak snadno jako on. V mém snu měl na sobě Grover svatební šaty. Nijak zvlášť mu neslušely. Byly dlouhé a dole na lemu mu zasychalo bláto. Výstřih mu pořád padal z ramen. Tvář měl zakrytou kusem látky jako závojem. Stál v jakési vlhké jeskyni, osvětlené jenom loučemi. V jednom rohu bylo lůžko a ve druhém starý tkalcovský stav, z rámu visela napůl utkaná bílá látka. Zíral přímo na mě, jako bych byl televizní program, kterého se nemohl dočkat.

„Díky bohům!“ vyjekl. „Slyšíš mě?“ Moje já ve snu se do odpovědi nehrnulo. Pořád jsem se rozhlížela kolem, vnímal okolí, strop s krápníky, puch ovcí a koz, vrčení a mručení a mečení, které jako by se ozývalo zpoza balvanu, velkého jako lednička. Blokoval jediný východ odtamtud a vypadalo to, jako by za ním byla ještě mnohem větší jeskyně. „Persis?“ zeptal se Grover. „Prosím, nemám sílu vysílat líp. Musíš mě slyšet!“ „Slyším tě,“ ujistila jsem ho. „Grovere, co se děje?“ Zpoza balvanu zařval obludný hlas: „Cukroušku! Už jsi s tím hotová?“ Grover sebou trhl. Pisklavě zavolal:

„Ještě ne, drahý! Ještě pár dní!“ „Ech! Copak to už nejsou dva týdny?“ „N-ne, drahý. Jenom pět dní. Takže jich ještě zbývá dvanáct.“ Nestvůra zmlkla, možná se to snažila spočítat. Musela být v matice horší než já, protože prohlásila: „Dobře, ale pospěš si! Chci se už KOOOUUUKNOUT pod ten závoj, he-he-he.“ Vím že byl v nebezpečí ale musela jsem se smát. Grover se na mě podíval a znuděně mě sledoval. „Jsi kamarádka roku“ utrousí. „Promiň ale ty, svatební šaty a ten hlas“ směju se a Grover si povzdechne. „Musíš mi pomoct! Není čas! Jsem chycený v téhle jeskyni.

Na nějakém ostrově v moři.“ „Kde?“ „Nevím přesně! Došel jsem na Floridu a pak jsem zahnul vlevo.“ „Co? Jak jsi –“ „Je to past!“ prohlásil Grover. „To je ten důvod, proč se ještě žádný satyr z téhle výpravy nikdy nevrátil. On je pastýř, Persis! A má tu věc. Její přirozené kouzlo je tak silné, že páchne přesně jako velký bůh Pan! Satyrové sem přicházejí a myslí si, že našli Pana, a pak se chytí do pasti a sežere je Polyfémos!“ „Poly-kdo?“ „Ten kyklop!“ vyjekl rozčileně Grover. „Málem jsem mu utekl. Dostal jsem se až do St. Augustinu.“ „Ale on šel za tebou,“ vzpomněla jsem si na svůj první sen.

„A chytil tě ve svatebním butiku.“ „Přesně tak,“ potvrdil Grover. „Tam muselo zapracovat moje spojení vcítěním. Koukni, tyhle svatební šaty jsou to jediné, co mě udržuje naživu. Myslí si, že pěkně voním, ale já mu řekl, že je to jenom kozí parfém. Díky bohům, že dobře nevidí. Oko má pořád ještě napůl slepé od té doby, kdy mu ho někdo vydloubl. Ale brzo mu dojde, kdo jsem. Dává mi jenom dva týdny, abych dotkal svatební vlečku, a už mu začíná docházet trpělivost!“ „Počkej chvilku. Ten kyklop si myslí, že jsi –“ „Ano!“ zaúpěl Grover. „Myslí si, že jsem kyklopka, a chce se se mnou oženit!“ a znovu jsem se rozesmála a tentokrát jsem od Grovera dostala pohlavek a dobře, zasloužila jsem si ho.

„Persis v takových situacích se nesměješ“ nadává jí Clarisse a Persis se na ni široce usmála. „Já vím, já vím že ne ale prostě a jednoduše jsem to nedokázala zastavit“ brání se okamžitě Persis a potutelně se na svou kamarádku usměje. Clarisse obrátí oči v sloup ale také se usmívá. Persis se usměje když si vzpomene na výraz ve tváři Grovera, je to už dlouho ale pořád si jeho tvář pamatuje jakoby ho naposledy viděla včera. A bolelo to, opravdu to bolelo, ale tahle rána, tahle rána byla uzdravená víc než kterákoliv jiná. A Persis mohla jen doufat že došel svého ráje, svého míru a že je teď už šťastný a že nelituje ničeho co ve svém životě udělal.

„Přijdu tě zachránit,“ slíbila jsem. „Kde jsi?“ „V Moři nestvůr, samozřejmě!“ „V moři čeho?“ „Slyšela jsi dobře! Já nevím, kde to přesně je! A podívej se, Persis… hm, tohle je mi fakt moc líto, ale tohle vcítění… no, neměl jsem jinou šanci. Naše city jsou teď spojené. Pokud umřu…“ „Neříkej mi, že umřu taky.“ „To ne, snad ne. Můžeš žít celé roky v útlumu, nebudeš si nic uvědomovat. Ale, hm, bylo by mnohem lepší, kdybys mě odsud dostala.“ Chci ho praštit ale to očividně nemůžu. „Cukroušku!“ zařval ten netvor. „Je čas k večeři! Ňam-ňam ovčí masíčko!“ Grover zaskučel: „Musím jít. Pospíchej!“

„Počkat! Řekl jsi, že je tam ta věc. Co to je?“ Ale Groverův hlas už slábl. „Sladké sny. Nenech mě umřít!“ Sen se rozplynul a já se s leknutím probudil. Bylo brzo ráno. Tyson na mě hleděl jediným ustaraným velikým hnědým okem. „Není ti něco?“ zeptal se. „Nic mi není, ale děkuji za starost“ usměji se na něj a cítím se špatně protože jeho hlas zní skoro jako hlas toho kdo držel Grovera, a na malou chvíli jsem se dokonce bála. Ráno v den závodu bylo horké a vlhké. Mlha se válela nízko nad zemí jako pára v sauně. Na stromech hřadovaly miliony ptáků, tuční šedobílí holubi, až na to, že nevrkali jako ti normální.

Vydávali otravné kovové pištění, které mi připomínalo podmořský radar. Závodní dráha byla vybudovaná na travnatém hřišti mezi střelnicí a lesem. Héfaistův srub využil bronzové býky, kteří teď byli úplně krotcí, protože měli rozmačkané hlavy, a s jejich pomocí za pár minut vyoral oválnou dráhu. Byly tam řady kamenných stupňů pro diváky – Tantala, satyry, několik lesních víl a pro všechny táborníky, kteří se závodu neúčastnili. Pan D. se neobjevil. Před desátou nikdy nevstával. „Dobře!“ prohlásil Tantalos, když se začaly shromažďovat týmy.

Jedna najáda mu přinesla velký tác s cukrovím, a zatímco Tantalos mluvil, pronásledoval pravou rukou po stole rozhodčího čokoládový banánek. „Pravidla všichni znáte. Dráha měří čtvrt míle. Jedou se dva okruhy. Dva koně na jeden vůz. Každý tým se skládá z vozataje a bojovníka. Zbraně jsou povoleny. Předpokládají se nečisté triky. Ale pokuste se nikoho nezabít!“ Tantalos se na nás usmál, jako bychom byli všichni zločinci. „Každé zabití bude přísně potrestáno. Celý týden žádné sušenkové sendviče u ohně! A teď si připravte vozy!“ Beckendorf odvedl Héfaistův tým na trať.

Měli roztomilý vozík z bronzu a železa – dokonce i jejich koně byli kouzelní roboti stejně jako býci z Kolchidy. Nepochyboval jsem o tom, že ten vůz má všechny možné mechanické vymoženosti a luxusnější výbavu než dokonale vybavené maserati. Arésův vůz byl krvavě rudý a táhly ho dvě strašlivé koňské kostry. Clarisse na vůz vyšplhala se svazkem oštěpů, koulemi s hřeby, ježky a spoustou dalších nechutných hračiček. Apollónův vůz byl elegantní a uhlazený a celý ze zlata, tažený dvěma nádhernými zlatými koňmi. Jejich bojovník se ozbrojil lukem, i když sliboval, že na vozataje soupeřů střílet šípy nebude.

Hermův vůz měl zelenou barvu a vypadal tak nějak sešle, jako by celé roky trčel někde v garáži. Nevypadal nijak zvláštně, ale jeli v něm bratři Stollovi a já se třásla už jen při pomyšlení, jaké podrazy si připravili. Zbývaly ještě dva vozy: jeden řídila Annabeth a ten druhý já. Než začal závod, šla jsem za Kiarou a řekla jsem jí o svém snu, celou dobu se tvářila jako že přemýšlí a já si nebyla úplně jistá proč. Potom se ozval roh z lastury. „Vozatajové!“ zavolal Tantalos. „Na start!“ Když jsem se vracela ke svému vozu, všimla jsem si, že je teď na stromech o hodně víc holubů než předtím – vrkali jako šílení, až celý les šustil.

Nikdo jiný si jich zřejmě nevšímal, ale já z nich byla nervózní. Zobáky se jim divně leskly. Oči vypadaly lesklejší než u normálních ptáků. Tysonovi se nedařilo zvládat naše koně. Musela jsem jim dlouho domlouvat, než se uklidnili. Je to nestvůra, pane! stěžovali si mi. Je to syn Poseidóna a můj bratr, poučila jsem je. Zrovna jako… no, zrovna Ne! stáli na svém. Nestvůra! Žere koně! Nevěříme jí! Po závodu vám dám kostky cukru, slíbila jsem. Kostky cukru? Veliké kostky cukru. A jablka. Já vám neřekla o jablkách? Nakonec se ode mě nechali upoutat do postrojů.

Takže, pokud jsi nikdy neviděl řecký vůz, je stavěný tak, aby byl rychlý, ne bezpečný ani pohodlný. Je to vlastně dřevěný koš, vzadu otevřený, namontovaný na nápravě mezi dvěma koly. Vozataj celou dobu stojí a cítí každý hrbol na cestě. Vozík je vyrobený z tak lehkého dřeva, že pokud sklouzneš při ostré otáčce na koncích dráhy, nejspíš se převrátíš a zlikviduješ vozík i sebe. Je to ještě větší fofr než na skateboardu. Vzala jsem si otěže a nasměroval vůz ke startovní čáře. Dala jsem Tysonovi třímetrové bidlo a řekl mu, že jeho úkolem bude odrážet ostatní vozíky, pokud se k nám dostanou moc blízko, a odpalovat všechno, co se na nás pokusí hodit.

„Nebít tou holí koníky,“ prohlásil pevně. „Ne,“ souhlasil jsem, popravdě raději ať bije lidi než koně ale to jsem říct nemohla. „Ani lidi, pokud to půjde. Pojedeme ten závod čistě. Jenom likviduj všechno, co by nám mohlo vadit, a nech mě, abych se mohla soustředit na řízení.“ „My vyhrajeme!“ Rozzářil se. Věděla jsem že prohrajeme pokud budeme hrát čistě, ale taková jsem nechtěla být, alespoň ne v tomhle. Když se vozíky srovnaly, shromáždili se v lese další holubi s lesklýma očima. Štěbetali tak hlasitě, že si toho táborníci na tribunách začínali všímat a nervózně se ohlíželi na stromy, které se pod vahou ptáků třásly.

Tantalos nevypadal, že by mu to dělalo starosti, ale musel zvýšit hlas, aby ho přes ten hluk bylo slyšet. „Vozatajové!“ zvolal. „Na startovní čáru!“ Máchl rukou a zazněl startovní výstřel. Vozíky s rachotem ožily. Kopyta zabušila do země. Dav zajásal. Skoro okamžitě se ozvalo hlasité zlověstné prásk! Ohlédl jsem se právě včas, abych zahlédl, jak se Apollónův vozík převrátil. Narazil do něj Hermův vůz – možná omylem, možná ne. Jezdce to vyhodilo ven, ale jejich splašení koně táhli zlatý vůz šikmo přes dráhu. Hermův tým, Travis a Connor Stollovi, se rozesmáli nad svým štěstím, ale ne nadlouho.

Apollónovi koně se srazili s jejich a Hermův vůz se převrátil taky. V prachu zbyla jen hromada polámaného dřeva a čtyři vzpínající se koně. Dva vozy byly vyřazeny na prvních několika metrech. Tenhle sport se mi nelíbil. Soustředila jsem se zase dopředu. Měli jsme dobrý čas, předjeli jsme arésovce, ale Annabethin vůz byl daleko před námi. Annabeth už vybírala první zatáčku a její ozbrojenec s oštěpem se šklebil a mával na nás a křičel: „Čau v cíli!“ Héfaistův vozík nás taky začínal dohánět. Beckendorf zmáčkl nějaký knoflík a na boku jeho vozu se vysunula deska.

„Pardon, Persis!“ zaječel. Přímo na naše kola vyrazily tři sady koulí a řetězů. Musela jsem se usmát jestli má někdo vyhrát tak ať je to on. Úplně by nás ale byly zničily, kdyby Tyson rychle nemáchl bidlem a nesrazil je. Pořádně strčil do Héfaistova vozu, až odskočil, a my ho předjeli. „Dobrá práce, Tysone!“ vykřikla jsem. „Ptáci!“ zvolal. „Cože?“ nechápala jsem. Hnali jsme se tak rychle, že bylo těžké něco zahlédnout nebo uslyšet, ale Tyson ukázal směrem k lesu a já uviděl to, čeho jsem se bál. Holubi se zvedali ze stromů. Kroužili jako veliké tornádo a mířili k závodní dráze.

Persis se usměje, nikdy na Beckendorfa nezapomene, opravdu ne, a nikdy nezapomene na ten moment kdy zemřel, a nikdy se nepřestane ptát sama sebe jestli ho nemohla zachránit. „Byl to ten nejlepší bratr jakého jsem kdy mohla mít“ přizná se Camille a smutně se podívá na Lea. Ona a Leo nějakou dobu byli opravdu sourozenci, měli se rádi a ona ho chránila, ale potom se stalo to všechno s Calypso a on se od ní vzdálil a vytvořil mezi nimi propast. A Camille to chtěla tak moc napravit, tak moc chtěla svého malého bratra zpátky, a děsila se skutečnosti že pro něj bylo moc pozdě, ale možná… Možná že tentokrát by to dokázal pochopit.

Netušila jsem o co jde ale teď jsme zastavit nemohli. Zvládli jsme první zatáčku, kola pod námi skřípala, hrozilo, že se vozík převrhne, ale byli jsme už jenom tři metry za Annabeth. Kdybych se tak dokázal dostat ještě o kousek blíž, mohl by Tyson použít tu svou hůl… Annabethin bojovník se už neusmíval. Vybral si ze své sbírky oštěp a namířil na mě. Užuž se chystal hodit, když jsme uslyšeli křik. Holubi se rojili – tisíce jich střemhlav bombardovaly diváky na tribunách, napadaly další vozy. Sesypaly se na Beckendorfa. Jeho bojovník se je pokoušel odpalovat, ale nic neviděl.

Vůz se vybočil z kurzu a brázdil jahodová pole, až se z mechanických koní kouřilo. „Beckendorfe!“ vykřikla jsem zděšeně. Clarisse v Arésově voze rozkázala svému bojovníkovi, aby přes korbu rychle zatáhl maskovací síť. Ptáci se rojili kolem, klovali a chňapali bojovníkovi po rukách, jak se pokoušel držet síť nahoře, ale Clarisse jen zatnula zuby a jela dál. Jejím skeletovým koním zřejmě ten zmatek nevadil. Holubi jim marně klovali do prázdných očních důlků a prolétávali jim hrudními koši, ale hřebci běželi pořád dál. Diváci takové štěstí neměli.

Ptáci jim sekali po každém kousku odhaleného masa a vyvolávali masovou paniku. Teď, když se dostali blíž, bylo jasné, že to nejsou obyčejní holubi. Měli slídivé zlé oči a zobáky z bronzu a soudě podle jekotu táborníků musely být ostré jako břitvy. „Stymfalští ptáci!“ vykřikla Annabeth. Zpomalila a přiblížila se se svým vozem k mému. „Jestli je neodeženeme, ozobou všechny až na kost!“ „Tysone,“ rozhodla jsem, „obracíme!“ „Jedeme špatně?“ zeptal se. „Řekněme že jsme částečně sebevrazi“ pokrčím rameny a Tyson se na mě nechápavě dívá.

„Musíme zachránit Beckendorfa“ vyhrkne Kate která se k nám dostane. Annabeth vykřikla „Hrdinové, do zbraně!“ Chytila jsem otěže jednou rukou a podařilo se mi vytáhnout meč, zatímco jsem cítil nápor ptáků, kteří hrozivě klapali kovovými zobáky a oháněli se po mé tváři. Srážela jsem je ve vzduchu a oni explodovali na prach a peří, ale pořád jich ještě zbývaly miliony. Nebojovali jsme sami, Kate, Adhara, Camille a Elena byli s námi.  Jeden mě drápl do zad a já málem vyskočil přímo z vozu. „Persis!“ vykřikla Camille a zděšeně mě sledovala. Ale neměli o nic větší štěstí. Čím víc jsme se blížili k tribunám, tím byla hejna ptáků početnější.

Někteří diváci se pokoušeli bránit. Athénini táborníci volali po štítech. Lučištníci z Apollónova srubu vytáhli luky a šípy, připraveni vyvraždit to nebezpečí, ale vzhledem k tomu, že mnoho táborníků bylo s ptáky v jednom chumlu, nedalo se střílet. „Je jich moc!“ zaječela jsem na holky. „Jak se jich zbavíme?“ Annabeth sekla po jednom holubovi nožem. „Herkules použil zvuk! Mosazné zvony! Zaplašil je nejhroznějším zvukem, jaký mohl –“ Najednou vyvalila oči. „Persis… Cheirónova sbírka!“ Okamžitě jsem pochopila. „Myslíš, že to zabere?“ ptám se.

Annabeth mávne na Kiaru která se rychle dostane do jejího vozu a popadne otěže. „Jděte!“ okřikla nás. Annabeth přeskočila ze svého vozu do mého, jako by to byla ta nejjednodušší věc na světě. „K hlavní budově! Je to naše jediná šance!“ Clarisse právě projížděla cílovou čarou, úplně bez soupeřů. A teprve teď si zřejmě všimla, jak vážný je ten ptačí problém. Pobídl jsem koně do trysku. Vůz rachotil přes jahodová pole, přes volejbalové hřiště a s trhnutím se zastavil před hlavní budovou. Vřítili jsme se s Annabeth dovnitř a uháněli jsme chodbou do Cheirónova bytu.

Jeho přehrávač stál pořád na nočním stolku. I jeho oblíbená cédéčka. Popadla jsem to nejprotivnější, jaké jsem našla, Annabeth chňapla přístroj a společně jsme běželi zase ven. Vozy na závodní trati byly v plamenech. Zranění táborníci se rozbíhali všemi směry, ptáci jim rvali šaty a tahali je za vlasy, zatímco Tantalos honil sladkosti od snídaně kolem tribun a každou chvíli křikl: „Všechno je pod kontrolou! Není se čeho bát!“ Zastavili jsme se u cílové čáry. Annabeth připravila přehrávač. Modlila jsem se, aby neměl vybité baterie. Zmáčkla jsem PLAY a pustil Cheirónovu oblíbenou hudbu.

Největší hity Deana Martina. Najednou se vzduch naplnil violami a italským skučením party chlápků. Ďábelští holubi začali šílet. Létali v kruzích, naráželi do sebe, jako by si chtěli vyrazit mozky z hlav. Pak úplně opustili dráhu a jako mohutná temná vlna se vznesli k obloze. „Teď!“ vykřikla Annabeth. „Lučištníci!“ Na tak zřetelné cíle se Apollónovým lukostřelcům mířilo bezvadně. Většina z nich uměla vypálit pět nebo šest šípů najednou. Za pár minut byla zem posetá mrtvými holuby s bronzovými zobáky a ti, kteří přežili, vypadali jen jako vzdálená tečka na obzoru.

Tábor byl zachráněn, ale pohled na trosky nestál za nic. Většina vozů byla úplně zničená. Skoro všichni byli zranění, krváceli ze spousty ptačích klovanců. „Bravo!“ poznamenal Tantalos. „Máme našeho prvního vítěze!“ Došel k cílové čáře a předal zlatý vavřín za závod Clarisse, která se tvářila úplně popleteně. Pak se obrátil a usmál se na mě. „A teď tresty pro výtržníky, kteří narušili závod.“ Pronesl. „Co to sakra?!“ křičí Clarisse. „Nemohli za to!“ křičí a brání nás, ale popravdě je mi to jedno. Velmi silně totiž začínám přemýšlet nad tím že použiju ten plamenomet který nějak sehnala Camille.

„Opravdu vás z toho obviňoval?“ ptá se naštvaně Zeus. „Myslím že zrovna mě obviňoval úplně ze všeho, zvlášť po tom co přišel Triton a on zjistil že mě táta má asi fakt rád“ vysvětluje Persis. Opravdu Tantala neměla ráda, ale na druhou stranu když byla v Tartatu částečně ho dokázala chápat, alespoň trochu. „A tak nastal den kdy jsme si všichni museli tentokrát sednout na Persis aby neukradla plamenomet a nepokusila se zničit Tantala“ pronese Rose se smíchem a podívá se na Persis. „Měli jste jí pustit“ utrousí Ares. „Děkuji!“ vykřikne Persis ale dostane pohlavek od Kate.

Hello the new chapter is here, and i am starting to pity Tantalus a little bit because Persis is really determinet to set him on fire! :D

I was thinkink would you want to see Tartar as a Person, character in the book and also with the others who are reading?

Chapter Text

„No dobře tak kdo čte jako další?“ zeptá se Kate a zamává knihou. „Vlastně jestli bychom na chvíli mohli přerušit“ Clotho promluví a všichni se na ni podívají. „Jistě ale o co jde?“ Hádes je sleduje. Clotho se podívá na Persis a její přátelé. „Potřebujeme s nimi o něčem mluvit“ vysvětlí a kývne do místnosti kterou vytvořili pro speciální příležitosti při čtení. Společně se všichni zvednou a odejdou. „O co přesně jde?“ nechápe Reyna. „Dneska budeme poprvé číst o ní, a vy víte že to se bude ještě dneska muset vyvinout v to že sem budeme muset dostat i ostatní“ vysvětluje Anthropos.

„Ale ona ne?“ ptá se opatrně Persis. „Už před tím než jsme sem přišli jsem vysvětlovala proč o ní zatím nemůžete mluvit, takže zatím ne, nepřijde. Bude tu až při příští knize, máme hodně plánu o kterých vám zatím neřekneme i když nás za ně budete chtít zabít, ale ona dojde až tahle kniha skončí“ ujistí je Lachesis. „Ví vůbec co se děje?“ ptá se podrážděně Camille. „Samozřejmě že ví co se děje, zatímco vy jste tady, ona je na místě bez času kde také čte knihy aby byla ve stejném obraze jako vy všichni až se sem dostane“ oznámí Clotho. „To nás neutěšuje způsobem jakým si myslíš že ano“ utrousí Adhara podrážděně.

„Nic víc pro vás bohužel nemám, takže se s tím musíte spokojit“ oznámí Anthropos a pokrčí rameny. „Dobře, dobře, tak jdeme zpátky“ souhlasí Hazel a společně se všichni vydají zpátky do trůnního sálu. „Je vše v pořádku?“ Athena je všechny sleduje. „Neboj se mami, vše je v pořádku, jenom nám osudy chtěli o něčem říct nic víc nic míň“ Kiara se jí pokusí uklidnit. „Dobře tak zpět k otázce kdo čte jako další?“ ptá se Kiara. „Vezmu to“ rozhodne se Nike a vezme si od ní knížku. „Přijímám dárky od cizince“ Nike přečte název kapitoly, který je trochu normálnější než jindy.

Podle Tantala si ti stymfalští ptáci prostě hleděli svého v lese a nebyli by zaútočili, kdybychom je s Annabeth a Tysonem nerozčilili svou nešikovnou jízdou. Bylo to tak nespravedlivé, že jsem Tantalovi odsekla, aby šel radši zas honit koblihu, což mu náladu nijak nezvedlo. Odsoudil nás do služby v kuchyni – celé odpoledne drhnout hrnce a mísy v podzemní kuchyni s čisticími harpyjemi. Ty harpyje nemyly nádobí vodou, ale lávou, aby všechno zářilo čistotou a aby se zahubilo devadesát devět celých devět procent všech bakterií. Já a Annabeth jsme proto museli mít azbestové rukavice a zástěry.

Tysonovi to nevadilo. Ponořil se do lávy klidně holýma rukama a pustil se do drhnutí, ale Annabeth a já jsme si museli protrpět celé hodiny horké a nebezpečné práce. Ke všemu tam byly tuny talířů navíc. Tantalos objednal speciální slavnostní oběd na oslavu vítězství Clarisse – jídlo o několika chodech včetně obalovaných řízků z vražedných stymfalských ptáků. Clarisse se nabídla že nám pomůže ale Tantalos to slyšel a zakázal to. Jediné dobré na našem trestu bylo to, že dovolil pomoct Kiaře což znamenalo že jsme měli spoustu času si promluvit i když před Annabeth.

Když si znovu poslechla můj sen o Groverovi, znovu vypadal zamyšleně. „Pokud to fakt našel,“ zamumlala, „a pokud bychom to dokázali sebrat –“ „Tak pr,“ řekla jsem. „Ty děláš, jako by ta… ta věc, kterou Grover objevil, bylo to jediné na světě, co může tábor zachránit. Co je to?“ „Napovím ti. Co máš, když oholíš berana?“ „Kožich?“ ptám se zmateně. „Jsi blízko ale spíše se tomu říká rouno. A když ten beran má náhodou zlatou vlnu –“ „Zlaté rouno. To myslíš vážně?“ šokovaně jí pozoruji, což se většinou děje dost často, častěji než jsem doufala že by mohlo.

„Bohužel to vážně myslí“ souhlasí Zeus s povzdechem. „Neříkej to tak s povzdechem zachrání to tvou dceru“ zasměje se Hádes. „Možná ale jsem si jistý že tam bude dalších tisíc traumat“ utrousí Poseidon podrážděně. „Ráda bych řekla že jsme v pořádku ale pak by to tohle čtení dělalo jaksi zbytečné takže řeknu že jsme z toho alespoň vyvázli živí“ oznámí Clarisse. „To je naše chyba, nastavili jsme laťku příliš nízko“ utrousí Artemis a všechny je sleduje. „Jestli tohle je pro tebe nízko jenom počkej na větu Persis a to cituji “Pořád dýchám“ zatímco měla zatracenej záchvat“ utrousí Adhara.

Všichni se podívají na Persis která zbledne. „Uh… Na mou obranu jsem opravdu pořád dýchala“ Persis moc dobře ví že to není moc dobrá obrana ale alespoň se snaží. „Dobře… Takže pro tebe jsme očividně nastavili laťku moc vysoko“ vydechne Artemis ale dívá se na Persis jakoby úplně zešílela. „Zeptám se, jak jsi vůbec přežila?“ ptá se Hephaestus. „Většinu času štěstí a Kiara která mě neustále pohlavkovala a ječela na mě že jsem úplně zešílela a že mě příště srazí k zemi což nejednou taky udělala“ vysvětlí Persis. „Sláva Kiaře!“ vykřikne Poseidon nadšeně a Persis se na něj našpulí.

Kiara seškrábla kosti vražedného ptáka z talíře do lávy. „Persis, vzpomínáš si na šedé sestry? Říkaly, že znají místo té věci, kterou hledáš. A taky se zmínily o Iasonovi. To jemu před třemi tisíci let řekly, jak najde zlaté rouno. Znáš přece tu historku o Iasonovi a argonautech?“ „Samozřejmě. Žily byly dvě děti, chlapec a dívka. Macecha je chtěla obětovat bohům, ale jejich skutečná matka se modlila za jejich záchranu. A tak jim bohové poslali kouzelného létajícího berana se zlatou vlnou, který je sebral v Řecku a odnesl je až do Kolchidy v Malé Asii. Dívka po cestě spadla a umřela“ odmlčím se.

„Když se chlapec dostal do Kolchidy, obětoval toho zlatého berana bohům a rouno pověsil na strom uprostřed království. Přinášelo rozkvět celé zemi. Zvířata přestala stonat. Rostliny rostly jako divé. Rolníci měli úžasnou úrodu. Nikdy žádná nemoc. Proto chtěl Iason to rouno. Dokáže ozdravit každou zemi, ve které se nachází. Léčí nemoci, posiluje přírodu, odstraňuje znečištění –“ odmlčím se když mi to najednou dojde. Mluvila jsem a mluvila jsem, v hlavě jsem měla ten příběh ale až když jsem došla k té části konečně mi to došlo. „Umělo by vyléčit Thaliin strom.“ Vydechnu.

Kiara přikývno. „A celkově by posílilo hranice Tábora polokrevných. Ale Persis, to rouno je ztracené už stovky let. Hledaly ho davy hrdinů, ale marně.“ „Jenže Grover ho našel,“ řekla jsem. „Šel hledat Pana a našel místo toho rouno, protože obojí vyzařuje přírodní kouzlo. To je jasné, Kiki. Můžeme Grovera vysvobodit a zároveň zachráníme tábor. Perfektní!“ Annabeth se do toho vložila. „Trošku moc perfektní, nemyslíš si? Co když je to nějaká past?“ Vzpomněla jsem si na loňské léto, jak Kronos zmanipuloval naši výpravu. Málem nás napálil a my mu pomohli zahájit válku, která by zničila západní civilizaci.

„Persis mám pocit že to potřebuješ znovu zopakovat, to nebyla vaše chyba“ Zeus se podívá přímo na Persis. „Máš pravdu byla to její chyba“ Persis se s tím už neobtěžuješ a ukáže na Heru a potom se zasekne. „Kdo jí umlčel?“ ptá se. „My, chtěli jsme jí jenom zalepit pusu ale z nějakého důvodu jí vždycky odlepila a snědla“ utrousí Lachesis. „Tak pro to nemá po celou tu dobu stupidní komentáře“ pochopí Demeter. „A na rovinu… Chybí někomu?“ ptá se Anthropos a všichni začnou vehementně kroutit hlavou. „Pro osudy prosím ne, svatý klid“ souhlasí Hestia.

„Máme na výběr?“ zeptala jsem se. „Chceš mi pomoct zachránit Grovera, nebo ne?“ zeptala jsem se víc Kiary ale Annabeth to asi pochopila jakože mluvím na ní. „Budeme muset bojovat s kyklopem. S Polyfémem, nejhorším kyklopem vůbec. A je jenom jediné místo, kde ten ostrov může být. V Moři nestvůr.“ „To je kde?“ Hleděla na mě, jako by si myslela, že si schválně hraju na pitomce. „Persis moře nestvůr. To moře, kterým plul Odysseus a Iason a Aeneas a všichni ostatní.“ Vydechne tiše Kiki. „Myslíte Středozemní moře?“ „Ano“ souhlasí jednoduše Kiara.

„Podívej se, Persis, Moře nestvůr je moře, kterým proplouvají všichni hrdinové při svých dobrodružstvích. Bývalo to Středozemní moře, ano. Ale stejně jako všechno ostatní i tohle mění polohu podle toho, jak se mění centrum západní moci.“ „Jako hora Olymp, která je teď nad Empire State Building,“ souhlasila jsem. „A Hádés, který trčí pod Los Angeles.“ „Správně.“ „Ale celé moře plné nestvůr – jak by se něco takového dokázalo schovat? Nevšimli by si smrtelníci, že se tam dějí divné věci… jako třeba, že to polyká celé lodi a tak?“ „Jistěže si všimli. Nerozumí tomu, ale vědí, že je na té části oceánu něco divného“ souhlasí Annabeth.

Chvílí na ni koukám než zakleju. Máma mi kdysi vyprávěla jak se můj otec ztratil na moři. „Bermudský trojúhelník“ vydechnu šokovaně. „Přesně tak“ souhlasí obě dvě. Myslím, že to nebylo divnější než všechno ostatní, co jsem se naučila od příchodu do Tábora polokrevných. „Fajn… tak aspoň víme, kde máme hledat.“ „Stejně je to veliká oblast, Persis. Hledat jeden malý ostrov ve vodách zamořených nestvůrami –“ „Ale nemůžeme tam Grovera nechat“ namítnu a Kiara si povzdechne. „Budeme si muset promluvit s Tantalem a získat povolení k výpravě. Jenomže on nám to zakáže.“ Oznámí Annabeth.

„A co zavolat někoho s kým se nebude moct hádat?“ zeptá se Kiara a všichni se na ni podíváme. „Koho?“ ptám se. „Lord Zeus přece chce aby byla jeho dcera zachráněná, nebo ne?“ ptá se Kiara a já jí šokovaně sleduju. „Absolutně jsi zešílela?!“ vykřiknu skoro až hystericky. „Jenom se k němu budeme muset modlit když to budeme vysvětlovat, potom všechno uslyší a bude to“ mám pocit že mě Kiara absolutně neposlouchá. Sleduji jak Kiara odejde a šokovaně se podívám na Annabeth. „Ona se zbláznila“ konstatuju. „Myslím že to může být těmi býky asi jí moc praštili“ souhlasí Annabeth.

„Opravdu jsem si myslela že jsi se úplně zbláznila“ připustí Persis a dívá se na svou kamarádku. „Přiznávám že se mi od toho střetu s býky hlava motala“ vydechne Kiara. „Ha!“ vykřikne Persis nadšeně a ukáže na Kiaru která jí znuděně sleduje. „V některých chvílích mám pocit že ne tebe Connor a Travis měli špatný vliv a někdy vím že ty jsi měla špatný vliv na ně“ utrousí Chris a sleduje svou kamarádku. „Hele došli se zeptat na radu, já jim jenom řekla pár věcí, to co si z toho vzali oni už je jejich věc“ Persis pokrčí rameny. „Raději pokračujte než se dozvíme co nechceme“ povzdechne si Elena.

Ten večer u táborového ohně vedl zpěv Apollónův srub. Pokoušel se všechny pozvednout na duchu, ale po tom odpoledním ptačím útoku to nebylo jednoduché. Všichni jsme seděli v půlkruhu na kamenných stupních, zpívali jenom tak vlažně a pozorovali, jak hoří oheň. Apollónovy děti k tomu brnkaly na kytary a na lyry. Přezpívali jsme všechny standardní táborové kousky: „Egejským mořem“, „Jsem svůj vlastní prapradědeček“, „Tahle zem je Mínová zem“. Oheň byl kouzelný, takže čím hlasitěji člověk zpíval, tím výš se zdvihal, měnil barvu a žár s náladou davu.

Když byl fajn večer, vídal jsem ho i šest metrů vysoký a tak horký, že se vznítila celá přední řada ibišků. Dneska dosahoval oheň sotva půldruhého metru, hřál jen taktak a plameny měly bledou barvu. Dionýsos odešel brzy. Přetrpěl pár písní a pak zamumlal něco o tom, že i hrát pinochle s Cheirónem bylo zábavnější než tohle. Věnoval Tantalovi znechucený pohled a zamířil zpátky k hlavní budově. Když dozněla poslední píseň, prohlásil Tantalos: „No, to teda byla krása!“ Popošel dopředu s opečeným marshmallowem na klacku a pokusil se ho stáhnout jenom jakoby nic.

Ale než se ho stačil dotknout, odlétl mu bonbon z prutu. Tantalos po něm divoce hrábl, ale marshmallow spáchal sebevraždu – vrhl se rovnou do plamenů. Tantalos se obrátil zpátky k nám a chladně se usmíval. „Tak tedy! Pár sdělení ohledně zítřejšího programu.“ „Pane,“ Kiara ho oslovila jako první a já se na ni podívala když mě zvedla na nohy. Tantalovi zacukalo v oku. „Naši kuchyňský pomocníci má něco na srdci?“ podívala jsem se na holky, Camille neváhala a i když netušila co se děje donutila holky ke vztyku a postavila se vedle nás jako emocionální podpora všeho druhu.

„Máme nápad, jak zachránit tábor.“ Promluvila jsem. Zavládlo ticho jako v hrobě, ale odhadoval jsem, že jsem si získala všeobecnou pozornost, protože táborový oheň zaplál jasně žlutou barvou. „Jistě,“ poznamenal Tantalos vlažně. „No, pokud to má něco společného s vozy –“ „Zlaté rouno,“ vyhrkla jsem. „My víme, kde je.“ Plameny zahořely oranžově. Prosím Kiaro modli se k Zeusovi nebo nás Tantalos zabije. Než mě Tantalos stačil zarazit, vychrlila jsem mu všechno o Groverovi a o Polyfémově ostrově. Annabeth se přidala a připomněla všem, co rouno dokáže. Od ní to znělo jaksi přesvědčivěji.

„To rouno může zachránit tábor,“ uzavřela svou řeč. „Tím jsem si jistá.“ „Nesmysl,“ prohlásil Tantalos. „My nepotřebujeme zachraňovat.“ Všichni na něj zůstali hledět, až z toho začal být nesvůj. „Kromě toho,“ dodal rychle, „Moře nestvůr? To není zvlášť přesné umístění. Nevěděli byste ani, kde ho máte hledat.“ „Ale ano, já to vím,“ namítla jsem. Annabeth se ke mně naklonila a zašeptala: „Ty to víš?“ Přikývla jsem, protože mi Kiara oživila paměť, když mi připomněla tu jízdu taxíkem se šedými sestrami. Tehdy mi ta informace, kterou mi daly, nedávala smysl.

Ale teď… „30, 31, 75, 12,“ odrecitoval jsem. „Fááájn,“ ušklíbl se Tantalos. „Díky, žes nám pověděl ta nesmyslná čísla.“ „Jsou to souřadnice pro plavbu,“ nedal jsem se. „Zeměpisná šířka a délka“ odsekla jsem okamžitě. „Třicet stupňů jednatřicet minut severní šířky, sedmdesát pět stupňů dvanáct minut západní délky. Má pravdu! Ty souřadnice nám daly šedé sestry. Bude to někde v Atlantiku u pobřeží Floridy. Moře nestvůr. Je třeba podniknout výpravu!“ souhlasila Kiara. „Počkejte chvilku,“ brzdil nadšení Tantalos. Ale táborníci začali skandovat: „Výprava! Výprava!“ Plameny zahořely výš. „To není nutné!“ stál na svém Tantalos.

A v tom se ozval blesk. Podívala jsem se na Kiaru. „Myslela jsi t vážně?!“ ječím na ní jako smyslů zbavená ale na pochyby je pozdě. „Snažíš se snad naznačit že nechceš zachránit mou dceru a tábor Tantalosi?“ otočím se na Zeuse který stojí za námi. Tantalos zbledne když krále bohů sleduje. „Ne můj pane to bych nechtěl“ namítne Tantalos a Zeus nadzvedne obočí. „Dobře, povolím výpravu!“ vykřikne Tantalos a tábor začne jásat. „Výborně,“ souhlasil. „Určím tedy bojovníka, který podnikne tu nebezpečnou cestu, aby získal zlaté rouno a přinesl ho zpátky do tábora. Nebo zemřel, když se o to bude snažit.“ Oddechla jsem mi dostaneme šanci.

„Opravdu, doopravdy jsem nečekala že se k tobě bude modlit a ty se objevíš“ vysvětlí Persis a podívá se na Zeuse. „Mám pocit že Kiara v té době mohla mít přání smrti nebo být úplně psychotická“ utrousí Chris který to v té době všechno pozoroval a přemýšlel v který moment by měl po Kiaře skočit a zacpat jí pusu dřív než řekne něco co by neměla. „Na její obranu jsem se opravdu objevil“ pronese Zeus se smíchem. „To je sice pravda ale pořád jsme si mysleli že se zbláznila“ Rose jednoduše pokrčí rameny a usměje se. „A navíc dalších pár odstavců se ti líbit nebude“ vysvětlí Clarisse k Zeusovi.

„Povolím našemu bojovníkovi poradit se s Orákulem!“ oznámil Tantalos. „A vybrat si na cestu dva společníky. A myslím, že výběr toho šampióna je zřejmý.“ Tantalos se podíval na Annabeth a na mě, jako by nás nejradši zaživa stáhl z kůže. „Tím šampiónem by měl být někdo, kdo si vysloužil úctu tábora, kdo projevil duchapřítomnost v závodě vozů a odvahu při obraně tábora. Výpravu povedeš ty… Clarisse!“ „Cože?!“ vykřikne Clarisse. „Ale Persis a Kiara…“ Clarisse nestihne nic moc namítat. „Oni měli šanci loni v létě!“ křičí jeden z táborníku.

„Jen chtějí zase všechnu slávu pro sebe“ křičí další a Clarisse se na ně zmateně dívá. „Všichni jste zešíleli“ vydechne Clarisse. Kiara do mě drkne a donutí mě podívat se na Zeuse který vypočítavě sleduje Tantaluse. „On to taky neschvaluje?“ vydechne Annabeth. „To mě děsí víc než to že by to schvalovat“ vydechnu. Zeus se nakonec rozhodl přikývnout a zmizel a Tantalos vypadal že si oddechl. „Sednout!“ nařídil. „Povím vám duchařskou historku.“ Netušila jsem, co má za lubem, ale všichni jsme se neochotně přesunuli zpátky na místa.

„Proč přesně tě to děsilo víc?“ nechápe Zeus a podívá se na svou královnu. „Řekněme že jsem ti v té době moc nerozuměla. Poslední rozhovor byl trochu divný, chvíli jsi nechtěl abych umřela a v další mi vyhrožoval takže jsem byla fakt zmatená z toho co se teda vlastně děje. Navíc jsi Tantaluse do tábora dal ty takže jsem myslela že jedná podle tebe a budeš s ním souhlasit“ vysvětlí Persis. „Bála jsi se mě?“ Zeus se musí zeptat. „Ne úplně, podvědomě jsem věděla že se tě nemusím bát“ oznámí Persis a lehce se na něj usměje, Zeus tiše přikývne, nikdy by nechtěl aby se ho bála.

Ďábelská aura, která z Tantala vyzařovala, byla stejně silná jako u každé nestvůry, se kterou jsem se kdy setkala. „Kdysi dávno žil smrtelný král, kterého bohové milovali!“ Tantalos si položil ruku na hruď a já začala tušit, že mluví o sobě. „Ten král,“ pokračoval, „měl dokonce dovoleno hodovat na hoře Olymp. Ale když se pokusil odnést s sebou na zem trochu ambrózie a nektaru, aby zjistil recept – jenom jeden maličký pytlík, abyste věděli – bohové ho potrestali. Navždycky ho vykázali ze svých síní! Jeho vlastní lidé se mu vysmívali! Děti mu nadávaly! Jasně, táborníci, měl příšerné děti.

Děti – přesně – jako – vy!“ Ukázal pokřiveným prstem na několik svých posluchačů, včetně mě. „Víte, co ten král udělal svým nevděčným dětem?“ zeptal se Tantalos měkce. „Víte, jak se pomstil bohům za jejich krutý trest? Pozval Olympany na hostinu do svého paláce, jen aby jim dokázal, že k nim necítí žádnou zášť. Nikdo si nevšiml, že děti tam chybějí. A když bohům podal hlavní chod, uhodnete, mí drazí táborníci, co to bylo za maso?“ Nikdo si netroufal odpovědět, ale tušili jsme to a mě se z toho začalo dělat zle. Oheň zaplál tmavě modrou barvou, ďábelsky se odrážel na zvrhlém Tantalově obličeji.

„Jistě, bohové ho v posmrtném životě potrestali,“ zaskřehotal Tantalos. „To teda ano. Ale prožil aspoň tu chvíli zadostiučinění, ne? Jeho děti už mu nemohly nikdy odmlouvat ani zpochybňovat jeho autoritu. A víte co? Říká se, že duch toho krále teď sídlí přímo v tomto táboře, čeká na příležitost pomstít se nevděčným, vzpurným dětem. A tak… jsou ještě nějaké stížnosti, než pošleme Clarisse na její výpravu?“ Ticho. Neklidně se zavrtěla, dokonce jako by ani ona nestála o slávu za cenu toho, že bude Tantalovým oblíbencem. „Pane –“ „Běž!“ vyštěkl na ni.

„Vy jste… Opravdu jste to maso snědly?“ ptá se opatrně Clarisse a všichni si povzdechnou. „Já a Hádes pár soust, než jsme maso plně poznali“ přizná Poseidon. „A taky jsme potom vyvrhli“ dodává Hádes. „Chtěl jsem z Tantalosem nejprve vést konverzaci a většina ostatních se rozhodla poslouchat, takže když to Hádes a Poseidon poznali okamžitě nám dali vědět co se děje“ dovysvětlí Zeus. „A jakmile jsme se to dozvěděli neexistovala možnost kde bychom mu nedali ten nejhorší trest za zabití dětí“ souhlasí Hestia. Clarisse si opravdu oddechne, po čase se na to zapomněla zeptat, ale teď si na to vzpomněla a byla ráda že dostala odpověď.

Nemotorně se uklonila a pospíchala k hlavní budově. „A co ty, Persiphone Jackson?“ zeptal se Tantalos. „Náš umývač nádobí nemá žádné námitky?“ dělal jako bych namítala já a nebyla to Clarisse. „Dobře,“ řekl Tantalos. „A dovolte mi, abych všem připomenul – nikdo neopustí tento tábor bez mého povolení. Každý, kdo se o to pokusí… no, pokud ten pokus přežije, bude z tábora navěky vyloučen, ale tak daleko to nedojde. Zákaz vycházení budou ode dneška hlídat harpyje, a ty mají věčně hlad! Dobrou noc, milí táborníci. Dobře se vyspěte.“ Tantalos mávl rukou.

Oheň zhasl a táborníci se potmě vytráceli ke svým srubům. Nedokázala jsem to Tysonovi vysvětlit. „Stejně půjdeš?“ zeptal se. „Já nevím,“ přiznala jsem. „To by bylo těžké. Moc těžké. A Clarisse je dobrá… Zvládne to“ vydechnu tiše ale na srdci mě něco tíží. „Já ti pomůžu.“ „Ne. Já – hm, to bych po tobě nemohla chtít, chlape. Je to nebezpečné.“ Tyson shlédl na kousky kovu, které si montoval na klíně – pérka a ozubená kolečka a drobné drátky. Beckendorf mu dal pár nástrojů a volné součástky a Tyson se v tom teď každý večer rýpal, zabavilo ho to a já byla ráda že má koníčka.

„Co to stavíš?“ zeptala jsem se. Tyson neodpověděl. Místo toho jaksi hluboce zaskuhral: „Annabeth nemá ráda kyklopy. A ty… nechceš mě s sebou?“ ptal se. „Cože? Ne. Tysone, Annabeth prostě ignoruj. My všichni ostatní já, Kate, Kiara, Adhara, Rose, Elena, Camille máme tě rádi“ ujistila jsem ho. Tyson zabalil svou titěrnou práci do voskovaného plátna. Položil se na postel a objal ten balík jako medvídka. Když se obrátil ke zdi, zahlédla jsem mu na zádech škaredé jizvy, jako by ho někdo přejel traktorem. Uvažovala jsem už po milionté o tom, jak se mu to stalo.

„Táta o mě vždycky stál,“ pofňukával. „A teď… Asi mu vadí, že má syna kyklopa. Neměl jsem se narodit.“ „Takhle nemluv! Poseidón se k tobě přihlásil, nebo ne? Takže… o tebe musí stát… a hodně.“ Vysvětluji a jestli ne, tak si to s tátou vyřídím. Pomyslela jsem na všechny ty roky, které Tyson prožil na newyorských ulicích v kartonové krabici od ledničky a ptala jsem se sama sebe jak to mohl táta dopustit. „Tysone… tábor pro tebe bude dobrým domovem. Ostatní se s tím budou muset prostě vyrovnat“ prohlásila jsem pevně a Tyson tiše vydechl.

Čekala jsem, jestli něco řekne. Pak mi došlo, že už spí. Ležela jsem na zádech v posteli a snažil se zavřít oči, ale nějak jsem nemohla. Bála jsem se, že budu mít další sen o Groverovi. Pokud je to spojení vcítěním opravdové… pokud se Groverovi něco stalo… vzbudím se vůbec? Oknem svítil dovnitř úplněk. V dálce duněl příboj. A potom jsem zahlédla blesk. Zvedla jsem se na nohy tak tiše abych nevzbudila Tysona a vyšla jsem ven doufajíc že mě nikdo nechytí. Lord Zeus stál u stromu své dcery. Vzala jsem si svetr který jsem si oblékla přes pyžamo a vydala jsem se za ním, ani jsem nevěděla proč.

Tiše jsem k němu přistoupila a Zeus se na mě podíval. „Mluvila jsi s ní“ je to konstatování. „Myslí si že už je pozdě na záchranu“ chtěla jsem to rozvést ale měla jsem pocit že by ho to zranilo. „A bojím se že pokud výpravu povedou bez tebe pak taky bude“ připustí Zeus a já na něj pohlédnu. „Šedé sestry neřekli souřadnice tobě jen tak pro nic za nic Persiphone, řekli ti je protože to máš být ty, a Tantalos to ví“ vysvětluje Zeus. „Lorde Zeusi, jsem si jistá že to Clarisse může zvládnout i beze mě, je dobrý válečník a výborná hrdinka“ namítám rychle protože se tomu snažím opravdu věřit.

„Možná…“ Zeus se odmlčí. „Ale dneska je tu někdo jiný kdo s tebou chce mluvit Persiphone“ Zeus se podívá k jezeru kde stojí postava. „Ale děkuji… Za společnost“ vydechne Zeus a zmizí v záblesku. Zamračím se, netuším kdo jiný by se mnou chtěl mluvit, ale přes to se vydám k jezeru. Obloha byla modrá a hvězdnatá. Hledal jsem souhvězdí, která mě naučila Annabeth – Střelec, Héraklés, Severní koruna – A v ten moment mě osoba oslovila. „Krásné, co?“ nebyla jsem si jistá jestli ho poznávám ale něco na něm bylo povědomé, jako bych ho už někde viděla.

„Pche! Samozřejmě že jsi mě už viděla!“ Hermes se zamračí a Persis se rozesměje. „Ano, ano já vím drama královno, ale měl jsi tak dobrý převlek že jsem tě nějakou chvíli opravdu nemohla poznat“ připustí Persis a usměje se na něj. „V pořádku chápu to, navíc před tím jsem u sebe neměl Marthu a George“ připustí Hermes se širokým úsměvem. „Hádám že nechtěl abych věděl že už jste se potkali“ promluví Zeus. „To ano, ale i tak mi mohl dát nápovědu s kým to vlastně mluvím abych nebyla tak strašně zmatená“ souhlasí Persis. „Ale vsadím se že takhle to pro mě bylo zábavnější“ brání se se smíchem Hermes.

Byl to chlapík v krátkých nylonových běžeckých kalhotách a v tričku s emblémem newyorského městského maratónu. Byl štíhlý a vysportovaný, měl prošedivělé vlasy a uličnický úsměv.  V kapse mu zazvonil mobilní telefon. Běžec si povzdechl. Vytáhl telefon a já vykulila oči, protože ten přístroj zářil namodralým světlem. Když vysunul anténku, začali se kolem přístroje kroutit dva tvorové – zelení hadi, ne větší než žížaly. Běžec si toho zřejmě ani nevšiml. Podíval se na displej a zaklel. „Tohle musím vzít. Jenom vte…“ Pak do telefonu: „Haló?“ Poslouchal.

Ti minihadi se ovíjeli kolem anténky hned vedle jeho ucha. „Jo,“ řekl běžec. „Poslouchejte – já vím, ale… mně je jedno, jestli je přikovaný ke skále řetězy a supi mu klovají játra, pokud nemá vyhledávací číslo, nedokážeme jeho balíček vysledovat… Dárek lidstvu, výborně… Víte, kolik takových věcí dodáváme… Ach, to nic. Poslyšte, prostě ho odkažte na Eris v zákaznické službě. Musím končit.“ Zavěsil. „Omlouvám se. Noční expresní služby zrovna vrcholí. Co jsem to říkal –“ „Máte na telefonu hady.“ „Co? Ale ti nekoušou. Řekněte ahoj, Georgi a Martho.“ Ahoj, Georgi a Martho, ozval se mi v hlavě chraplavý mužský hlásek. Nebuď tak kousavý, okřikl ho ženský hlas.

Proč ne? chtěl vědět George. Já dělám veškerou opravdovou práci. „No tak, nechte toho zase!“ Běžec si zastrčil telefon zpátky do kapsy. Překřížil si nohy tak, že se dotýkaly v kotnících, a podíval se nahoru ke hvězdám. „Už je to dlouho, co jsem se naposled dostal k odpočinku. Od té doby, co je telegraf – pořád jenom spěch, spěch, spěch. Máš nějaké oblíbené souhvězdí, Persis?“ „Sirius, psí hvězda“ pronesla jsem pevně a viděla jsem jak na mě hvězda zablikala. Běžec se zasmál a pobaveně pokroutil hlavou. „Chápu, tvůj kmotr“ zasmál se a já se na něj podívala.

„A kdo je tvůj oblíbený rodič?“ vyzvídá Poseidon a Persis se na něj podívá. „Pořád máma“ pronese pevně a Poseidon se uraženě našpulí. „Manželi, rozhodl jsi se že si na nárok počkáš tři týdny jenom protože ti cokoliv jiného přišlo jako strašně trapné… A nárokoval jsi si ji v moment kdy skoro umřela“ pronese Amphititre a sleduje svého manžela. Poseidon se zatváří a odvrátí od obou žen pohled a najednou se velmi začne zajímat o stěnu. „Máme to ale krásnou stěnu“ oznámí se zájmem. „Poseidone jsi idiot“ utrousí Hádes a kroutí nad svým bratrem hlavou.

Tahle noc byla čím dál divnější, nejprve Zeus a potom tenhle chlap. „Jsi zajímavá mladá žena. Takže co teď?“ Hned jsem věděl, na co se mě ptá. Co mám v plánu udělat s tím rounem? Než jsem stačil odpovědět, ozval se mu z kapsy tlumeně had Martha: Na lince dva mám Démétér. „Teď ne,“ odbyl ji běžec. „Řekni jí, ať nechá vzkaz.“ To se jí nebude líbit. Posledně, když jste ji nechal čekat, zvadly všechny kytky v divizi dodávek květin. „Zkrátka jí řekni, že mám schůzi!“ Běžec obrátil oči k nebi. „Ještě jednou se omlouvám, Persis. Říkala jsi…“ odmlčel se když viděl můj výraz.

„Hermes“ vyslovila jsem jeho jméno a on se usmál. „Víš jsi fakt chytrá, a omlouvám se ale Zeus nemusí vědět že už jsme se potkali“ vysvětlí Hermes a změní se do podoby v jaké jsem ho před pár dny viděla poprvé. Takže, Persis, ještě jsi mi neodpověděla na otázku. Co máš v plánu s tou výpravou?“ „Já – nemám povolení odejít.“ „Jistěže ne. A to tě zastaví?“ „Já chci jít. Musím zachránit Grovera a Thaliu“ vysvětluji a jeho výraz změkne. „Víš kdysi jsem znal jednoho chlapce… byl mnohem mladší než ty. Pouhé dítě, vážně.“ A je to tu zas, rýpl si George. Pořád mluví o sobě. Ticho! vyštěkla Martha. Chceš být nastavený na vibrace?

Hermés si jich nevšímal. „Jednou v noci, když se matka toho chlapce nedívala, vyklouzl z jeskyně a ukradl nějaký dobytek, který patřil Apollónovi.“ „A schoval je v podsvětí já vím strýc Hádes mi to už vyprávěl, pořád se ti prý plánuje pomstít“ vysvětluji rychle a Hermes tiše zakleje. „Doufal jsem že zapomněl ale to je jedno. Aby ten kluk odčinil svou krádež, dal Apollónovi nástroj, který vynalezl – lyru. Apollóna ta hudba tolik okouzlila, že na vztek úplně zapomněl.“ „A co z toho plyne za poučení?“ „Poučení?“ zeptal se Hermés. „U všech bohů, ty děláš, jako by to byla nějaká bajka“ Hermes se odmlčí.

„A pořád ještě jsem ti to neodpustil a nezapomněl! Pořád si přijdu pro pomstu Hermesi“ pohrozí mu Hádes. „Ale no tak! Neříkej mi že jsi si ten dobytek neoblíbil, měl jsi tisíce fotek jejich roztomilého obličeje!“ brání se Hermes. „To nic nemění na tom že se ti sakra pomstím Hermesi a pomsta bude zatraceně sladká!“ vyhrožuje Hádes a mračí se na něj. „Už se mi v budoucnosti pomstil?“ Hermes se podívá na Persis. „Ano a bylo to docela geniální“ připustí Persis a Hermes zaúpí protože moc dobře ví že bude zesměšněn bohem podsvětí ať už chce nebo ne.

Je to pravdivá historka. Má pravda nějaké poselství?“ „Hmmm…“ „Co tohle: krádež není vždycky špatná věc?“ „To by se mojí mámě asi nelíbilo.“ Krysy jsou chutné, nadnesl George. Co to má co dělat s tou historkou? chtěla vědět Martha. Nic, odsekl George. Ale mám hlad. Uchechtnu se když to slyším zatímco Hermes obrací oči v sloup. „Mám to,“ řekl Hermés. „Mladí lidé nedělají vždycky to, co se jim nařídí, ale pokud se jim to povede a dokážou něco úžasného, někdy uniknou trestu. Jak se ti to líbí?“ „Říkáte mi, že bych měl stejně jít,“ přeložila jsem si to, „i bez povolení.“

Hermovi se zablesklo v očích. „Martho, můžu dostat první balíček, prosím?“ Martha otevřela hubu… a otevírala ji pořád a pořád, až byla široká jako moje ruka. Vyzvrátila ze sebe nerezovou nádobu – staromódní termosku ze svačinového boxu s černým plastovým vrškem. Po stranách byly namalovány scény ze starořeckých bájí v červené a žluté barvě – hrdina, zabíjející lva, hrdina, zvedající Kerbera, tříhlavého psa. „Takhle jste převážel Medůzinu hlavu?“ musím se zeptat. „Ano a víš jak jsem se nasmál když to na Olympu otevírali?“ Hermes pobaveně souhlasí, a já se mu popravdě moc nedivím.

„Taky se velmi bavil nad tím jak moc se táta snažil nesmát se a jak ho Hestia musela držet aby se nezačal smát přes celý širý Olymp“ vysvětluje Persis. „To by na Poseidona sedělo“ souhlasí Zeus s pobavením v hlasem a Persis do něj lehce šťouchne. „A taky mi Triton vyprávěl jak se táta rozplakal v Atlantidě a chlubil se μαμά tím co jsem udělala“ vysvětlila Persis se smíchem a podívala se na tátu který zrudl a vyvalil oči. „Poseidone začnu tě pohlavkovat“ Amphititre si povzdechne ale musí se přiznat že i ona na to byla hrdá když to společně četli.

„To je Héraklés,“ řekla jsem. „Ale jak –“ „Na dar se nikdy nevyptávej,“ napomenul mě Hermés. „Je to sběratelská záležitost z pořadu Héraklés sráží hlavy. První ročník.“ „Héraklés sráží hlavy?“ „To byla skvělá podívaná,“ povzdechl si Hermés. „V dobách, než se na reality show vrhla Héfaistova televize. Jistě, ta termoska by měla mnohem větší cenu, kdybych měl celý svačinový box –“ Nebo kdyby to neměla Martha v tlamě, dodal George. Za to tě dostanu. Martha ho začala honit kolem hole. „Počkejte chvilku,“ ozvala jsem se. „To je dárek?“ „Jeden ze dvou,“ potvrdil Hermés.

„No tak, vezmi si to.“ Málem jsem termosku upustila, protože byla na jednom konci ledově studená a na druhém rozpálená. Zvláštní bylo, že když jsem ji otočila, strana obrácená k oceánu – na sever – byla zase studená… „To je kompas!“ vyhrkla jsem. Hermés se zatvářil překvapeně. „Chytrý kluk. To mě nikdy nenapadlo. Ale je to určeno k něčemu trochu divočejšímu. Otevřeš to, vypustíš vítr ze čtyř koutů země a ten tě na cestě popožene. Teď to nedělej! A prosím tě, až přijde čas, odšroubuj to víčko jenom trochu. Ty větry jsou trochu jako já – věčně netrpělivé.

Kdyby všechny čtyři unikly najednou… no, ale já věřím, že budeš opatrná. A teď můj druhý dárek. Georgi?“ Ona se mě dotýká, stěžoval si George, jak se tak s Marthou plazili kolem hole. „Ona se tě vždycky dotýká,“ prohlásil Hermés. „Jste přece propletení. A pokud s tím nepřestanete, zas vás zavážu na uzel!“ Hadi se přestali prát. George vyvrátil čelist a vykašlal malou plastovou lahvičku naplněnou žvýkacími vitaminovými bonbony. „To si děláte legraci,“ prohlížel jsem si ji. „Tyhle jsou ve tvaru Mínótaura?“ Hermés zvedl lahvičku a zachřestil s ní. „Ano, ty citrónové.

Ty s příchutí hroznového vína jsou myslím lítice. Nebo hydry? Každopádně jsou dost účinné. Nejez je, pokud je opravdu, opravdu nebudeš potřebovat.“ „Jak poznám, že je opravdu, opravdu potřebuju?“ „Poznáš to, věř mi. Devět základních vitaminů, minerály, aminokyseliny… no, všechno, co je třeba, aby tě to zas postavilo na nohy.“ Hodil mi tu lahvičku. „Děkuji, ale proč přesně mi pomáháte?“ zeptala jsem se. „Za prvé už jsem ti řekl že jsem jen Hermes, takže mi tikej“ pronesl a já si povzdechla. „Možná doufám, že touto výpravou dokážeš zachránit spoustu lidí, Percy. Ne jenom svého přítele Grovera a Thaliu“ vysvětluje a já se zaseknu.

„Je mi to tak moc líto Herme“ vydechne Persis a podívá se na něj. „Prosím řekni že jsem se na tebe nezlobil“ žádá Hermes když to už po několikáté slyší. „Ne ale to jsi nikdy nemusel, vždycky si to dávala za vinu“ pronese Camille a podívá se na svou kamarádku. „Ale nebyla to tvoje vina“ pronese tiše Luke a podívá se na Persis. „Pokud jsem se něco naučila, pak to že se nedokážeš vzdát své rodiny Luke. A k rodině se neotočíš zády Luke, i když to oni udělají“ Persis se na něj lehce usměje. „Protože bez rodiny a těch které miluješ nemáš nic, protože ti lidé v této místnosti budou vždycky ti nejdůležitější“ Hermes se na bohyni podívá a ona se usměje.

„Persis pokud jsem se za ty věky něco naučil, pak to, že se nedokážeš vzdát rodiny, i když ti to ta rodina ulehčuje. Nezáleží na tom, jestli tě nenávidí, nebo ti škodí, nebo prostě jenom nedoceňuje tvého génia, Chápeš, Persis, co jsem říkal o té rodině?“ ptá se mě. Podívám se na Thaliin strom. „Možná“ vydechnu tiše. Hermes se usměje a zvedne se. „Pamatuješ co jsem ti řekl? každá duše může být spasená, pokud je to pro člověka jehož miluje“ vysvětlí tiše Hermes a já na těžko polknu. „A Persis máš na splnění té výpravy míň času, než si myslíš. Tví přátelé by měli dorazit asi tak… teď hned.“ Pronese na jistotu

„Učila jsem se od někoho velmi moudrého“ Persis se na Herma usměje. „Asi se všichni nakonec budeme potřebovat naučit co to znamená být rodina“ oznámí Apollo a usměje se. Persis se podívá na Heru. „Jestli existuje jedna věc kterou o vím, je to, že bez ohledu, jak velkou se tvoje říše stane, není to nic, pokud jí nemáš s kým sdílet. Vybrala jsi si vybudovat říši na ovládání a falší, přesně tak taky padla, a přes to jsi nakonec stejně zůstala stát sama“ pronese Persis. „Rodina především“ souhlasí Zeus, protože bez ohledu na to co, oni jsou rodina. „Vždy a Navždy“ souhlasí Persis, to jí kdysi naučila ona, když se chtěla vzdát Luka, ona jí to řekla.

Uslyšel jsem Kiaru, jak mě volá z písečných dun. Odněkud z větší dálky křičel i Tyson s Camille. „Doufám, že jsem ti zabalil dobře,“ řekl Hermés. „S cestováním už mám přece jen nějaké zkušenosti.“ Luskl prsty a u nohou se mi objevilo pět žlutých vaků. „Jsou samozřejmě nepromokavé. Pokud slušně poprosíš, tvůj otec by ti měl pomoct dostat se na loď.“ „Na loď?“ Hermés ukázal na moře. Jasně, průlivem Long Islandu právě proplouvala veliká výletní loď a na temné vodě se leskla její bílá a zlatá světla. „Proč pět?“ ptám se opatrně. „Annabeth musí jít s vámi nevím proč ale musí“ Hermes pokrčí rameny.

Zaúpím. „Počkat,“ zarazila jsem ho. „Já tomu vůbec nerozumím. Ani jsem neřekla, že půjdu!“ „Já být tebou, rozmyslím se do pěti minut,“ poradil mi Hermés. „Dobrou noc, sestřenko, a pokud to tak můžu říct, ať tě bohové provázejí.“ Otevřel dlaň a do ní mu vklouzlo žezlo. Hodně štěstí, popřála mi Martha. Dones mi krysu, ozval se George. Žezlo se proměnilo v mobilní telefon a Hermés si ho zastrčil do kapsy. Rozběhl se po pláži. O dvacet kroků dál se zamihotal a rozplynul se a nechal mě samotného s termoskou, lahvičkou se žvýkacími vitaminy.

Pohled třetí osoby

V podpalubí lodi Princezna Andromeda leží na zemi dívka. Luke stojí před ní a sleduje ji s nakloněnou hlavou. Dívka se se zalapáním po dechu probudí. Podepře se lokty o podlahu a zvedne hlavu. Její tmavě hnědé oči téměř černé se zavrtají do Luka, zatímco jí její tmavě hnědé vlasy padají do obličeje. „Luke?“ dívka ho osloví. „Dcero Chaose“ promluví Luke pevně. „Luke musíš je varovat, musíš varovat tábor, Kronos“ dívka má v očích paniku a potom se podívá na okna. „Jsme na lodi?“ vydechne slabě. „Je mi to líto“ vydechne Luke a dívka se na něj podívá. „Dostal tě“ konečně to pochopí.

„Kdo to sakra je?“ nechápe šokovaně Hephaestus. „Rodina, člověk který mě naučil co to znamená Vždy a Navždy, člověk který mě nenechal vzdát se Luka“ vysvětlí Persis a usměje se na svého kamaráda. „Kdo to je a co se jí stalo bude vysvětleno ještě do konce knihy“ slíbí jím Athropos. „Teď se jděte trochu projít a odpočinout si, protože se k nám na další kapitolu přidá pár dalších lidí“ oznámí Clotho a na všechny se usměje. „Máme se bát?“ ptá se Triton. „Ne, ne nemusíte, jsou to lidé které v budoucnosti všichni nazýváte rodinou a kteří chtějí chránit Persis“ ujistí je Lachesis a to všem stačí.

Chapter Text

„Dobře naši příchozí už jsou připraveni, jste vy?“ Anthropos se na všechny podívá. „Víc připravení asi už nikdy nebudeme“ souhlasí Hádes a kývne na osudy. Všechny oslepí záblesk a hned jakmile ustane vidí je. Všichni tam stojí a podrážděně to sledují. „Tak proto Persis zmizela uprostřed rozhovoru?“ ptá se tmavovlasý muž. „Jo za to se omlouvám, tak trochu to nebylo moje rozhodnutí“ utrousí Persis a podívá se na osudy. „Dobře všichni víme kdo jste ale pro některé se představte“ Zeus se podívá na Annabeth a Johna, kteří se zmatkem v tváři sledují nově příchozí.

„Mé jméno je Ananke jsem Personifikace nutnosti a nevyhnutelnosti“ pronese žena s blond vlasy po ramena. „Jsem Chronos manžel Ananke a jsem Personifikace času, prosím nepleťte si mě s Kronosem s K, to je bastard“ prohlásí muž z kudrnatými, hnědými vlasy. „Mé jméno je Eros, a jsem zosobnění lásky, chtíče a touhy“ pronese muž z polodlouhými hnědými vlasy. „Jsem Psyche manželka Erose a bohyně duše“ žena s dlouhými blond vlasy a pihami se usměje. „Jsem Hemera a jsem zosobněním dne“ žena s dlouhými hnědými vlasy se na všechny podívá. „Jsem Aether manžel Hemery a personifikace horní oblohy“ je to muž s krátkými hnědými vlasy.

„Jsem Erebus zosobnění temnoty a manžel Nyx“ blonďatý muž kývne na tmavovlasou bohyni která je tu už od začátku. „Jsem Uranus, jsem personifikace nebe a oblohy“ druhý blonďák s bradkou. „Jsem Pontus jeden z bohů moře a manžel Uranuse“ pronese černovlásek který připomíná draculu. „Jsem Chaos ale vy mě znáte“ muž se odmlčí a všechny pozorně sleduje. „Jsem ztělesněním chaosu, bolesti, nicoty, zmatku a prázdnoty“ vysvětluje muž. „Jsem Phanes ztělesnění světla, dobra a stvoření a manžel Chaose“ oznámí muž a jeho pohled padne na Persis, která se na něj pokusí usmát.

„Moje jméno je Tartarus, jsem ztělesnění destrukce, nenávisti, nejhlubších propastí, jam, démonů, bídy, temných vod, kyselin, trestů a hadů“ vysvětluje muž s tmavě černými vlasy. „Jsem Zagreus, syn Hádese, nevlastní syn Kate, Nevlastní bratr Nica, Biancy a Hazel. Jsem bůh Orfických záhad, lovu a reinkarnace, jsem manžel Thanatose“ Zagreus kývne na Thanatose. Kate se široce usměje a pevně ho obejme. „Jenom mě prosím už neštípej do tváří, ne před mým manželem“ zakňučí Zagreus zatímco Hádes v pozadí padá smíchem z trůnu. A potom padne pohled na posledního.

„Jsem Perseus, jsem syn Zeuse a nevlastní syn Persis. Jsem bůh byrokracie, hrdinských výprav a překonávání výzev pomocí mazanosti a síly, a jsem manžel Thesea“ vysvětluje Perseus a usměje se na ně, zatímco Theseus okolo sebe prská jako nemocná kočka. Persis se zvedne a pevně svého nevlastního syna obejme. „Ještě se nepokusila utopit osudy?“ Perseus se přes rameno své nevlastní matky podívá na svého otce. „Utopit ne, ale už se jí sem nějak povedlo dostat plamenomet“ Zeus se usměje a osudy se na něj prudce otočí a vytřeští oči protože o tom nic nevěděli.

„Tak my možná půjdeme“ pronese Clotho a ukáže ke dveřím. „Nikam! Jednou jste nás sem dostali a nutíte nás do toho tak to vydržíte s námi“ okřikla je Rachel z přimhouřeným očima. Persis se otočí na Theseuse který se ohromeně dívá před sebe a celý jeho obličej je rudý. „Myslím že jste rozbili Thesea“ uchechtne se Triton. „Bratříčku?“ Persis ho osloví a Theseus k ní zvedne pohled. „To že s ním flirtuju mu došlo až potom co umřel“ konstatuje Theseus a Hádes znovu padá smíchy na zem. „Na mou obranu jsem myslel že chceš být jen dobrým přítelem“ namítá hlasitě Perseus.

„Perseusi… Jak?“ ptá se Zeus a kroutí hlavou. „Na mou obranu alespoň nejsem Persis kterou jsi musel požádat o ruku až na třetí pokus protože na poprvé zpanikařila a zeptala se tě jestli sis nehnul zádama“ brání se Perseus a Persis zrudne až za ušima. „Na podruhé zpanikařila tak moc že tě prudce praštila do nosu a vy jste museli za Apollem“ přidává Zagreus a Persis si schová hlavu do dlaní. „Na mou obranu táta nepomáhal když po nás pořád házel popcorn“ brání se slabě Persis. „Alespoň jsi na potřetí řekla ano“ směje se Zeus a Persis se zatváří zatímco Perseus se směje.

„Pokud jako ano počítáš to že si nemohla vzpomenout na angličtinu a tak řekla ano v každém jazyce který znala, a stejně se nedostala k angličtině“ pokračuje ve smíchu Perseus. Hádes to vzdává, leží na zemi a od smíchu nemůže téměř dýchat. „Na mou obranu řečtině rozuměl!“ brání se hlasitě Persis ale pořád je rudá až za ušima. „Dobře pokračujeme v představování dřív než se Persis promění v rajče“ Artemis se na svou nevlastní mámu usměje. „Dobře pak já jsem Ariadne“ všichni se leknu když si všimnou nenápadné ženy na kterou se Dionysus dívá jako na obrázek.

„Jsem menší bohyně plodnost, vášně a střídání ročních období, a jsem ženou Dionysuse“ vysvětlí a široce se na boha usměje. „Počkat, asi se musíme zastavit. Jak je možné že má Persis doménu stvoření když je Phanes jeho ztělesnění?“ nechápe Amphititre a sleduje je. Chaos a Phanes se podívají na pohledy kteří na ně přikývnou. „Když bohové a původní bohové jako moje děti vyblednou, znovu se zrodí. Já a Phanes jsme ale nad prapůvodní, jsme jejich stvořitelé, a když vybledneme my, už se znovu nezrodíme, a proto jsme si vybrali ty kteří dostanou naše domény.

Phanes si vybral Persis“ Chaos se podívá na bohyni. „Dcera Chaose“ pochopí Hádes a podívá se na prapůvodního. „Přesně tak, já si vybral svou vlastní dceru“ souhlasí Chaos. „Takže jste vybledly?“ ptá se Zeus. „Tři roky po jejich na nebe vstoupení“ přitaká Phanes. „Vzestoupili jsme asi v roce 2014, oni vybledli v roce 2017 a v roce 2018 vzestoupil zbytek z nás kterým v letech 2014 ještě nebylo 21" oznámí Kiara. Persis se zvedne z trůnu a oba pra původní pevně obejme. „Je to dlouho, moc dlouho“ zasměje se. „A ještě jednou se omlouvám za to zmizení, ale opakuji nebyla to moje vina“ Persis se podívá na Tartaruse.

„Na obranu osudů asi vědí proč to dělají“ oznámí Uranus. „Všechny vás nenávidím“ utrousí Persis. „Takže budeme všichni rodina?“ zajímá se Ares. „Vysoce disfunkční ale ano, je tu pár lidí kteří nás spojí“ souhlasí Tartarus a podívá se na Persis která se posadí zpět vedle Zeuse. „Chráníte Persis“ zhodnotí Zeus. „Ona nás zachránila jako první“ připustí Erebus. „Zachránila?“ nechápe Hephaestus. „byli jsme uvěznění v Tartaru Gaiou“ souhlasí Psyche která se otřese. „Persis byla první která se dostala z Tartaru která nám dala šanci a nechtěla nic na oplátku, vybrala si nás osvobodit.

Proto jsme si my vybrali stát na její straně ve válce proti Kronosovi“ souhlasí Chronos a usměje se na bohyni. „Byla mučena, zbitá a zneužita, a stejně se pro nás otočila“ Ananke se na bohyni jemně usměje. „Nenecháváme lidi za sebou“ Persis tiše pokrčí rameny, Zeus který cítí její úzkost jí pevně stiskne ruku. Persis se na něj vděčně podívá a potom pohlédne na Tartaruse. „Řekli ti o ní osudy?“ ptá se Persis. „Řekli a ujistili mě že je v pořádku“ Tartarus se odmlčí. „Ale znám jí, takže právě teď proklíná osudy do všech pekel které zná, hystericky křičí a vyhrožuje že je zabije, a už se ty knížky pokusila alespoň jednou zapálit“ Tartarus si povzdechne.

Persis musí přiznat že to opravdu zní jako její kamarádka. „Hádám že se bavíme o tvojí dceři a ta má dost velký problém s agresí“ směje se Hermes a podívá se na Chaose. „A taky je tak trochu těhotná, takže je ještě horší. Zapálila Tartaruse za to že moc hlasitě dýchal“ souhlasí Persis a podívá se na muže. „A pořád nechápu jak se jí povedlo mě zapálit“ připustí Tartarus. „Pořád nechápu proč sis myslel že je dobrý nápad jít se schovat na Olymp“ oznámí Persis. „Protože jsem doufal že by jsi mohla pomoct místo toho abys se mi jenom smála“ utrousí Tartarus. „Mám pocit že jsi v tom případě zaklepal na špatné dveře“ pronese Zeus se smíchem.

„Neklepal, vloupal se k nám oknem a potom si stěžoval že jsi ho trefil bleskem, když to byl on kdo se vloupal na Olymp, a ještě trefil okno do pokoje dětí“ Persis se podívá na muže. „Dobře to byla možná trochu moje chyba, ale zabouchla jsi mi dveře před nosem, tedy po tom co jsi se dosmála“ brání se Tartarus. „My jsme vážně dysfunkční rodina“ Ares přeruší konverzaci když to poslouchá. „Utopila jsem ti motorku, tihle šli na terapii traumatizovat terapeuta, Persis shodila osudy z hory Olymp, tahle zapálila Oceanuse, a až teď ti to došlo?“ ptá se Rose a sleduje svého manžela.

„Jo to si pamatuji, Eros okolo jeho zapálené postavy začal běhat a skandovat něco v řečtině“ souhlasí Pontos. „Jo to jsem skandoval, zhebni už konečně“ souhlasí Eros a šibalsky se usměje. „Pořád lepší než když Dionysus omylem zničil Demeteřinu zahradu a potom to svalil na Poseidona. Nemyslím si že jsem kdy viděla Poseidona tak rychle zdrhat“ pronese Ardiane. „Ta ženská je děsivá!“ brání se Poseidon a prstem ukáže na Demeter, která prst popadne a zakroutí s ním. „Jako dítě tě neučili že se prstem neukazuje?!“ ptá se pohoršeně svého bratra.

Poseidon zacouvá a schová se za Amphititre. Sál se naplní smíchem všech z nich. Persis se přes svůj široký úsměv rozhlédne po své rodině a její pohled se zastaví na Chaosovi a Phanesovi. Tak aby si toho nikdo nevšiml k nim přejde a zatímco ostatní si vypráví příběhy společně vyjdou z trůnního sálu. „Jsi to ty“ Persis se podívá na Phanese který na ni nakloní hlavu. „Nedošlo mi to dokud osudy neřekl že přivedou lidi kteří mě chtějí ochránit“ vysvětluje Persis. „Proč to neudělali hned? Proč jsi je nechal čekat 117 let po tvé smrti aby tohle všechno udělali?“ ptá se Persis a sleduje ho.

Phanes se lehce usměje a odhrne dívce kterou začal brát jako dceru vlasy z tváře. „Protože jsem v tebe věřil, protože jsem věřil že se s rodinou po svém boku uzdravíš, ale byl jsem slepý k hloubce bolesti kterou jsi cítila, protože jsem se po tolika letech soustředil na svůj odchod a nikdy mě nenapadlo že jsem se mohl splést“ vysvětluje Phanes. „Osudy se mi to snažili vysvětlit ale já pro ně byl až moc dlouho hluchý, a v moment kdy jsem konečně viděl hloubku tvé bolesti bylo pozdě na to něco dělat a tak jsem požádal osudy, požádal jsem je aby ti dali čas zkusit to sama než se k tomuto uchýlí“ vysvětluje Phanes.

„A bylo to 117 let“ souhlasí Persis. „Je mi to líto Persis, měl jsem si to uvědomit dřív“ Phanes jí starostlivě pozoruje. „Kdy ti došlo jak moc mě to bolí?“ ptá se slabě Persis a Phanes jí chvíli pozoruje. „Ten den co jsem vybledl, když jsi mluvila s Chaosem a myslela sis že tě neslyším, ale slyšel, slyšel jsem každou jednu větu a konečně jsem pochopil bolest kterou jsi v sobě nesla“ vysvětluje Phanes. „Neřekl jsi mi že nás slyší“ vyhrkne Persis a podívá se na Chaose. „Protože to potřeboval slyšet Persis, potřeboval to slyšet aby konečně pochopil“ Chaos ani trochu nelituje svého činu.

FlashBack Rok 2017

Persis tiše vejde do jeskyně ve které se chtěli na svůj poslední odpočinek před vyblednutím uložit Phanes a Chaos. Už tam měli být a ona je hledala. „Nečekali jsme tě“ je si jistá že není až u místa kde mají odpočívat ale Chaos jí asi šel naproti. „Já vím, a omlouvám se“ připustí Persis a odmlčí se. „Nechtěla jsem přijít a z části pořád nechci, ale neodpustila bych si nechat vás odejít bez rozloučení“ Persis se pokusí usmát, ale její úsměv je zlomený. „Tak raději znovu zlomíš své srdce“ vydechne Chaos a Persis na těžko polkne. Vždycky nenáviděla mluvit s Chaosem.

Ne protože by pra původního neměla ráda, ale protože do ní viděl způsobem který ani ona sama nechápala, a odhalil tu nejsyrovější podobu jí samotné, a svými slovy sáhl přímo do krvácejících ran jakoby jeho ruka byla pokrytá solí. „Řekni mi Persis proč jsi opravdu tady?“ ptá se Chaos a Persis na těžko polkne. „Protože vás nechci zklamat, a protože…“ Persis se odmlčí a do očí se jí nahrnou slzy. „Protože nechci aby jste odešli, protože mi láme srdce pomyšlení na to že odejdete a já vás už nikdy neuvidím“ Chaos jí dá ruku na rameno a donutí jí podívat se na něj, nemůže mu lhát do očí.

„Protože jsem vyděšená k smrti Chaosi! To je to co chceš slyšet? Že jsem vyděšená? Že se bojím? Že jsem zlomená a že nevím jak to všechno napravit? Jak utišit tu válku ve mně? Jak zastavit krvácení všech mých ran? Že netuším jak poskládat svou duši a své srdce zpátky dohromady?“ Persis po tvářích stékají slzy. „Chci abys šla hlouběji Persis“ odsekne Chaos, a Persis ví že se na ní nezlobí, jen chce slyšet pravdu. „Že jsem přijala božství jenom pro svou rodinu, ale ve skutečnosti hluboko v sobě chci jenom jedno“ Persis se odmlčí ale ví že když to řekne nahlas, už to nebude moct vzít zpátky.

„A co je to Persis?“ ptá se Chaos. „Chci aby to otupělo! Chci aby to nebolelo! Přála bych si aby se to všechno cítilo otupěle!“ Persis přeruší její vlastní vzlyk a potom to konečně vysloví. „Chci umřít Chaosi! Chci umřít! Jsi spokojený?! Řekla jsem to nahlas! To jsi chtěl! Chtěl jsi abych to řekla nahlas tak jsem to udělala! Chci zemřít Chaosi!“ Slova Persis se vyderou z jejího hrdla více jako výkřik a ona padne na kolena. „Ale nedokážeš je opustit, a tak žiješ pro ně pro všechny, a tak každý den lámeš samu sebe o kousek více“ promluví tiše Chaos a tiše pohladí dívku po vlasech a sevře jí v náručí.

End of FlashBack

Persis se trhaně nadechne když si na tu noc vzpomene a její oči se zalesknou. „Pořád si to přeješ Persis?“ zeptá se opatrně Phanes. Persis se na něj podívá a potom se soustředí na smích vycházející ze sálu. „Ne“ připustí tiše. „Možná jsi měl pravdu, možná se jedny z těch nejhlubších ran dokázali zahojit díky lidem které miluji“ protože ona ne, opravdu už nechtěla zemřít. „Nejsi tu protože je tu něco co se potřebuje spravit Persis. Jsi tu protože jsou tu rány které se stále potřebují uzdravit, ale takhle pozdě jste tu, protože jste tolik dokázali sami“ vysvětlí Phanes a široce se na dívku usměje.

„Nejsi tu abys uzdravila rány kvůli kterým by jsi nechtěla žít. Jsi tu abys uzdravila rány kvůli kterým nemůžeš v noci v klidu spát, rány kvůli kterým nemůžeš být šťastná celým svým srdcem“ souhlasí Chaos. „A my jsme na tebe, na vás všechny tolik hrdí Persis“ oznámí Phanes. Persis se na ně tiše usměje a oba dva je obejme. „Pojď měli bychom zpátky“ Chaos jim oběma pokyne a všichni tři se vrátí do trůnního sálu. Jejich zmizení si všimne hlavně Zeus vedle kterého si Persis sedne. „Vše v pořádku?“ zeptá se tiše. „Ano jen jsem potřebovala mít opožděnou konverzaci“ souhlasí Persis.

„Opožděnou konverzaci?“ nechápe Zeus. „Ten den kdy vybledli něco zůstalo nevyřčeno a nevysvětleno, byl čas abychom si o tom promluvili“ ujistí ho Persis a lehce se na něj usměje. Zeus přikývne, obejme jí okolo ramena a políbí jí do vlasů. „Dobře pak je čas abychom pokračovali“ pronese Anthropos zatímco Clotho se dívá na Persis a hrdě se na ni usmívá. Lachesis luskne prsty a objeví se trůny pro prvotní a pra původní bohy. Vedle trůnu Tartaruse je ještě jeden který pro zatím zůstává prázdný. „Dobře myslím že budu číst jako další“ pronese Chaos a vezme knihu do ruky a otevře jí na další kapitole.

Here i am with new chapter! I know that some of the Primordials does not have solid human form but for this story they will have. Today we got a little bit into the original reason fates started to be scared and started to plan all of this.

I have a question, should i change the story a little bit and make Rachel the soulmate of Apollo and Elena soulmate of Hermes. And this way Reyna would end with Bianca or should i leave it the way i have it?

Chapter Text

„Loď Princezny Andromedy?“ ptá se Poseidon a podívá se na svou dceru. „Ano byla primárním životním prostorem pro armádu Titánu“ souhlasí Persis. „V té době tam ještě titáni ale nebyli, to až později“ souhlasí Luke který tomu všemu byl svědkem. „A taky na ni byli všichni kteří byli ochotní Kronosovi pomoct, nejen titáni“ dodává Camille která si pamatuje že tam našli Logana. „Nakonec jsme loď zničili v boji proti Kronosovi“ přidá se Hazel která je na ně za tento konkrétní úspěch náležitě hrdá. „Dobře tak začni číst Chaosi prosím“ požádá ho Persis a Chaos přikývne.

Zírala jsem do vln, když mě Kiara, Camille Annabeth a Tysonem našli na pláži. „Co se děje?“ zeptala se Annabeth. „Slyšela jsem tě, jak voláš o pomoc!“ vyhrkne Kiara. „My taky“ souhlasí Camille a ukáže na sebe a Tysona. „Slyšel jsem tě křičet: útočí něco zlého!“ přitaká Tyson. „Já jsem vás, lidi, nevolala,“ bránila jsem se. „Nic mi není.“ „Ale kdo teda…“ Annabeth si všimla tří žlutých vaků, pak termosky a lahvičky s vitaminy, kterou jsem držel. „Co –“ „Jenom poslouchejte,“ řekla jsem. „Nemáme moc času.“ Vyprávěla jsem jim o svém rozhovoru s Hermem.

Když jsem končila, slyšel jsem už v dálce vřeštění – hlídkové harpyje zachytily náš pach. „Persis,“ promluvila Annabeth, „musíme na tu výpravu.“ „Víš přece, že nás vyloučí. Věř mi, jsme experti na to, jak se nechat vyhodit.“ Oznámí Kiara. „No a co? Když neuspějeme, nebude žádný tábor, kam bychom se mohli vrátit.“ Pronese Camille. „Ale slíbili jsme Chironovi“ rozhodne se namítat i Kiara. „Slíbily jsme mu, že ji budeme chránit před nebezpečím. A to můžeme dělat jedině tak, že půjdeme s ní!“ odsekne okamžitě Camille. „Tyson tady může zůstat a říct jim –“ Annabeth nedomluví.

„Já chci jít,“ prohlásil Tyson. „Ne!“ V Annabethině hlase znělo zděšení. „Chci říct… Persis, no tak. Víš, že to nejde.“ Znovu mě napadlo, proč je tak zaujatá proti kyklopům. Oba se na mě s Tysonem dívali a čekali na odpověď. Výletní loď se mezitím vzdalovala a vzdalovala. Chtěla jsem Tysona s sebou, byl to můj bratr a bez nás by tu byla jenom Lena, Rose a Adhara aby ho bránili. „Nemůžeme ho tu nechat,“ pronesla jsem pevně. „Nenecháme ho za sebou“ odsekla jsem. „Ani jedna z nás“ souhlasí Kiara a obejme Tysona okolo ramen. „Už jsme ho emocionálně adoptovali“ souhlasí Camille.

„Doufám že jenom emocionálně“ Poseidon se zamračí na Camille. „Tati vezme si Tritona, tak jako tak budeme rodina nezáleží na tom jestli proběhla nějaká opravdová adopce nebo ne“ Persis si vyčerpaně povzdechne. „Legální adopce neproběhla jenom další lehce nelegální únos aby nemusel spát na ulicích“ Camille pokrčí rameny. „Triton zase pomohl že ano?“ zeptá se naprosto vyčerpaná Amphititre. „Kéž by“ vydechne Camille a všichni se na ni podívají. „Došel s Rhode, Kym i tátou“ souhlasí Persis s povzdechem. „Já přísahám všem bohům že najdu způsob jak vás utopit“ vyhrožuje Amphititre.

„Persis,“ namítla Annabeth a snažila se mluvit klidně, „vydáváme se na Polyfémův ostrov! Polyfémos je ká-í-el… ká-íká…“ Vztekle zadupala. I když byla tak chytrá, přece jenom byla dyslektička. Strávili bychom celou noc, než by se jí povedlo odhláskovat slovo kyklop. „Ty víš, co myslím!“ křičela. „To je jedno, je to můj bratr a Tyson může jít s námi, pokud chce“ stála jsem si na svém. Tyson zatleskal. „Chci!“ Annabeth se na mě podívala jako na vraha, ale zřejmě usoudila, že si to nerozmyslím. Nebo možná jen věděla, že nemáme čas se o tom právě teď dohadovat.

„Fajn,“ řekla. „Jak se dostaneme na tu loď?“ „Hermés říkal, že mi pomůže táta.“ Vydechnu. „Tak do toho“ Kiara se na mě široce usmála. Povzdechla jsem si a vešla jsem do vln. „Tati vím že si o mě teď myslíš že jsem sebevrah a odoláváš nutkání utopit Hermese což prosím nedělej“ začínám a Camille se za mnou svalí smíchem na zem. „Ale potřebujeme tvoji pomoc, potřebujeme se dostat na tu loď“ vysvětluji. Nejdřív se nedělo nic. Vlny narážely na pobřeží jako obyčejně. Harpyje zněly, jako by už byly přímo za písečnými dunami. Pak se od nás pár desítek metrů v moři objevily na hladině tři bílé čáry.

„No to máš sakra pravdu že ho budu chtít utopit“ utrousí Poseidon a zamračí se na Hermese. „Prosím ne, mohl by jsi mít na zadku lovkyně Artemis“ žádá ho Nico a Poseidon se na něj zmateně podívá. „Žádné vysvětlování, před příští knížkou se to všichni dozvíte“ zanotují osudy a všichni hlasitě zaúpí. „Začínám rozumět tomu proč vás chce Persis zabít“ vydechne Artemis. „A teď si představ že tohle musím snášet skoro každý den protože mě neustále otravují“ utrousí Persis a propaluje všechny tři osudy tím nejhorším pohledem jaký umí. „Ale prosím tě, miluješ je“ uchechtne se Eros a Persis po něm hodí botu.

Rychle se blížily k pobřeží jako drápy, zarývající se do oceánu. Když dorazily k pláži, příboj se rozestoupil a z vln se vynořily hlavy tří bílých hřebců. Tyson zalapal po dechu. „Rybí koníci!“ Měl pravdu. Když se ti tvorové vytáhli do písku, viděl jsem, že jsou to koně jenom zepředu. Zezadu to byla stříbřitá rybí těla s lesklými šupinami a duhovými ocasními ploutvemi. „Hipokampové!“ užasla Kiara. „Ti jsou ale krásní.“ Ten nejbližší vděčně zařehtal a lísal se ke Kiaře. „Obdivovat je budeme až pak,“ řekla jsem. „Pojďme!“ „Tady jsou!“ zapištěl za námi nějaký hlas. „Neposlušná děcka mimo sruby!

Svačinka pro harpyje! Šťastné harpyje!“ Přes vršek dun se jich vzneslo pět – oblé stařeny s vyzáblými obličeji, pařáty a kožnatými křídly, malými na ta buclatá těla. Připomínaly mi trpasličí kuchařky ze školní jídelny, křížené s ptáky dodo. Díky bohům se neuměly pohybovat moc rychle, ale když už člověka jednou chytily, byly surové. „Tysone!“ vykřikla jsem. „Popadni ten pytel!“ Pořád s otevřenou pusou zíral na hipokampy. „Tysone!“ „Hm?“ „Pojď!“ S pomocí Camille jsem ho dostala do pohybu. Sebrali jsme pytle a osedlali si koně.

Táta musel vědět, že Tyson pojede taky, protože jeden kůň byl mnohem větší než druzí dva – zrovna takový, aby unesl kyklopa. „Děkuji“ vydechla jsem tiše a cítila jsem jak se voda které jsem se dotýkala rozvířila. „Hijé!“ zvolala jsem. Můj hipokampus se obrátil a ponořil se do vln. Kiařin, Camillin, Annabethin i Tysonův kůň jeli hned za mnou. Harpyje nám nadávaly, bědovaly, aby se jim svačinka vrátila, ale hipokampové se hnali po vlnách rychle jako vodní skútry. Harpyje zůstaly vzadu a z celého pobřeží Tábora polokrevných brzy nezbylo nic než tmavá skvrna.

Poseidon se tiše usmívá když to slyší. „Vy dva jste měli mimo Nica, Hazel a Hádese ten nejlepší vztah dítěte a rodiče z nás ze všech. Neviděli jste se moc často, možná skoro vůbec když na to přišlo, ale stále jsi byl ten nejvíce přítomný rodič ze všech“ rozhodne se promluvit Elena. Poseidon se spokojeně usměje, je rád že to slyší. Vždycky doufal že pokud bude mít holčičku bude jí dobrým rodičem. A podle slov a chování jeho dcery, to zatím vypadá že si vedl docela dobře. „Vždycky jsem věděla že se staral, a dával to na jevo, vždycky jsem byla ve vodě v bezpečí“ vydechne Persis ale všichni vědí že v jedné části lže.

Napadlo mě, jestli to tam ještě někdy uvidím. Ale zrovna teď jsem měla jiné problémy. Výletní loď se rýsovala přímo před námi – naše svezení k Floridě a k Moři nestvůr. Jízda na hipokampech byla ještě lehčí než na pegasech. Fičeli jsme si to s větrem ve tvářích, hnali se vlnami tak hladce a plynule, že jsem se skoro ani nemusel držet Když jsme se dostali blíž k výletní lodi, uvědomila jsem si, jak je veliká. Připadalo mi, jako bych vzhlížel k nějaké budově na Manhattanu. Celý trup byl nejmíň deset pater vysoký, korunovaný dalším tuctem palub s jasně osvětlenými balkony a okénky.

Jméno lodi bylo vymalováno přímo na přídi černými písmeny a osvětleno reflektorem. Trvalo mi pár vteřin, než jsem to rozluštila: PRINCEZNA ANDROMEDA Na přídi byla upevněna veliká ozdoba – tři patra vysoká žena v bílém řeckém rouchu, vytvarovaná tak, aby to vypadalo, že je připoutaná k předku lodi. Byla mladá a krásná, s rozpuštěnými černými vlasy, ale tvářila se úplně vyděšeně. Vzpomněla jsem si na báji o Andromedě a o tom, jak ji vlastní rodiče připoutali řetězy ke skále coby oběť mořské nestvůře. Možná, že měla na vysvědčení moc pětek nebo co.

Zkrátka, můj jmenovec Perseus ji zachránil právě včas a díky hlavě Medúzy proměnil tu nestvůru na kámen. Ten původní Perseus byl jedním z hrstky hrdinů v řeckých bájích, kteří se dočkali šťastného konce. Ostatní umřeli – podvedení, zbití, zmrzačení, otrávení nebo prokletí bohy. Máma doufala, že zdědím Perseovo štěstí. Podle toho, jak se mi zatím život vyvíjel, jsem nebyla velká optimistka. „Jak se dostaneme na palubu?“ vykřikla Kiara přes rámus vln, ale hipokampové jako by věděli, co potřebujeme. Projeli kolem pravoboku lodi, lehce zdolali mohutnou brázdu, kterou za sebou zanechávala.

Nakonec dorazili ke služebnímu žebříku, připevněnému na boku trupu. „Jděte první,“ vyzvala jsem holky. Annabeth si hodila pytel přes rameno a chytila se spodní příčky. Jakmile se vyhoupla na žebřík, její hipokampus zařehtal na pozdrav a ponořil se pod hladinu. Annabeth začala lézt nahoru. Kiara se vydala chvíli za ní. „Teď ty a Tyson“ pronese Camille a já se na ni podívám. „Jsem nejstarší Persis, pokud se má někomu něco stát měla bych to být já, jděte“ rozkáže mi Camille. Přikývla jsem, dala jsem Kiaře náskok pár příček a vydala se za ní. „Tysone pojď“ otočím se na svého bratra.

„Vezmeme Duháka s sebou?“ zeptal se a úsměv mu tuhl na tváři. Koukala jsem na něj. „Duháka?“ Hipokampus zařehtal, jako by se mu nové jméno líbilo. „Hm, musíme jít,“ řekla jsem. „Duhák… no, on neumí lézt po žebříku. Ale slibuji že jakmile tohle všechno skončí navštívíme ho, jsem si jistá že nám to táta dovolí“ usměji se na svého bratra. Tyson popotáhl. Zabořil obličej do hipokampovy hřívy. „Budeš mi chybět, Duháku!“ Hipokampus zaržál a já bych dal krk na to, že to byl pláč. Tyson vylezl po žebříku a Camille hned za ním. Když se Camille postavila vedle mě usmála se na mě.

„Je z tebe dobrá velká sestra“ pronesla ke mně a já zrudla až za ušima, takovou pochvalu jsem nečekala. Žebřík vedl na údržbářskou palubu, nacpanou žlutými záchrannými čluny. Byly tam zamčené dvojité dveře a Annabeth je zvládla otevřít za pomoci nože a vydatných nadávek ve starořečtině. Počítala jsem, že se jako černí pasažéři budeme muset plížit, ale když jsme prozkoumali pár chodeb a nakoukli z balkonu na velkou ústřední promenádu, lemovanou zavřenými obchody, začínalo mi docházet, že se nemáme před kým schovávat. Chci říct, bylo to samozřejmě uprostřed noci.

„Nejlepší starší sestra“ souhlasí Tyson se širokým úsměvem ve tváři. „Alespoň víme kdy to začalo“ utrousí Nico a mračí se na Persis která si povzdechne. „Nico když jsem tě poprvé potkala připomněl jsi mi štěně, tak raději mlč nebo začnu porovnávat tvoje fotky s fotografiemi štěňat“ varuje ho okamžitě Persis. „To by jsi neudělala!“ vykřikne Nico. „Niccoló Roberto Di Angelo, chceš se vsadit?“ ptá se Persis a schválně použije celé jeho jméno. „Nesnáším tě“ utrousí Nico a založí si ruce na hrudi. „Ne nemáš, nazýváš jí svou starší sestrou“ práskne ho Reyna a Nico se na ni pohoršeně podívá.

Ale prošli jsme půl délky lodi a nepotkali živou duši. Minuli jsme čtyřicet nebo padesát dveří kajut a za žádnými jsme neslyšeli ani hlásek. „Je to loď duchů,“ zamumlala jsem. „Ne,“ namítl Tyson a pohrával si s popruhem svého vaku. „Špatně smrdí.“ Annabeth se zamračila. „Já nic necítím.“ „Kyklopové jsou jako satyrové,“ upozornila ji okamžitě Camille. „Cítí monstra. Že je to tak, Tysone?“ Kiara se na mého bratra podívala. Nervózně přikývl. Teď, když jsme byli mimo Tábor polokrevných, zkreslila mu mlha zase tvář. Pokud jsem se na něj nesoustředila, vypadalo to, že má dvě oči místo jednoho.

„Fajn,“ vzdychla si Annabeth. „Co teda přesně cítíš?“ „Něco zlého,“ odpověděl Tyson. „Výborně,“ zabručela Annabeth. „Tím se to vysvětluje.“ Odsekla. „Zabiju ji, přísahám že jí na téhle cestě zabiju“ mumlá si sama pro sebe Kiara a Camille jí dá pohlavek. „Buď milá“ napomíná jí Camille. Vyšli jsme ven na palubu s bazénem. Lemovaly ho řady prázdných lehátek a bar, uzavřený závěsem z řetězů. Voda v bazénu tajemně zářila a cákala sem a tam podle pohybů lodi. Nad námi na přídi a na zádi se tyčily další paluby – s lezeckou stěnou, golfovým hřištěm, otočnou restaurací, ale bez známek života.

A přesto… cítila jsem něco povědomého. Něco nebezpečného. Měla jsem pocit, že kdybych po naší dlouhé noci nebyl tak unavená a u konce s adrenalinem, možná bych dokázala pojmenovat, co je tu špatně. „Potřebujeme úkryt,“ rozhodla jsem. „Nějaké bezpečné místo, abychom se vyspali.“ „Jsem pro,“ souhlasila Kiara unaveně, což bylo v rozporu s jejím rozhodnutím sotva před minutou zabít Annabeth. Prozkoumali jsme pár dalších chodeb, až jsme v devátém patře našli prázdné apartmá. Dveře byly otevřené, což mi připadalo docela divné.

Na stole stál košík s čokoládovými bonbony, na nočním stolku vychlazená láhev perlivého jablečného moštu a na polštáři ležel peprmintový bonbon s ručně psaným vzkazem: Užijte si plavbu! Poprvé jsme otevřeli vaky a zjistili jsme, že Hermés vážně myslel na všechno – měli jsme tam rezervní oblečení, toaletní potřeby, táborové balíčky jídla, igelitový sáček plný peněz, kožený váček plný zlatých drachem. Podařilo se mu dokonce zabalit i Tysonovo voskované plátno s jeho nástroji a kovovými součástkami a Kiařinu čepici neviditelnosti. Taky všechny naše zbraně. Všichni jsme se hned cítili o moc líp.

„Budu vedle,“ řekla Camille. „Nic nejezte ani nepijte.“ „Myslíš si, že je to začarované?“ Zamračila se. „Já nevím. Něco není v pořádku. Jenom… buďte opatrní.“ Zamkli jsme za sebou dveře. Tyson se svalil na gauč. Pár minut se ještě rýpal v těch svých kovových hračičkách, ale brzo začal zívat. Zabalil plátno a usnul. Lehla jsem si do postele vedle Kiary která mě obejmula okolo ramen a koukala jsem se okénkem ven. Měla jsem pocit, že slyším na chodbě hlasy, nějaký šepot. Věděla jsem, že to není možné. Prošli jsme celou loď a nikoho jsme neviděli. Ale kvůli těm hlasům jsem nemohla usnout.

Připomínaly mi mou výpravu do podsvětí – podobně zněly duše mrtvých, jak kolem nás plynuly. Nakonec mě únava přemohla. Usnul jsem… a zdál se mi zatím nejhorší sen. Stála jsem v jeskyni na okraji obrovské jámy. Znala jsem to místo dobře. Vchod do Tartaru. A poznávala jsem ten chladný smích, který se ozýval z hloubek dole. Jestlipak to není naše mladá hrdinka. Ten hlas byl jako nůž, skřípající po kameni. Na cestě k dalšímu velkému vítězství. Chtěla jsem Krona okřiknout, ať mě nechá na pokoji. Chtěla jsem vytáhnout Riptide a mrštit ho dolů. Ale nemohla jsem se pohnout.

A i kdybych mohla, jak bych mohla zabít něco, co už bylo zničeno – rozsekáno na kousky a uvrženo do věčné temnoty? Nenech se mnou zastavit, řekl Titán. Možná, že až tentokrát neuspěješ, zamyslíš se, jestli stojí za to otročit bohům. Jakže ti to otec poslední dobou projevil přízeň? Jeskyně se naplnila Kronovým smíchem. Zamračila jsem se, neměl pravdu, táta a moje podmořská rodina se mnou byla na každém jednom kroku. Scéna se ale najednou proměnila. Byla to jiná jeskyně – Groverova ložnice a vězení v kyklopově doupěti. Grover seděl u tkalcovského stavu ve svých umazaných svatebních šatech a zběsile rozplétal vlákna nedokončené svatební vlečky.

Zeus se zamračí. „To že se jí snažil tak moc dostat na svou stranu už v té době je zatraceně znepokojivé“ pronese Zeus se zamračeným výrazem. „Slibuji že moje sny se alespoň trochu zlepší“ oznámí Persis a Zeus se na ni podívá. „Když jsi za mnou přišel, požádat o záchranu Thalii požádala jsem tě jestli by jsi mi nemohl nějak pomoct aby se mi nezdáli, přinesl jsi mi náramek od Hecate, sny se na nějakou dobu zlepšili ale Kronos byl nakonec silnější“ vysvětlí Persis a ukáže na náramek který i přes to že už nefunguje je stále na jejím zápěstí. „Pořád ho máš i když nefunguje?“ ptá se Hecate nechápavě.

Persis se na ni podívají a její oči se zalesknou. „Když jsme byli v Tartaru, díky tomu náramku jsi mě pořád cítila, a dokud jsem ho v Tartaru nosila, věděla jsi že jsme naživu, a díky tomu jste věděli že nás musíte dál hledat“ vysvětlí Persis. „Byli pryč tři měsíce a nikdo z nás nevěděl jestli pád přežili, kdyby ji Hecate necítila přes ten náramek, přestali by jste je hledat“ připustí tiše Kate. „Po Tartaru jsem věděla že pokud by se něco stalo, přes ten náramek by jsi věděla že jsem pořád naživu, takže jsem ho nikdy nesundala“ vysvětlí Persis a usměje se na Hecate, která jí starostlivě pozoruje.

„Cukroušku!“ houkl netvor zpoza balvanu. Grover vyjekl a začal vlákna zase splétat dohromady. Prostor se otřásal, jak se balvan odsouval stranou. V otvoru se tyčil kyklop tak obrovský, že by vedle něj Tyson vypadal jako trpaslík. Měl křivé žluté zuby a pokroucené ruce, velké jako celé moje tělo. Na sobě měl vybledlé červené triko s nápisem SVĚTOVÁ VÝSTAVA OVCÍ 2001. Musel být nejmíň čtyři a půl metru vysoký, ale nejděsivější na něm bylo obrovské mléčně bílé oko, zjizvené a pokryté šedým zákalem. Pokud nebyl úplně slepý, neměl k tomu daleko. „Co to děláš?“ ptalo se monstrum.

„Nic!“ nasadil Grover pisklavý hlas. „Jenom si tkám svatební vlečku, jak vidíš.“ Kyklop vrazil jednu ruku do jeskyně a šmátral kolem, až našel stav. Osahal látku. „Není o nic delší!“ „Ach, ehmmm, je, můj nejdražší. Vidíš? Postoupila jsem nejmíň o celý palec.“ „Samé odklady!“ zahulákal netvor. Pak začenichal ve vzduchu. „Voníš dobře! Jako kozy!“ „Ach.“ Grover se přinutil chabě zahihňat. „Líbí se ti to? Je to Eau de Chévre. Používám ten parfém jen kvůli tobě.“ „Hmmm!“ Kyklop odhalil špičaté zuby. „Dobré, až k sežrání!“ „Ale, ale, ty jsi ale lichotník!“ „Už žádné odklady!“ „Ale drahý, ještě nejsem hotova!“

„Zítra!“ „Ne, ne. Ještě deset dní.“ „Pět!“ „No dobře, tak teda sedm. Když na tom trváš.“ „Sedm! To je míň než pět, že?“ „Jistěže. Ano.“ Netvor zamručel. Nebyl sice s domluvou spokojený, ale nechal Grovera jeho tkaní a odvalil balvan zpátky na místo. Grover zavřel oči a roztřeseně se nadechl, snažil se uklidnit. „Pospěš si, Persis,“ zamumlal. „Prosím, prosím, prosím!“ Probudila jsem se, když se ozvala lodní siréna a hlas v reproduktoru – nějaký chlap s australským přízvukem, který zněl až moc šťastně. „Dobré ráno, cestující! Dnes strávíme celý den na moři.

Vynikající počasí na mambo party u bazénu! Nezapomeňte na bingo o milion dolarů v Krakenově salonku ve třináct hodin a pro naše speciální hosty máme výcvik v kuchání na promenádě!“ Posadila jsem se na posteli. „Co to říkal?“ ptám se a podívám se na Kiaru. „Jsi v pořádku? Křičela jsi ze spánku?“ ptá se mě Kiara a podívám se na Annabeth která spala na zemi. Tyson zahekal, ještě napůl spal. Ležel tváří dolů na gauči a nohy mu přes jeho okraj trčely až do koupelny. „Ten veselý člověk říkal… výcvik v kuchyni?“ Doufala jsem, že má pravdu.

Ale v tu chvíli se ozvalo naléhavé klepání na vnitřní dveře apartmánu. Camille strčila hlavu dovnitř „Výcvik v kuchání?“ Jakmile jsme byli všichni oblečení, vydali jsme se na výpravu po lodi a s překvapením jsme potkávali další lidi. Tucet postarších cestujících mířil na snídani. Nějaký táta bral děti k bazénu, aby si hned ráno zaplavaly. Členové posádky kráčeli v zářivě bílých uniformách po palubě a smekali čepice před cestujícími. Nikdo se nás neptal, kdo jsme. Nikdo si nás nijak zvlášť nevšímal. Ale přesto tu bylo něco špatně. Jak nás míjela ta rodinka plavců, řekl otec dětem:

„Jsme na výletní cestě. Užíváme si zábavu.“ „Ano,“ odpověděly jeho tři děti jednohlasně a tvářily se neslaně nemastně. „Užíváme si. Budeme plavat v bazénku.“ Zmizeli. „Dobré ráno,“ pozdravil nás jeden člen posádky se skelným pohledem. „Všichni se bavíme na palubě Princezny Andromedy. Přeji vám příjemný den.“ Odloudal se pryč. „Lidi, tohle je divné,“ zašeptala Annabeth. „Všichni jsou jako v nějakém transu.“ Pak jsme minuli jídelnu a uviděli jsme první nestvůru. Byl to pekelný pes – černý mastif s předními prackami opřenými o bufetový pult a s čenichem zabořeným do míchaných vajíček.

Musel být mladý, protože ve srovnání s jinými byl malý – ne větší než medvěd grizzly. Přesto mi stydla krev v žilách. Jeden takový mě tuhle málem zabil. Zvláštní: hned za tím pekelným psem stála ve frontě dvojice středního věku a trpělivě čekala na vajíčka. Nevypadalo to, že by jí něco připadalo divné. „Už nemám hlad,“ zamumlal Tyson. Než jsme s holkama stačili odpovědět, dolehl k nám z chodby jakýsi hadí hlas: „Šššest dalššších včččera.“ Annabeth divoce ukázala na nejbližší skrýš – dámské záchodky – a všichni jsme zapadli dovnitř.  Něco – nebo spíš dvakrát něco – se proplazilo kolem dveří záchodů.

Znělo to jako smirkový papír na koberci. „Jissstě,“ odpověděl druhý hadí hlas. „On je sssem přitáhl. Brzzzo bude sssilný.“ Ty věci se vplazily do jídelny s chladným syčením, které mohlo znamenat hadí smích. Kiara se na nás podívala. „Musíme odsud vypadnout.“ „Myslíš že nás nějak zvlášť baví schovávat se na záchodcích?“ utrousí Annabeth. „Myslí z téhle lodi! Musíme zmizet z téhle lodi“ odseknu jí. „Smrdí špatně,“ souhlasil Tyson. „A psi jedí vajíčka. Kiara má pravdu. Musíme pryč ze záchodků i z lodi.“ Otřásla jsem se. Pak jsem zvenčí uslyšela další hlas – a z něj mě zamrazilo víc než ze všech nestvůr.

Athena praští hlavou do náhodného stolu, který nechala aby se objevil přímo před ní. „Jak může být jedna moje dcera v něčem tak naprosto pitomá?“ ptá se pohoršeně Athena a polobozi dělají všechno co je v jejich silách aby se nerozesmáli nad slovy bohyně. Persis si schovala hlavu do Zeusova ramene ale její tělo se třáslo potlačovaným smíchem. Zeus se na ni podíval a tiše se usmál, pro osudy cítil se jako zamilovaný blázen, ale to bylo možná dobře, protože tohle byla jeho spřízněná duše, ne nějaká náhodná Hera. Zeus se natáhne a tiše políbí Persis do vlasů, Persis k němu zvedne pohled a široce se na něj usměje.

„– jenom záležitost času. Nenuť mě, Agrie!“ Byl to Luke, o tom se nedalo pochybovat. Jeho hlas bych nikdy nezapomněla. „Já tě nenutím!“ zavrčel někdo další. Měl hlubší a ještě vzteklejší hlas než Luke. „Jenom říkám, pokud se tenhle risk nevyplatí –“ „Vyplatí se,“ vyštěkl Luke. „Oni na tu návnadu skočí. A teď pojď, musíme do hlavního salonu podívat se na rakev.“ Jejich hlasy se vzdalovaly po chodbě. Tyson zafňukal: „Teď už půjdeme?“ Podívala jsem se na Camille s Kiaro a mlčky jsme se shodli. „Nemůžeme,“ řekla jsem Tysonovi. „Musíme zjistit, co má Luke za lubem,“ podpořila mě Camille.

„A slíbila jsem někomu že se ho pokusíme zachránit“ vysvětlím tiše a Kiara bolestivě zavře oči, tuší komu jsem to slíbila. „Co když už nemůže být zachráněn?“ ptá se mě opatrně Camille a já se na ni podívám. „Každý může být spasen pokud v to doopravdy věříme, lidé totiž nepřicházejí zlomení, přicházejí z vášní a touhou, dokud se neobjeví něco nebo někdo kdo je zlomí“ vysvětlím tiše. Kiara mě tiše chytla za ruku a stiskla jí. „Nenecháme ho za sebou, slibuji“ vydechne ke mně a já se pokusím usmát. Něco ve mně totiž už dávno ví jak tahle kapitola mého života skončí.

„Pro osudy Persis, řekni mi že neohrozíš svůj život jenom kvůli mé žádosti“ vyhrkne Hermes. „Neohrozím svůj život kvůli tvé žádosti“ připustí Persis a všichni se na ni podívají s nadzvednutým obočím. „Ohrozím svůj život pro záchranu člověka kterého miluji, pro člověka který je můj bratr ve všem kromě krve“ oznámí pevně Persis a všichni jí sledují. „Krev je hustější než voda“ pronese Persis ale bohové jsou stále hodně zmatení. „Krev smlouvy je hustější než voda lůna“ oznámí Kiara a chytne Luka za ruku. „Někdy je voda hustější než krev, v případu našich božských rodičů a Sally.

Ale jinak“ Clarisse jednoduše pokrčí rameny. „Tohle je rodina, a pro to abychom jí byli, nemusíme sdílet stejné DNA, nebo stejnou matku“ souhlasí Camille a usměje se na ně. „Krev smlouvy?“ ptá se opatrně Poseidon který se toho konkrétního přirovnání bojí. „Ne žádnou smlouvu jsme svou krví nepodepsali, ale jeden na druhého jsme krváceli víc než dost krát, jsem si jistá že někdy se naše krev dostala do ran těch druhých“ Persis pokrčí rameny. „Ach díky osudům“ Poseidon si odechne. „A můžu tě ujistit že žádnou smlouvu jsme nikdy krví nepodepsali“ ujišťuje ho i Camille a všichni se rozesmějí.

Hello new chapter is there! So i still have no idea who the face claim should be for Bianca

1. Natalia Dyer

2. Anya Taylor Joy

3. Melissa Barrera

Or if anyone of you know someone better who sould play her please share <3

Chapter Text

Vánoce Rok 2019

Persis tiše procházela hradem Olympu, tento rok to bylo poprvé co od jejich na nebe vzestoupení budou společně slavit Vánoce a Nový rok. Takže hrad Olymp procházel přípravami které převzala Aphrodite. Jakmile to Dite převzala ostatní začali utíkat aby nebyli násilně a nedobrovolně zahrnuti do příprav. Normálně by Persis teď mířila za Zeusem do jejich společné ložnice, ale ten dneska přislíbil pomoc Demeter při jedné z jejich sklizní takže byl pryč. Persis i přes to mířila do jejich ložnice, a tajně doufala že bude dost nepozorovaná od Afrodite.

Měla Afrodite ráda opravdu ano ale občas když začala s plánováním nějaké oslavy tak se měnila v monstrum, ne v opravdové, ale uměla být pěkně zlá. Persis se tiše dostala k jejich ložnici kam vklouzla a tiše za sebou zavřela dveře. Byli to jejich první Vánoce a nový rok po čtyřech letech co vzestoupili. Posledních pět let bohyně a bohové dávali na bývalé polobohy v tomto období velký pozor. Čas od času měli pár emocionálních zhroucení ale nic co by se mohlo zvládnout, a tento rok všichni souhlasili že je dostatečně bezpečné aby to společně oslavili.

Demeter dokonce požádala Zeuse aby se mohla zúčastnit Kore, která se podle Apolla velmi dobře uzdravuje se svou hlavou. Zeus oznámil že s tím musí souhlasit hlavně Hádes a Kate. Ti dva o tom spolu několik hodin mluvili ale nakonec souhlasili aby se zúčastnila. Takže dneska měli před oslavami vyzvednout Kore a její spřízněnou duši která jí pomáhá uzdravovat se Minthe. Persis si tiše sedla na zem před manželskou postelí a vzala do ruky jednu drachmu. „Iris?“ Persis tiše oslovila bohyni. Před ní se objevila slabá zrcadlová duha. Iris už věděla o co jde, Persis to dělala každý rok.

Persis položila zlatou drachmu na koberec před sebou a na těžko polkla. „Mohla by jsi mi ji ukázat prosím?“ dostane ze sebe Persis. Zrcadlo se rozzáří a odhalí devítiletou dívenku. Má dlouhé hnědé vlasy a pronikavě modré oči. Persis se vodnatě zasměje. Persis sleduje svou malou sestřičku jak přichází k jejímu otci. „Tati? Proč nechystáš talíř i pro Persis?“ Estelle se ptá na svou starší sestru, na sestru kterou roky neviděla. „Persis nepříjde“ hlas Paula zní ledově. „Proč ne?“ Estelle se mračí a Paul se na ni otočí. „Protože jí tu nechci Estelle! Zabila tvou matku, je její vina že tu Sally není!“ vykřikne Paul.

Estelle se na něj chvíli dívá, slzy jí stékají po tvářích, než uteče do svého pokoje a zabouchne za sebou. „Zastav to“ Persis si otírá slzy s tváře když duhové zrcadlo zmizí. Kerberos tiše vyleze Persis do klína a Persis ho začne automaticky škrabat za ouškama. „Děkuji Kerbie“ vydechne Persis a políbí ho na hlavu. Persis se nakonec zvedla ze země a přešla ke své skříni ze které vytáhla šaty ve kterých dneska šla. Byli to šaty které pro ni sehnala její maminka před tím než zemřela. Chtěla aby je Persis měla na dalších společných Vánocích. Byli v kdysi oblíbené barvě Persis, modré.

Šaty byli po kolena s dlouhým rukávem. Rukáv na nich byl černé barvy ale průhledný. Šaty na sobě měli třpytky a v pasu měli stříbrný pásek. Persis si je přehodila přes ruku a vzala si je sebou do koupelny. Poslední dny byla v podsvětí a pomáhala Kate a Hailey takže měla mastné vlasy, byla zpocená a celá špinavá takže musela do koupele. O deset minut později do ložnice vstoupí Zeus očividně už hotoví z pomocí pro Demeter. Zeus se skloní a pozdraví Kerberose. „Je tu tvoje maminka Kerbie?“ zeptá se Zeus a rozhlédne se okolo sebe. Kerberos přiběhne ke dveřím koupelny a dvakrát se před nimi otočí.

Když se Zeus zaposlouchá slyší téct vodu, takže se Persis už připravuje. „Dobře, jak je na tom?“ normální člověk by se psa neptal, ale tohle byl pekelný pes a Zeus byl bůh. Kerberos dojde ke koberci kde nosem strčí do zlaté drachmy kterou Persis nechala na koberci. Zeus se pro ni skloní a vezme jí do ruky. Zeus ví co to znamená, je jeho manželkou už čtyři a půl roku. Zeus nenáviděl že Persis nemůže jít za svou sestrou, ne protože by to měla zakázané ale kvůli Paulovi. Posledních pět let se bohové a bohyně snaží jejich rodiny zmiňovat co nejméně.

Každé Vánoce a každý nový rok dávají pozor na jakékoliv emocionální zhroucení ale Zeus se bál toho že všem to plně dojde až dneska. Zeus odložil zlatou drachmu na noční stolek a sám se začal připravovat. Protože se Aphrodite ujala plánování oznámila taky že má právo říct v čem mají lidé přijít. Takže všichni museli přijít slušně oblečení což pro bohyně znamenalo šaty a pro bohy obleky. Říct že Poseidon nebyl šťastným táborníkem bylo slabé slovo. Persis se v koupelné oblékne a vlasy si splete do řeckého copu s korunou v nich a tiše se na sebe dívá do zrcadla.

Člověk by řekl že když se stanou božstvem jejich jizvy z tváří a těla zmizí ale nebylo to tak. Všechny její jizvy byli stále tam a to i jizva táhnoucí se přes celý její obličej kterou dostala od Kronosova meče. Persis zavřela oči a zhluboka se nadechla, slíbila Phanesovi a Chaosovi že své jizvy už nikdy schovávat nebude. Persis si naposledy opláchla obličej a vyšla z koupelny a opřela se o rám dveří. „Jsi starý třináct bilionu let a stejně neumíš zavazovat kravatu“ uchechtne se Persis. „To není vtipné“ utrousí na oko našpuleně Zeus a otočí se na ni. Persis k němu se smíchem přijde a zaváže mu kravatu.

„Ale začínám chápat proč táta nosí havajské košile, ani Dite od něj nečeká nic víc, a nadává kvůli tomu od začátku“ utrousí Persis. „Jestli dojde v havajské košili zatímco já musím být v tomhle praštím ho“ rozhodne se Zeus. „Nebudeš první, Nico se chystá přijít v mikině a Bianca už bojovala s Hádesem o šatech a kousla Kate“ Persis se odmlčí. „Tohle bude pohroma a já chci popcorn“ dodává a Zeus do ní hravě strčí. „Přestaň se bavit nad pohromou kterou nazýváme naší rodinou“ směje se Zeus a políbí jí na čelo. „Mám pro tebe možná trochu špatnou správu“ oznámí Zeus a Persis se na něj překvapeně podívá.

„Společně s Rose a Demeter jsme vylosování abychom šli pro Kore a Minthe“ vysvětluje Zeus. „Alespoň ne Kate a Hádes“ Persis si pamatuje jak Kate všem vyhrožovala aby je neposílali. „Kam pro ně vlastně jdeme?“ vyzívá Persis. „New York, Demeter je chtěla mít na očích“ oznámí Zeus a podá jí její kabát. Zima jí normálně není ale právě teď by to bylo v New Yorku divné. Persis si ho oblékne a vytáhne si cop z poza límce. „Dobře tak bychom asi měli jít než nás Demeter prokleje“ Zeus se při zmínce otřese a Persis na něj při tom nadzvedne obočí.

„Už nikdy jí nepomáhám se sklizní“ utrousí Zeus a Persis se začne smát. Zeus pro Persis otevřel dveře aby mohla projít a zavřel za nimi. Když s ní srovnal krok Persis ho chytla za ruku a propletla si s ním prsty. Demeter a Rose na ně už netrpělivě čekali v hale. „Konečně jste tady“ utrousí Rose. Persis chápe proč je nevrlá. Demeter se totiž rozhodla že pro svou dceru vybere šaty. Její šaty byli červené do půli stehen, které ona normálně zrovna nenosí. Ale Demeter už před pár dny řekla že chce vnoučata a očividně se rozhodla že Aresovi trochu pomůže což se Rose zrovna nelíbí.

„Připomeň mi ať vzdám hold tvé matce“ utrousí Persis a Zeus se uchechtne. „Dokud se nepokoušíš zabít osudy“ Zeus pokrčí rameny. „Zachraň mě“ Rose promluví co nejtišeji k Persis. „Zabav Demeter, takhle nemůže ven“ Persis promluví k Zeusovi. Zeus přikývne a zaujme Demeter konverzací. Persis rychle zatáhne Rose ze dveří do trůnního sálu kde je Afrodite. „Dite, mohla by jsi prosím pomoct Ro?“ Persis ukáže na stav šatů Rose. „Ach pro všechny bohy a bohyně lásky! Co ti to Demeter udělala“ naříká Afrodite a rychle si vezme Rose.

Když Dite skončí s Rose, má pořád červené šaty ale jsou dlouhé po kolena. Šaty mají krátké volné rukávy a zlatý pásek na šatech který vypadá spíše jako mašle. „Pro osudy děkuji“ vyhrkla Rose a pevně Afrodite objala. Persis jí dala kabát aby se schovala do tepla a společně šli zpátky k Zeusovi a Demeter. „V pořádku?“ Zeus se zeptá Persis která kývne. „Doufám že Demeter bude až moc nadšená s Kore na to aby si všimla jejích šatů“ souhlasí Persis. „Dobře tak jdeme“ oznámí Zeus a společně se přenesou do ulic New Yorku. Persis na těžko polkne v New Yorku nebyla od svého vzestupu.

Persis pustí Zeusovu ruku a rozhlédne se po ulicích kde kdysi žila svůj život, po ulicích po kterých ona a Grover chodili. Po ulicích kterými ji její máma vedla. Zeus jí tiše dá ruku na rameno. „Jsi v pořádku?“ ptá se jí a ona k němu zvedne pohled. „Jenom vzpomínky“ Persis pokrčí rameny a snaží se zahnat svoje slzy. Rose jí starostlivě pozoruje, moc dobře ví a chápe co se jí teď děje v hlavě. „Musíš vědět že to nebyla tvoje vina Persis“ Persis sebou cukne když slyší vzpomínku Hermesova hlasu. „Musíš si dávat pozor, vždy se rozhlédnout aby se ti nic nestalo“ mámino poučování.

„Bude mít problém. Myslím že Camille ho už přijala jako své káčátko a zabije ji“ Persis slyšela hlas Leny. „Persis“ Rose ji chytla za ruku a donutila ji se na ni podívat. „Přestaň přemýšlet Persis“ požádá svou kamarádku Rose a Persis přikývne. „Dobře jo jdeme“ souhlasí Persis a pokusí se usmát na Zeuse. Zeus jí obejmul okolo pasu, a chtěl proklít Hermese do pekla. Tušil že není dobrý nápad brát Persis tak brzo do New Yorku. Demeter je vedla do bytového komplexu což byla chyba. „Do hajzlu mami“ vydechne Rose když ten bytový komplex poznává víc než dobře.

Persis omámeně stojí před bytovým komplexem a zrychleně dýchá. „To je v pořádku pojďte“ pronese Persis. Zeus by rád namítal ale Persis by ho praštila. Společně vejdou do bytového komplexu a jdou společně do druhého patra. Kore a Minthe tam na ně už čekají. Persis se usměje, ona i Kate už Kore odpustili. Kate ale nejprve chce vidět jak se bude chovat. „Kore“ Demeter svou dceru pevně obejme a do objetí vtáhne i Rose. Persis o krok ustoupí, už má objímání dost od osudů, Zeuse a své rodiny. „Ráda tě vidím Kore“ pronese Persis a široce se na bývalou bohyni usměje.

Persis se otočí na Minthe a vřele jí obejme, zná jí z podsvětí a párkrát spolu o Kore i s Kate už mluvili. „Dobře už dost objímání, měli bychom se vydat zpátky na Olymp“ oznámí Zeus. „Ano, pravda, všichni na nás už budou čekat“ souhlasí Demeter a obejme obě své dcery okolo ramen. Persis tiše stáhne Rose k sobě. „Běžte na před prosím, ještě potřebuji něco vidět“ pronese Persis. Rose přikývne a sleduje jak se od nich její nejlepší kamarádka odděluje. Persis tiše vyjde schody k bytu který není ani zamčený a otevře ho. I po tolika letech je stále prázdný, tak jako když ho opouštěli.

Persis se opře o rám dveří a sleduje všechny ty vzpomínky odehrávající se před ní. Tiše přejde k oknu s plochou střechou pod ním, kde s mámou vždy sedávali v dešti. „Čí geniální nápad byl poslat mě s vámi?“ Persis se nemusí otáčet aby věděla že jí Zeus přišel hledat. Byla za to ráda. Kdykoliv kdy potřebovala, tak i přes utlumené pouto to vždycky věděl a vždycky tam byl. „Hermes, myslel si že by ti to mohlo pomoct“ vysvětlí Zeus a tiše jí ze zadu obejme okolo pasu. „Rose mi řekla že jste tu dřív bydleli“ pronese Zeus a Persis se pokusí usmát. „Ještě v době kdy máma byla s Gabem“ souhlasí.

„Já a ona jsme vždycky sedávali tady na střeše“ Persis ukáže k ploché střeše. Zeus se podíval směrem ke střeše a jeho stiskl zesílil, tu střechu si očividně velmi dobře pamatoval. Před lety jí tu našel přemýšlející o tom že skočí, že spáchá sebevraždu. Persis zavře oči a na těžko polkne. „Měli bychom jít“ vydechne Persis a otočí se čelem k němu a Zeus přikývne. Persis se naposledy rozhlédne okolo sebe a společně se přenesou na Olymp. „Dobře všechno je připravené, očekávám že i vy budete připraveni!“ křičí Afrodite a Persis se zasekne když vidí kdo je s ní a co se děje.

Hned vedle ní stojí Nico který je v mikině, Afrodite ho očividně trochu bolestivě drží za ucho zatímco Nico se snaží zdrhnout. „Řekl bych že Nico bude muset mít odpovídající oblečení taky i když násilím“ vydechne Zeus a snaží se skrývat smích. „A vy se potom divíte proč se bojíme ženských“ utrousí Jason a Thalia po něm hází botu na podpatku. „Říkala jsem že to bude pohroma“ oznámí Persis když vidí jak se Thalia a Jason začínají prát. „Neměl by je někdo zastavit?“ ptá se Hailey která je v černých šatech jakoby šla na pohřeb. „Mohla bych ale chci vidět kdo vyhraje“ Adhara pokrčí rameny.

„Sázím na Thalii“ přitaká Artemis. „To jenom protože je to tvoje manželka, Jason vyrůstal s vlky“ brání ho Reyna. „Ano ale Thalia má podpatky a očividně je využívá na plno“ směje se Camille. „Pro osudy přestaňte vy dva“ Elenu jedinou očividně zodpovědnou z nich to už nasralo a odtáhne sourozence od sebe. „A vy je přestaňte povzbuzovat“ okřikne všechny. „Říká ta co se chovala jako roztleskávačka když Camille zapálila Dionysuse“ utrousí Kate. „Pro osudy dohodli jsme se že o tom už nebudeme nikdy mluvit“ brání se rychle Camille a sleduje své přátelé.

„Taky jsme se dohodli že už se nikdy nebudeme bavit o tom že jsem nazval Zeuse drama královnou ale tady jsme“ Persis pokrčí rameny. „Rozhodně lepší než nazvat Kronose megalomanickým kreténem“ utrousí Hazel. „Čí geniální nápad to bylo shromáždit nás všechny na jedno místo v jeden moment?“ ptá se Ares a rozhlíží se kolem sebe zatímco všichni ukazují na Hestii. „Moje chyba“ souhlasí Hestia když to všechno slyší a sleduje. „Dobře tak všichni do sálu k večeři!“ rozhodne Afrodite a vzhledem k tomu že stále drží Nica za ucho nikdo se neodváží namítat.

Zeus odsune pro Persis židli a když jí přisune ke stolu sám si sedne vedle ní na kraj stolu. Jakmile se všichni usadí Hestia se rozhodne promluvit. „Jsem ráda že jsme se tu všichni mohli už po skoro pěti letech sejít společně. A jsem ráda že můžeme slavit Vánoce alespoň s částí našich rodin. Vím že jsou tu věci a lidi kteří nám stále chybí, ale jsem vděčná za to co tu máme dneska“ Hestia se na všechny usměje a opět si sedne. Večeře probíhá v klidu alespoň podle jejich měřítek což znamená že se nikde po celý čas večeře nezačalo házet jídlo, i když kopání pod stolem tam proběhlo.

„Ještě jednou mě někdo kopne do nohy tak vás všechny zapálím“ vyhrkne Camille. „Promiň myslela jsem si že kopu Jasona“ Thalia se nevinně usměje. „Au!“ vykřikne Persis a odsune se od stolu. „Promiň to mělo být pro Thalii“ Jason se na ni omluvně podívá. „Tahle rodina mě nutí chtít vraždit lidi“ utrousí Persis a schová si hlavu do dlaní. Překvapivě mimo to ale Vánoce pro ně pro všechny proběhli docela v klidu. Bez toho aby si Persis všimla ji Hermes tiše pozoroval, v kapse schovával něco co dneska dostal od někoho výjimečného, a jakkoliv moc mu lámalo srdce vidět žal v ní věděl že jí to může dát až na nový rok.

Silvestr rok 2019/2020

Persis tohle všechno už ani nechtěla komentovat. Od rána byli od Afrodite zatáhnutí do příprav Silvestra. Což znamenalo jednohubky, chlebíčky, talíře pro všechny a ozdoby. Persis litovala toho že se dobrovolně nabídla jako pomocník aby Will nemusel. „Lituji všech svých životních rozhodnutí“ utrousí Rachel a Persis s ní musí souhlasit. Afrodite se navíc rozhodla že na dnešek bude absolutně perfektní připravit karaoke což mnohé z nich děsilo. Ale po tom jak dobře dopadli Vánoce si mysleli že je Silvestr taky dobrý nápad. Nebylo. Byl tu sázkový font o tom že Camille někoho do půlnoci zapálí.

Na dveře velkého sálu se ozvalo zaklepání a Hermes vstoupil. „Dite nevadí ti že si vypůjčím Persis?“ ptá se Hermes. „Ne jenom ať jde“ Dite se na bohyni usměje. Persis se zvedne ze země kde připravovala ozdoby a jde za Hermesem pryč ze sálu. „Prosím řekni mi že mi táta neposílá další rybu“ žádá Persis a Hermes se uchechtne. „Ne, neposílá, tentokrát je to něco o čem si myslím že by jsi opravdu chtěla“ vysvětluje Hermes a Persis se na něj zmateně dívá. „Myslím že ti to jen dám slova netřeba“ Hermes jí předá dopis a odejde. Persis se zastaví srdce. Rychle obálku otevře a začne číst.

Drahá Persis,

Nevím jako co tě tento dopis najde, ani nevím jestli jsi vůbec ještě v pořádku, ale ten pán co přijde pro dopis říkal že jsi v pořádku. Chci abys věděla že tě neviním za to že je naše maminka pryč. Vím že nás obě dvě milovala víc než cokoliv jiného na světě a vím že obětovala svůj život pro to aby tě zachránila, ale to mámy mají dělat. Když někoho miluješ víc než svůj život pak pro tebe není problém svůj život obětovat. Máma bude navždy naživu v mých vzpomínkách a v mém srdci. Vím že na tebe můj táta kvůli tomu zanevřel ale chci abys věděla že nejsem jako on že to tak necítím. Chci abys věděla že mi chybíš a že tě moc miluji, a doufám že se jednou znovu uvidíme. Do té doby na mě prosím nezapomeň, protože já nezapomenu na tebe a navždy si tě budu nosit v srdci stejně tak jako moji maminku.

S láskou tvoje mladší sestra Estelle.

P.S: Ten pán co přijde pro dopis říkal že jsi mě pojmenovala na počest tvému už zesnulému kmotrovi hvězda. Doufám že tě najdu v té nejzářivější hvězdě na obloze, psí hvězdě.

Persis upustí dopis na zem a sesune se podél stěny, slzy jí stékají po tvářích a ona si rukou obejme kolena. „Persis?“ Hailey vyjde ze sálu kde pomáhala Dite a sleduje jí. „Jsi v pořádku?“ ptá se a klekne si k Persis na zem. „Myslím… Myslím že ano“ dostane ze sebe Persis. „Jsi si jistá?“ Hailey se jí opatrně ptá. „Estelle mi napsala dopis“ vysvětlí Persis a znovu vezme papír do ruky. „Takže ano, myslím že jsem v pořádku“ připustí tiše Persis a přitiskne si dopis k hrudi. „Dobře“ Hailey přikývne a pevně svou kamarádku obejme, protože ví že to teď Persis potřebuje.

Když nastane noc, Persis už je v pořádku, dopis má schovaný ve svém nočním stolku, a už se dostala ze svého emocionálního zhroucení. Právě teď drží v ruce sklenici vína, protože bez alkoholu tuhle noc nikdo z nich nezvládne, obzvlášť když se jako první do zpěvu přihlásil Chris který umí zpívat asi jako slepice zkřížená s banshee. „Může ho někdo klepnout něčím do hlavy a omráčit aby přestal zpívat?“ ptá se Clarisse. „To většinou děláš ty“ brání se Thalia. „Ale on je můj manžel“ vyhrkne Clarisse. „A to je můj problém proč? Ty jsi si ho vzala“ Thalia si vezme druhou sklenici vína.

„Všichni se tu zabijeme“ utrousí Apollo a kroutí hlavou. „To ti došlo až teď? Mě to došlo už když jsme sem přišli a Zeus se pokusil zabít Poseidona za havajskou košili“ pronese Tartarus a podívá se na Apolla. „Navíc osudy sedí nahoře na zábradlí a krmí se popcornem, to je většinou špatná zpráva“ Tartar ukáže směrem ke schodišti kde sedí trojice osudů s pusou plnou popcornu. Oba dva je ale přeruší kovový náraz a všichni se otočí. Clarisse zrovna praštila Chrise pánví po hlavě a ten se sesunul k zemi. „Teď by prosím mohli jít zpívat někdo kdo to umí?“ žádá Clarisse, nakonec se ke karaoke dostane Elena.

I'm five years old
It's getting cold
I've got my big coat on

I hear your laugh
And look up smiling at you
I run and run
Past the pumpkin patch
And the tractor rides
Look now, the sky is gold
I hug your legs
And fall asleep on the way home

I don't know why all the trees change in the fall
But I know you're not scared of anything at all
Don't know if Snow White's house is near or far away
But I know I had the best day with you today

I'm thirteen now
And don't know how
My friends could be so mean
I come home crying
And you hold me tight
And grab the keys

And we drive and drive
Until we found a town far enough away
And we talk and window shop
'Till I forgotten all their names

I don't know who I'm gonna talk to now at school
But I know I'm laughing
On the car ride home with you
Don't know how long it's gonna take to feel okay
But I know I had the best day with you today

I have an excellent father
His strength is making me stronger
God smiles on my little brother
Inside and out he's better than I am
I grew up in a pretty house
And I had space to run and I
had the best days with you

There is a video I found
From back when I was three
You set up a paint set in the kitchen
And you're talking to me
It's the age of princesses and pirate ships
And the seven dwarfs
And Daddy's smart
And you're the prettiest lady in the whole wide world

And now I know why the all the trees change in the fall
I know you were on my side
Even when I was wrong
And I love you for giving me your eyes
Staying back and watching me shine and

I didn't know if you knew
So I'm taking this chance to say
That I had the best day with you today

Když Elena dozpívá posadí se zpátky vedle Apolla. „Dobře kdo teď?“ ptá se Aphrodite která si to očividne užívá. „Hailey ona umí zpívat“ Kiara na ni práskne a vyplázne na ní jazyk. Hailey zaúpí ale ví že když nepůjde dobrovolně Aphrodite ji donutí násilím takže se zvedne.

Even if we can't find heaven, heaven, heaven, heaven
Hands put your empty hands in mine
And scars show me all the scars you hide
And hey, if your wings are broken
Please take mine 'til yours can open too
'Cause I'm gonna stand by you

Oh, tears make kaleidoscopes in your eyes
And hurt, I know you're hurting but so am I
And love, if your wings are broken
Borrow mine so yours can open too

'Cause I'm gonna stand by you
Even if we're breaking down
We can find a way to break through
Even if we can't find heaven
I'll walk through hell with you
Love, you're not alone
'Cause I'm gonna stand by you

Even if we can't find heaven
I'm gonna stand by you
Even if we can't find heaven
I'll walk through hell with you
Love, you're not alone
'Cause I'm gonna stand by you

Yeah, you're all I never knew I needed
And the heart, sometimes it's unclear why it's beating
And love, if your wings are broken
We can brave through those emotions too
'Cause I'm gonna stand by you

And oh, truth I guess truth is what you believe in
And faith, I think faith is having a reason
And I know, know love, if your wings are broken
Borrow mine so yours can open too

'Cause I'm gonna stand by you
Even if we're breaking down
We can find a way to break through
Even if we can't find heaven
I'll walk through hell with you
Love, you're not alone
'Cause I'm gonna stand by you

Even if we can't find heaven
I'm gonna stand by you
Even if we can't find heaven
I'll walk through hell with you
Love, you're not alone
'Cause I'm gonna stand by you

I'll be your eyes 'til yours can shine
And I'll be your arms I'll be your steady satellite
And when you can't rise
Well, I'll crawl with you on hands and knees 'cause I

I'm gonna stand by you
Even if we're breaking down (Hey)
We can find a way to break through (Come on)
Even if we can't find heaven
I'll walk through hell with you
Love, you're not alone
'Cause I'm gonna stand by you

Even if we can't find heaven (Hey)
I'm gonna stand by you
Even if we can't find heaven
I'll walk through hell with you
Love you're not alone
'Cause I'm gonna stand by you
Love you're not alone
Oh, I'm gonna stand by you

Even if we can't find heaven, heaven, heaven, heaven
I'm gonna stand by you

Když Hailey skončí Tartarus zaúpí protože víc než dost dobře ví že to je o něm a že mu to bude Hailey předhazovat do konce jejich nesmrtelných životů. „Dobře půjdu jako další“ rozhodne se Luke a všichni se na něj podívají.

You were the light for me to find my truth
I just wanna say, thank you

Leaving to find my soul, told her I had to go
And I know it ain't pretty when our hearts get broke
Too young to feel this old, watching us both turn cold
Oh, I know it ain't pretty when two hearts get broke
Yeah, I know it ain't pretty when two hearts get broke

I hope someday we'll sit down together
And laugh with each other 'bout these days, these days
All our troubles, we'll lay to rest, and
We'll wish we could come back to these days, these days

Oh-oh, I know, I know
Oh, I know, I know
Oh-oh, I know, I know
These days, these days

Oh-oh, I know, I know
Oh, I know, I know
Oh-oh, I know, I know
These days, these days

Three years of ups and downs, nothing to show for it now
And I know it ain't pretty when the fire burns out
Calling me when I'm drunk remind me of what I've done
And I know it ain't pretty when you're trying to move on, yeah

I hope someday we'll sit down together
And laugh with each other 'bout these days, these days
All our troubles, we'll lay to rest, and
We'll wish we could come back to these days, these days

Oh-oh, I know, I know
Oh, I know, I know
Oh-oh, I know, I know
These days, these days

Oh-oh, I know, I know
Oh, I know, I know
Oh-oh, I know, I know
To these days, these days, oh

Cigarettes in the ashtray
Reminiscing on those past days
I thought you'd end up with my last name
But that changed

And I travelled around the world, think where you living at now?
I heard you moved to Austin, got a new apartment and settled down
And every once in a while I start texting
Write a paragraph, but then I delete the message

Think 'bout you like a past time
I could cry you a river, get you baptised or
I wasn't ready to act right
Used to always think I'd get you back, right?

They say that things fall apart (yeah)
We were gonna move to Brooklyn, you were gonna study art
Love is just a tool to remind us who we are
And that we are not alone when we're walking in the dark

I hope someday we'll sit down together
And laugh with each other 'bout these days, these days
All our troubles, we'll lay to rest, and
We'll wish we could come back to these days, these days

We'll wish we could come back to these days, these days (these days)

Persis a Kiara se na Luka dívají, ví že zpíval o nich dvou a o tom všem co se stalo. „A co Persis?“ Aphrodite se na mladší bohyni potutelně usměje. „Pro osudy ne“ zaúpí Persis. „Pro osudy ano!“ vykřikne trojice osudů a Persis na ně zvedne prostředníček ale nakonec se zvedne.

When the days are cold
And the cards all fold
And the saints we see are all made of gold
When your dreams all fail
And the ones we hail
Are the worst of all, and the blood's run stale

I wanna hide the truth
I wanna shelter you
But with the beast inside
There's nowhere we can hide
No matter what we breed
We still are made of greed
This is my kingdom come
This is my kingdom come

When you feel my heat, look into my eyes
It's where my demons hide
It's where my demons hide
Don't get too close, it's dark inside
It's where my demons hide
It's where my demons hide

At the curtain's call
It's the last of all
When the lights fade out, all the sinners crawl
So they dug your grave
And the masquerade
Will come calling out at the mess you've made

Don't wanna let you down
But I am hell-bound
Though this is all for you
Don't wanna hide the truth
No matter what we breed
We still are made of greed
This is my kingdom come
This is my kingdom come

When you feel my heat, look into my eyes
It's where my demons hide
It's where my demons hide
Don't get too close, it's dark inside
It's where my demons hide
It's where my demons hide

They say it's what you make
I say it's up to fate
It's woven in my soul
I need to let you go
Your eyes, they shine so bright
I wanna save that light
I can't escape this now
Unless you show me how

When you feel my heat, look into my eyes
It's where my demons hide
It's where my demons hide
Don't get too close, it's dark inside
It's where my demons hide
It's where my demons hide

Tím Persis skončí a sedne si zpátky. „Už nikdy v životě“ utrousí Persis a schová si hlavu do Zeusova ramene. Zeus se zasměje a obejme jí okolo ramen. „No dobře tak aby se v tom Persis necítila sama jdu já“ oznámí Kate a Persis k ní zvedne pohled, ví že Kate umí zpívat ale taky ví že se hodně stydí.

Every hour, every aching moment, oh
We are bound, bound for asphodel, woah
Hand in hand, pull me through the river, I
Mouth to mouth like we're lung-to-lung

Is it a little too much
Breathin' the air from your lungs?
Is it a little bit much
Under the weight of this love?

But I, I, I
I wanna breathe your every breath
Be the truth and be the myth
Through the days and through the nights
Through the bitter life, oh, I
'Cause you're my life and you're my death
You score the music in my head
Through the days and through the nights
Through the bitter life, oh

Through the fires and the wildest moments, oh-woah
I'll be wrapped up in thoughts of you, uh

Is it a little bit rough
Under the weight of this love?
Is it a little too much
Breathin' the air from your lungs?

But I, I, I
I wanna breathe your every breath
Be the truth and be the myth
Through the days and through the nights
Through the bitter life, oh, I
'Cause you're my life and you're my death
You score the music in my head
Through the days and through the nights
Through the bitter life, oh

Ooh-ooh-ooh, ooh-ooh-ooh
Ooh-ooh-ooh, ooh
Ooh-ooh-ooh (oh), ooh-ooh-ooh (oh)
Ooh-ooh-ooh, ooh (oh-woah)

I, I, I
I wanna breathe your every breath
Be the truth and be the myth
Through the days and through the nights
Through the bitter life, oh, I

I wanna breathe your every breath
Be the truth and be the myth
Through the days and through the nights
Through the bitter life, oh, I
'Cause you're my life and you're my death
You score the music in my head
Through the days and through the nights
Through the bitter life, oh

Když Kate dozpívá co nejrychleji se vrátí zpátky k Hádesovi který jí políbí na spánky. „Dobře jsem na řadě“ souhlasí Rose, ale taky souhlasí s tím že by měla jít poslední, už bylo dost ztrapňování.

A million thoughts in my head
Should I let my heart keep listening?
Cause up 'til now I've walked the line
Nothing lost but something missing

I can't decide what's wrong, what's right
Which way should I go?

If only I knew what my heart was telling me
Don't know what I'm feeling, is this just a dream?
Ah-oh, yeah
If only I could read the signs in front of me
I could find the way to who I'm meant to be
Oh-oh, if only
If only
If only

Every step, every word
With every hour I am falling in
To something new, something brave
To someone I, I have never been

I can't decide what's wrong, what's right
Which way should I go?

If only I knew what my heart was telling me
Don't know what I'm feeling, is this just a dream?
Oh-oh, yeah
If only I could read the signs in front of me
I could find the way to who I'm meant to be
Oh-oh, if only
Yeah

Am I crazy?
Maybe we could happen, yeah
Will you still be with me when the magic's all run out?

If only I knew what my heart was telling me
Don't know what I'm feeling, is this just a dream?
Oh-oh

If only I could read the signs in front of me
I could find the way to who I'm meant to be
Oh-oh

If only, yeah
If only, yeah
If only, yeah
If only, if only
If only

Rose dozpívá a sedne si vedle Arese. „Dobře co kdybychom zazpívali něco všichni společně?“ nabídne Aphrodite aby udělala kompromis a všichni si vymění pohledy. „Dobře“ souhlasí a Aphrodite se širokým úsměvem ve tváři pustí hudbu. Persis je docela šokovaná protože tu hudbu zná, kdysi jí složili s táborem polokrevných před válkou s Titány a Kronosem, zpívali jí u táboráku jako bojovou píseň.

We'll pick our battles 'cause we know we're gonna win the war (win the war)
We're not rattled 'cause we shattered all of this before (this before)
Steadier than steel 'cause we're ready with a shield and sword (shield and sword)
Back on the saddle 'cause we've gathered all our strength for more (strength for more)

And we won't bow, we won't break
No, we're not afraid to do whatever it takes
We'll never bow, we'll never break

'Cause we are warriors, we'll fight for our lives
Like soldiers all through the night
And we won't give up, we will survive, we are warriors
And we're stronger, that's why we're alive
We will conquer, time after time
We'll never falter, we will survive, we are warriors

Whoa, whoa, whoa, whoa
Whoa, whoa, whoa, whoa
Whoa, whoa, whoa, whoa
We are warriors

Like vikings, we'll be fighting through the day and night (day and night, ah-oh)
We'll be marching through the darkness 'til the morning lights (morning lights)
Even when it's harder, like the armor, you will see us shine (see us shine)
No, we won't stop and we won't drop until the victory's ours (oh)

No, we won't bow, we won't break
No, we're not afraid to do whatever it takes
We'll never bow, we'll never break

'Cause we are warriors, we'll fight for our lives
Like soldiers all through the night
And we won't give up, we will survive, we are warriors
And we're stronger, that's why we're alive
We will conquer, time after time
We'll never falter, we will survive, we are warriors (oh)

Oh, you can't shoot us down
You can't stop us now
We got a whole damn army
Oh, you can't break us down
You can't take us out
This'll be behind us

We are warriors, we'll fight for our lives
Like soldiers all through the night
And we won't give up, we will survive, we are warriors
And we're stronger, that's why we're alive (we are stronger)
We will conquer, time after time (we will conquer)
We'll never falter, we will survive (never falter)
We are warriors (we are warriors)

Whoa, whoa, whoa
We are warriors
Whoa, whoa, whoa
We are warriors

I přes to že Afrodite řekla že budou zpívat všichni bojovou píseň nakonec zpívají jen bývalí polobohové společně. Kiara si setře slzy z očí, pamatuje si jak tu písničku zpívali poprvé po konci proroctví. Zpívali ji na pohřbu pro Grovera, Chirona, Beckendorfa, Sileny dokonce i na tom Lukově. Nikdo z nich si nakonec nevšimne kdy odbije půlnoc. Aniž by to tušili Aphrodite místo oslavy Silvestra uspořádala oslavu jich všech, oslavu těch které milovali a které ztratili, oslavu toho všeho co si museli prožít před tím než se mohli dostat až sem.

Persis celou noc přemýšlela, vracela se ve vzpomínkách zpátky ke všemu co se stalo a zjistila že už to není pravda. To co před více než rokem řekla Chaosovi když s Phanesem vybledli už nebyla pravda. A ona za to byla vděčná rodině kterou tu dostala. Takže když se dostala zpátky do koupelny ve své ložnici a podívala se na sebe do zrcadla věděla že už se nebojí toho žít dál bez nich. Persis tiše otevřela šuplík skříňky u zrcadla a tiše vytáhla předmět který tam byl schovaný aby se poprvé od rána beze strachu podívala… Byl pozitivní.

I am so sorry it took sooo long and that the chapter is soo late. I had the biggest ass writer blok with this chapter. I was sitting writing this chapter more than month and i am still not sure if it is the way i would like, but it is already 1th of 2025 so i had to publish. Next chapter will be sooner because it is really simpler than christmas chapter but i still hope you will like this chapter <3

Chapter Text

„Dobře tentokrát budu číst já“ nabídne se Tartarus a vezme si knihu do rukou. „Zažiju nejhorší rodinnou sešlost vůbec…“ Tartarus se odmlčí a podívá se přímo na Persis. „Na mou obranu to byla tak trochu pravda“ oznámí žena a Tartarus nad ní obrátí oči v sloup. „Na druhou stranu to nebyla úplně tak špatná sešlost, potkali jsme i ji“ oznámí na obranu Kiara. „Ano ale vzhledem ke stavu ve kterém byla, to pořád nebyla ta nejlepší rodinná sešlost“ Camille pokroutí hlavou když si vzpomene na stav dívky. „Tak jdeme na to“ Tartarus si povzdechne a začne číst.

Annabeth se nabídla, že všechno půjde prozkoumat sama, protože ona a Kiara měly čepici neviditelnosti, ale přesvědčila jsem ji, že by to bylo nebezpečné. Buď půjdeme všichni společně, nebo nikdo. „Nikdo!“ vybral si Tyson. „Prosím!“ Ale nakonec šel taky a nervózně si kousal obrovské nehty. Zastavili jsme se v naší kajutě a vzali si věci. Vycházeli jsme z toho, že ať se stane cokoli, další noc už na palubě té výletní lodi oživlých mrtvol nezůstaneme, i kdyby pořádali to milionové bingo. Ujistil jsem se, že mám Riptide v kapse a že vitaminy a termoska od Herma leží nahoře v mém vaku.

Ani já, Kiara nebo Camille jsme nechtěli aby Tyson nesl všechno ale nedal si to vymluvit, a Annabeth nám řekla abychom se na to vykašlali, kvůli čemu jsme se dostali do hádky, ale stejně jsme nevyhráli. Tyson dokázal nést tři plné vaky přes rameno tak lehce jako já batůžek na zádech. Kradli jsme se chodbami a podle směrovek na pláncích jsme mířili do hlavního salonu. Kiara které jsem věřila víc než Annabeth v neviditelné čepici zkoumala cestu. Jakmile se někdo někde objevil, schovali jsme se, ale většina lidí, které jsme viděli, byli jen ti mrtvolní cestující se skelnýma očima.

„Proč se vy musíte vždycky začít hádat?“ Rose si povzdechne nad svými kamarádkami. „Čas od času je to nutnost, a jindy nás to prostě a jednoduše baví“ Kiara pokrčí se smíchem rameny. „No když jsi mě přetáhla batohem po hlavě to mě rozhodně nebavilo“ utrousí Persis a mne si hlavu. „Persis miluji tě ale byli jsme na výpravě a bodnout Annabet vidličkou do oka by nám nepomohlo“ utrousí Kiara a Persis se na ni usměje jako andílek. „Co přesně je tvoje dohoda s vidličkami?“ nechápe Ares. „Vypadají jako trojzubec“ odpoví za ní Poseidon. „A lžičkou by to do oka tolik nebolelo“ dodává rychle Persis.

Když jsme vyšli po schodech na palubu třináct, kde měl být hlavní salon, zasyčela Kiara „Schovejte se!“ a postrčila nás do komory na zásoby. Slyšel jsem, že po chodbě jdou dva lidé. „Viděl jsi toho etiopského drakona v nákladovém prostoru?“ zeptal se jeden z nich. Druhý se zasmál. „Jo, je strašlivý.“ Kiara byla pořád neviditelná, ale tvrdě mi stiskla ruku. Měla jsem pocit, že hlas toho druhého kluka bych měla taky znát. Když jsem se podívala na Camille viděla jsem zděšení v jejích očích když jeden z hlasů poznávala. „To není možné“ vydechne tiše Camille a já jí zmateně sleduji.

„Slyšel jsem, že sem dostanou další dva,“ řekl známý hlas. „Takové tempo, člověče – to je síla!“ Hlasy utichly, jak se vzdalovaly chodbou. „To byl Chris Rodriguez!“ Kiara si sundala čepici a když jsem to slyšela moje srdce vynechalo úder. Tomu jsem nemohla uvěřit, že by tu Chris byl, a že by tu byl dobrovolně. Vzpomínala jsem si na Chrise. Já, on a Luke jsme se přátelili, vyrobil pro mě náramek přátelství a když nás Luke zradil hodně mi pomáhal. Trénoval se mnou, nechal mě se zhroutit, dokonce mě navštěvoval doma a hodiny jsme spolu mluvili. „A ten druhý?“ ptá se Annabeth a podívá na Camille.

„Je mi to líto“ vydechne Chris a podívá se na Persis. „Už jsem ti odpustila Chrisi, vím že nic z našeho přátelství nebyla lež, je to v pořádku, už je to tolik let, a už se na tebe vůbec nezlobím…“ Persis se odmlčí. „Myslím že jsem se na tebe ve skutečnosti nikdy nezlobila. Bolelo to, ale byl jsi jeden z mých nejlepších přátel a nedokázala bych tě nenávidět, ani tebe, ani Luka“ Persis se na něj lehce usměje a Clarisse svého manžela tiše chytne za ruku aby ho podpořila. „Nikdo z nás vás nikdy nenáviděli“ ujistí je Kate a lehce se na ně usměje. Persis je všechny pozorně sleduje.

Po tom všem co zažili by si člověk myslel že mezi sebou budou mít spoustu trhlin, ale opak byl pravdou, po tom všem byli pevnější než kdy dřív. Kronos jejich přátelství, jejich rodinu nikdy nedokázal zlomit ničím co udělal, nikdo ani Kronos by mezi nimi nedokázal vytvořit dost velkou a hlubokou propast na to aby jeden za druhého přestali bojovat. Hádala že to dělala rodina. Nikdy se k členovi rodiny neotočili zády i když on k nim ano. „Dobře budeme pokračovat ještě nás toho čeká hodně“ pronese Eros a kývne na Tartaruse který přikývne a začne znovu číst z knížky.

„Logan, on je od Arese ale před dlouhou dobou opustil tábor. Navštěvuje jenom občas“ Camille se odmlčí a všichni jí zmateně sledujeme. „Je to můj přítel… Snoubenec, žijeme spolu“ překvapeně se na ni podívám a v jejích očích jsou slzy. „Cam“ oslovím jí a ona si setře slzy. „To že jsou tu další polokrevní není dobré“ Kiara tiše zavrtí hlavou a jde vidět že jí to dělá starosti. Annabeth je ale na jiné úrovni. „Žiješ s ním a nevíš co je to za člověka?!“ vykřikne na Camille která sebou cukne. „Kiara s vámi žije! Mohl jí zkazit! Jsi kráva?!“ popadnu Annabeth za lem její bundy a postavím se mezi ní a Camille.

„Zabiju ji“ rozhodne se Triton. „Ne!“ vyhrkne Cam a popadne ho za paži. „Nikdo nebude nikoho zabíjet, mám pocit že to jsme už definovali“ oznámí Cam a Triton si zklamaně povzdechne. „Myslím že to jsi hypokrit“ pronese Athena a podívá se na svou dceru. Tartarus musí souhlasit. „Díváš se na Camille a ptáš se jí jak to na Loganovi nemohla poznat Ale hned v další větě se tě Persis ptá proč ty jsi to nepoznala na Lukovi a já s tou otázkou souhlasím“ Tartarus podpoří Athenu. „S tou otázkou také souhlasím. Proč vyčítáš Camille něco co ty jsi sama nepoznala?“ ptá se Athena a sleduje svou dceru.

„A proč jsi ty nepoznala co je Luke za člověka Annabeth?“ odseknu jí. „Nechovej se jakoby jsi nad Cam měla nějakou morální převahu ne po minulém létě“ Kiara se rozhodla mě i Cam podpořit. „Holky to je jedno, teď musíme jít“ rozhodne Camille.  Postupovali jsme dál chodbou. Už jsem nepotřebovala plánky, abych věděla, že se blížím k Lukovi. Vycítila jsem něco chladného a nepříjemného – přítomnost zla. „Persis“ Kiara se najednou zastavila. „Koukej.“ Stála před skleněnou stěnou a dívala se do mnohopatrového prostoru, který se táhl středem lodi.

Dole byla promenáda – nákupní centrum plné obchůdků – ale Kiara se soustředila na něco jiného. Před obchodem se sladkostmi se shromáždila skupina nestvůr, tucet obrů Laistrygonů, podobných těm, kteří mě napadli míči na vybíjenou, dva pekelní psi a pár ještě divnějších tvorů, žen s lidskou podobou, ale se dvěma hadími ocasy místo nohou. „Skytské drakény,“ zašeptala Kiara. „Dračí ženy.“ Nestvůry udělaly polokruh kolem mladého muže v řeckém brnění, který sekal do slámového panáka. V krku se mi udělal knedlík, když mi došlo, že ten panák je oblečený do oranžového trička Tábora polokrevných.

Zatímco jsme té scéně přihlíželi, ten chlapík v brnění propíchl panákovi břicho a rozpáral ho až nahoru. Sláma létala všude kolem. Nestvůry jásaly a řvaly. Kiara odstoupila od okna. Tvář měla bílou jako křída. „Pojďme,“ řekla jsem jí a snažila se mluvit kurážněji, než mi bylo. „Čím dřív najdeme Luka, tím líp.“ Na konci chodby byly dvojité dubové dveře, které vypadaly, že musí vést na nějaké důležité místo. Když jsme se přiblížili na deset metrů, Tyson se zarazil. „Hlasy uvnitř.“ „Ty slyšíš tak daleko?“ zeptala jsem se. Tyson zavřel oko, jako by se napjatě soustředil.

Pak se mu proměnil hlas, podobal se Lukovu chraplavému: „– tu věštbu sami. Ti blázni z toho budou pořádně vedle.“ Než jsem stačil zareagovat, Tysonův hlas se zase proměnil, byl hlubší a drsnější, jako hlas toho kluka, kterého jsme slyšeli mluvit s Lukem před jídelnou. „Vážně si myslíš, že ten starý koňák je nadobro pryč?“ Cam sebou trhne. „To je Logan“ vydechne tiše. Tyson se zasmál Lukovým smíchem. „Nemůžou mu věřit, s těmi kostlivci, co má ve skříni. Otrávení stromu byla poslední kapka.“ Annabeth se zachvěla. „Nech toho, Tysone! Jak to děláš? Je to hrozné.“

Tyson otevřel oko a vypadal popleteně. „Jenom poslouchám.“ „Pokračuj prosím“ pobídla jsem ho. „Co ještě říkají?“ Tyson znovu zavřel oko. Zasyčel hlasem Logana. „Ticho!“ Pak následoval Lukův hlas, šeptal: „Jsi si jistý?“ „Ano,“ prohlásil Tyson chraplavě. „Hned venku.“ Prudce jsem se otočila na holky a Tysona. „Utíkejte!“ vykřikla jsem. Camille popadla Kiaru a Tysona prudce za ruku a společně jsme běželi pryč ode dveří, nebo jsme se o to pokoušeli. To už se ale dveře luxusního salonu rozrazily a stál tam Luke, vedle muže který byl asi Logan, oba obklopení dvěma chlupatými obry vyzbrojenými oštěpy.

Jejich bronzové hroty nám mířily přímo na hruď. „No páni,“ promluvil Luke se zvráceným úsměvem. „Jestlipak to nejsou moji dva oblíbení příbuzní! Pojďte dál.“ Salon byl krásný a zároveň hrůzný. Ta krásná část: veliká okna podél zadní stěny s výhledem na záď lodi. Zelené moře a modré nebe, táhnoucí se až k obzoru. Na zemi perský koberec. Střed pokoje zaujímaly dvě plyšové pohovky, v rohu stála postel s nebesy a ve druhém mahagonový jídelní stůl. Byl naložený jídlem – krabicemi s pizzou, lahvemi coly a hromadami sendvičů s hovězím masem na stříbrném tácu.

Ta hrozná část: na sametovém stupínku vzadu v pokoji ležela tří metrová zlatá rakev. Sarkofág s vyřezávanými scénami ze starého Řecka, města v plamenech, hrdinové, umírající strašlivou smrtí. I když se okny linulo dovnitř sluneční teplo, vládl v místnosti chlad kvůli té rakvi. A hned vedle rakve byla spoutaná dívka s tmavě hnědými vlasy, kterou když Camille vidí vytřeští oči. „No,“ řekl Luke a pyšně rozpřáhl ruce. „Je to tu hezčí než ve srubu jedenáct, co?“ Od loňského léta se změnil. Místo bermud a trička měl na sobě propínací košili, khaki kalhoty a kožené mokasíny.

„Hailey to je Hailey“ pronese Camille a podívá se na Tartaruse který si povzdechne. Opravdu nechce číst o tom jak špatně na tom jeho žena v té době byla ale hádal že bude muset. „No naštěstí jsme jí zachránili a přivedli jsme jí domů“ Kiara se pokouší Tartaruse alespoň trochu uklidnit. „Jo s horou traumat které si nesla od Kronose“ utrousí Elena a Persis po ní hodí jednu z knížek. „Což mě přivádí co Hailey dělá teď?“ Kate se podívá na osudy. „Před malou chvílí se pokusila zapálit místnost ve které je ale to se jí moc nepovedlo“ připustí Anthropos.

„Nejsi náhodou dcera Hephaestuse ty?“ Apollo se podívá na Camille. „Ano ale myslím že už jsme slyšeli že když chtějí tak se z kohokoliv z nich může stát žhář a Hailey k tomu měla vždycky hodně blízko možná protože je trochu psychicky nevyrovnaná“ připustí Camille. „A taky protože je tak trochu těhotná a zapálila Tartaruse jenom protože dýchal moc nahlas“ dodává Persis. „Mohla by jsi mi to přestat připomínat?“ utrousí Tartarus. „Víte že se vás pokusí zapálit hned jak jí dovedete že ano?“ Adhara se podívá na osudy. „Už teď litujeme všech našich životních voleb“ ujistí ji osudy.

Světlé vlasy, odjakživa rozcuchané, měl teď zastřižené nakrátko. Vypadal jako ďábelský manekýn, který předvádí, co letos nosí elegantní vysokoškolští grázlíci na Harvardu. Pořád měl pod okem jizvu – zubatou bílou linku po boji s drakem. A o pohovku měl opřený meč jménem Ostouzeč. Zvláštně se leskl se svou čepelí napůl z ocele, napůl z božského bronzu, která dokázala zabíjet smrtelníky i nestvůry. „Sednout,“ nařídil nám. Mávl rukou a do středu místnosti přilétly tři židle od jídelního stolu. Nikdo z nás si nesedl. Lukovi velcí kumpáni na nás pořád mířili oštěpy.

Vypadali jako dvojčata, ale nebyli to lidé. Měřili asi tak dva a půl metru, to za prvé, a byli jenom v džínách, nejspíš proto, že měli obrovskou hruď porostlou hustými hnědými chlupy. Místo nehtů jim rostly pařáty, místo nohou tlapy. Nosy měli jako čenichy a zuby špičaté jako psi. „Zapomínám na dobré vychování,“ prohlásil Luke klidně. „Tohle jsou mí asistenti, Agrios a Oreios. Možná jste o nich už slyšeli.“ Neřekla jsem nic. „Ach ano a tohle je Logan“ Luke mávne k muži od kterého Cam odvrátí pohled. „Každopádně znáte příběh Agria a Oreia? Ne?“ ptá se Luke.

„Jejich matka… no, je to vážně smutné. Afrodita nařídila mladé ženě, aby se zamilovala. Ta ale nechtěla a běžela k Artemis pro pomoc. Artemis z ní udělala jednu ze svých panenských lovkyň. Afrodita se za neposlušnost pomstila. Začarovala tu mladou ženu, aby se zamilovala do medvěda. Když to Artemis zjistila, tu dívku si zhnusila a zřekla se jí. To je pro bohy typické, co říkáte? Bojují mezi sebou a chudáci lidi v těch tahanicích uvíznou. Dvojčata té dívky, tady Agrios a Oreios, Olymp zrovna nemilují. Ale polokrevné mají docela rádi.“ „Na oběd,“ zavrčel Agrios.

„Hehe! Hehe!“ Jeho bratr Oreios se rozesmál a olízl si pysky lemované srstí. Smál se pořád dál, jako by měl astmatický záchvat, až se do něj Luke i Agrios zabodli pohledem. „Zavři hubu, idiote!“ zavrčel Agrios. „Běž se potrestat!“ Oreios zafňukal. Dovlekl se do rohu pokoje, zhroutil se na stoličku a praštil čelem o jídelní stůl, až stříbrné tácy zarachotily. Luke dělal, jako by to bylo úplně normální. Udělal si pohodlí na pohovce a opřel si nohy o kávový stolek. „No, Persis, dlouho jsme se neviděli“ Luke se usměje a v očích má něco jako nostalgii. „Chyběli mi naše rozhovory.

Jak se má máma? Co ve škole?“ „Tys otrávil Thaliin strom.“ Vydechnu. Luke si povzdechl. „Přímo k věci, co? Dobře, jistěže jsem ten strom otrávil. No a?“ „Jaks to mohl udělat?“ Annabeth mluvila tak vztekle, až mi připadalo, že vybuchne. „Je to moje sestřenice Luku, jak jsi mohl?“ ptám se. „Sestřenice?! Neznáš jí Persis! Znáš mě!“ vykřikl Luke a v očích měl smutek který mi lámal srdce. „Thalia ti zachránila život! Nám oběma! Jaks mohl pošpinit její –“ „Já jsem ji nepošpinil!“ vyštěkl Luke. „Pošpinili ji bohové, Annabeth! Kdyby byla Thalia naživu, stála by na mé straně.“

„Ale ona už mě znala, byla jsem v jejích snech, mluvila s mým zjevem, znala mě“ pronese Thalia. „A moje loajalita už jí dávno patřila“ připustí Persis a lehce se na Thaliu usměje. „A moje loajalita patří tobě“ souhlasí Thalia a usměje se na ni. „A nikdy by jsi nestála na mé straně“ připustí Luke a nechá se od Thalii obejmout okolo ramen. „Už nějakou dobu by sis vybrala Persis, a já to vím“ ujistí ji Luke a Thalia na něj kývne. „Dobře přestaňte tohle je už dávno za námi, tohle už nikdy nemusíme znovu řešit“ ujistí je Persis a Luke se na ni podívá. Luke ví že mu už odpustila ale ví že jí pořád něco z toho trápí.

„Lháři!“ „Kdybys věděla, co se blíží, pochopila bys –“ „Já chápu jedině to, že chceš zničit tábor!“ zaječela. „Jsi zrůda!“ Luke zavrtěl hlavou. „Bohové tě zaslepili. Nedokážeš si představit svět bez nich, Annabeth? K čemu je ta stará historie, kterou studuješ? Tři tisíce let přítěže! Západ je prohnilý skrz naskrz! Musí být zničen. Připoj se ke mně! Začneme se světem nanovo“ vysvětluje Luke. „Věřili jsme ti. Byl jsi pro nás všechno…“ vydechne tiše Kiara a Luke se na ni podíval. „Já tě znám, Kiki. Zasloužíš si něco lepšího, než se tahat po nějaké beznadějné výpravě na záchranu tábora.

Nestvůry obsadí Vrch polokrevných do měsíce. Ti hrdinové, co přežijí, nebudou mít jinou šanci než se k nám přidat, nebo se nechat štvát a vyvraždit. Vážně chceš být v týmu, který prohraje… s takovouhle společností?“ Luke ukázal na Tysona. „Hej! To je můj bratr!“ vykřiknu a Luke se na mě podívá. „Omlouvám se“ připustí Luke a já na těžko polknu. „Vím všechno Persis. I o tvém plánu najít rouno. Počkat, jak byly ty souřadnice… 30, 31, 75, 12? Vidíš, pořád mám v táboře kamarády a ti mě udržují v obraze.“ Oznámí Luke. „Chris“ připustím a cítím jak mi po tvářích stékají slzy.

„Myslel to vážně Persis, to přátelství které máte, nikdy to nebyl útok proti tobě“ namítne Luke, dotkne se mé tváře a setře mi slzy. „Přestaň Luku“ utrousí Logan a Luke se na něj zmateně podívá. „Pořád ti na nich moc záleží“ utrousí Logan. „Kolik urážek od svého otce sneseš, Persis? Myslíš, že je ti vděčný? Myslíš, že Poseidónovi na tobě záleží víc než na téhle nestvůře?“ Luke se na něj prudce podíval a chtěl ho zastavit ale Logan setřásl jeho ruku. „Bohové tě pořádně zneužívají, Persis. Máš vůbec tušení, co se na tebe chystá, pokud se dožiješ šestnáctých narozenin?

Prozradil ti Cheirón vůbec to proroctví?“ podívala jsem se na Luka který se mračil a chtěl Logana zastavit. „Neposlouchej ho“ ucuknu sebou když slyším hlas Zeuse. „Všichni jsme s tebou“ Tritone co sakra? „Persis ty znáš pravdu“ pro bohy tati co to děláte?! Věděl jsem, že Cheirón před mnoha lety získal nějaké proroctví od Orákula. Věděla jsem, že část z toho se týká mě. Ale – pokud se dožiju šestnáctých narozenin? To se mi ani trochu nelíbilo. „Vím, co potřebuju vědět. Vím že Poseidon mé i Tysona miluje stejně. Vím kdo jsou mí přátelé a kdo jsou mí nepřátelé“ odmlčím se a podívám se na Luka.

Zeus, Poseidon i Triton se podívají na Persis. „Celou tu dobu jsme tě sledovali?“ ptá se Poseidon. „Myslím že to bylo poprvé kdy jste se vy doopravdy sešli bez toho aby jste na sebe útočili, jen pro to aby jste mi pomohli a byli tam pro mě“ souhlasí Persis a usměje se na ně. „A jak dlouho jsme ti mluvili takhle v hlavě?“ ptá se opatrně Triton. „Celou tu dobu až než jsme se vrátili do tábora. Vlastně když Cam zapálila Dia slyšela jsem všechny z vás jak jí fandíte“ oznámí Persis a Dionysus se našpuleně podívá na svého otce který jenom pobaveně pokrčí rameny.

„A asi jsem cvok protože se pořád řadíš do přátel, ty i Chris“ vysvětlím a Kiara mě pevně chytne za ruku. „Máš pravdu jsi cvok“ utrousí Logan. „To je dost Logane! Ať děláme cokoliv nemůžeš říct Persis že je cvok“ odsekne Luke a sleduje Logana. „To je pravda Persis není cvok!“ vykřikne Tyson. Než jsem ho stačila zastavit, zaútočil na Logana. Namířil si to pěstmi na Luganovu hlavu – dvojitý úder seshora, který by vyrazil díru v titanu – ale do boje zasáhla medvědí dvojčata. Každé popadlo Tysona za jednu paži a zarazila ho. Stáhla ho zpátky a Tyson zavrávoral.

Zhroutil se na koberec tak tvrdě, až se celá paluba otřásla. „Smůla, kyklope,“ řekl Logan. „Vypadá to, že moji medvědí kamarádi tě společně přemůžou. Možná bych je měl nechat“ „Luku,“ zasáhla Annabeth. „Poslouchej mě. Poslal nás tvůj otec.“ Jeho tvář nabrala barvu čabajky. „Už se o něm – nikdy – nezmiňuj.“ „Řekl nám, abychom nasedli na tuhle loď. Mysleli jsme, že to bylo jenom kvůli svezení, ale on nás sem poslal, abychom tě našli. Pověděl Persis, že se tě nevzdá, ať se vztekáš, jak chceš.“ „Vztekám?“ rozkřikl se Luke. „Nevzdá? On mě opustil, Annabeth!“ křičí Luke.

„Annabeth přestaň“ Camille procedí skrze zuby. „Já chci Olymp zničit! Všechny trůny rozprášit na drť! Klidně vyřiď Hermovi, že se to stane. Pokaždé, když se k nám přidá nějaký polokrevný, Olympané zeslábnou a my zesílíme. On zesílí.“ Luke ukázal na zlatý sarkofág. Ta bedna mi naháněla hrůzu, ale nutila jsem se nedat to najevo. „Ale?“ zeptala jsem se. „A co je tak zvláštního…“ Pak mi to došlo, co může být v tom sarkofágu. Teplota v pokoji jako by klesla o deset stupňů. „Páni, přece nemyslíš –“ „On se znovu tvoří,“ přerušil mě Luke. „Kousek po kousku vyvoláváme jeho životní sílu z jámy.

S každým dalším, který se přidá k naší věci, se objeví nový malý kousek –“ „To je nechutné!“ ozvala se Kiara. Logan se na ni ušklíbl. „Tvá matka se narodila z Diovy rozseknuté lebky, Kiki. Být tebou, tak mlčím. Brzy bude vládce Titánů tolik zotavený, abychom ho mohli dát zase dohromady. Sestavíme mu nové tělo, bude to práce hodná Héfaistových dílen.“ „Oba dva jste cvoci“ prohlásila Annabeth. „A co tu dělá Hailey?“ ptá se Camille a já se na ni podívám. „Kdo je Hailey?“ ptám se a Camille kývne ke spoutané dívce. „Je to dcera Chaose zmizela před lety přes noc.

Všichni jsme panikařili, nikdo z nás nevěděl kam se poděla, hádám že teď to víme“ pronese Cami. „Náš pán jí potřeboval“ odsekne Logan. Podívám se na Hailey a vidím bolest a otupělost v její tváři a nedokážu si ani představit co jí udělali. „Připojte se k nám“ vydechne tiše Luke a Logan se na něj podívá jakoby zešílel. „Máme mocné přátele, sponzory tak bohaté, že můžou koupit celou tuhle výletní loď a ještě mnohem víc. Persis, tvoje matka už nebude muset nikdy pracovat. Můžeš jí koupit dům. Můžeš mít sílu, slávu – co budeš chtít.

Kiki, ty si splníš svůj sen a staneš se architektkou a umělkyní Můžeš postavit památník, který vydrží tisíc let. Chrám vládců příštího věku! Cam už nikdy se nebudeš muset bát tak jako jsi se bála před lety, už nikdy se nebudeš muset bát války a ochráníme všechny polokrevné. Dokonce najdeme místo i pro Tysona. Sejdete se s Adharou, Kate, Elenou i Rose, všechny je zachráníme a necháme žít“ Luke se na mě podíval a já se podívala na Tysona. Nikdo z nich by už nikdy nemusel do války jestli to co slibuje je pravda. Nemuseli bychom bojovat, ochránili bychom holky, byli bychom v bezpečí, všichni z nás…

Až na…. Před očima se mi objeví zjev Thalii, moje sestřenice která se připravuje na to že takhle její život končí. Před očima vidím Zeuse který se s žalem dívá na strom své dcery. Můj otec, bratr, Strýcové, Hermes, Apollo, Ares, Máma Amphititre. „Nemůžu“ dostanu ze sebe a uslzeně se na Luka podívám. Vidím jak se Lukeovi oči lesknou neprolitými slzami a jak se na mě usměje. „Věděl jsem to…“ Luke se odmlčí. „Ani jí neznáš, a přes to by jsi jí neopustila… Věděl jsem že to nebude stačit“ vysvětlí. „Bude jeden z nás někdy vůbec stačit?“ zeptám se tiše. „Možná v jiném životě“ připustí Luke a odvrátí ode mě pohled.

Poseidon se tiše podívá na svou dceru. „Byli jste rodina a já vás milovala a miluji, neobrátila bych se k vám zády k nikomu z vás“ vysvětlí Persis a usměje se na ně. „Kdybych tenkrát věděl všechno to co vím dneska… Nikdy bych tě nežádal“ promluví Luke a Persis se na něj podívala. „Nevyčítám ti to Luke, chtěl jsi mě sebou, chtěl jsi nás sebou, chtěl jsi mít u sebe lidi které jsi jako rodinu bral ty a to je v pořádku“ Persis se odmlčela. „A na konci toho všeho jsem přece jenom stačila, a ty jsi zase stačil mě“ ujistí ho Persis a Luke zavře oči. Persis se zamračí ví nad čím přemýšlí.

„Vím že občas přemýšlíš nad tím že jsem si měla raději vybrat Grovera, pleteš se, neměla jsem. Grover byl můj nejlepší přítel a já ho milovala, ale od začátku nás něco rozdělovalo. Od začátku v tom bylo vědomí toho že já jsem byla dříve jeho misí a úkolem než jsem byla jeho kamarádka… Rodina. V první řadě jsem byla úkol a až po tom kamarádka. Když umíral bylo pro něj důležitější že splnil úkol než to že jsem byla naživu“ Persis se odmlčí a v očích má bolest. „Proto jsem si tě vybrala Luke“ ujistí ho Persis a široce se na Luka usměje. Luke jí chvíli tiše sleduje než nakonec přikývne.

Logan sebral něco, co vypadalo jako televizní ovladač, a zmáčkl červené tlačítko. Za několik vteřin se otevřely dveře salonu a vešli dva uniformovaní členové posádky vyzbrojení pendreky. Měli stejný skelný pohled jako ostatní smrtelníci, které jsem tu viděla, ale měla jsem pocit, že tím nebudou v boji o nic míň nebezpeční. „Á, výborně, ochranka,“ uvítal je Logan, „obávám se, že tu máme pár černých pasažérů.“ „Ano, pane,“ řekli nepřítomně. Luke se obrátil na Oreia. „Je načase nakrmit etiopského drakona. Vezmi ty blázny dolů a ukaž jim, jak se to dělá.“ Oreios se připitoměle uculil. „Hehe! Hehe!“

„Nech mě jít taky,“ zabručel Agrios. „Bratr je k ničemu. Ten kyklop –“ „Není nebezpečný,“ ujistil je Luke. Ohlédl se na zlatou rakev a Hailey, jako by ho něco trápilo. „Agrie, zůstaň tady. Musíme probrat důležité věci.“ „Ale –“ „Oreie, nezklam mě. Zůstaň v nákladovém prostoru a postarej se, aby se drakon pořádně nakrmil.“ Pronese Logan a Cam se rychle otočí na Hailey. „Dostaneme tě odsud přísahám“ vyhrkne a Hailey k ní zvedne pohled plný naděje. Oreios nás postrčil oštěpem a hnal nás ze salonu se dvěma lidskými strážci v patách.

Jak jsem tak šla po chodbě a Oreiův oštěp mě píchal do zad, myslela jsem na to, co řekl Luke – že ta medvědí dvojčata ho společně přemůžou. Ale možná, že každé zvlášť… Vyšli jsme z chodby uprostřed lodi a kráčeli po otevřené palubě lemované záchrannými čluny. Znala jsem loď dost dobře na to, aby mi došlo, že to může být náš poslední pohled na sluneční světlo. Jakmile se dostaneme na druhou stranu, sjedeme výtahem dolů do skladiště a bude konec. Podíval jsem se na Tysona a řekla: „Teď.“ Díky bohům mě pochopil. Obrátil se a odmrštil Oreia deset metrů pozpátku do bazénku.

Přímo doprostřed té mátožné turistické rodinky. „Ach!“ vykřikly děti jednohlasně. „Neužíváme si v bazénku!“ Jeden z hlídačů vytáhl pendrek, ale Cam mu vyrazila dech dobře mířeným kopancem. Druhý strážce se rozběhl k nejbližšímu alarmu. „Zastav ho!“ zaječela Annabeth, ale bylo pozdě. Spustil poplach těsně předtím, než jsem ho praštila do hlavy plážovým lehátkem. Zableskla se rudá světla. Zakvílely sirény. „Záchranný člun!“ vykřikla jsem. „Ale co Hailey?“ ptá se Kiara. „Vrátíme se pro ni“ ujistí jí Camille.  Rozběhli jsme se k tomu nejbližšímu.

Než jsme stačili stáhnout kryt, už se po palubě rojili další strážci a nestvůry a odstrkovali turisty a číšníky s tácy tropických nápojů. Nějaký chlap v řeckém brnění vytasil meč a zaútočil, ale uklouzl v kaluži pinacolady. Na palubě nad námi se shromažďovali Laistrygonové a nasazovali si šípy do obřích luků. „Jak se ta věc spouští?“ křičela Annabeth. Skočil po mně jeden pekelný pes, ale Tyson ho odrazil hasicím přístrojem. „Naskočte!“ zavelela jsem. „Persis meč!“ vykřikne Kiara a dívá se na mě jako bych byla idiot což jsem možná byla když mě ještě nenapadlo vzít meč.

Ares se plácne rukou do čela a podívá se na Persis jako na magora. „Jak tě mohlo nenapadnout vytáhnout meč sakra?!“ ptá se nechápavě. „No tak mi to hold úplně nemyslelo!“ brání se rychle Persis a Ares se podívá na Poseidona. „To jsou tvoje geny chlupáči tvoje!“ vykřikne Ares a Poseidon se na něj uraženě podívá. „Manželi bez urážky ale tak trochu jsou to tvoje geny. Jednou jsi si trojzubec spletl s vidlemi, i delfíni z tebe měli legraci“ vydechne Amphititre a Persis se drží co může aby se nezačala hlasitě smát, představě která se jí okamžitě objevila v hlavě.

Otevřela jsem Riptide a smetla první salvu šípů ze vzduchu. Každou vteřinou jsme mohli být přemoženi. Záchranný člun visel přes bok lodi, vysoko nad vodou. Annabeth a Tysonovi se nedařilo uvolnit spouštěcí kladku. „Persis pojď s námi do člunu a přeřežeme provazy!“ vyhrkla Cam a táhla mě do člunu. „Držte se!“ zaječel jsem a přetnula jsem provazy. Sprška šípů nám zasvištěla nad hlavami, když jsme padali do oceánu.

I like how i was promising i will write soon and thinking yeah i will write soon i am not that bad, well i am that bad. It was feew days i was at computer and looking at the story and saying to myself "It is not that long yet it will wait till tommorow" and well it is almost a month again. I am afwul at this and i am so sorry, i will be not promising anything anymore because i know myself, but i will try to write sooner than later. An in the meantime i hope you will like this new chapter <3

Chapter Text

„Dobře, dobře nebudu komentovat nic z toho co jsme zrovna slyšeli a zeptám se kdo chce číst dál?“ Ares se po všech vyčerpaně podívá. „Myslím že budu“ rozhodne se Kate a vezme si od Tartaruse knihu. „Dobře název kapitoly je, stopujeme si mrtvé vojáky konfederace“ oznámí Kate. „Ty názvy mě začínají děsit“ vydechne Amphititre. „Obvykle jsou ty názvy ale děsivější než to co se děje v kapitole“ Persis se snaží namítat a všechny pohledy padnou na ni. „Já… Vážně ti seženu slovník abys se podívala na správné významy slov“ vydechne Apollo ale je přerušen Kate která se raději rozhodne číst.

„Termoska!“ vyjekla jsem jak jsme se řítili k vodě. „Co?“ Annabeth si musela myslet, že jsem se zbláznila. Křečovitě se držela popruhů člunu a vlasy jí vlály přímo nahoru jako pochodeň. Ale Tyson mě pochopil. Podařilo se mu otevřít můj vak. Vytáhl Hermovu kouzelnou termosku a přitom se ani nepustil lodi, ani mu nevyklouzla. Svištěly kolem nás šípy a oštěpy. Popadla jsem termosku a doufala jsem, že dělám dobře, v což se mohli modlit i Camille s Kiarou. „Držte se!“ „Já se držím!“ vyjekla Annabeth. „Zabiješ nás, ale lepší tohle než šípy!“ vykřikne Kiara. „Držte se pořádně“ varovala jsem je. Zachytila jsem se nohou za nafukovací lavičku člunu.

„Tysone chytni Kiki a Cami“ požádala jsem ho. Tyson popadl Kiaru a Camille vzadu za trika a já pootočila víčko termosky o čtvrtinu. Z termosky okamžitě vyrazil bílý proud větru a popohnal nás stranou, proměnil náš střemhlavý pád v pětačtyřicetistupňové nouzové přistání. Zdálo se, že se vítr směje, když vyrážel z termosky, jako by byl šťastný, že se dostal na svobodu. Když jsme dopadli do oceánu, poskočili jsme jednou, dvakrát, odráželi jsme se jako žabka hozená na hladinu a pak už jsme svištěli jako motorový člun, do tváří nám stříkala slaná sprška a před námi nebylo nic než moře.

Z lodi za námi jsem slyšel vzteklé kvílení, ale z dosahu zbraní jsme už unikli. Princezna Andromeda se zmenšovala, až vypadala jako bílá hračka pro děti v dálce, a pak byla pryč. Jak jsme se tak hnali po moři, pokoušeli jsme se s Camille poslat Chironovi vzkaz po bohyni Iris. Mysleli jsme si, že je nutné dát někomu vědět, co Luke dělá, a nevěděli jsme, komu jinému můžeme věřit. Vítr z termosky způsobil příjemnou mořskou spršku, která dělala ve slunečním světle duhu – perfektní pro vysílání Iris – ale spojení bylo stejně bídné. Nebo možná někdo prostě nechtěl abychom ho kontaktovali.

Když Cami hodila do mlhy zlatou drachmu a poprosila bohyni duhy, aby nám ukázala Chirona, jeho tvář se sice objevila, ale v pozadí blikalo nějaké divné míhající se světlo a vřískala tam rocková hudba, jako by byl v nějakém tanečním klubu. Řekli jsme mu o tom, jak jsme vyklouzli z tábora, o Lukeovi, o Princezně Andromedě a o zlaté rakvi na Kronovy ostatky, ale nevím, kolik toho slyšel kvůli tomu randálu u sebe a náporům větru a vody u nás. „Persis“ zavolal Chiron. „Musíš si dávat pozor na –“ Jeho hlas se utopil v hlasitém křiku za ním – hlasy tam halekaly jako Komančové na válečné stezce.

„Co?“ vydala jsem ze sebe. „Do háje s těmi mými příbuznými!“ Chiron se sklonil, když mu nad hlavou proplul tác, a zmizel někam mimo zorné pole. „Camille, Kiaro, neměly jste nechat Persis opustit tábor! Ale pokud vážně získáte to rouno –“ „Jo, bejby!“ zaječel kdosi za Chironem. „Huhúúú!“ Hudba zesílila, reproduktory zněly tak nahlas, až se nám celý člun chvěl. „– Miami,“ křičel Chiron. „Pokusím se hlídat –“ Naše mlžná obrazovka se rozplynula, jako by po ní někdo na druhé straně hodil láhev, a Chiron byl pryč. O hodinu později jsme zahlédli zemi.

„Víte co? Tohle bylo asi moje nejhorší rozhodnutí v celém svém životě. Odstranit Chirona z tábora“ rozhodne se Zeus. „Řekla bych že tvoje nejhorší rozhodnutí bylo vzít si Heru ale tak nějak už víme že to nebylo dobrovolně bratře“ zasměje se Demeter. „Navíc na špatná rozhodnutí Persis nikdo nedosáhne ani ty“ pronese Jason ke svému otci a Persis na něj vztyčí prostředníček. „Moje špatná rozhodnutí nejsou zase až tak špatná“ odsekne Persis uraženě. „O to bych se vsadila“ Kiara se na ni pevně dívá a Persis obrací oči v sloup, opravdu se na ni všichni spikli.

Dlouhý pás pláže lemovaný vysoko se tyčícími hotely. Voda začínala být plná rybářských loděk a tankerů. Po pravoboku nás minula pobřežní hlídka ve člunu a pak se obrátila, jako by si nás chtěla lépe prohlédnout. Zřejmě každý den nevidí žlutý záchranný člun se třemi dětmi a bez motoru, plující rychlostí sto uzlů za hodinu. „To je pláž Virginia!“ řekla Annabeth, když jsme se přiblížili k pobřeží. „Ach, bohové, jak mohla Princezna Andromeda doplout přes noc tak daleko? Je to asi tak –“ „Pět set třicet námořních mil,“ řekla jsem. Zírala na mě. „Jak to víš?“ nechápala.

„Persis není tak blbá jak si ty myslíš“ odsekne Kiara. Podívám se na Camille a obě dvě se modlíme aby se nepokoušeli znovu jedna druhé vyškrábat oči. Sice budeme fandit Kiaře ale až po tom co budeme mít tohle všechno za sebou. Annabeth na mě chvíli podezřívavě koukala. „Persis jakou máme polohu?“ zeptala se mě. „Šestatřicet stupňů čtyřiačtyřicet minut severní šířky, šestasedmdesát stupňů dvě minuty západní délky,“ vychrlila jsem ze sebe a zasekla jsem se… Tohle bych už vědět neměla. „To je díky tvému otci“ odplivla si Annabeth. „Když jsi na moři, máš dokonalý smysl pro polohu.

To není fér!“ vyhrkne Annabeth. „Jo jako bych toužila po tom být lidská GPS“ odseknu sarkasticky. Díky tati. Jo ano já vím jsem pokrytec a lhář, suďte mě. To už se mi ale v hlavě ozývá smích který může patřit jen mému otci a voda okolo mých nohou se opět stává teplou jakoby se mě snažila objímat. To už mě ale Tyson poplácal po ramenní. „Blíží se k nám ta loď.“ Ohlédla jsem se. Člun pobřežní hlídky nás teď už rozhodně pronásledoval. Blikal světly a nabíral rychlost. „Nemůžeme se nechat chytit,“ řekla jsem. „Měli by moc otázek.“ „Jeďme dál do zálivu Chesapeake,“ navrhla Kiara.

„Každý polobůh dostává výhodu od svého zbožného otce. Jason a Thalia budou mít větší moc ve vzduchu. Persis ve vodě. Nico a Hazel v podsvětí, tak to prostě funguje, a je to naprosto fér“ pronese Athena pevně. „Navíc jsem si jistá že si určitě brzo přečteme že to není jen tak“ Athena moc dobře ví jaké důsledky to má, mentorovala několik Poseidonových dětí, takže věděla a na živo viděla že tyhle věci nejsou jen tak. „To můžu potvrdit ale časem se to zlepšilo, čím víc jsem dospěla tím víc to bylo v pořádku“ Persis se na ni usměje. „Samozřejmě tady ti bylo sotva třináct, jakmile budeš dospělá vše bude v pořádku“ souhlasí spokojeně Athena.

„Vím tam o místě, kde se schováme.“ Neptala jsem se jí, co tím myslí, ani jak to, že to tu tak dobře zná. Troufla jsem si pootočit víčkem termosky o trochu víc a čerstvý závan větru nás vystřelil kolem severního výběžku pláže Virginia do zálivu Chesapeake. Člun pobřežní hlídky za námi víc a víc zaostával. Nezpomalili jsme, dokud se břehy zálivu na obou stranách nezúžily. Uvědomil jsem si, že jsme vpluli do ústí řeky. Cítila jsem tu změnu z mořské vody na sladkou. Najednou jsem se unavila a vyčerpala, jako by mi klesla hladina cukru v těle. Už jsem nevěděla, kde jsme ani kudy řídit člun.

Dobře, že mě Kiara naváděla. Proč… Proč jsem tak slabá? Cítila jsem se jako bych mohla každou chvíli usnout. Představ si slanou vodu jako energeťák který ti dává víc moci a sladkou vodu jako obyčejnou vodu kterou normálně piješ. Sladká voda tě většinou uzdravuje zatímco slaná voda ti dává větší sílu v tom co děláš a tvé moci. Když jsi tak dlouho ve slané vodě a přejde do sladké vody je slaná voda jako být vzhůru celou noc beze spánku a sladká voda je tvoje tělo které potřebuje spánek. Dobře takovou odpověď jsem nečekala ale alespoň mi to dává smysl. „Tam,“ ukázala Kiara. „Kolem té písčiny.“

„O tom jsem přesně mluvila“ souhlasí Athena. Poseidon se podívá na svou dceru a usměje se. „Jak jsem řekla věkem se to zlepšilo“ oznámí Persis. „Budu ti takhle v hlavě mluvit celou dobu?“ zeptá se Poseidon a Persis si frustrovaně povzdechne. „Ano a bude to ještě horší, byl tu moment kdy jsem vás chtěla všechny prostě a jednoduše už zabít“ souhlasí Persis a pročísne si vlasy. Opravdu bylo zvláštní mít všechny ty hlasy ve své hlavě jak komentují skoro každý její pohyb hlavně když její bratr byl přehnaně sarkastický. Jo fakt je chtěla prostě zabít, ale věděla že to dělají jenom protože se o ní bojí.

Stočili jsme se do bažinaté oblasti zarostlé močálovou travou. U obřího cypřiše jsem člun vytáhl na břeh. Nad námi se tyčily stromy, porostlé popínavými rostlinami. V lese bzučel hmyz. Vzduch byl dusný a horký a z řeky stoupala pára. Ani zdaleka to nebyl Manhattan. „Pojďme,“ vyzvala nás Kiara. „Je to jen kousek po břehu.“ „Co to je?“ chtěla jsem vědět zvědavě. „Potom ti to řeknu.“ Slíbila mi. „A měli bychom schovat člun. Nechceme na sebe přece zbytečně upozorňovat.“ Přikryli jsme člun větvemi a pak jsme s Tysonem, Cami a Annabeth šli za Kiarou po pobřeží.

Nohy se nám bořily do červeného bahna. Kolem boty se mi proplazil had a zmizel v trávě. „Nedobré místo,“ postěžoval si Tyson. Plácl po komárech, kteří si udělali osvěžovnu z jeho předloktí. Za dalších pár minut se Kiara zastavila. „Tady.“ Oznámila nám. Viděla jsem jen místo s ostružiníky. Pak Kiara odtáhla propletený kruh větví jako dveře a já si uvědomila, že hledím do zamaskovaného úkrytu. Vnitřek byl dost velký pro několik lidí. Stěny byly spleteny z rostlin jako nějaká indiánská chýše, ale vypadaly dost nepromokavě. V koutě se povalovalo všechno, co může člověk potřebovat k táboření.

spací pytle, deky, nádoba s ledem a petrolejová lampa. Byly tam i zásoby pro polobohy – bronzové hroty oštěpů, toulec plný šípů, meč a krabice ambrózie. Páchlo to tam plesnivinou, jako by tam dlouho nikdo nebyl. „Úkryt polokrevných.“ Podívala jsem se na Kiaru s úctou. „To tys to tady zařídila?“ zeptala jsem se i když jsem tušila odpověď. „Thalia, Annabeth a já,“ řekla tiše. „A Luke.“ Zavřela jsem oči, nenáviděla jsem tu bolest která se dostavila s jeho jménem. „Myslíš že nás tu bude Luke hledat?“ zeptá se tiše Camille a Kiara pevně zavrtěla hlavou.

„Vybudovali jsme si spoustu bezpečných úkrytů, jako je tenhle. Pochybuju, že si Luke vůbec pamatuje, kde jsou. Nebo že se o to stará.“ Plácla sebou na deky a začala se probírat obsahem svého vaku. „Ehm, Tysone?“ Annabeth se na něj podívala.  „Nevadilo by ti jít na průzkum ven? Že by ses podíval, jestli tady v té pustině třeba není nějaká večerka?“ „Večerka?“ „Jo, obchod s něčím na zub. Koblihy s polevou nebo tak něco. Jenom nechoď daleko.“ „Koblihy s polevou,“ opakoval Tyson svědomitě. „Podívám se po koblihách s polevou v pustině.“ Přislíbil Tyson a zamířil ven.

„Zbláznila jsi se?! Co když se mu něco stane?!“ dobře teď jsem slyšela samu sebe i já sama. „To je jedno alespoň budeme mít chvíli bez něj“ odsekne Annabeth a já se podívám na Cami. „Půjdu za ním a dám na něj pozor“ Cami se na mě usměje a vydá se za Tysonem. Jakmile jsem si byla jistá že Tyson není sám posadila jsem se vedle Kiary. „Je mi líto že jsme potkali Luka“ vydechnu tiše. „Za to ty nemůžeš.“ Vytáhla nůž a začala čistit ostří hadrem. „Navíc, vím že tě to bolí stejně jako mě. Milovala jsi ho jako bratra“ pronese Kiara a zvedne ke mně pohled a já na těžko polknu.

„Chtěla jsi poslat mého syna samotného do pustiny?!“ vykřikne Poseidon připraven k vraždě. „Nebyl sám byl s Camille“ odsekne okamžitě Annabeth a Persis si povzdechne. „Já nevím jestli nemáš žádné sociální cítění nebo ti to prostě nedochází ale minimálně jeden bůh tě chce právě teď zavraždit za to co jsi udělala, a místo toho abys mlčela stále obhajuješ svoje rozhodnutí“ utrousí Frank který vždy k Poseidonovi měl blízko. Poseidon se při situaci Tartaru totiž dost naštval, Frank byl jeden z mála Římských na které Poseidon nezuřil, a to hlavně i kvůli Aresovi.

„Tak proč to nestačilo? Proč to pro mě nestačilo?“ zeptám se tiše a Kiara mě chvíli pozoruje. „Protože jeho jsi nazvala bratrem ve všem kromě krve. Ale byl tam skutečný bratr. Bratr, otec a nevlastní matka kteří se chystali vyhlásit válku. Protože tam byl bůh kterého jsi nazvala strýcem. Protože tam byl bůh který ti zachránil život před… Obě víme kým“ Kiara se odmlčí. „Protože tam byli bohové které jsi nazvala bratranci. A v moment kdy k tobě natáhl ruku jsi si na nás na všechny vzpomněla, a nemohla jsi to udělat“ Kiara se nadechne. „Ale tohle všechno není na tobě Seph“ namítne Kiara.

„Proč pro něj nestačilo že jsi byla jeho sestrou ve všem kromě krve? Proč ne? Proč nestačila Cami, já, Thals, ty?“ ptá se Kiara a vidím jak jí po tvářích stékají slzy. „V jiném životě…“ odmlčím se snažím se polknout slzy. „Vím že jsme všichni skončili spolu. Já, ty, Cami, Thals, Luke, Ada, Kate, Lena, Ro, vím že v jiném životě jsme všichni spolu“ vydechnu a Kiara se na mě podívá. „Myslela jsem si že ho budu znát navždy, že nikdy nebude existovat doba kdy bych ho neznala. A teď se na něj dívám a nedokážu rozpoznat toho člověka o kterém jsem se zařekla že ho ve svém životě chci do konce svého života“ připustí Kiara.

„V jiném životě, nebo v tomto životě“ připustí Luke a tiše se usměje. „Myslím že je to svým způsobem jiný život“ připustí Reyna. „Po Tartaru, po tom co se vám stalo a po těch hrůzách jsme se všichni museli změnit, a možná, možná že se to pro nás pro všechny stalo jiným životem protože k tomu starému jsme se už vrátit nemohli“ souhlasí Rachel a pousměje se. „No pak buďme rádi že je to náš jiný život a že to všechno neskončilo katastrofou“ oznámí Rose ale všichni vidí jak sebou osudy ucuknou. „Co sakra?“ ptá se Elena. „Uvidíte“ vydechnou osudy tiše a podívají se na poslední knihu která je rozdělena na dvě.

„Nechal nás utéct nějak lehce,“ poznamenala jsem a rozhodla jsem se změnit téma. Annabeth vážně přikývla. „Taky mě to napadlo. Jak jsme slyšeli, co říká o tom risku, a ‚oni na tu návnadu skočí‘… Myslím, že mluvil o nás.“ „Rouno že je návnada? Nebo Grover?“ zeptala jsem se. „Já nevím, Persis. Možná, že chce to rouno pro sebe. Možná doufá, že my odvedeme těžkou práci a on nám ho pak ukradne. Nechce se mi prostě věřit, že ten strom otrávil.“ „Co tím myslíš,“ zeptala jsem se šokovaně „že by Thalia byla na jeho straně?“ zeptala jsem se okamžitě.

Ne, možná jsme na tom nebyli nejlépe jako otec a dcera ale tohle by neudělala. Sakra budou mi teď v hlavě mluvit všichni? „Persis, víš, koho mi připomínáš ze všeho nejvíc? Thalii. Vy dva jste si tak podobní, až mě to děsí. Chci říct, buďto byste byli nejlepší kamarádi, nebo byste se museli zaškrtit.“ Tak nějak mám pocit že ona by brala to uškrcení. „Thalia měla na svého otce někdy vztek. Ty taky. Ale obrátila by ses kvůli tomu proti Olympu?“ ta otázka bože ta otázka. Vyhnula jsem se pohledu na Annabeth, možná protože jsem lhala, sama si nejsem jistá. „Ne“ vydechla jsem okamžitě.

Sál zahalí ticho a všichni se otočí na Persis. „Proč jsi neřekla pravdu?“ zeptá se opatrně Kiara. „Protože bych s tím nikdy nevěřila Annabeth a…“ Persis se otočí. „Mluvili mi v hlavě a já bych nikdy v životě nechtěla aby to táta nebo Amphititre a nakonec ani Zeus slyšeli, protože oni byli důvod proč jsem zůstala, a tohle si nezasloužili“ vysvětlí Persis a usměje se. „Víš že tohle tě provází celý tvůj život?“ zeptá se Amphotros. „Tvoje rozhodnutí předstírat abys neublížila lidem které miluješ“ souhlasí Clotho a dívá se na bohyni, která to ani nezamítá, ví že je to pravda.

„No tak vidíš. Ona taky ne. Luke se plete.“ Annabeth zarazila nůž do hlíny. „Takže co to Luke myslel s těmi kyklopy?“ zeptala jsem se. „Říkal, že zrovna ty –“ „Já vím, co říkal. On… on mluvil o tom pravém důvodu, proč zemřela Thalia.“ Čekala jsem, nevěděla jsem, co mám říct. Annabeth se roztřeseně nadechla. „Kyklopům nemůžeš nikdy věřit, Persis. Před šesti lety, tu noc, když nás Grover vedl na Vrch polokrevných –“ Přerušilo ji zaskřípění dveří. Otevřely se a dovnitř vlezl Tyson a Camille. „Koblihy s polevou!“ prohlásil hrdě a ukázal krabici s pečivem v jeho ruce.

Annabeth na něj nevěřícně zírala. „Kdes to sebral? Jsme tu uprostřed pustiny. Nikde kolem tady není nic –“ „Patnáct metrů,“ vysvětlil Tyson. „Obchod Obří koblihy – hned za kopcem!“ vysvětlil. „Což není zrovna dobře“ připouští Camille. „Půjdeme se na to podívat“ rozhodne Annabeth a zvedne se. Když se ale chci zvednout Kiara mě popadne za ruku a já se na ni podívám. „Lhala jsi“ vydechne ke mně a já na těžko polknu protože vím o čem mluví. „Možná…“ odmlčím se. „Možná že za jistých podmínek by být mým bratrem ve všem kromě krve stačilo“ připouštím tiše, hned na to se zvedám a jdu za holkama a mým bratrem.

„Ty podmínky by museli být velmi specifické“ souhlasí Persis. Trojice osudů se na dívku tiše dívají a vymění si pohledy. „Co s vámi třemi sakra je?“ nechápe Kate. „Něco jsme vám neřekli“ připustí osudy. „Poslední kniha je jak víte rozdělená na dvě, to protože Persis měla při bitvě dvě možnosti, víme jak jedna dopadla protože z té přicházejí“ Clotho se odmlčí. „Ta druhá…“ Amphotros na těžko polkne a Persis se sevře hrudník protože něco jí říká že tuhle možnost zná. „Všechno, všechno a tím myslím všechny naše osudy by skončili rozbitím zbraně která se nikdy neměla moct rozbít“ vydechnou osudy.

„Všechno by to skončilo rozbitím Riptide“ vydechne Clotho a Persis se tiše podívá na meč který má stále u sebe. „A je mi líto že o tom budeš muset číst, ale musíš, musíte aby jste se dokázali uzdravit“ oznámí Amphotros. Zeus se tiše natáhne k Persis a pevně jí chytne za ruku. „Bude to v pořádku, nejsi sama“ přislíbí ji a Persis k němu zvedne pohled. Byla mu tak strašně vděčná, za to že je tady, za to že je při ní, a za to že na to všechno už nikdy nebude muset být sama. „Mám pocit, že ani po tom všem bych na konci té volby stejně nelitovala i kdyby mě to zabilo“ vydechne. „Nezabilo, ale zničilo by to ženu kterou všichni známe a milujeme“ oznámí Clotho a Persis i v jejích očích vidí slzy.

Krčili jsme se za stromem a zírali na obchod s koblihami uprostřed lesů. Vypadal jako zbrusu nový, měl jasně osvětlené výlohy, parkoviště a silničku vedoucí do lesa, ale nic jiného kolem nebylo a žádná auta tam nestála. Viděli jsme jednoho zaměstnance, jak si čte za pokladnou časopis. A to bylo všechno. Na markýze obchodu stálo velkými černými písmeny, která jsem přečetl i já: OBŘÍ KOBLIHY Z písmena O ve slově OBŘÍ si ukusoval sousto kreslený obr. Vonělo to tam příjemně, po čerstvě usmažených koblihách s čokoládou. „Nemělo by to tu být,“ zašeptala Annabeth. „Nepatří to sem.“

„Co?“ zeptala jsem se. „Proč šeptáme? Tyson normálně šel dovnitř a koupil koblihy. Nic se mu nestalo.“ Nechápe Kiara. „On je obr.“ „Ale no tak, Annabeth. Obří koblihy neznamená nic špatného. Je to řetězec. V New Yorku jsou taky takové.“ „Je to řetězec,“ souhlasila. „A nemyslíš, že je divné, že se tu objevil hned potom, co jsem řekla Tysonovi, aby přinesl koblihy? Přímo tady uprostřed lesů?“ Zamyslela jsem se nad tím. Opravdu to bylo trochu divné, ale chci říct, že obchody s koblihami na mém žebříčku děsivých sil nestály obzvlášť vysoko.

Ach bože, musíme být jejím hlasem svědomí a pudem sebezáchovy. Tritone co to kurva?! „Může to být hnízdo,“ vysvětlovala Annabeth. Tyson zaskučel. Pochybuju, že by tomu, co říkala Annabeth, rozuměl o moc víc než já, ale lekal ho její tón. Snědl už půl tuctu koblih z krabice a celý obličej měl od cukru. „Hnízdo čeho?“ zeptala jsem se. Ale no tak Persis jsi chytřejší než tohle. Co to sakra teď už i Amphititre?!  „Nenapadlo tě někdy, že se tyhle řetězcové obchody objevují nějak moc rychle?“ zeptala se. „Jeden den tam není nic a pak druhý den – prásk, nová hamburgrárna.

Nebo kavárna nebo tak? Nejdřív jeden podnik, pak dva, pak čtyři – přesné kopie a rozlézají se po celé zemi?“ „Hm, to ne. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela.“ To je tvůj mozek manželi! Ne všechno je sakra moje chyba!!! Tati… Dobře tohle konkrétně může být moje chyba. Mohli by jste se přestat hádat v mé hlavě?! Bohové do čeho jsem se to dostala?  „Persis, některé ty řetězce se množí tak rychle, protože všechna ta místa jsou kouzelně spojena s životní silou nestvůr. Některé Hermovy děti zjistily, jak to udělat, už v padesátých letech. Ony množí –“ vysvětluje Kiara a potom ztuhne než domluví.

„Dobře začínám chápat proč přesně jsi nás chtěla zabít“ připustí se smíchem Triton se smíchem. „Jo ale jakmile jsme zapálili Dia začala to být vtipné“ oznámí se smíchem Persis. „Rád bych doufal že jsem se nesmál ale moc dobře vím že jsem se smál“ oznámí Zeus a usměje se na svého syna. „Dobře, dobře pokračujme ať tu nejsme na věčnost a stihneme to co nejdřív“ zasměje se Hestia a pokyne Kate aby dál četla.

„Co?“ chtěla jsem vědět. „Množí co?“ „Žádné – prudké – pohyby,“ vypravila ze sebe Annabeth, jako by jí šlo o život. „Hodně pomalu se obraťte.“ Pak jsem to uslyšela: škrábavý zvuk, jako by se něco velkého vleklo břichem po listí. Obrátila jsem se a uviděl jakousi věc velikosti nosorožce, pohybovala se mezi stíny stromů. Syčelo to, přední půlka těla se kroutila všemi směry. Nejdřív jsem vůbec nechápala, co to vlastně vidím. Pak jsem si uvědomil, že ta věc má spoustu krků – nejmíň sedm a na každém sedí syčící hadí hlava. Uteč!! Uteč teď hned! Tohle není vhodná doba tati!

Pod každým krkem to mělo uvázaný plastový bryndáček s nápisem: JSEM DÍTĚ OBŘÍCH KOBLIH! Kiara mě chytla za ruku a podívala se směrem k mému peru a naznačila mi abych ho vytáhla když mi dá signál, to jsem mohla udělat. Hodně nestvůr má hodně špatný zrak. Mohlo se stát, že nás ta hydra prostě mine. Ale kdybych teď otevřela meč, bronzová zář by ji jistě přitáhla. Čekali jsme. Hydra byla jen kousek od nás. Zdálo se, že očichává zem a stromy, jako by po něčem pátrala. Pak jsem si všiml, že dvě hlavy trhají kus žlutého plátna – jeden z našich vaků. Ta věc se nám už dostala do úkrytu.

Šla po stopě našeho pachu. Srdce mi bušilo. V táboře jsem viděl vycpanou hlavu hydry coby trofej, ale to mě nijak nepřipravilo na toho opravdového tvora. Každá hlava měla tvar kosočtverce jako u chřestýše, ale tlamy lemovaly křivé řady žraločích zubů. Tyson se třásl. Ustoupil a při tom pohybu náhodou nohou rozlomil větvičku. Všech sedm hlav se k nám okamžitě obrátilo a zasyčelo. „Utíkejte od sebe!“ vyjekla Annabeth. Uhnula doprava společně s Kiarou. Já se vrhla doleva s Cami. Jedna hlava hydry plivla oblouk zelené tekutiny, která mi přelétla přes rameno a rozstříkla se o jilm.

Z kmene se zakouřilo a začal se rozpadat. Celý strom se kácel přímo na Tysona, který se ještě pořád nehnul. Zkameněl hrůzou z netvora, kterého teď měl přímo před sebou. „Tysone!“ vykřikla jsem a srazila jsem ho stranou, zrovna když hydra vyrazila a strom jí dopadl na dvě ze sedmi hlav. Hydra se zapotácela dozadu, trhnutím uvolnila hlavy a vztekle zařvala na padlý strom. Všech sedm hlav vystřelilo kyselinu a jilm se rozpustil na kouřící kaluž bláta. „Tysone uteč!“ vykřikla jsem. Rozběhla jsem se stranou a otevřel jsem Riptide, doufal jsem, že na sebe přitáhnu pozornost netvora.

„Proč jsi sakra sebevrah?!“ vykřikne Elena naprosto zhrozena. „A co jsem měla dělat, nechat Hydru aby ublížila mému bratrovi?!“ brání se Persis okamžitě. „Dobře Persis on je Kyklop zastavil obry, zastavil oheň chrlící býky a ty si myslíš že by se Hydře povedlo tak rychle mu ublížit?“ Camille se na svou kamarádku dívá. Persis otevře ústa a potom je na prázdno otevře protože to jí nikdy nenapadlo. „To protože je prostě a jednoduše slepičí matka“ zasměje se Kiara a Persis po ní hodí svoji botu. „Mohla by jsi po nás přestat házet boty? Přísahám že příště ti ji nevrátím“ oznámí Kiara když své kamarádce vrací její botu.

Protože na rovinu? Raději já než můj bratr. A ono to vyšlo. Většina příšer nesnáší pohled na božskou ocel. Jakmile se objevila má zářící čepel, hydra k ní vyrazila všemi hlavami, syčela a obnažila zuby. Dobrá zpráva: Tyson se na chvíli dostal mimo nebezpečí. A ta špatná: každou chvíli jsem se měla proměnit na kaluž bláta. Jedna hlava na mě na zkoušku vyrazila. Persis jsme s tebou! Už jsem ani nevěděla kdo ke mně mluví a znělo to jako Poseidon a Zeus zároveň. Bez rozmýšlení jsem máchla mečem. „Ne!“ zaječela Annabeth. Pozdě. Čistě jsem odřízla hydře hlavu.

Odkutálela se do trávy a nechala po sobě cukající pahýl, který okamžitě přestal krvácet a začal se nafukovat jako balon. Za pár vteřin se zraněný krk rozštěpil na dva a na obou vyrostla hlava normální velikosti. Najednou jsem hleděl na osmihlavou hydru. „Persis!“ nadávala mi Annabeth. „Zrovna jsi někde otevřel další obchod Obřích koblih!“ Vyhnula jsem se spršce kyseliny. „Persis může umřít a to je to co tě zajímá?!“ křičí Kiara. Zabiju ji. Tati ne fuj je to! To je poprvé co vidím mámu a strýce Zeuse vycházet… Když se smějí nad tátou. To je sice hezké ale na to zrovna teď není čas Trite. „Jak to zabijeme?“ ptám se hlasitě.

„Jsem o krok před tebou!“ vykřikne Camille která odněkud nějak nese kanystry s benzínem. „Rozsvítíme to jako Vánoční stromeček“ Kiara se trochu psychoticky usměje. Budu si muset promluvit s Athenou a psychotické stránce jejich dětí. Jo díky Zeusi ale to teď taky nepomáhá. Popadla jsem od Kiary kanystr s benzínem a všichni jsme se snažili Hydru polít jak nejlépe jsme uměli. Mezitím jsme při tom couvali k řece kdy se Hydra plazila za námi. To protože benzín byl i na nás, a nikdo z nás si nebyl jistý jestli nezačneme hořet taky, což byl tak trochu problém.

Poseidon se našpulí. „Tak za prvé dcero nejsem pes“ utrousí našpuleně. „A za druhé, Amphy!“ vykřikne uraženě Poseidon a podívá se na svou manželku. „Je mi líto manželi ale není šance že by jsi neposlechl svou dceru jak ti říká abys něco nedělal, jsi pod pantoflem od vlastní dcery, a ještě při takové větě. Není možnost ve které bych se ti se Zeusem nesmála“ brání se Amphititre a Poseidon se našpulí ještě mnohem víc a na oko uraženě se od své manželky odvrátí. „Poseidone jsi drama královna“ Zeus se zasměje a pobaveně sleduje svého bratra. „A já nemám psychotické sklony“ brání se Kiara. „Říkej si to dál“ vydechne co nejtišeji Will.

Kiara se přemístila na mou levou stranu a pokusila se rozptýlit jednu hlavu, odrážela útoky jejích zubů nožem, ale další hlava vyrazila stranou jako palice a srazila Kiaru do bláta. „Nemlátit moje kamarády!“ vyrazil ze sebe Tyson a vložil se mezi hydru a Kiaru. Zatímco se Kiara zvedala na nohy, začal Tyson bušit do hlav nestvůry pěstmi tak rychle, až mi to připomínalo tu hru, kdy se zatloukají krtci do země. Ale ani Tyson nedokáže odrážet hydru napořád. Sunuli jsme se dál a dál dozadu, vyhýbali se stříkancům kyseliny a odráželi útočící hlavy, ale neodsekávali je. „Teď!“ vykřikne Camille.

Všichni čtyři jsme rychle uhnuli stranou když Camille vrhla oheň na Hydru. A pak hydra přímo před námi explodovala. Přitom nás pokropila hnusným zeleným slizem, který se vypařil, jakmile se nás dotkl, jak to bývá s vnitřnostmi nestvůr. Ale neskončilo to, oheň totiž neustával a šířil se na Camille. „Do vody!“ vykřiknu a rychle jí popadnu a společně s ní skočím do řeky. Oheň okamžitě ustane a Camille se na mě jenom vděčně dívá. A potom to všichni uslyšíme, hluk. „Parník!“ vykřikne Tyson a já se otočila. Po řece k nám bafala ta nejdivnější loď, jakou jsem kdy viděla.

Seděla nízko na vodě jako ponorka a palubu měla opancéřovanou železem. Uprostřed byla lichoběžníková dělová komora a na každé straně otvory pro hlavně. Z vršku vlála vlajka – divočák a oštěp v krvavě rudém poli. Palubu lemovali zombie v šedých uniformách – mrtví vojáci s mihotajícími se tvářemi, které jim jenom zčásti zakrývaly lebku. Podobali se duchům, které jsem viděla v podsvětí hlídat Hadův palác. Ta loď byla nedobytná. Bojový křižník z války Severu proti Jihu. Taktak jsem dokázal rozluštit jméno na přídi z písmen pokrytých mechem: CSS Birmingham.

A tam stála v plném řeckém bojovém brnění Clarisse a dívala se na nás. „Bohové doufala jsem že se objevíte“ Clarisse si oddechne když nás vidí a já se na ni překvapeně dívám. „Říkala jsem že by jsi to měla udělat ty ale neposlouchali mě, takže jsem doufala že neposlechneš a stejně přijdeš“ připouští Clarisse. „Jenom jsem nečekala že se potkáme zrovna když bude Cami hořet“ Clarisse se uchechtne a Camille na ni zvedne prostředníček. „No teď vás ale musíme zachránit, dostaneme vás na palubu“ Clarisse se usměje ale já vidím jak se Annabeth mračí a nechápu proč.

„Dobře tohle je konec kapitoly“ oznámí Kate. „Víte vy všichni co“ začne Khione a všichni se na ni podívají. „Mám pocit že v tenhle moment vy všichni bývalí polobohové potřebujete už rovnou exorcizmus protože aby jste byli tak moc bez pudu sebezáchovy, a psychotičtí, to snad už ani není možné“ vydechne Khione. „Nepotřebujeme exorcizmus!“ namítají. „Persis ty moc nekřič v tomhle případě bych se hádala“ a tím započne hádka mezi bývalými polobohy. „Khione…“ Hádes podrážděně a vyčerpaně vydechne. „Co jsi to pro osudy udělala?“ Poseidon souhlasí se svým bratrem. „No co? Byla tu nuda“ brání se Khione a tři bratři zaúpí.

Sooo i did not write for a long time, and it is my fault. Well you see i let my computer to actualise himself and i forgot to save my word with this story, and i lost it completly, with one chapter that i had already written. In the process i also lost the PDF where i had the books of Percy Jackson only to find out that they are not avaible anymore from the web where i found them so i had to look for them somewhere else. At one point i was so angry and hysterical that i just closed my PC and left it for two days before i got into it again. I called my sister who was capable to restore my lost word so i have it back and i was capable to fnd another PDF of Percy Jackson books. I have the son of Neptune from heroes of Olympus also, for the others i still look but for now i am safe. So i am again so sorry for your wait, this time it was entirely my fault and my stupidity.

And i have question for you. I was thinking about Roman oposites for my characters for now i have a feew ideas (some of them are not romans, if you have different ideas i am all ears) my favorite ones are underlined

Persiphone - Asherah/Pearl/Reva/Porpentina

Elena - Elora/Phaedra/Eden/Esra

Rosemary - Raisa/Bloom/Rio/Rym

Kate - Catori/Kali/Kalevala/

Kiara - Isra/Kendra/

Adara - Azra/Alodia/Acadia

Camille - Nadia/Mila/Nuria/Calida

Chapter Text

Zeus si povzdechne když sleduje scénu před sebou. Hádka bývalých polobohů eskalovala tak moc že Thalia přerazila luk o Persis, Nico pokousal Kiaru, Camille se pokusila zapálit Elenu a Kate proměnila Chrise v prase. Clarisse se pokusila Franka udusit. Will prohrál boj s Reynou která ho vytahala za vlasy. Rachel praštila Luka hřebenem tak že by mu na oku normálně vznikl monokl, a to všechno než je bohové zvládli oddělit. Teď všichni našpuleně seděli na svých trůnech z překříženýma rukama na prsou a zamračeným pohledem. „To je jako znovu sledovat moje sourozence když se snažili dohodnout kdo bude čemu vládnout“ utrousí Hestia.

„Na mou obranu Poseidon se mě pokusil utopit“ utrousí Hádes. „Asi sis to zasloužil“ odsekne Poseidon našpuleně. „Jediné co jsem řekl bylo zeptat se proč chceš do své domény koně!“ vykřikne Hádes. „Jako s dětmi“ oznámí s povzdechem Demeter. „Proč to vždycky skončí takhle?“ ptá se Triton a všechny je pozoruje. „Máme až moc ADHD a když jsme bohové prášky na nás prostě už nefungují“ oznámí Kiara. „To je pořád dost chabá výmluva“ uchechtne se Reyna. „Protože k sobě máme dost pevná pouta abychom věděli že si doopravdy neublížíme a že nás to nemůže rozdělit, a občas je to i frustrace“ připustí Clarisse.

„Takže jsme si v budoucnosti zvykli?“ zeptá se Afrodite. „Ne úplně, občas se na nás pořád díváte jako bychom se naprosto zbláznili ale když se do toho přidají i Zeus, Poseidon a Hádes kteří to dělají stejně často jako my tak to prostě vzdáte“ Persis se zasměje. „Doufám že alespoň vyhrávám“ vyhrkne Poseidon. Všichni si vymění pohledy. „Nejsem si zrovna jistá jestli v tom existuje nějaké vítězství“ oznámí Thalia která se snaží spravit svůj luk. „Neměla jsi ho o mě přerazit“ nutrousí Persis a podívá se ublíženě na Thaliu která nad svou sestřenicí obrátí oči v sloup.

„Nemáš mít tak tlustou lebku“ odsekne Thalia a do obličeje ji trefí knížka. „Au! Sakra Persis!“ vykřikne Thalia. „No co? Říkala jsi že příště už mi tu botu nevrátíš tak jsem našla alternativu“ odsekne Persis jednoduše a pokrčí rameny. „Děti, prostě děti“ utrousí Hestia vyčerpaně. „Dobře víte co? Začneme číst dál, dřív než se po sobě znovu vrhnout“ oznámí Ares a vezme si knihu do ruky. „Dobře, kapitola se jmenuje Annabeth všechno vyhodí do vzduchu“ Ares se odmlčí. „Pane bože“ Ares si povzdechne. „Do slova odbouchne?“ ptá se opatrně Athena. „To zjistíte jakmile si přečteme kapitolu“ ujistí je Camille okamžitě.

„Jsem sice ráda že jste tady, ale budete mít velkej malér, Tantalus by mohl udělat kdo ví co“ Clarisse se na nás starostlivě dívá a vypadá že i ona se Tantaluse bojí. Zrovna jsme absolvovali po lodi exkurzi, po temných prostorech nacpaných mrtvými námořníky. Viděli jsme zásobník na uhlí, kotle a motor, který burácel a hekal, jako by měl každou minutou vybuchnout. Viděli jsme kormidelnu a muniční sklad a dělostřeleckou palubu se dvěma kanóny Dahlgren s nedrážkovanou hlavní na levoboku a pravoboku a s devítipalcovou ručnicí Brooke na přídi a na zádi.

Všechno bylo speciálně upraveno, aby to mohlo střílet dělové koule z božského bronzu. Kamkoli jsme šli, mrtví vojáci Konfederace na nás zírali a jejich přízračné vousaté tváře se jim mihotaly na lebkách. Annabeth uznávali, protože jim řekla, že je z Virginie. Zajímali se i o mě, protože se jmenuju Jackson – jako ten jižanský generál – ale pak jsem to zkazila, když jsem vyklopila, že pocházím z New Yorku. Všichni zasyčeli a mumlali nadávky na Yankeeho ze Severu. Tyson se jich děsil. Po celou prohlídku ho musela Camille držet za ruku a tiše ho utěšovat, zatímco Kiara se na všechny výhružně dívala.

Moje kamarádky byli někdy šílené, ale pokud šlo o ochranu Tysona to já byla taky, takže to nebylo nic špatného. Nakonec nás dovedli na večeři. Kajuty kapitána Birminghamu byly velké asi tak jako šatna, ale pořád ještě mnohem větší než všechny další prostory na palubě. Stůl byl prostřen bílým ubrusem a nádobí bylo z porcelánu. Kostlivci z posádky podávali burákové máslo a sendviče s džemem, bramborové lupínky a limonádu Dr. Pepper. Nechtělo se mi jíst nic, co servírovali duchové, ale hlad zvítězil nad strachem. „Při nejmenším by vás Tantalos na vždycky vyloučil“ Clarisse se odmlčí.

„Tvoje kamarádky za prvé nejsou šílené ale psycho, a za druhé to není někdy ale pořád“ utrousí Tartarus. „Tare tvůj jedinej problém je že až moc sereš Hailey potom by nikdo z nich nebyl psycho“ odsekne Kate a obrací nad ním oči v sloup. „Navíc tvoje nápady na jména jsou strašné tak se nediv když je psycho když jí jako jméno nabídneš Loli Pop“ oznámí Persis. „To měl být vtip“ brání se Tartarus. „Tare tvoje těhotná žena je při jejím těhotenství trochu víc agresivní a ty si myslíš že je dobrý nápad děla blbý vtipy?“ ptá se pohoršeně Rachel a dívá se na něj jakoby se naprosto zbláznil, což v jejich rodině je už docela normální.

„A při nejhorším…“ Clarisse to nechce ani doříct. „Navíc Pan D. říkal, že pokud někdo z vás ještě někdy páchne do tábora, promění vás na veverky a přejede autem.“ Oznámila Clarisse. „Zapálím ho“ rozhodne se Camille. Souhlas! Tritone sakra přestaň ji podporovat ve snaze zapálit boha! Proč tě o tom sakra vůbec musím poučovat?! „To oni ti dali tuhle loď?“ zeptala jsem se zvědavě. „Ne, to můj táta, s požehnáním Poseidona. Duchové té strany, která ve válce prohraje, odjakživa dluží službu Arésovi. To je jejich prokletí za to, že prohráli. Poprosila jsem otce o dopravu po moři a mám ji.

Tihle chlapi udělají všechno, co jim nakážu. Je to tak, kapitáne?“ Clarisse se na něj podívá. Kapitán stál za ní a vypadal přísně a hrozivě. Jeho žhnoucí zelené oči mě hltaly hladovým pohledem. „Pokud to přinese konec téhle příšerné války a vytoužený mír, madam, uděláme cokoli. Zničíme kohokoli.“ Souhlasí okamžitě. „Clarisse,“ řekla Kiara, „Luke jde možná taky po rounu. Viděli jsme ho. Má ty souřadnice a míří na jih. Má výletní loď plnou nestvůr –“ „A měli bychom je odpálit rovnou z vody, viděli jste jejich vybavení“ oznámí okamžitě Annabeth a všichni se na ni šokovaně podíváme.

„Zbláznila jsi se? Princezna Andromeda je nedobytná a pokud slouží pod Kronosem tak dvakrát tolik“ Zeus se na polobohyni dívá jako by byla naprosto stupidní, jakoby jí chybělo jakékoli IQ nebo mozkové buňky. „Jsme si stoprocentně jistí že je moje dcera?“ ptá se podrážděně Athena. „Matko!“ křičí Annabeth. „Taky bych ráda věděla jak je ona moje dcera“ Afrodite kývne na Piper která se zamračí. „Nebudu komentovat“ Poseidon se na svého takzvaného syna odmítá podívat, nebo vůbec uznat jeho přítomnost. „Lepší než ukázat jeho směrem a pronést “TO“ jak minule“ vydechne Persis tiše. „V jakém kontextu to bylo?“ ptá se zvědavě Amphititre.

„Poseidon pronesl a cituji “Nevím kdo je jeho matka ale nedotkl bych se jí ani dvoumetrovou tyčí takže “TO“ není můj syn“ asi tak nějak“ vysvětlí Camille se smíchem. „A lhal jsem snad?“ ptá se uraženě Poseidon. „Pořád nikdo nevíme, nenárokoval jsi si ho, a on odmítá projít testy DNA u Apolla nebo Willa“ vysvětlí Elena a opře si hlavu o rameno svého manžela. „Já si ale stojím za tím že i odmítnutí testu DNA je odpověď“ vydechne Kiara a ostatní se nezmohou na nic jiného než na přikývnutí, protože v tom má tak trochu pravdu, i když John se na ně na všechny mračí.

„Zbláznila jsi se?! Musíme spojit síly“ namítne Camille. „S tím prohlášením souhlasím. S tím výbuchem ne tak moc“ připustí Clarisse a mě něco dojde. „Clari, kde máš někoho ze srubu? Dovolili ti přece vzít si dva kamarády že ano?“ ptám se a Clarisse na těžko polkne. „Nikdo se mnou nechtěl jít“ připustí nakonec Clarisse a já se na ni ochable dívám. „Děláš si legraci? Mohla by jsi tu umřít a oni tě nechali samotnou?!“ vykřiknu. „Říkali že tam zůstanou aby chránili tábor“ Clarisse pokrčí rameny. Neváhám a taky je mi jedno co si kdo myslí a přitáhnu Clarisse do pevného objetí.

Ares se mračí. „Moje děti a všechny je zabiju“ utrousí z překříženýma rukama na hrudi. „Prosím tati ne, to je v pořádku“ ujišťuje ho Clarisse. „To není v pořádku, nechali moji malou holčičku jít samotnou“ odsekne Ares. „Asi jste si toho všimli ale pro vysvětlení většina bohů když dostane dceru je jaksi… Trošku víc agresivnější k lidem kteří jejich malé holčičce ublíží“ vydechne Hestia a po oku se podívá na Poseidona. „Nebudu se omlouvat“ odsekne. „Tati chtěl jsi utopit Australii jenom protože jsi zjistil že se bojím hadů“ připomene mu Persis. „A stejně se nebudu omlouvat“ stojí si za svým Poseidon a všichni se rozesmějí.

„To je jedno Persis. Tantalos mě využívá. Jemu je tábor ukradený. Rád ho uvidí zničený a vím že mě připravil tak abych neuspěla, takže jsem jenom ráda že jste teď tady“ Clarisse se ode mě odtáhne a usměje se. „Kapitáne, odveďte je prosím dolů. Ukažte jim lůžka na spací palubě“ Clarisse se usměje na kapitána který přikývne. Samozřejmě jsem ráda že jsme tady s Clari a pro ni ale znepokojuje mě Annabeth. Sen se ale dostavil, jakmile jsem usnula. Grover seděl u svého stavu a zoufale rozplétal svatební vlečku, když se dveře z balvanu najednou odvalily a kyklop zařval:

„Ha!“ Grover vyjekl: „Drahý! Já ne – přišels tak tiše!“ „Rozplétáš!“ zaduněl Polyfémos. „Takže v tom je ten problém!“ „Ale to ne. Já – já ne –“ „Pojď!“ Polyfémos chňapl Grovera kolem pasu a napůl ho nesl, napůl táhl tunely jeskyně. Grover bojoval, aby udržel střevíce s vysokými podpatky na kopytech. Závoj mu klouzal po hlavě a hrozilo, že mu spadne. Kyklop ho vyvlekl do jeskyně veliké jako skladiště ozdobené nejrůznějším ovčím harampádím. Bylo tam sklápěcí křeslo pokryté vlnou, vlnou obalený televizní přijímač, hrubě vytesané police na knihy obtížené ovčí sbírkou.

Kávovými hrnky ve tvaru ovčích hlav, sádrovými figurínami ovcí, ovčími stolními hrami, obrázkovými knihami a akčními figurkami. Na podlaze se povalovaly hromady ovčích kostí a dalších kostí, které nevypadaly tak docela jako ovčí – byly to kosti satyrů, kteří přišli na ostrov hledat Pana. Skoro jsem zacouvala šokem a zděšením. Jestli ho nezabijete vy udělám to já! Sakra Hermesi jak ses dostal do mého snu?! Polyfémos postavil Grovera na zem, než odvalil další velký balvan. Do jeskyně proniklo denní světlo a Grover toužebně zaskučel. Čerstvý vzduch! Kyklop ho vyvlekl ven na vršek kopce nad nejkrásnějším ostrovem, jaký jsem kdy viděla.

„A pořád si zatím stojím“ pronese Hermes pevně a Persis si povzdechne. „To je sice hezký ale už jsem měla v hlavě pět hlasů pokud počítáme Kronose nepotřebovala jsem přidat i tebe“ vydechne Persis naprosto vyčerpaně nad celou touhle situací. „Počkat zabil ho když zjistil že vy ne?“ ptá se Apollo a všichni si vymění pohledy. „No řekněme to takhle, věděli jsme že jste bohové, silní a děsiví ale Hermes byl vždycky jeden z těch kterých jsme se báli méně… Spletli jsme se“ vydechne Clarisse a otřese se nad vzpomínkou zatímco Hermes se spokojeně usmívá.

Byl tvarovaný jako sedlo rozetnuté napůl sekerou. Na každé straně se táhly svěží zelené kopce a uprostřed široké údolí, rozdělené hlubokou roklí, která byla překlenuta provazovým žebříkem s deskami. Ke kraji kaňonu stékaly půvabné potůčky a řinuly se dolů v duhově zbarvených vodopádech. Po stromech poletovali papoušci. Na keřích kvetly růžové a purpurové květy. Na loukách se pásly stovky ovcí a jejich vlna se zvláštně třpytila jako měděné a stříbrné mince. A uprostřed ostrova, hned vedle provazového žebříku, stál obrovský pokroucený dub a na jeho nejnižší větvi něco zářilo.

Zlaté rouno. Dokonce i ve snu jsem cítil, jak z něj po ostrově vyzařuje síla, díky níž je tráva zelenější, květiny krásnější. Málem jsem cítil, jak to přirozené kouzlo pracuje. Mohla jsem si jen domýšlet, jak mocná musí být ta vůně pro satyra. Grover zakňoural. „Ano,“ řekl Polyfémos pyšně. „Vidíš to tam? To rouno je poklad mé sbírky! Ukradl jsem ho hrdinům už dávno. A od té doby – samé jídlo! Satyrové sem táhnou z celého světa jako můry k plameni. Satyrové jsou dobré jídlo! A teď –“ Polyfémos sebral hrůznou sadu bronzových nůžek. Grover vyjekl, ale Polyfémos jen zvedl nejbližší ovci, jako by to bylo plyšové zvířátko, a ostříhal z ní vlnu.

Podal tu načechranou hromadu Groverovi. „Dej to na kolovrátek!“ nařídil pyšně. „Kouzelná. Tahle se nedá rozplést.“ „Ach… no…“ „Ubohý cukroušku!“ ušklíbl se Polyfémos. „Špatná tkadlena. Ha-ha! Žádný strach. To vlákno to zvládne. Dokončíš svatební vlečku do zítřka!“ „To je ale… od tebe pozorné!“ „Hehe.“ „Ale – ale, drahý,“ zasípal Grover, „co když někdo přijde zachránit – chci říct napadnout tenhle ostrov?“ Grover se podíval přímo na mě a já věděl, že se na to ptá kvůli mně. „Co mu zabrání, aby nenapochodoval přímo sem ke tvé jeskyni?“ „Ženské strachy! Jak roztomilé! Neboj se.

Polyfémos má moderní bezpečnostní systém. Museli by projít přes mé mazlíčky.“ „Mazlíčky?“ Grover se podíval přes ostrov, ale nikde nic nebylo vidět, jen ovce, pasoucí se mírumilovně na loukách. „A pak,“ zavrčel Polyfémos, „by musel projít skrz mě!“ Udeřil pěstí do nejbližší skály a ta praskla a rozpůlila se. „A teď pojď!“ houkl. „Zpátky do jeskyně.“ Grover vypadal, že se rozbrečí – tak blízko svobody a současně tak beznadějně daleko. V očích mu stály slzy, když se dveře z balvanu zavalily a znovu ho uzavřely v té strašné, pochodněmi osvětlené temnotě kyklopovy jeskyně. Chtěla jsem do té jeskyně praštit frustrací ale nemohla jsem.

A myslela jsem si že je to konec ale nebylo. A jak moc bych si přála abych se teď a tady probudila. Dřív než jsem se nadála stála jsem v temné jámě. Horko mě požíralo zevnitř nemohla jsem skoro dýchat. A všechno bylo jinak. Moje vlasy byli skoro bílé a moje tělo bylo slabé. Byla jsem blízko řece ale ne opravdové, nějaké podivné plné ošklivé tekutiny a od ní šlo horko. Cítila jsem bolest v mém rameni, prudké pálení a nechápala jsem o co jde. „Malá hrdinko, kam jsi utekla?“ ten hlas jsem znala, byl to Kronos ale moje tělo na jeho hlas reagovalo tentokrát jinak, větším strachem než normálně.

Sál ztichne a všechny pohledy padnou na Persis. „Ukázal ti… Ukázal ti co se stane v Tartaru?“ zeptal se zděšeně Jason. „Tenkrát jsem to ještě netušila, dokud jsem tam nebyla a znovu neprožívala svou noční můru“ souhlasí tiše Persis a snaží se aby se její hlas nezlomil. Rose s Jasonem se zvednou a pevně si přivinou Persis do náruče. „Je mi to líto“ vydechne Jason. „Nemusí, nic z toho nebyla vaše vina. Bylo to moje rozhodnutí a udělala bych ho znovu kdybych musela“ Persis si pevně stojí za svým, protože ví že je to pravda. Možná je bohyně a možná už je to dlouho, ale člověk v ní který by obětoval všechno pro ty které miluje, se nikdy nezměnil.

Měla jsem pocit že i ve snu dostanu záchvat paniky. Nemohla jsem dýchat, moje oči se zamlžovali a cítila jsem bolest. Bojovala jsem a on byl vždycky silnější, a vím že jsem křičela o pomoc, zoufale jsem křičela o pomoc ale nikdo mě neslyšel. Alespoň než se hrozná noční můra rozplynula ve světlo. Znovu jsem to byla já s mými hnědými vlasy a schoulená jsem vyděšeně seděla na zemi. To místo jsem poznávala, Olymp. Přede mnou klečela postavy a když jsem konečně zaostřila zjistila jsem že je to Zeus. „V pořádku“ oslovil mě, neodvážila jsem se promluvit, věděla jsem že by se můj hlas třásl.

„Kronos“ na Zeusovi jde vidět že to jméno neříká rád a nejraději by ho neříkal vůbec. „Se ti dostal do snů, a proměnil je v noční můry“ vysvětluje mi a já zavřu oči. Samozřejmě že ano, protože na posranýho i hajzl spadne. „Děkuji za to že jste mě z toho dostal“ vydechnu a snažím se aby můj hlas zněl pevně. „Stále sníš Persis, jen jsem vyhnal Kronose z tvé hlavy“ ujišťuje mě Zeus a potom mě skenuje pohledem. „Zdají se ti tyhle sny s Kronosem často?“ ptá se mě. „Od doby co se nás pokusil vtáhnout do Tartaru ano“ souhlasím a Zeus se zamračí. „Promluvím si s Morpheusem a Hecate, něco vymyslíme“ přislíbí mi Zeus a já přikývnu.

„Od toho snu, mě jeden z nich každý den ve snech navštěvoval aby nedali Kronosovi prostor se ke mně dostat, než mi Hecate a Morpheus dokázali vytvořit ten náramek“ vysvětlí Persis a lehce se usměje. Zeus pevně chytne Persis za ruku a s úsměvem políbí hřbet její ruky. „Tenkrát mi konečně začalo docházet, že na to všechno nejsem sama, že mám v mém rohu lidi a bohy kteří pomůžou když budu potřebovat“ oznámí Persis. „To je pravda, nikdo z nás nikdy nezapomene na to jak rychle jste se objevili u díry do Tartaru když padali a Persis se k vám modlila o pomoc.

A nikdo z nás nezapomene jak moc jste panikařili když všichni tři spadli, a na to že na Poseidona si museli sednout tři bohové aby neskočil hned za nimi“ oznámí Kiara která na ten den nikdy v životě nezapomene. „A nezapomeneme na to jak moc zuřil na Římany když bezprostředně po tom zjistil co se tam dělo. Nechal utéct jen ty o kterých věděl že se k Persis chovali dobře, v čele se mnou, Jasonem a Frankem“ dodává Reyna, Persis si povzdechne o tom slyšela jenom z vyprávění. „Všichni jsme si mysleli že je to Neptun který se kvůli tomu taky zlobí jenom abychom zjistili že Neptunův hněv byl v porovnání s Poseidonovým nic“ souhlasí Franl.

„Děkuji“ vydechnu tiše, Zeus se usměje a následně zmizí. Probudila jsem se, když se na lodi rozezněly poplašné zvony. Kapitánův chraplavý hlas rozkazoval: „Všichni na pomoc na palubu! Najít lady Clarisse! Kde je ta dívka?“ Pak se nade mnou objevil jeho přízračný obličej. „Vstávej, Yankee. Tvoji kamarádi jsou už vzhůru. Blížíme se ke vstupu.“ „Ke vstupu kam?“ Věnoval mi umrlčí úsměv. „Do Moře nestvůr, kam jinam.“ Nacpala jsem si svých pár věcí, které přežily hydru, do námořnického plátěného batohu a přehodila jsem si ho přes rameno.

Měla jsem neodbytný pocit, že ať to dopadne, jak chce, další noc už na palubě Birminghamu trávit nebudu. Byla jsem na cestě nahoru, když mě něco přimělo se zastavit. Něco poblíž – něco povědomého a nepříjemného. Neměla jsem k tomu žádný důvod, ale připadalo mi, že se mám pustit do boje. Chtělo se mi praštit nějakého mrtvého vojáka Konfederace. Naposledy jsem takový vztek cítila… Místo abych šla nahoru, vydala jsem se k okraji ventilační mřížky a nakoukl dolů a vešla na kotelní palubu. Clarisse se na mě otočila a pokynula mi, mluvila k obrazu a já se musela usmát.

Na obraze byl muž. Byl to svalnatý muž v motorkářském oblečení z černé kůže, s vojenským sestřihem, tmavými brýlemi s červeným nádechem a s nožem, upevněným na boku. „Persis, je tam vše v pořádku?“ Ares mě pozdraví a usměje se. „Nejsem si jistá, ani trochu se mi nelíbí že je tu Annabeth, ale alespoň něco“ Clarisse pokrčí rameny. „Dobře protože tady je to chaos. Zeus, Poseidon a Amphititre spolu nějak moc dobře vychází. Hermes už hodinu mluví o vraždě. Hecate a Morpheus si už pár minut nad něčím strašidelně šeptají a já se začínám bát“ utrousí Ares.

„Jo za všechny tři můžu já. Poseidon, Zeus, Amphy a Triton se mi rozhodli mluvit po celou dobu v hlavě v těch nejméně vhodných dobách. Hermes viděl můj sen o tom jak obr vraždí satýry. A Zeus zjistil o mých snech s Kronosem a o něco požádal Morphea Hecate… Takže vinna dle obvinění“ oznámí Persis. Ares si hlasitě povzdechne a něco zamumlá. „Všichni na vás spoléháme, a jestli vám Tantalus při návratu udělá problémy modlete se k nám, budeme tam. Dávejte na sebe pozor“ požádá je Ares. „Budeme tati slibujeme“ souhlasí Clarisse a na to Ares zmizí z obrazu.

„Aneb když spolu nevycházíte tak moc že když najednou začnete vyděsí to doslovného boha války na tolik že chce zdrhnout“ uchechtne se Demeter. „Vlastně by mě to vyděsilo i teď. Morpheus a Hecate si něco šeptají je stejně špatné jako Hádes, Poseidon a Zeus kteří si něco šeptají, to je jako recept na apokalypsu“ utrousí Ares a tři bratři se na sebe spiklenecky usmějí. „Ne!“ Persis zasáhne. „Všichni jsme slyšeli ten příběh o Stonehenge, šikmé věži v Pise, a dalších vašich šílenostech“ oznámí Persis. „Joooo. Tak trochu jsme zjistili že na bohy vlastně jistá dávka alkoholu a drog funguje“ vydechne Hádes.

Všichni se na něj otočí. „Počkat cože Háde?! To byla žertovná válka mezi námi třemi!“ vykřikne Zeus. „Jooo… Možná mezi vámi dvěmi…“ Hádes se odmlčí a podívá se do stropu a začne si pískat. „Proč… Proč?“ to je to jediné co ze sebe Nico dokáže dostat. „Chtěl jsem experimentovat a vědět jestli to na nás bude působit! A jaksi jsem zjistil že ano…“ dostane ze sebe Hádes. „Před svatbou jsem se tě měla ještě jednou zeptat jestli jsi si opravdu jistá tím že si ho chceš vzít“ vydechne Elena ke Kate což způsobí že se Hádes uraženě našpulí. „Víte co končím tuhle šílenou konverzaci a pokračuju ve čtení“ vydechne Ares.

Poplašné zvony se znovu rozezněly. Slyšela jsem, jak se ke mně blíží hlasy, důstojníci křičeli rozkazy, aby se připravila děla. Clarisse se nechápavě otočí. „Cože?“ nechápe a já pokrčím rameny. Clarisse vyšla po schodech nahoru a já šla hned za ní. Sebrala jednomu mrtvolnému důstojníkovi dalekohled a zahleděla se k obzoru. „Sakra“ zakleje tiše Clarisse. „Co děláš? Plnou parou v před!“ vykřikne Annabeth. Podívala jsem se stejným směrem jako ony, ale moc jsem toho neviděla. Nebe bylo zamračené, vzduch zamlžený a vlhký jako pára z žehličky.

Napínala jsem zrak, ale viděla jsem jen pár tmavých rozmazaných skvrn v dálce. Můj námořní smysl mi prozradil, že jsme někde u pobřeží severní Floridy, takže jsme přes noc urazili dlouhou cestu, delší, než by zvládla každá loď smrtelníků. Zvýšili jsme rychlost a motor zasténal. Tyson nervózně zamumlal: „Velká námaha na písty. Nejsou na hlubokou vodu.“ Netušila jsem, jak to ví, ale byl jsem z toho nesvůj a Clarisse očividně taky. Po několika dalších minutách se ty tmavé skvrny před námi zaostřily. Na severu vyrůstala z moře mohutná masa kamene.

Ostrov s útesy nejmíň třicet metrů vysokými. Asi tak půl míle jižně od něj bylo vidět další tmavou skvrnu, zuřící bouři. Nebe a moře se vařily dohromady jako burácející masa. „Hurikán?“ zeptala se Kiara. „Ne,“ odpověděla Annabeth pyšně. „Charybda.“ Kiara zbledla. „Blázníš?“ „Jediná cesta do Moře nestvůr. Přímo mezi Charybdou a její sestrou Skyllou.“ Annabeth ukázala na vrcholek útesu a mě přepadl pocit, že tam nahoře žije něco, co bych nerada potkal. „Co blázníš, jediná cesta?“ zeptala jsem se. „Moře je přece volné! Prostě to obeplujme.“ Namítala jsem.

Annabeth nade mnou obrátila oči v sloup. „Kdybychom se je pokusili obeplout, prostě by se zase objevili před námi. Pokud se chceš dostat do Moře nestvůr, musíš mezi nimi proplout.“ Vysvětluje Clarisse. „A co srážející se skály?“ zkusila to Camille. „To je další vstup. Použil ho Iason.“ Souhlasí Kiara. „Kanóny skálu neodpálíme, kdežto nestvůry“ Annabeth má ve tváři trochu psycho úsměv. „Ty jsi blázen,“ zakroutila hlavou Clarisse. „Koukej se a už“ oznámí Annabeth. „Nastavit kurz na Charybdu!“ rozkáže kapitánovi který na chvíli zaváha ale nakonec souhlasí a já to nechápu, mají poslouchat Clari.

„Zbláznila jsi se?!“ tentokrát ztrácí nervi už i samotná Athena ke své dceři. „Poseidon i Hephaestus už chtěli tvoji smrt Annabeth!“ křičí Athena. „A ty do toho chceš přidat teď i Arese? Jsi naprostý blázen? Mohla jsi je všechny zabít a tři bohové by si pomstu vybrali na tobě!“ Athena to nechápe jak mohla být její dcerou? Annabeth si překříží ruce na hrudi. „Udělala jsem správné rozhodnutí“ odsekne Annabeth, Athena se na ni ohromeně dívá a je na pokraji toho aby své dceři dala facku. „Udělám to čeho se Lady Athena zdráhá“ oznámí Clarisse a praští Annabeth.

Motor zasténal, železné plátování zarachotilo a loď začala nabírat rychlost. „Annabeth“ řekla jsem, „Charybda saje moře. Je to tak v tom příběhu?“ „A zase ho vyplivuje, jasně.“ „A co Skylla?“ „Ta žije v jeskyni nahoře na těch útesech. Když se k ní dostaneme moc blízko, její hadí hlavy se snesou dolů a začnou vytahovat námořníky z lodi.“ „Tak si teda vyberme Skyllu,“ navrhla jsem. „Všichni půjdou do podpalubí a prostě prosupíme kolem.“ „Ne!“ stála na svém Annabeth. „Pokud Skylla nedostane svoje maso, mohla by sebrat celou loď. Navíc je to vysoko na zaměření.

Tyle kanony nedokážou pálit přímo nahoru. Charybda si jenom tak sedí uprostřed toho svého víru. Poplujeme přímo na ni, namíříme na ni kanóny a odstřelíme ji do Tartaru!“ Prohlásila to s takovým zanícením, že se mi skoro chtělo jí věřit. Koukla jsem se na Clari která jenom beznadějně pokrčí rameny, očividně je velmi vyděšená ale ví že Annabeth nebude poslouchat. Podívám se na holky. „Držte se mě všechny tři i ty Tysone, celou dobu, pokud se tohle posere…“ nedomluvím a na těžko polknu. Clari, Kiara, Cami i Tyson ale přikývnou a pevně se mě chytnou.

Poseidon se tiše podívá na Persis a zavře oči. „Persis, já vím že jsou to lidé které miluješ ale někdy…“ Poseidon se odmlčí protože jí těmi slovy nechce ublížit. „Někdy je prostě nemůžeš zachránit všechny“ Poseidon tu větu nenávidí v momentě kdy jí vyslovil ale jinak to říct neumí. „Já vím že ne“ připustí Persis a na těžko polkne. „Ale musela jsem to alespoň zkusit, protože když se to na konci dne posere, můžu vědět že jsem udělala všechno co bylo v mých silách abych je zachránila“ připustí Persis a tiše si hraje se svými prsty. A Poseidon slyšel ty slova která se za tím skrývala.

Když to zkusím, můžu alespoň zmírnit tu vinu kterou v sobě cítím. A Poseidon to nenávidí, protože tohle všechno nikdy nemělo padnout na bedra jeho dcery. „Persis“ Zeus ji tiše osloví a donutí bohyni podívat se na něj. „Nikdy jsme neměli být tvým břemenem. Nic z toho nikdy nemělo být břemenem které jsi měla nést. Tahle válka nikdy neměla být tvým břemenem které jsi měla nést na svých ramenou“ namítne Zeus. „Ale stalo se to, osudy mají někdy zvláštní cesty Zeu, ale nakonec nás dovedou domů, a ony ano“ Persis se odmlčí a na těžko polkne aby mohla dál mluvit.

„Můj osud, naše osudy byli tohle, naše osudy byl tenhle domov. Ale abychom do něj mohli patřit něco v nás se muselo změnit. A možná vidíte všechnu tu bolest okolo toho, a říkáte si, to se nemělo stát. Ale to nevadí, protože všechna ta bolest, není nic v porovnání s rodinou a domovem který jsme dostali. Občas bolest minulého domova stále přetrvává ale není to nic v porovnání se štěstím rodiny a domova který jsme dostali“ vysvětlí Persis a usměje se na ně. „Nemělo to být naším břemenem ale stalo se a díky tomu jsme dneska všichni tady, a já už si nedokážu představit život bez této rodiny“ souhlasí Rose s úsměvem.

Motor hučel. Kotle se tak zahřívaly, že jsem cítil, jak se mi paluba pod nohama rozpaluje. Komíny chrlily kouř. Rudá Arésova vlajka se třepetala ve větru, a mě to připadalo špatné, protože s tímhle by Ares nikdy nesouhlasil, ne dokud jsme tu my a jeho dcera. Když jsme se dostali blíž k nestvůrám, zvuk Charybdy sílil a sílil – příšerné dunění obrovského množství vody, jako by někdo spláchl největší záchod ve vesmíru. Pokaždé, když Charybda nasála vodu, loď se otřásla a zhoupla se dopředu. Pokaždé, když vydechla, zvedli jsme se na vodě a bičovaly nás třímetrové vlny.

Pokoušela jsem se ten vír nějak změřit. Došla jsem k závěru, že Charybdě trvá asi tři minuty, než nasaje a zničí všechno v okruhu půl míle. Abychom se jí vyhnuli, museli bychom plout přímo podél útesů Skylly. A i když mohla být Skylla pořádně zlá, ty útesy mi připadaly docela sympatické. Nemrtví námořníci se činili na stožárové palubě. Podle mě už měli zkušenosti se ztracenou bitvou, takže je to netrápilo. Nebo se možná nestarali, že bude po nich, protože už stejně zemřeli. Ani z jednoho mi nebylo nijak líp. Clarisse stála vedle mě a jednou rukou svírala zábradlí a druhou mě.

„Pořád máš tu termosku plnou větru?“ zeptala se Kiara a já jsem přikývla. „Ale je nebezpečné použít to při takovém víru. Další vítr by mohl všechno ještě zhoršit.“ Namítne Camille.  „A co takhle nějak ovládnout vodu?“ zeptala se. „Jsi Poseidónova dcera. Už jsi to dokázala.“ Clarisse se na mě nadějně podívala. Měla pravdu. Zavřel jsem oči a pokoušel se uklidnit moře, ale nemohl jsem se soustředit. Charybda byla hlasitá a mocná. Vlny nereagovaly. „Já – já to nedokážu,“ přiznala jsem zoufale. „Potřebujeme náhradní plán,“ usoudila Camille. „Tohle nepůjde.“ Souhlasí Clarisse.

„Mají pravdu“ přidal se Tyson. „Motor není dobrý.“ „Jak to myslíš?“ zeptala se Kiara. „Tlak. Písty potřebují spravit.“ Než to mohl vysvětlit, ten kosmický záchod zase spláchl s hlasitým chrrrst! Loď se zhoupla kupředu a mě to hodilo na palubu. Ocitli jsme se ve víru. Holky i Tyson se mě stále zoufale pevně drželi ale bylo jen otázkou času než nás to odtrhne od sebe. „Plnou parou vzad!“ křičela Annabeth do toho hluku. Moře se kolem nás pěnilo, vlny se rozbíjely o palubu. Železné plátování už bylo tak horké, že se z něj kouřilo. „Dostaňme se na dostřel! Připravit kanóny na pravoboku!“

Mrtvoly Konfederace pobíhaly sem a tam. Lodní šroub se točil obráceně, pokoušel se loď zpomalit, ale pořád jsme klouzali do středu víru. Z podpalubí vyrazil jeden námořnický zombie a běžel ke Clarisse. Ze šedé uniformy se mu kouřilo. Vousy mu hořely. „Kotelna se přehřívá, madam! Loď vybuchne!“ ale Clarisse nedostane čas odpovědět.  „No tak běžte dolů a spravte to!“ odsekne Annabeth místo Clarisse.  „To nejde!“ křičel námořník. „V tom žáru se vypaříme.“ Annabeth praštila z boku do komory kanónu. „Nepotřebuju nic víc než pár minut! Jenom se dostat na dostřel!“ křičí.

„Ženeme se moc rychle,“ prohlásil ponuře kapitán. „Připravte se na smrt.“ „Ne!“ zařval Tyson. „Já to umím spravit.“ Clarisse se na něj podívala. „Opravdu?“ ptá se tiše. „Je to kyklop,“ řekla Annabeth. „Oheň mu neublíží. A zná mechaniku.“ „Dobře běž ať tu všichni neumřeme“ souhlasí Clarisse. „Je to nebezpečné“ namítnu vyděšeně protože to znamená že se mě Tyson musí pustit. Poplácal mě po ruce. „Jediná cesta, brácho.“ Měl odhodlaný výraz – sebejistý, vyrovnaný. „Jdu s ním“ rozhodne Camille a já se na ni podívám. „Ne!“ to znamená že mě pustí oba dva.

A pokud se vše pokazí a my se dostaneme do moře nebudu dost rychlá na to abych jim pomohla. „Budeme v pořádku“ Camille se na mě tiše usměje. „Já to spravím. Hned se vrátím.“ Jak jsem ho tak pozoroval, jak za tím doutnajícím námořníkem a před Camille mizí do podpalubí, měla jsem strašný pocit. Chtěla jsem se za nimi rozeběhnout, ale loď znovu poskočila – a pak jsem uviděla Charybdu. Objevila se jen pár set metrů od nás, zahlédla jsem ji skrz vír mlhy, kouře a vody. První věc, které jsem si všimla, byl útes – černá skála z korálů, s fíkovníkem držícím se na vršku.

„Persis“ Camille ji tiše osloví. „To je v pořádku“ ujistí ji Persis a tiše se usměje. Ale Camille ví že ne. „Persis to je ten moment kdy?...“ Camille se odmlčí a Persis na těžko polkne když si na to vzpomene. „μαμά mohla by jsi se se mnou na chvíli vyměnit vedle táty?“ požádá tiše Persis. Amphititre se na ni zmateně poslouchá ale nakonec souhlasí a obě dvě si vymění místa. „Persis co?“ nechápe Poseidon. „Brzo pochopíš slibuji, jenom mě prosím drž“ Persis se na něj usměje a přitulí se do náručí svého otce, i když moc dobře ví jak ji její rodina starostlivě pozoruje.

Podivně pokojná věc přímo uprostřed víru. Všude kolem se voda stáčela do trychtýře jako světlo kolem temné díry. Pak jsem uviděla hroznou věc zakotvenou na útesu hned nad hladinou – obrovská tlama se slizovitými rty a zuby velikosti veslic obrostlými mechem. A nejhorší bylo, že ty zuby měly rovnátka, pásy rezavého kovu s povlakem, s kousky ryb a naplavenin a plovoucího smetí, které v nich uvízlo. Charybda byla jako zubařova noční můra. Nic než velká černá tlama s křivými zuby a pořádným předkusem a po staletí nedělala nic, než se krmila a po jídle si nečistila zuby.

Jak jsem se tak dívala, celé moře kolem ní to vtáhlo do prázdnoty – žraloky, hejna ryb, obří oliheň. A uvědomila jsem si, že za několik vteřin se tam ocitne i konfederační loď Birmingham. „Kanony na přídi a na pravoboku jsou v dostřelu!“ oznámí kapitán. „Palte!“ nařídila Annabeth. „Ne!“ křičí Clarisse ale je pozdě. Do tlamy nestvůry byly vypáleny tři salvy. Jedna vyrazila okraj řezáku. Další zmizela v jícnu. Třetí zasáhla jeden ze zachovalých pásů rovnátek, odrazila se zpátky na nás a sestřelila Arésovu vlajku ze stožáru. Teď je to správně, za tímhle by totiž Ares nestál.

„To máš sakra pravdu“ utrousí Ares a sleduje Annabeth. „Ale stále nechápu proč poslouchali Annabeth?“ ptá se Kiara. „Protože Clarisse stála za mírovým řešením zatímco Annabeth v jejích očích chtěla válku a to je to stejné co chtěli oni, takže raději poslouchali někoho kdo chce válku než někoho kdo chce mír“ vysvětluje Ares zamračeně. „O tom si s nimi budu muset promluvit, protože tohle je naprosto nepřijatelné“ Ares je očividně velmi naštvaný a Persis se nediví. To že poslouchali Annabeth místo Clarisse je všechny málem zabilo, a ještě ke všemu to zničilo loď.

„Znovu!“ zavelela Annabeth. Dělostřelci naládovali, ale já věděla, že je to k ničemu. Museli bychom na to monstrum vystřelit stokrát, abychom mu doopravdy ublížili, a tolik času jsme neměli. Nasávalo nás to moc rychle. Najednou se vibrace paluby změnily. Motor hučel silněji a stabilněji. Loď se otřásla a my se začali odtahovat od tlamy. „Tyson to zvládl!“ zvolala Clarisse úlevně. „Počkat!“ namítla Annabeth. „Musíme se držet blízko!“ „Umřeme!“ vykřikla jsem. „Musíme se dostat dál.“ Chytila jsem se zábradlí, jak se loď bránila podtlaku. Prohnala se kolem nás zničená Arésova vlajka a uvízla v Charybdiných rovnátkách.

Nepostupovali jsme nijak rychle, ale aspoň jsme se drželi. Tyson nám nějak zajistil dost síly na to, aby nás vír nenasál. Tlama se najednou zavřela. Moře umlklo a nastal absolutní klidu. Přes Charybdu se přelila voda. Pak se tlama otevřela, zrovna tak rychle, jako se zavřela, vychrlila stěnu vody a vyvrhla všechno nepoživatelné včetně našich dělových koulí. Jedna z nich práskla do boku Birminghamu se zvučným cink jako zvoneček na pouťové atrakci. Odhodilo nás to dozadu na vlně, která musela být dvanáct metrů vysoká. Nasadila jsem veškerou sílu vůle a snažila jsem se loď udržet.

Aby se nepřevrhla, ale pořád jsme se neovladatelně točili a řítili se na útesy na druhé straně úžiny. Z podpalubí vyrazil další doutnající námořník. Vrazil do Annabeth a málem je oba srazil přes palubu. „Motor každou chvíli vybuchne!“ „Kde jsou Tyson a Cami?“ zjišťovala jsem. „Pořád tam dole,“ řekl námořník. „Nějak to drží dohromady, ale nevím, jak dlouho to ještě dokáže.“ Kapitán prohlásil: „Musíme opustit loď.“ „Ne!“ vykřikla Annabeth. „Nemáme jinou možnost. Trup se už rozlamuje! Loď to nezvládne –“ Větu už nedokončil. Jako blesk se z nebe sneslo cosi hnědého a zeleného, chňaplo to kapitána a vytáhlo ho pryč.

Zbyly po něm jenom kožené boty. „Skylla!“ zaječel námořník a z útesu vyrazil další sloup hadího těla a popadl ho. Odehrálo se to tak rychle, že to bylo spíš jako pozorovat laserový paprsek než nestvůru. Nerozeznala jsem ani tvář té potvory, jen záblesk zubů a šupiny. Otevřela jsem meč a pokoušel se nestvůru seknout, zatímco odnášela dalšího námořníka, ale byl jsem strašně pomalý. „Všichni dolů!“ vykřikla jsem. „Nemůžeme!“ I Clarisse vytasila meč. „Dolní paluba je v plamenech.“ „Záchranné čluny!“ napadlo Kiaru. „Rychle!“ „Nikdy se nevyhnou těm útesům,“ sýčkovala Annabeth.

„Všechny nás to sežere.“ „Musíme to zkusit. Persis, termosku.“ „Nemůžu opustit Tysona a Cami!“ „Musíme připravit čluny!“ odsekne Annabet. Spolu s několika nemrtvými námořníky odkryla jednu ze dvou záchranných veslic, zatímco hlavy Skylly pršely z nebe jako zubatý roj meteoritů a sbíraly jižanské námořníky jednoho po druhém. „Připrav další loď.“ Hodil jsem Kiaře termosku. „Já jdu pro Tysona a Cami.“ „Nemůžeš!“ namítla. „To horko tě zabije!“ namítne. „Je mi to jedno, je to můj bratr a Cami, naše Cami“ odsekla jsem jí. Rozběhla jsem se k průlezu do kotelny, když tu najednou jsem se už nohama nedotýkala paluby.

„Persis!“ Camille vykřikla a sledovala svou kamarádku. „Ne, udělala bych to znovu Cami, ty víš co se teď sakra stane a stejně bych to kdykoliv udělala znovu“ odsekne pevně Persis a Camille se na ni starostlivě dívá. „A nikdy toho nebudu litovat“ dodává. „O čem přesně to mluvíme?“ Triton to nechápe a sleduje dvě ženy. „To brzo vysvětlí ta knížka a myslím že o tom budeme i tak mluvit“ vydechne Camille která moc dobře ví k čemu konverzace bude pokračovat a co všichni z nich budou muset přiznat, včetně ní samotné. Je si jistá že její táta z toho nebude nadšený, a vlastně žádný z bohů.

Letěla jsem přímo vzhůru, vítr mi hvízdal v uších, bok útesu jsem měl jenom pár centimetrů od tváře. Skylla mě nějak popadla za batoh a zvedala mě nahoru do svého doupěte. Bez uvažování jsem máchla mečem za sebe a podařilo se mi tu věc bodnout do slídivého žlutého oka. Zachrochtala a pustila mě. Už jenom ten pád by mi stačil, protože jsem byla tak třicet metrů ve vzduchu. Ale jak jsem padal, loď Birmingham pode mnou navíc explodovala. PRRRÁÁÁSK! Strojovna vybuchla a rozmetala kusy železných plátů do všech směrů jako ohnivá křídla. „Tysone! Camille“ zaječela jsem.

Záchranným člunům se podařilo dostat se z lodi, ale ne daleko. Hořící vrak pršel dolů z nebe. Clarisse, Kiara a Annabeth to buď roztrhalo, nebo spálilo, nebo stáhlo na dno silou potápějícího se trupu, a to byl ještě optimistický dohad, že unikly Skylle. Pak jsem uslyšela jinou explozi – zvuk Hermovy kouzelné termosky, která se otevírala trochu moc rychle. Bílé pásy větru zaduly všemi směry, rozehnaly záchranné lodě, sebraly mě z mého volného pádu a postrčily mě přes oceán. Nic jsem neviděla. Otáčela jsem se ve vzduchu.

Něco tvrdého mě praštilo do hlavy, narazil jsem na hladinu tak prudce, že by mi to polámalo všechny kosti, kdybych nebyla dcera boha moře. Vykřikla jsem protože jediné co vím je to, že se potápím do hořícího moře, vím, že Tyson i Camille jsou navždycky pryč, máchám rukama, nejsem si jistá co se děje ale moře mě pohlcuje, neposlouchá mě, a mě naplňuje strach. Nechci se utopit! Nechci se utopit! Skoro se rozpláču strachem. Vím jak plavat ale moje končetiny v tenhle moment nic nedělají, a já se opravdu nechci utopit, ale právě teď se toho děsím protože to tak zatraceně vypadá.

Křičím o pomoc a hystericky pláču, než to vzdávám. Nikdo nepřichází na pomoc, jsem sama, a moře si mě nárokuje. Nemá cenu bojovat jen to prodlouží moje utrpení. Prosím nechci se utopit, prosím. Zavírám oči protože jsem unavená z boje a dovoluji moři aby si mě vzalo. A potom to cítím, ruce které mě pevně chytají. „Mám tě Κοριτσάκι“ Amphititre to byla Amphititre. Když se jí pevně držím rozhlížím se okolo sebe abych viděla tátu a Tritona… S Camille a Tysonem, a před tím neuž upadnu do bezvědomí se rozpláču.

Sál upadne do ticha než se všechny pohledy zděšeně otočí k Persis. Persis cítí jak se její otec vedle ní třese a v jeho očích je naprosté zděšení. „Μαργαριτάρι“ Amphititre ochable osloví svou dceru. „Bojíš se utopení?“ ptá se opatrně. Persis na těžko polkne a snaží se zadržovat slzy. „Stalo se to ještě jednou nebo dvakrát“ Persis neodpovídá na otázku. „Persis máma se na něco zeptala“ Triton ji chytne za ruku. „Možná“ připustí Persis a její hrudník se bolestivě svírá. Než se stihne vzpamatovat její otec jí pevně objímá a na její rameno dopadají slzy jejího vlastního otce.

„Na její obranu není jediná“ Thalia se rozhodne připustit. „Dcero?“ Zeus jí opatrně osloví. „Bojím se výšek a pádu“ vydechne Thalia. „Bojím se bouřek“ dodává Jason. „Bojím se smrti“ souhlasí Nico. „Bojím se tmy a podzemí“ Hazel se přidává. „Bojím se lián a masožravých kytek“ připustí Rose. „Bojím se vůdcovství“ dodává Kiara. „Bojím se prokletí“ Kate vydechne. „Bojím se stínů a tmy“ Elena sklopí oči. „Bojím se ohně, toho být spálená“ Camille se přidává taky. Zeus, Hádes, Demeter, Aeolus, Athena, Hecate, Nyx, Morpheus a Hephaestus se na ně ohromeně a zděšeně dívají.

„Proč… Proč jste nám to nikdy neřekli?“ nechápe Hádes. „Kvůli tomu jak reaguje Poseidon, za prvé jsme vám nechtěli ublížit, protože každému z vás dochází že se s tím něco muselo stát. A za druhé protože jak vysvětlíte že se bojíte něčeho co dokážete ovládat, něčeho co jsou vaše domény a co vás poslouchá, čeho by jste se prostě neměli bát?“ vysvětluje Camille která se nedívá do očí jak svému otci tak ani Tritonovi nebo Poseidonovi. „Dobře víte vy co, myslím že si dáme přestávku a promluvíme si, o tom co se stalo a proč se to stalo“ rozhodne Demeter a nikdo z nich nemůže namítat.

Sooo i have a question. Should i let Sally end with Sirius (Persis godfather) or should she end in relationship with Poseidon & Amphititre?

Chapter Text

Všichni se společně tiše sešli ve velkém prázdném pokoji kde si všichni posedali. Demeter se rozhodne vzít odvahu a promluvit jako první. „Proč se bojíš Lian a masožravých kytek Rosie?“ ptá se tiše Demeter a Rose sebou ucukne. „Na jedné z výprav nás zajali a spoutali liánamy, vyseli jsme hlavou dolů kdy nás měli sežrat masožravé kytky. Skoro jsem tam umřela nebýt tenkrát Luka“ vysvětluje tiše Rose. „Pořád o tom mám noční můry, a i teď když jsem nesmrtelná nerada se k těm kytkám přibližuji“ připustí Rose. Demeter se starostlivě zamračí a pevně svou dceru obejme. „Je mi to tak moc líto“ vydechne Demeter a políbí dívku na čelo.

„To je v pořádku mami, už je to dlouho, a není to tak že by mi to zabránilo jakkoliv žít nebo fungovat, jenom se vyhýbám jistým místům v tvých zahradách nic víc“ Rose pokrčí rameny. „Moje zahrady jsou tvým domovem Rose, nemělo by tam být nic kvůli čemu by jsi se měla cítit o něco méně v bezpečí“ namítá Demeter, odhodlaná popadnout všechny liány a masožravé květiny a nechat je přesadit do jejího paláce. Rose se zasměje protože si živě dokáže představit na co její matka myslí a pevně jí obejme. „Leno“ Morpheus dívku osloví a ona sebou trhne, protože ví na co se jí budou ptát a ona nechce odpovídat.

„Můj táta měl jednu dobu manželku, moji nevlastní matku, která mě neměla moc ráda. Zavírala mě a zamykala mě v mém pokoji bez světel. Často jsem seděla schoulená v rohu a plakala jsem, a děsila jsem se stínů stromů a dalších věcí které se dostávali do mého pokoje. Po tom co se rozvedli jsem roky nemohla spát se zhasnutými světli nebo sama v pokoji“ připustí a Nyx se hluboce mračí. „Leno“ Morpheus jí dá ruku na rameno a ona se na něj usměje. „Jsem v pořádku slibuji, už je to dávno“ namítá. Morpheus a Nyx si vymění pohledy protože moc dobře vědí že to v pořádku není ani trochu.

„Katie tvoje doména jsou prokletí, proč by jsi se jich bála?“ Hecate sleduje svou dceru která si povzdechne. „Kdysi jsem potkala jsem Circe na jedné z výprav, proklela mě těmi nejhoršími způsoby, skoro jsem zabila samu sebe v procesu“ oči Kate se lesknou neprolitými slzami a Hecate se na ni šokovaně dívá. „Připomeňte mi někdo že mám zabít Circe“ utrousí ke všem shromážděným a pevně obejme svou dceru. „Do čeho tě proklela?“ ptá se Hecate. „Do halucinací a nočních můr. Donutila mě myslet si že mi můj vlastní táta ubližuje“ Kate se odmlčí a po tváří jí začnou stékat slzy.

„Zabila jsem ho mami, zabila jsem ho myslící si že mi ubližuje, že mě chce zabít“ její ruce se třesou a Hecate je šokovaná do ticha. „Bylo to když mi bylo čtrnáct v době kdy Persis a ostatní našli Nica a Biancu, dlouho jsem s nimi nemluvila po tom všem“ vysvětlí nakonec Kate. „Jestli nás omluvíte myslím že k tomuhle bychom měli mít soukromou konverzaci“ oznámí Hecate a obejme svou dceru okolo ramen když jí vede pryč z pokoje. „Kiaro?“ Athena se podívá na svou dceru. „Je to jednoduché mami“ vydechne Kiara. „Prostě se bojím toho že pod mým velením někdo zemře a bude to moje chyba.

Nehledej v tom velké trauma“ namítne Kiara. „Opravdu? Protože to začalo po tom co jsi nás s Lukem vedla do tábora polokrevných“ Thalia se rozhodne zasáhnout. „A podívej se jak to dopadlo“ Kiara rozhodí rukama. Athena se zamračí a obejme svou dceru. „Zlatíčko, Thalia bude nakonec v pořádku, a nebyla to tvoje chyba“ namítne Athena. „Já vím, teď už to vím, ale můj strach to nikdy nezměnilo“ připustí Kiara. Hádes se podívá na své dvě děti. „Obětovala jsem se pro záchranu světa když ho Gaea chtěla zničit a potom jsem sedmdesát let zůstala v podsvětí a na rozdíl od ostatních, se všemi svými vzpomínkami.

Byla jsem uvězněná, nebo jsem se tak alespoň cítila, dokud mě Nico nezachránil“ vysvětlí Hazel a chytne Nica za ruku. „Bojím se smrti kvůli Biance, kvůli Persis. Když jsem ztratil Biancu nebyl jsem tam, ale byl jsem tam když jsme tolikrát mohli ztratit Persis. To nejhorší na tom bylo že jsem věděl že už nemůžu umřít protože jsi ty i Pluto potvrdili mé požehnání, ale ony mohli a já to nemohl zastavit. Nebojím se své smrti, bojím se smrti celkově, bojím se že mi vezmou lidi které miluji, že nakonec zůstanu sám. Bál jsem se že jako téměř nesmrtelný umřou všichni kolem mě a já budu sám“ vysvětlí Nico a Hádes přivine obě své děti do jeho náruče.

„Jasone, Thalio?“ Zeus se dívá na své děti. „Moje matka mě nechala v domě vlků když mi byli asi tři a opustila mě. Od té doby jsem vyrůstal s nimi, vychovávali mě, ale noci byli hrozné. Děsil jsem se bouřek a blesků, protože jsem byl ještě malý, ale nikdy to nepřestalo. Při každé bouřce jsem potřeboval aby byl někdo se mnou, nikdy jsem nedokázal být sám“ vysvětluje Jason. „Tvoje matka tě opustila?“ Zeus je šokovaný. „Říkala že po tom co jsi odešel mu tě až moc připomínala a nemohla ho ani vidět“ oznámila Thalia a Zeus vytřeštil oči. „Připomeňte mi někdo zabít jejich matku až se narodí“ utrousí Zeus.

„Pozdě“ Thalia se uchechtne a vyhýbá se pohledu na Persis a Nica. „Omlouvat se nebudeme“ prohlásí Nico, zatímco se Jason tiše chechtá. „Pro osudy co jste vy dva udělali?“ ptá se pobaveně Poseidon. „Řekněme že mámina výstava zahradních soch má jednu navíc“ Persis pokrčí rameny a všichni se na ně zmateně dívají. „Zakázali nám vraždu“ pronese uraženě Nico a ukáže na Thaliu a Jasona. „A udělat z ní sochu není teoreticky vražda“ souhlasí Persis. „Nevím jestli být hrdá nebo se bát“ uchechtne se Amphititre a pocuchá Persis vlasy. Ale vzhledem k tomu že Zeus se skoro až hystericky směje asi by měla být hrdá.

„Dobře, dobře. Thals?“ Zeus svou dceru osloví. „Je to spojené s mým příchodem do tábora“ připustí Thalia. „Když jsem padala vzduchem a myslela jsem si že zemřu než jsi mě zachránil. Proto se bojím výšek a pádu“ připustí Thalia a usměje se na svého otce. „Je mi to tak moc líto vy dva, že jste si to všechno museli prožít“ Zeus své dvě děti obejme. „To je v pořádku tati, nic z toho nebyla tvoje vina“ ujistí ho Jason a přitulí se do obětí. „Dobře, myslím že je řada na tobě Cami“ Hephaestus svou dceru osloví a chytne jí za ruku. Camille na těžko polkne a nakonec přikývne.

„Pamatujete si na mého nevlastního otce a všechno okolo. Když přišla policie před tím než mě Grover a ostatní zachránili zjistil že jdou po něm a pokusil se všeho zbavit. Takže zapálil sklep i se mnou. Tenkrát jsem ještě netrénovala svoje schopnosti a nedokázala oheň ovládnout a kdyby nepřišel Grover s Lukem a ostatními shořela bych tam. A potom co si mě nárokoval Oceanus, mě když jsem vytvořila až moc ohně pálil a musela jsem ho zredukovat“ vysvětlí tiše Camille a bohové si vymění pohled. „Jde nějak zrušit jeho nárok?“ Triton se podívá na osudy které si vymění pohledy.

„Museli bychom ho přivést a donutit ho pronést ty slova“ připustí osudy. „Něco vymyslíme“ souhlasí Poseidon a obejme svou budoucí dceru. Potom se Poseidon podívá na svou dceru. „Persis proč jsi mi o tom nikdy neřekla?“ ptá se opatrně Poseidon. „Protože bych nikdy nechtěla abys si dával za vinu něco co jsi nemohl ovlivnit tati, navíc jsem už v pořádku, už se toho tolik nebojím, navíc se jako bohyně utopit nemůžu“ ujistí svého otce Persis a usměje se na něj. Poseidon si povzdechne protože ví že víc ze své dcery nedostane a proto ji jen co nejpevněji obejme.

Když se všichni konečně vrátí do velkého sálu a posadí se na trůny převezme si Reyna knihu. „Dobře teď budu číst já“ rozhodne se a nalistuje kapitolu u které skončili. „Ubytujeme se v lázeňském středisku u K.K“ Reyna se odmlčí a podívá se na všechny. „Co to sakra?“ ptá se nechápavě a Persis si povzdechne protože takovouhle reakci budou mít ještě spousta krát. „To pochopíš jakmile budeme číst slibuji“ Persis se na svou kamarádku pokusí usmát, ale je z celé předešlé konverzace naprosto vyčerpaná. „Dobře“ připustí Reyna a rozhodne se začít číst.

Probudila jsem se na veslici s nouzovou plachtou, spíchnutou ze šedé látky uniformy. Vedle mě seděla Kiara, Clarisse a Annabeth a obracely plachtu po větru. Pokusila jsem se posadit a okamžitě jsem zmalátněl. „Odpočívej,“ nařídila mi Kiara. „Budeš to potřebovat.“ Pronesla a já se rozhlédla. „Ale co Tyson a Cami?“ ptám se ale Kiara zavrtí hlavou. „Persis je nám to vážně líto“ promluví Clarisse, ale já zavrtím hlavou. Jsem si jistá že jsem viděla tátu a Tritona jak je nesli, že byli v pořádku, vždyť Amphititre mě zachránila… Nebo ne a jenom to byl výplod mé pokřivené mysli?

„Možná to přežily,“ zkusila to nepřesvědčivě Kiara. „Podle mě Tysona oheň zabít nemůže a Cami je dcera Hephaestuse oheň jí jen tak nezabije“ pronese Kiara. „Ale není dcera moře, utopila by se“ namítne Annabeth s obrácením oči v sloup a mě se sevřel hrudník. Opravdu jsem si to jen vymyslela? Viděla jsem, jak ta exploze prorvala masivní železo. Pokud byly Tyson a Cami tam dole v kotelně a to co jsem viděla nebylo skutečné, nemohly to v žádném případě přežít. Obětovaly pro nás život a já jen myslela na to že jsem pro ani jednoho z nich nebyla dostatečně dobrá.

Mohla jsem být lepší sestrou? Měla jsem za něj bojovat víc v táboře, a víc se o něj hádat s Annabeth. Měla jsem víc chránit Camille a dávat na ni pozor, ale ani jedno z toho jsem nedokázala. Zklamala jsem nejenom je dva ale i všechny moje přátelé a rodiče. Vlny pleskaly o loď. Kiara mi ukázala pár věcí, které zachránila z vraku – Hermovu termosku (teď už prázdnou), pytel plný ambrózie, pár námořnických košil a láhev limonády Dr. Pepper. Vylovila mě z vody a našla můj batoh, rozkousnutý napůl zuby Skylly. Většina mých věcí uplavala, ale zůstala mi Hermova lahvička vitaminů.

„Persis“ Camille se podívá na svou kamarádku která si povzdechne. „Cami to je v pořádku, už si to nemyslím. Prostě jsem byla vyděšená z toho že jste umřeli, a hlavou mi procházelo všechno“ ujistí ji Persis a usměje se na ni. „Dobře ale proč přesně jste tam nebyli?“ ptá se Poseidon a sleduje svého syna i svou budoucí dceru. „Dozvíte se to v dalších kapitolách ale zatím myslím že by to byli moc velké spoilery“ Camille s úsměvem pokrčí rameny. „Ale byli jste v pořádku že ano?“ zjišťuje Triton. „Samozřejmě že jsme byli v pořádku, zachránili jste nás“ ujistí ho Camille, i když ví že část z té věty je naprostá lež.

A taky samozřejmě jsem měla můj meč. To pero se mi pokaždé znovu objevilo v kapse, ať jsem ho ztratila kdekoli. Pluli jsme celé hodiny. Teď, když jsme byli v Moři nestvůr, se voda leskla jasnější zelení, podobala se kyselině hydry. Vítr voněl čerstvě a slaně, ale nesl v sobě i kovový pach – jako by se blížila bouře. Nebo něco ještě nebezpečnějšího. Věděla jsem, kterým směrem máme plout. Věděla jsem, že jsme přesně sto třináct námořních mil západně až severozápadně od našeho cíle. Ale ani tak jsem se necítila o nic míň ztracená. Navíc moje hlava se zdála tak moc tichá.

Vím že jsem měla námitky že mi v ní Táta, Amphititre, Triton, Zeus a jednou i Hermes mluvili ale teď když ne bylo to tak moc prázdné a navíc mě to znervózňovalo protože jsem pořád nevěděla jestli to byla jen představivost nebo jestli nás opravdu zachránili. Navíc ať jsme se obrátili kamkoli, slunce jako by mi svítilo přímo do očí. Měla jsem pocit že to není náhoda, cítilo se to jakoby mi Apollo chtěl něco zoufale říct ale já jeho řeči neuměla naslouchat. A to mě děsilo k smrti. Střídavě jsme upíjeli limonádu a stínili se plachtou, jak jen to šlo ale slunce vždy našlo cestu a to mi svíralo hrudník.

Nakonec jsme probrali můj poslední sen o Groverovi, neřekla jsem jim o ničem jiném ne před Annabeth ale Kiara poznala že se děje něco dalšího, ona vždycky. Podle Annabethina odhadu jsme ho museli najít za necelých čtyřiadvacet hodin, pokud byl můj sen přesný a pokud si to kyklop Polyfémos nerozmyslel a nezkusil se s Groverem oženit dřív. „Jo,“ zabručela jsem hořce. „Kyklopovi nemůžeš nikdy věřit.“ Odsekla jsem jedovatě ale Annabeth nevypadala že něčeho z toho lituje. Zahleděla jsem se na náš ubohý majeteček – na prázdnou termosku na vítr, na lahvičku multivitaminů.

Myslela jsem na to, jak Luke zuřil, když jsme s ním chtěli promluvit o jeho otci. „Kiki, jaká byla ta věštba, kterou zná Chiron?“ ptám se opatrně. „Persis neměla bych –“ namítám tiše a já vidím v jejích očích strach. „Já vím, Chiron slíbil bohům, že mi to neřekne. Ale tys nic neslíbila, je to tak?“ žádám jí. „Vědět není vždycky nejlepší.“ „Tvoje máma je bohyně moudrosti!“ namítám hlasitě a moje kamarádka si povzdechne.  „Já vím! Ale když se hrdinové dozvědí o svojí budoucnosti, vždycky se ji snaží změnit, a nikdy to nevyjde.“ Připustí tiše.  „Bohové mají strach z něčeho, co udělám, až budu starší,“ hádala jsem. „Až mi bude šestnáct.“

Kiara ode mě odvrátila pohled a na těžko polkla. „Persis já neznám celé proroctví, ale varuje před nějakým polokrevným dítětem Velké trojky – před příštím, které se dožije šestnácti let. To je ten pravý důvod, proč Zeus, Poseidon a Hádés uzavřeli po druhé světové válce dohodu, že už nebudou mít děti. Další dítě Velké trojky, které se dožije šestnácti let, bude nebezpečná zbraň.“ „Proč?“ „Protože ten hrdina rozhodne o osudu Olympu. On nebo ona udělá rozhodnutí, které buď zachrání éru bohů, nebo ji zničí.“ Vysvětluje Kiara a já na těžko polknu.

„Dneska už to proroctví znám“ oznámí Persis. „Proroctví velké trojky“ souhlasí Apollo a na těžko polkne, protože on ho pomohl psát. Nikdy ho nenapadlo jak moc špatně to skončí a nikdy ho nenapadlo že se bude muset zlomené ženě dívat do očí. „Ta knížka navíc…“ Kate se odmlčí a podívá se na osudy. „Je moment kdy se Persis rozhodla zničit éru bohů místo toho aby ji zachránila že ano?“ ptá se Kate a osudy si povzdechnou. „Vy to víte, byli jste tam, když vás vedla do boje a víte že se jí snažil přesvědčit. Nechali jste rozhodnutí na ní s tím že ať udělá cokoliv půjdete s ní“ osudy se odmlčí a vymění si pohledy než přikývnou.

„V té době se rozhodla věřit bohům, že přijdou a že vám pomůžou. Ale stačilo málo aby udělala jinou volbu“ oznámí Athropos. „Jak moc málo?“ ptá se opatrně Ares. „Měl nechat její matku naživu“ zamumlá temně Clotho. „V moment kdy jeho přesvědčování přerušila Artemis a informovala ji o smrti její matky, Kronos ztratil všechny triumfy“ souhlasí Lachesis. „Řekl že ochrání všechny ty které miluji, lhal, jinak by se mámy nikdy nedotkl“ Persis pokrčí jednoduše rameny, jakoby to bylo něco normálního. „Počkej“ Afrodite všechny zastaví a donutí všechny mlčet.

„Po tom všem co ti udělal, jsi byla pořád ochotná se k němu přidat?“ ptá se Afrodite. Persis se na ni podívá a potom její pohled padne na její přátelé. „Kdyby to znamenalo že všichni přežijí a už nikdy nebudeme muset bojovat? Kdyby to znamenalo že všichni ti které miluji budou v bezpečí? Bez zaváhání“ souhlasí Persis. „Ale to on nikdy neměl v plánu, možná by nechal nás a moje přátelé. Ale nikdy by nenechal jít tátu, mého bratra, Hádese, nebo kohokoliv z vás. Ať už chtěl nebo ne, byli to roky od momentu kdy jsem vás poprvé začala milovat“ připustí Persis a nakonec se na Afrodite usměje. „Její loajalita patřila nám“ Athena přeloží a Persis se na ni usměje.

Dala jsem si načas, aby mi to pořádně došlo. Mořskou nemocí netrpím, ale najednou se mi zhoupl žaludek. „To proto mě Kronos loni v létě nezabil.“ Přikývla. „Mohl by ses mu hodit. Kdyby tě přetáhl na svou stranu, měli by bohové vážný malér.“ „Ale pokud jde v tom proroctví o mě –“ „To poznáme, jedině když přežiješ ještě tři roky. To je pro polokrevného dost dlouhá doba. Když se Chiron dozvěděl o Thalii, myslel si, že se ta věštba týká jí. Proto se tak zoufale snažil dostat ji bezpečně do tábora. Pak v boji padla a proměnila se v borovici a nikdo z nás nevěděl, co si má o tom všem myslet.

Dokud ses neobjevila ty.“ Připustí tiše Kiara.  Po levoboku se nám z vody vynořila skoro pět metrů dlouhá zelená ostnatá hřbetní ploutev a zase zmizela. „To dítě v proroctví… nemůže to být třeba kyklop?“ zeptala jsem se tiše. „Velká trojka má spoustu dětí mezi nestvůrami.“ Annabeth zavrtěla hlavou. „Orákulum řeklo ‚polokrevný‘. To vždycky znamená napůl člověk, napůl bůh. Vážně není naživu nikdo, kdo by to mohl být, kromě tebe.“ „Tak proč mě bohové vůbec nechávají žít? Bylo by bezpečnější mě zabít.“ Vydechla jsem a zkroutil se mi žalůdek zatímco všichni se na mě ohromeně podívali.

„Zbláznila jsi se? Poseidon by začal válku, a tentokrát by opravdu proběhla“ vyhrkla Kiara. „A můj otec by byl jeho první generál“ vydechne Clarisse a Kiara si nakonec povzdechne. „Myslím že jsou tam někteří bohové kteří by tě rádi zabili. Ale v tom všem mají trochu problém. Ares tě prohlásil za jeho sestřenici. Poseidon, Amphititre a Triton za princeznu Atlantidy. Apollo a Lady Artemis se prohlásili jako tví ochránci. Hephaestus by udělal všechno o co ho Cami požádá a ta by pro tebe zapálila svět. Jsem si docela jistá že Adara se na Lady Afrodite podívá štěněcíma očima a ona se zlomí.

No a kam jde Ares, Apollo, Artemis a Afrodite tam jde i Hermes. Hecate a Nyx už spolupracují na způsobu jak ti pomoct takže ptát se jestli by tě pomstili je zbytečné a to co udělá Lady Nyx do toho jde i Lord Morpheus už jen z principu toho že je to jeho babička. Demeter je na straně Poseidona už jen z principu že to naštve Zeuse a Aeolus většinou dělá to co Demeter“ vysvětluje Clarisse. „Takže si myslím že i kdyby tě chtěli zabít, budou mít docela problém“ souhlasí Kiara a přikývne na slova Clarisse. „Hlavní otázka je… co uděláš za tři roky? Jak se rozhodneš?“ ptá se tiše Kiara.

„Jak jsi se rozhodla?“ ptá se Apollo a Persis se na něj usměje zlomeným úsměvem. „Rozhodla jsem se vás zachránit. Vybrala jsem si to i když jsem věděla že ho ztratím“ Persis se podívá na Luka který se usměje. „Počkat myslel jsem že zemřel když jsi držela Atlasovo nebe?“ nechápe Hermes. „Kronos ho vykoupal v řece Styx aby mu byl k užitku ale něco z Luka v něm zůstalo a ta část to nakonec převzala. A nakonec se obětoval když sám sebe bodl aby porazil Kronose“ vysvětluje Persis. „Měla šanci ho zachránit a nechat Kronose vše zničit, nebo ho nechat jít“ vydechne Adhara tiše.

Persis na těžko polkne protože ví že Kiara ví že lhala o tom že nepřemýšlela přidat se k Lukeovi.  „Naznačilo něco to proroctví?“ zeptala se Persis a na těžko polkla. Kiara se na mě smutně usmála, a právě tehdy se přímo odnikud snesl z nebe racek a přistál na našem provizorním stěžni. Annabeth se vylekala, když jí ten pták upustil do klína malý chumel listů. „Země,“ řekla. „Země je blízko!“ Posadila jsem se zpříma. Jistě, v dálce se rýsovala modrá a hnědá linie. Za další minutu jsem rozeznala ostrov s malou horou uprostřed, zářivě bílou skupinu budov, pláž posetou palmami, přístav plný nejrůznějších podivných plavidel.

Proud táhl naši loď k tomu, co vypadalo jako tropický ráj. „Vítejte!“ zahlaholila žena s deskami. Vypadala jako letuška – modrý kostýmek, dokonalý make-up, vlasy stažené do koňského ohonu. Vystoupili jsme na molo a ona nám potřásla rukama. Věnovala nám tak oslnivý úsměv, až bys řekl, že jsme zrovna vystoupili z Princezny Andromedy, ne z omlácené loďky. Na druhé straně naše loď nebyla nejdivnější plavidlo v přístavu. Kromě skupiny zábavních jachet tu byla ponorka amerického námořnictva, několik kánoí z vydlabaného kmene a staromódní třístěžňová plachetnice.

Měli tu přistávací plochu pro vrtulníky s helikoptérou s nápisem „Pátý kanál Fort Lauderdale“ a krátkou přistávací dráhou s malým osobním tryskáčem a vrtulovým letadlem, které vypadalo jako stíhačka z druhé světové války. Možná to byly jenom repliky vystavené pro turisty. „Jste u nás poprvé?“ zjišťovala ta dáma s deskami. Holky a já jsme si vyměnili pohledy. Kiara ze sebe vydala jen: „Ehm…“ „Poprvé – v – lázních,“ řekla žena a zapisovala si to do papírů na desce. „Podívejme se…“ Kriticky nás přejela pohledem shora dolů. „Hmmm. Pro dvé mladé dámy pro začátek bylinný zábal“ ukázala na Kiaru a Annabeth.

„A samozřejmě celková úprava zevnějšku pro tyto dvě mladé dámy“ ukázala na mě a Clarisse. Obě dvě jsme si vyměnili pohled. „Cože?“ zeptala jsem se šokovaně. Měla moc práce se svými poznámkami, než aby odpověděla. „Správně!“ prohlásila pak s bodrým úsměvem. „No, jsem přesvědčená, že K. K. si s vámi bude chtít promluvit osobně ještě před slavností luau. Pojďte, prosím.“ A bylo to tady. Holky a já jsme byli na léčky zvyklí a ty léčky obyčejně vypadaly zpočátku dobře. Takže jsem čekala, že se ta dáma každou chvíli promění v hada nebo v nějakého démona nebo podobně. „Nebojte se“ ujišťuje nás Annabeth a to se mi ani trochu nezdá.

Athena se praští do čela. „Já vím že ji ani Kiara, Clarisse nebo Persis nepoznali, ale ani jediná z nich nebyla tak tupá aby se nechali jenom tak zlákat“ zaúpí Athena a Poseidon ji poplácá po rameni. „Jak jsem mohla něco takového stvořit?“ ptá se Athena a zoufale se podívá na Poseidona. „Na to bych taky rád znal odpověď ale té se asi nedočkáme“ Poseidon pokrčí rameny. „Možná že kdyby neutekla z domova a dovolila aby jí vychoval její otec místo toho aby se vychovala ona sama a zvětšila si ego byla by v pořádku“ oznámí Kiara. „Tebe ale tvůj otec taky nevychoval!“ odsekne jí John a Persis se jen tak tak drž aby se ho nepokusila utopit.

„Ano ale mě vychovali v dětském domově víš jak se tam k tobě chovají? Nevíš, já to vím, a je to hrozné a děsivé“ připustí Kiara a ze vzpomínek se i po tolika letech otřese. „Mám nutkání pokusit se ho utopit jen abych zjistila jestli je fakt tátův syn“ utrousí tiše Persis. „Prosím ne, to neříkej nahlas nebo Poseidon dostane nápady a potom budeme místo čtení plavat“ pronese Zeus z povzdechem a výraz v jeho tváři vypadá jako že by to nebylo poprvé. Persis na něj zvedne obočí. „Když se Triton narodil ironicky neuměl plavat takže ho neustále učil a jednou zaplavil celý Olymp a my celý týden museli plavat“ vysvětluje Zeus a Persis se uchechtne.

„Strávili jsme většinu dne na loďce“ dodává Annabeth a já se podívám na Kiaru která beznadějně pokrčí rameny. Byla pravda že jsme byli přehřátí, unavení a hladový a když se ta žena zmínila o slavnosti, žaludek se mi postavil na zadní a žebral jako pes. „Myslím, že to neuškodí,“ dodává Annabeth. Jistěže nám to mohlo uškodit, ale stejně jsme za tou ženskou šli. Ruce jsem držela v kapsách, kde jsem si schovávala svou jedinou kouzelnou obranu – Hermovy vitaminy a Riptide – ale čím dál jsme se blížili k lázním, tím víc jsem na ně zapomínala. Bylo to tam úžasné.

Bílý mramor a modrá voda, kam jsem se podívala. Po svahu hory se táhly terasy, na každé úrovni měly bazény, spojené vodními skluzavkami a vodopády a podvodními tunely, kterými mohl člověk proplavat. Fontány rozstřikovaly vodu do vzduchu a malovaly úžasné tvary jako třeba orly v letu a koně v trysku. Tyson koně miloval a já věděla, že by se mu ty fontány líbily. A taky jsem věděla že Camille by na nás zrovna teď křičela že je to past a všechny by nás pohlavkovala po hlavách. Už jsem se chtěla obrátit, abych se podívala, jak se ti dva tváří, a teprve pak jsem si vzpomněla: Oni jsou pryč.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se mě Kiara. „Vypadáš bledá.“ „Nic mi není,“ zalhala jsem. „Jenom… pojďme dál.“ Míjeli jsme všechna možná ochočená zvířata. V hromadě plážových osušek dřímala mořská želva. Leopard se ve spánku roztahoval na skokanském prkně. Lázeňští hosté – co jsem viděla, byly to samé mladé ženy – polehávali na skládacích lehátkách, popíjeli ovocné koktejly nebo si četli časopisy, na tvářích jim zasychal nějaký bylinkový sajrajt a manikérky v bílých uniformách jim ošetřovaly nehty. Když jsme zamířili po schodech nahoru k čemusi, co vypadalo jako hlavní budova, uslyšela jsem zpívat nějakou ženu.

Její hlas se nesl vzduchem jako ukolébavka. Slova byla v nějakém jiném jazyce než ve starořečtině, ale stejně starém – možná to byla mínojština nebo něco podobného. Rozuměla jsem, o čem zpívá – o měsíčním světle v olivových hájích, o barvách svítání. A o kouzlu. Něco o kouzlu. Ten hlas jako by mě zvedal ze schodů a nesl mě k ní. Vešli jsme do velké místnosti, která měla přední stěnu celou z oken. Zadní stěnu pokrývala zrcadla, takže to vypadalo, jako by se pokoj táhl donekonečna. Stálo tam pár kousků od pohledu drahého bílého nábytku a na stole v rohu velká drátěná klec.

Jaksi tam nezapadala, ale zvlášť jsem o tom neuvažovala, protože zrovna v tu chvíli jsem uviděl tu ženu, která zpívala… no páni. Seděla u tkalcovského stavu velikosti obří televize a úžasně šikovně proplétala barevná vlákna sem a tam. Gobelín se mihotal, jako by byl trojrozměrný – scéna s vodopádem působila tak skutečně, že jsem přímo viděla plynoucí vodu a mraky, táhnoucí se po obloze na tkanině. Annabeth zalapala po dechu. „To je nádhera.“ Žena se obrátila. Byla ještě krásnější než tkanina. V dlouhých tmavých vlasech měla zapletená zlatá vlákna.

Měla pronikavé zelené oči a na sobě hedvábné černé šaty se vzorem, který jako by se na látce pohyboval: stíny zvířat, černá v černé, jako jelen, který běží nočním lesem. „Ty dokážeš ocenit tkaní, má drahá?“ zeptala se ta žena. „To ano, paní!“ přikývla Annabeth. „Moje matka je –“ Kiara ji praštila a dívala se na ni jako na blázna. Člověk nemůže jenom tak mezi řečí přiznat, že jeho matka je Athéna, bohyně, která vynalezla stav. Většina lidí by toho dotyčného pak rovnou zamkla do polstrovaného pokoje. Naše hostitelka se jen usmála. „Máš dobrý vkus, má drahá. Jsem moc ráda, že jste přišli.

„Alespoň jedna moje dcera je v této situaci dostatečně inteligentní“ povzdechne si Athena a s úsměvem se podívá na Kiaru. „Na její obranu už byla pod kouzlem“ Kiara se snaží svou sestru alespoň trochu bránit ale je jí jasné že to tak nějak vůbec nepomáhá. „Počkat to kouzlo je důvod proč jsme ti nemluvili v hlavě?“ Amphititre se podívá na svou dceru. „Ano jakmile jsme se dostali pryč z kouzla znovu jsem vás naprosto v pořádku slyšela“ souhlasí Persis a usměje se na svou maminku. Nenávidí přiznat to jak moc byla zpanikařená když nikoho z nich nedokázala slyšet.

Jmenuji se K. K.“ Zvířata v kleci v rohu se rozkvičela. Podle zvuku to musela být morčata. Představili jsme se té ženě. Prohlédla si mě i Clarisse tak nějak odmítavě, jako bychom neprošel nějakou zkouškou.  „Ach, drazí“ povzdechla si. „Vy doopravdy potřebujete mou pomoc.“ „Co prosím, madam?“ zeptala se Clarisse. K. K. zavolala na ženu v kostýmku: „Hyllo, vezmi Annabeth a Kiaru na prohlídku, ano? Ukaž jí, co tady všechno máme. Bude třeba ji převléknout. A ty vlasy, svatá dobroto. Až si promluvím s těmito mladými dívkami, probereme jejich celkový vzhled.“

„Ale…“ Annabethin hlas zněl ublíženě. „Co je špatného na mých vlasech?“ „A co třeba co je špatného na tom že chtějí abychom opustili holky?!“ Kiara se na svou nevlastní sestru dívala jakoby zrovna spadla z višně. K. K. se shovívavě usmála. „Má drahá, jsi rozkošná. Opravdu! Ale vůbec nepředvádíš všechno, co v tobě je. Tolik promarněného potenciálu!“ K.K se soustředila hlavně na Annabeth. „Promarněného?“ „No, jistě nejsi spokojená s tím, jak vypadáš! Svatá dobroto, to není nikdo. Ale nedělej si starosti. Tady v lázních dokážeme zdokonalit každého. Hylla ti ukáže, co mám na mysli.

Vy, mé drahé, potřebujete odemknout své pravé já!“ Annabeth toužebně zahořely oči. Nikdy jsem neviděl, že by jí tak dokonale došla řeč. „Ale… co holky?“ ptá se Kiara. „Á, jistě,“ pokývala K. K. a věnovala nám smutný pohled. „Dívky vyžadují mou osobní péči. Potřebuje mnohem víc práce než ty.“  Morčata kvičela, jako by měla hlad. „No…“ začala Annabeth. „Asi by…“ „Pojďte tudy, drahé dívky,“ řekla Hylla. A Annabeth s váhající Kiarou se nechaly odvést do lázeňských zahrad lemovaných vodopády. K. K. mě a Clarisse chytla za paži a zavedla nás ke stěně se zrcadly.

„Vidíte Persis, Clarisse… potřebuješ pořádnou pomoc, aby jste v sobě odemkly vlastní potenciál. První krok je přiznat si, že nejste spokojený s tím, jak to je.“ Před tím zrcadlem jsem byla nervózní. Nesnášela jsem úvahy o tom, jak vypadám – třeba o tom prvním uhru, který mi vyrazil na nose na začátku školního roku, nebo o tom, že nemám přední zuby nejrovnější. Hlas K. K. mi tohle všechno připomněl, jako by mě strkala pod mikroskop. A Clarisse na tom podle všeho nebyla nejlépe. Když jsem stála před zrcadlem K. K., bylo těžké na sobě vidět něco dobrého.

„No tak, no tak,“ těšila mě K. K. „Co kdybychom zkusili… tohle.“ Luskla prsty a přes zrcadlo se přetáhla nebesky modrá záclona. Mihotala se jako látka na jejím stavu. „Co vidíš?“ zeptala se K. K. Podívala jsem se na tu modrou látku a netušila jsem, co myslí. „Já ne –“ Pak to změnilo barvy. Uviděla jsem sám sebe – odraz, ale zároveň to odraz nebyl. Tam na té látce bylo něco zvláštního. Látka se leskla trochu jinak a byl tam můj odraz. Měla jsem dlouhé hnědé vlasy, bezchybný obličej bez beďarů, uhrů a dalších, ale věděla jsem že to nebylo správné, takhle nikdo vypadat nemůže, jedině bohyně.

„Chceš tohle?“ zeptala se K. K a já slyšela v jejím hlase škodolibost. „Můžu ti poskytnout úplnou profesionální úpravu,“ slíbila K. K. „A v čem je háček?“ ptá se Clarisse. „Musíme něco jako… držet nějakou zvláštní dietu?“ Clari co jsi sakra viděla?  „Ale ne, je to úplně jednoduché,“ řekla K. K. „Spousta čerstvého ovoce, mírný cvičební program a samozřejmě… tohle.“ Přistoupila ke svému baru a naplnila sklenici vodou. Pak roztrhla pytlík nějakého rozpustného nápoje a nasypala ten červený prášek do vody. Směs začala zářit. Když to vyprchalo, vypadal nápoj jako normální jahodový mléčný koktejl.

„Jeden takový místo pravidelného jídla,“ prohlásila K. K. „Zaručuju ti, že výsledek uvidíš okamžitě.“ „Jak je to možné?“ ptá se Clarisse. Zasmála se. „Proč se na to ptát? Copak nechceš být dokonalá okamžitě?“ ptá se mé kamarádky. Otočila jsem se na Clari a kroutila jsem hlavou. „Proč tady v lázních nejsou žádní muži?“ vyhrkla jsem.  „Ale jistěže tu jsou,“ ubezpečila mě K. K. „Už brzy se s nimi setkáš. Jenom zkus tu směs. Uvidíš.“ Podívala jsem se na ni. „Ne“ odsekla jsem, tohle bych neudělala, ne pro nějakou zvrácenou fantazii kterou jsem viděla v zrcadle.

„No tak, Persis, Clarisse“ napomínala nás K. K. „Nejtěžší část toho procesu úpravy je vzdát se kontroly. Musíte se rozhodnout: chcete věřit svému názoru na to, jak by jste měly vypadat, nebo mému?“ Cítil jsem, jak mi v krku vyschlo, když jsem slyšela Clarisse odpovídat. „Vašemu“ oznámila. K. K. se usmála a podala jí sklenici. Zvedla si ji k puse. Chtěla jsem křičet ale z nějakého důvodu jsem nemohla, jako bych ztratila hlas a šokovaně jsem se podívala na K.K která se ďábelsky usmívala, a šla ke mně. Okamžitě mě popadla a než jsem stihla bojovat měla jsem v hrdle tu stejnou tekutinu co Clarisse.

„Donutila tě vypít to?!“ Poseidon ztrácí nervy. „To je v pořádku tati co se stalo, stalo se už to nemůžu změnit navíc nás zachránili“ namítá Persis. „Porušila tvou svobodu“ namítá Amphititre. „Já vím mami, ale už se to stalo a už to nemůžeme nijak změnit“ Persis se na ně usměje. „Ale máš z toho trauma“ namítá Triton. „Jak to můžeš vědět?“ nechápe Persis. „Když jsme snídali a Hermes ti podával pití, Cami se musela ze sklenice napít jako první a až po tom jsi si to vzala“ namítne Triton a dívky se na něj ohromeně dívali protože si nemysleli že si toho všimne. „Jak sakra?“ nechápe Cami. „Všímám si“ Triton pokrčí rameny.

„Ano dobře možná z toho mám menší trauma, ale většině z vás tady věřím s pitím, kromě Hermese který mi jednou pitím obarvil vlasy na zeleno a já bych raději nebyla znovu vodník“ utrousí Persis a Hermes se hystericky rozesměje. „Vodníci nejsou skuteční“ namítá Poseidon. „Tati já vím ale to nic nemění na tom že jsem vypadala jako vodník z pohádky a už nikdy to nechci dělat znovu, pokud to bude růžová nebo jiná barva nemám námitky ale zelenou odmítám“ pronese Persis a překříží si ruce na hrudi. „Dobře to si budu do příště pamatovat“ souhlasí se smíchem Hermes a Persis naprosto spokojeně přikývne.

Clarisse se zkroutila a pustila sklenku. „Co jste to… co se to děje?“ ptala se, zatímco já jsem byla ve stejných bolestech jako ona. „Nedělejte si starosti“ řekla K. K. „Ta bolest pomine. Podívejte se! Jak jsem slíbila. Okamžitý výsledek.“ Něco bylo špatně. Záclona se rozplynula a já viděl v zrcadle, jak se mi zmenšují ruce, kroutí se, vyrůstají z nich dlouhé jemné drápky. Na tváři mi vyrazila srst, i pod trikem a všude, kde si to umíte představit. Zuby mi v puse nějak ztěžkly. Oblečení mi začínalo být velké, K. K. se zvětšovala – ne, to já jsem se scvrkával. A to stejné se dělo i samotné Clarisse.

Pak jsem se najednou příšerně rychle ponořila do jeskyně tmavé látky. Byla jsem pohřbena ve vlastním triku. Snažila jsem se utéct, ale popadly mě nějaké ruce – ruce velké jako já sama. Pokoušela jsem se křičet o pomoc, ale z pusy mi vycházelo jenom: „Kví, kví, kví!“ Ty obří ruce mě stiskly na břiše a zvedly mě do výšky. Bránila jsem se a kopala nohama a rukama, které mi připadaly hrozně krátké, a najednou jsem zděšeně zíral do obrovské tváře K. K, která v druhé ruce nesla jediné to co mohla být samotná Clarisse. „Dokonalé!“ zaduněl její hlas.

Poplašeně jsem se svíjela, ale ona mě i Clarisse jen chytila pevněji kolem srstnatého bříška. „Vidíte dívky? Odemkly jsi své pravé já! Stejné já jako jsou vaši otcové“ ach bohové tak o tohle jde, další ženská co nenávidí mého otce a očividně i Arese samotného, perfektní.  Přidržela mě u zrcadla a z toho, co jsem uviděl, jsem se v hrůze zas rozpištěla: „Kví, kví, kví!“ Stála tam K. K., krásná a usměvavá, a držela dva načepýřené tvory s výraznými předními zuby, s drobnými drápky a bílo-oranžovou kožešinou. Když jsem se pohnula, udělal to i ten chundelatý tvor v zrcadle.

Byli jsme zatracená morčata. Tati sakra už ale co jsi té ženské udělal?! „Morčátko,“ promluvila K. K. „Krásné, že? Říká se jim taky guinejská prasátka. Muži jsou prasata. Dřív jsem je proměňovala v opravdová prasata, ale byli tak smradlaví a velicí a obtížně se chovali. Nijak zvlášť se nelišili od toho, co byli dřív, vážně. Morčátka jsou mnohem praktičtější! Vím že nejste muži ale jste dcery vašich otců a to je naprosto dostatečné. A teď pojď a seznam se s ostatními muži.“ Tati přísahám bohům že po tomhle budeme mít velmi vážnou konverzaci ve které mi dáš jména všech ženských které jsi kdy nasral.

„Dal jsem ti ho?“ zeptal se opatrně Poseidon. „Ty ne, ale máma ano, a po celou tu dobu se smála tvému našpulenému pohledu, obzvlášť když jsem přečetla jméno Demeter“ oznámí Persis. „Ale tu jsem nenasral“ namítá okamžitě Poseidon a dívá se na Amphititre. „Utopil jsi mi mou úrodu!“ vykřikne Demeter a připomene mu to. „Ale to už je roky zpátky!“ brání se Poseidon. „To nic nemění na skutečnosti toho že jsi to udělal!“ křičí Demeter a Poseidon se trochu posune na svém trůnu aby od ní byl o malinkatko dál než už byl. „Dobře tak jsem jí nasral“ připustí nakonec Poseidon.

„Kvííí!“ protestovala jsem a snažil se ji poškrábat, ale K. K. mě i Clarisse stiskla tak pevně, že jsem málem ztratila vědomí. „Nic takového, maličká,“ napomenula mě, „nebo tebou nakrmím sovy. Běž do klece jako hodný malý mazlíček. Když se budeš dobře chovat, zítra už můžeš být na cestě. Vždycky se najde nějaká školní třída, která potřebuje nové morčátko.“ Mozek mi pracoval stejně rychle jako drobounké srdíčko. Potřebovaly jsem se dostat zpátky ke svému oblečení, které leželo na hromadě na zemi. Kdyby se nám to povedlo, mohla bych vytáhnout z kapsy Riptide.

A pak co? Nedokázala by jsi pero otevřít a i kdyby, stejně by jsi meč neudržela. Clarisse co to kurva?! Já nevím jenom vím že se to děje! Perfektní. Bezmocně jsem se svíjela, když nás K. K. nesla ke kleci s morčaty a otvírala drátěné dveře. „Seznam se s mými problémovými jedinci, dívky“ vyzvala nás „Nikdy z nich nebudou dobří mazlíčci do třídy, ale můžou vás leccos naučit. Většina z nich je v téhle kleci už tři sta let. Pokud s nimi nechcete zůstat napořád, navrhuju vám –“ najednou se ozval hlas Kiki. „Slečno K. K?“ ptá se Kiara chorobně sladkým hláskem který naposledy použila když jsem omylem zničila její sešit.

1. K. starořecky zaklela. Zastrčila nás do klece a zavřela dveře. Kvičela jsem a škrábal o mříže, ale k ničemu to nebylo. Viděla jsem, jak K. K. rychle odkopla mé i Clařino oblečení pod stav, zrovna když Kiara a Annabeth vešly. Málem jsem je nepoznala. Měly na sobě hedvábné šaty bez rukávů jako K. K., jen byly bílé. Vlasy měly čerstvě umyté a načesané a vyzdobené zlatými stužkami. A nejhorší ze všeho bylo to, že byly namalovaná. Nečekala jsem, že by se při něčem takovém nechaly někdy přistihnout. Netvrdím, že nevypadaly dobře. Vážně jim to docela slušelo.

Ale zároveň na tom bylo něco úplně špatně. Tohle prostě nebyla Kiara. Kiara měla většinou vlasy dané do vysokého drdolu, většinou chodila v rolácích nebo svetrech. Ruky měla většino popsané tím co se dalo nazvat jen jako já a ostatní holky jsme se nudili ve třídě tak jsme malovali na ruku Kiary. To byla naše Kiara. Kiara se rozhlédla a zamračila se. „Kde jsou Persis a Clari?“ já a Clari jsme si vyměnili pohledy a rozkvičeli jsme se jako o život, ale zřejmě nás stále neslyšela. K. K. se usmála. „Podstupují právě jedno z mých ošetření, mé drahé dívky. Nemusíte se bát. Vypadáte báječně! Co říkáte na tu prohlídku?“

„Máš pravdu že jsem to nebyla já, naprosto jsem to nenáviděla, umyli mi z rukou vaše kresby které jsem si tam nechávala, a zničili moje oblečení! Ten svetr co mi dal Chiron k narozeninám“ oznámí Kiara našpuleně. „Ale nevypadá to že by to Annabeth vadilo“ pronese Perseus a podívá se na dívku která zrudne a odvrátí od nich pohled. „Vždycky jí vadilo to jak vypadá, a chtěla vypadat lépe a vždycky kvůli tomu žárlila na Persis i Kiaru, protože kdykoliv kdy někdo došel do tábora ony byli ty na které se podívali jako první“ souhlasí Elena a usměje se na svoje dvě kamarádky. „Takže do budoucna potřebujeme pušku“ souhlasí Theseus a Poseidon jen přikyvuje.

Annabeth se rozzářila. „Ta vaše knihovna je úžasná!“ „Ano, to je,“ souhlasila K. K. „Nejlepší znalosti uplynulých tří tisíciletí. Cokoli, co chceš studovat, cokoli, čím chceš být, má drahá.“ „Architektka?“ „Ale kde!“ ušklíbla se K. K. „Ty, má drahá, máš v sobě nadání pro kouzelnici. Stejně jako já.“ Annabeth o krok ustoupila. „Kouzelnici?“ zatímco Kiara se mračila zatímco její mozek už šrotoval. „Pro bohy. Circe“ vydechla Kiara šokovaně. „Ano, má drahá.“ K. K. zvedla ruku. V dlani se jí objevil plamen a tancoval jí na špičkách prstů. „Moje matka je bohyně kouzel. Poznám dceru Athény, jakmile ji uvidím.

My tři se od sebe tak moc nelišíme. Všechny vyhledáváme vědomosti. Všechny oceňujeme velikost. Ani jedna z nás nepotřebuje stát ve stínu mužů.“ „Já – já tomu nerozumím.“ Vydechla Annabeth zatímco Kiara se zoufale rozhlížela. Zase jsem zakvičela z plných plic, snažil jsem se přilákat pozornost. ale buď mě neslyšela, nebo si myslela, že ty zvuky nejsou důležité. Mezitím se z kotce trousila další morčata, aby si mě prohlédla. Nečekala bych, že morčata můžou vypadat výhružně, ale tahle ano. Bylo jich půl tuctu, měla špinavé kožichy a polámané zuby a slídivé červené oči.

Byla ulepená od pilin a páchla, jako by tam opravdu trčela tři sta let a celou tu dobu jim nikdo nevyčistil klec. „Zůstaňte se mnou,“ přemlouvala právě K. K. Annabeth a Kiaře. „Studujte se mnou. Můžeš se přidat k našim lidem, stát se kouzelnicí, naučit se, jak podřizovat druhé vlastní vůli. Stanešte se nesmrtelnou!“ „Ale –“ „Jste příliš inteligentní, moje drahé dívky,“ naléhala K. K. „Víš dobře, že se tomu hloupému táboru pro hrdiny nedá věřit. Kolik velkých ženských hrdinek mezi polokrevnými mi můžeš jmenovat?“ „Hm, Atalantu, Amélii Earhartovou –“ začala Annabeth.

„Pfff! Všechnu slávu shrábnou vždycky muži.“ K. K. sevřela pěst a uhasila kouzelný plamen. „Pro ženy je jedinou cestou k moci kouzelnictví. Médea, Kalypsó, tohle byly silné ženy! A samozřejmě já. Největší ze všech.“ „Circe samozřejmě“ utrousí Kiara naštvaně. „Ano mé drahé dívky“ souhlasí. Annabeth couvla a Circe se rozesmála. „Nemusíte se bát. Nechci vám ublížit.“ „Co jste provedla Persis a Clarisse?“ zavrčí Kiara. „Jen jsem jim pomohla proměnit se do jejich pravé podoby.“ Kiara se rozhlížela po pokoji. Konečně si všimla klece, mě, jak škrábu do mříží, Clarisse vedle mě, a všech ostatních morčat namačkaných kolem. Vykulila oči.

„Zapomeň na ně“ řekla Circe. „Přidejte se ke mně a učte se kouzlení.“ „Ale –“ „O vaše kamarádky bude dobře postaráno. Dopravíme je do skvělého nového domova na pevnině. Děti v nějaké školce je budou zbožňovat. A vy se zatím stanete moudrými a mocnými. Budete mít všechno, po čem jste kdy toužily.“ Kiara se na mě pevně dívala ale Annabeth se tvářila zasněně. Civěla stejně jako Clarisse, když nás Kirké obloudila, abychom vypil ten morčecí mléčný koktejl. Pištěly jsem a škrábaly, snažily se je varovat, aby se vzpamatovaly, ale byly jsem úplně bezmocní.

„Nechte mě si to rozmyslet,“ zamumlala Annabeth. „Jenom… dejte nám minutku o samotě. Abychom se mohly rozloučit.“ „Jistě, moje drahé dívky,“ zavrkala Kirké. „Minutku! Ach… a abyste měly absolutní soukromí…“ Máchla rukou a na okna se snesly železné mříže. Vyplula z pokoje a já slyšel, jak za ní zaklaply zámky ve dveřích. Zasněný výraz se z Annabethiny tváře vytratil a podívala se na Kiaru. „Musíme zjistit kteří z nich jsou Persis a Clari“ oznámila a Kiara úlevně vydechla. „Holky?“ Kiara nás oslovila a my začali kvičet ale to začala dělat i ostatní morčata.

Kiara se tvářila zoufale. Prohlížela pokoj a zahlédla, jak zpod stavu vykukuje okraj mých džínů. „Ano!“ Vrhla se k nim a prohrabala mi kapsy. Ale místo aby vytáhla pero, našla lahvičku Hermových multivitaminů a začala bojovat s uzávěrem.  Vhodila si do pusy citrónovou žvýkačku, zrovna když se dveře rozletěly a vrátila se Circe v doprovodu dvou pomocnic v kostýmcích. „No,“ vzdychla Circe, „taková minutka uběhne hrozně rychle. Jak mi odpovíte, mé dívky?“ „Takhle,“ odsekla Kiara a vytasila svůj bronzový nůž.

„Kiaro!“ Athena pohoršeně a trochu vyděšeně vykřikne. „Neboj se mami je to v pořádku, nic se mi nestalo a hned na dalším odstavci zjistíš proč“ ujistí ji Kiara a usměje se na svou matku. „Budu si muset s Circe velmi vážně promluvit“ Hecate se hluboce mračí. A nejenom kvůli své dceři ale i kvůli tomu co udělala dívkám. Persis kvůli tomu má velmi očividně trauma, Clarisse určitě taky a Kiaře zničila něco co pro ni bylo velmi drahé a nenahraditelné. Takhle nemůže nechat Circe dál pokračovat a pokud jí nebude poslouchat bude to s ní muset vyřídit navždy aby už nikdy pro nikoho nebyla nebezpečím.

Kouzelnice ustoupila, ale její překvapení hned pominulo. Ušklíbla se. „Myslíš to vážně, holčičko, nůž proti mé magii? Je to moudré?“ Circe se ohlédla na své pomocnice, které se usmívaly. Zvedly ruce, jako by se chystaly provést nějaké kouzlo. Utíkej! chtěla jsem zakřičet na Kiaru, ale nedokázala jsem ze sebe vypravit nic víc než hlodavčí zvuky. Ostatní morčata kvičela hrůzou a cupitala po kleci. „Jakpak upravíme Kiaru?“ zamyslela se Circe. „Něco malého a nevrlého… rejsek!“ Z prstů jí vyrazil modrý oheň a jako hadi se obtočit kolem Kiary.

V hrůze jsem scéně přihlížela, ale nestalo se nic. Kiara byla pořád Kiara, jen ještě vzteklejší. Skočila ke Circe a vrazila jí hrot svého nože pod krk. „Co kdybyste mě místo toho proměnila na pantera? Abych vám mohla zatnout drápy do krku!“ „Jak to?“ kňučela Circe. Kiara zvedla mou lahvičku s vitaminy, aby ji čarodějnice viděly. Circe vztekle zavyla. „Proklínám Herma a ty jeho multivitaminy! To je mi ale móda! Nijak ti neprospějí.“ „Proměňte Persis a Clarisse zpátky na člověka, nebo bude zle!“ nakázala Kiara. „Nemůžu!“ „Takže jste si o to řekla.“

Pomocnice Circe popošly kupředu, ale jejich paní jim nařídila: „Zpátky! Je imunní vůči kouzlům, dokud ten zatracený vitamin nepřestane účinkovat.“ Kiara kývla na Annabeth a společně přivlekla Circe ke kleci, zatímco Annabeth držela Circe, Kiara odkopla vršek klece a nasypala zbytek vitaminů dovnitř. „Ne!“ zaječela Circe. Hnala jsem se po vitaminech jako první, ale všechna ostatní morčata vycupitala z úkrytu a zkoumala tu novou potravu. Kousla jsem si poprvé a cítil jsem, jak uvnitř celá hořím. Hryzala jsem vitamin, až přestal vypadat tak veliký, pak se klec zmenšila a pak najednou prásk! Klec explodovala.

Seděla jsem na podlaze, znovu jako člověk – nějakým zázrakem zpátky ve svém oblečení, díky bohům – společně se šesti dalšími chlápky. A naštěstí vedle mě seděla samotná Clarisse kterou jsem okamžitě obejmula. Všichni chlapy vypadali popletení, mrkali a vytřásali si dřevěné piliny z vlasů. „Ne!“ zlobila se Circe. „Ty tomu nerozumíš! Tihle jsou nejhorší!“ Jeden z mužů se postavil – byl to veliký chlap s dlouhou zacuchanou bradkou, černou jako uhel, a se zuby stejné barvy. Měl na sobě divné šaty z vlny a kůže, boty až po kolena a dost schlíplý klobouk.

Ostatní muži byli oblečeni jednodušeji – v krátkých kalhotách a flekatých bílých košilích. Všichni byli bosí. „Argggh!“ zařval ten kolos. „Co mi to ta čarodějnice provedla!“ „Ne!“ protestovala Circe. Annabeth zalapala po dechu. „Já vás poznávám! Jste Edward Teach, syn Arése?“ „No jasně, děvenko,“ zavrčel ten mohutný chlap. „Ale většinou mě nazývají Černovous! A tady je ta čarodějnice, která nás polapila, mládenci. Proženeme ji a pak si dopřeju pořádnou mísu celeru! Argggh!“ „Takže opravdu cílí na děti Arese a Poseidona“ utrousí Clarisse.

„Chci od svého otce kompletní seznam ženských který nasral“ utrousím a Kiara se uchechtne když nám pomáhá na nohy. Circe se dala do křiku. Spolu se svými pomocnicemi vyběhla z pokoje, pronásledována piráty. „Jste v pořádku holky?“ ptá se nás Kiara. „Ano, jenom trochu traumatizované hádám“ vydechnu. „Trochu hodně“ souhlasí Clarisse a obejme Kiaru. „Jsem ráda, že ani z jedné z vás už není morče“ pronesla Kiara se smíchem. „Jo můžeme tě ujistit že to my taky“ zasměju se a nechám se od Clarisse obejmout okolo ramen, zatímco Annabeth nás tři jenom sleduje.

„Dobře pojďte holky“ rozhodne Kiara „Musíme zmizet, dokud na nás Circe nemá čas.“ Seběhli jsme dolů po svahu po terasách, kolem ječících lázeňských pracovníků a pirátů, plenících letovisko. Černovousovi muži připravovali bambusové louče na slavnost, házeli svazky bylin do bazénu a sráželi stoly se saunovými osuškami. Připadal jsem si skoro provinile, že jsme ty divoké piráty osvobodili, ale říkal jsem si, že si zaslouží trochu zábavy, když tři sta let dřepěli v kleci. „Kterou loď?“ zeptala se Annabeth, když jsme se dostali k molu. Zoufale jsem se rozhlédla kolem.

Nemohli jsme si zas vzít svou záchrannou veslici. Museli jsme se z ostrova dostat rychle, ale co jiného jsme mohli použít? Ponorku? Proudové letadlo? Nic z toho jsme řídit neuměly. A pak jsem to uviděla. „Tamhle,“ řekl jsem. Annabeth zamrkala. „Ale –“ „Dokážu to řídit.“ „Jsi si jistá?“ Kiara mě oslovila. „Neumím to vysvětlit Kiki, ale vím že ano“ souhlasím okamžitě a Kiara se na mě dívá. „Už je neslyšíš že ne?“ ptá se opatrně a já se na ni nechápavě dívám, jak to mohla vědět. „To tenhle ostrov a všechna kouzla Circe, brání jim ve vstupu do tvé hlavy“ vysvětluje.

„No myslím že Poseidon ti i přes to posílá pozdravy“ oznámí Clarisse a kývne k lodi. Popadl jsem holky a táhla je k třístěžňové lodi. Na přídi měla namalované jméno, které jsem měl rozluštit až později: Pomsta královny Anny. „Argggh!“ zařval Černovous kdesi za námi. „Ti spratci se naloďují na mou loď. Chyťte je, mládenci!“ „Nestačíme odrazit včas!“ křičela Annabeth, když jsme lezli na palubu. Rozhlédl jsem se kolem po beznadějné spleti plachtoví a lan. Na tři sta let staré plavidlo byla ta loď ve výborném stavu, ale stejně by padesátičlenné posádce trvalo několik hodin, než by ji vypravila na cestu.

„Nemohl jsi se mnou mluvit ale věděl jsi co se děje a poslal jsi mi pomoc“ Persis se na svého otce usměje. Poseidon se úlevně povzdechne protože neví co by dělal kdyby to skončilo špatně, kdyby se nedokázali zachránit. Athena se mezitím podívala na Hermese. „Děkuji, díky tobě byla moje dcera zachráněná a nebyla zraněná“ pronese Athena. „To je v pořádku Theno, dal jsem to Persis ale věděl jsem že v pekle není šance na to aby si to nechala jenom pro sebe“ Hermes pokrčí rameny, a měl pravdu, Persis by se raději vzdala všeho z toho aby zachránila své přátelé.

Několik hodin jsme neměli. Viděla jsem, jak piráti sbíhají po schodech, máchají loučemi a výhonky celeru. Zavřela jsem oči a soustředil se na vlny olizující trup lodi, na oceánské proudy, na vítr všude kolem. Najednou se mi v hlavě vynořilo to správné slovo. „Záďový stěžeň!“ vyjekla jsem. Annabeth se na mě podívala, jako bych se zbláznila, ale v příští vteřině se vzduch naplnil hvízdáním napínaných provazů, roztahujících se plachet a skřípotem dřevěných kladek. Annabeth se přikrčila, jak jí nad hlavou prosvištělo jakési lano, a pevně objala stěžeň. „Persis, jak…“ nechápala.

Odpověď jsem neměla, ale cítil jsem, jak na mě loď reaguje, jako by to byl kus mého těla. Přinutila jsem plachty vytáhnout se tak snadno, jako bych natáhl ruku. Přiměl jsem kormidlo, aby se otáčelo. Pomsta královny Anny se odrazila od mola, a když piráti dorazili k vodě, byli jsme už na cestě a pluli jsme do Moře nestvůr. Děkuji tati, promluvila jsem do své hlavy a doufala jsem že mě konečně slyší. Díky bohu už jsme za vámi chtěli poslat Hecate osobně, jak moc jsme se báli. Roztřeseně jsem se nadechla a musela jsem. Tyson a Cami? Brzo všechno vysvětlíme slibuji, zatím na sebe vy čtyři dávejte pozor, už se blížíte do cíle.

„Měl jsi mě za nimi poslat i když jsi s ní mluvil! Měla jsem tam být a potrestat Circe dřív než udělala něco horšího“ vyhrkne Hecate. „Já vím Hecate a je mi líto“ připustí Poseidon a Hecate si povzdechne, ví že to není Poseidonova chyba ale tak moc za to samu sebe nenávidí. To ona dala Circe ten ostrov a umožnila ji volné používání kouzel, tohle všechno padalo na její hlavu a ona to moc dobře věděla. „Mami“ Kate jí chytne za ruku. „Ať myslíš na cokoliv nic z toho nebyla tvoje vina, dala jsi ji šanci na život a ona toho všeho zneužila“ pronese Kate a usměje se na svou matku. „Dobře pokračujeme dál“ oznámí Perseus a vezme si do ruky knížku.

Chapter Text

„Dobře dočteme ještě tuhle kapitolu a potom si dáme pauzu, myslím že všichni z nás už mají zdřevěnělé nohy a jejich ADHD tomu nepomáhá“ oznámí Athena a pokyne ke všem bývalým polobohům. „Cítila bych se uražená kdybych se právě teď nesnažila najít polohu ve které budu sedět bez toho aby mě boleli nohy“ připustí Persis, když se vrtí na svém trůnu. „Nikdo z nás se nemůže cítit uražený protože Kate právě teď už sedí na zemi“ Adhara ukáže na Kate. „Kiara už dvě minuty přechází z jedné strany místnosti na druhé, Nico už pomalu leží, Jason sedí hlavou dolů a brzo z toho omdlí a o Rose ani nemluvíme“ utrousí Adhara a podívá se na Rose která na ni vztyčí prostředníček, proto začne Athena raději číst.

Konečně jsem objevila něco, v čem jsem byla vážně dobrá. Pomsta královny Anny reagovala na každý můj povel. Věděla jsem, která lana napnout, které plachty vytáhnout, kterým směrem kormidlovat. Brázdili jsme vlny rychlostí, kterou jsem odhadovala na deset uzlů. Dokonce jsem chápala, jak je to rychle. Na plachetní loď to bylo sakra rychle. Všechno to působilo dokonale – vítr ve tváři, vlny lámající se o příď. Ale když jsme teď byli mimo nebezpečí, dokázala jsem myslet jenom na to, jak mi chybí Tyson a Cami a jak velkou starost mám o Grovera. Nedokázala jsem se přenést přes to, jak strašně jsem to zpackala. Kdyby nebylo Kiary, já a Clari bychom ještě byli hlodavci a schovávali se v kotci s bandou roztomilých huňatých pirátů.

„Persis“ Hecate bohyni osloví a donutí ji podívat se na ni. „Tohle není a nikdy nebyla tvoje chyba, nemohla jsi to tušit, navíc z toho velmi očividně máš trauma“ namítá Hecate a Persis si povzdechne. „Já vím, teď už to vím, ale tenkrát by jsi mi to nedokázala vymluvit ani ty sama“ vysvětlí Persis a jednoduše pokrčí rameny. Athena mezitím zrychleně prolistuje knihu. „Už se blížíme ke konci, v příští kapitole je tu pohled do tábora polokrevných, ale už budeme skoro na konci“ vysvětlí Athena a lehce se na všechny usměje.

Myslela jsem na to, co řekla Kirké: Vidíš, Persis? Odemkla jsi své pravé já! Pořád jsem si připadala proměněná. Nejen proto, že jsem měla najednou strašnou chuť na hlávkový salát. Připadal jsem si nesvá, jako by do mě přešel ten instinkt vyděšeného malého zvířátka. Nebo tam možná byl odjakživa. To mě fakt trápilo. Pluli jsme celou noc. Kiara s Clari se snažily a pomáhaly mi držet hlídky, ale plachtění jim nesedělo. Po několika hodinách kolébání sem a tam měly tvář zelenou jako barva pomazánky z avokáda a šli si dolů lehnout na visuté lůžko. Přemýšlela jsem jestli to nemá i něco společného s Athenou.

Ale to by potom nevysvětlovalo proč je zle i Clari. Pozorovala jsem obzor. Několikrát jsem zahlédla nestvůry. Do měsíčního světla vyrazil sloupec vody vysoký jako mrakodrap. Po vlnách klouzala řada zelených ostnů – ten tvor byl možná třicet metrů dlouhý, nějaký plaz. Vlastně jsem to ani nechtěla vědět. Jednou jsem uviděla nereidky, zářící ženské duchy moře. Zkoušela jsem na ně mávat, ale zmizely do hlubin a já ani netušila, jestli mě viděly, nebo ne. Někdy po půlnoci vyšli holky na palubu. Zrovna jsme míjeli jakýsi ostrov s kouřící sopkou. Moře kolem pobřeží bublalo a vypařovalo se. „Jedna z Héfaistových dílen,“ vysvětlila Tiše Kiara a v očích se jí objevil smutek a žal.

„Tam vyrábí ty svoje kovové nestvůry.“ Oznámí Annabeth. Podívala jsem se směrem k ostrovu a cítila jsem jak se mi do očí hrnou slzy. Je mi to líto, je mi to tak moc líto. Nebyla to modlitba, ne, protože jsem nedoufala že mě uslyší Hephaestus, doufala jsem že mě někde tam uslyší Cami. „Obepluj to. Velkým obloukem.“ Oznámila Annabeth. Vyhnuli jsme se ostrovu a brzy z něj zůstala jen rudá skvrna kouře za námi. Podívala jsem se na Annabeth. „Ten důvod, proč tak nesnášíš kyklopy… ta historka o tom, proč doopravdy umřela Thalia. Co se stalo?“ musela jsem to vědět, po tom všem, po ztrátě Tysona, musela jsem vědět pravdu. Bylo těžké v té tmě rozeznat, jak se tváří.

Camille přejde ke své sestře ve všem kromě krve a obejme ji. „Persis tohle nikdy nebyla tvoje vina, vybrala jsem si to sama, je to v pořádku“ ujistí jí Camille a políbí dívku na čelo. „Já vím, ale děsila jsem se toho že jsi opravdu mrtvá, a nevěděla jsem jak se s tím poprat“ Persis pokrčí rameny a usměje se na Camille. „Ale mrtvá nebyla takže, je všechno v pořádku“ vyhrkne Poseidon který se pro svoje vlastní stále ještě černé vlasy snaží myslet pozitivně. „Jenom se snažíš nezešedivět“ utrousí Hádes a hned na to dostane rybářským prutem do obličeje. „Hej! Jenom říkám pravdu to že ty ji nejsi schopen unést je tvoje mínus“ brání se Hádes a vyhne se další ráně od rybářského prutu.

„No, asi si to zasloužíš vědět,“ ozvala se konečně. „Tu noc, kdy nás Grover doprovázel do tábora, se spletl a párkrát špatně zabočil. Vzpomínáš si, jak ti to jednou říkal?“ Přikývla jsem. „No, tak ta nejhorší odbočka vedla do doupěte jednoho Kyklopa v Brooklynu.“ „V Brooklynu jsou kyklopové?“ zeptala jsem se. „Nevěřil bys, kolik jich tam je, ale o to nejde. Tenhle kyklop nás napálil. Povedlo se mu nás rozdělit v chodbách jednoho starého domu ve Flatbushi. A kyklop dokáže napodobit každý hlas, Persis. Přesně jako Tyson na palubě Princezny Andromedy. Přilákal nás jednoho po druhém. Thalia si myslela, že jde zachránit Luka. Luke měl pocit, že mě slyší křičet o pomoc. A já… já byla sama potmě. Bylo mi sedm. Nedokázala jsem ani trefit k východu.“

Odhrnula si vlasy z tváře. „Vzpomínám si, jak jsem našla hlavní pokoj. Všude po zemi se tam válely kosti. A Thalia, Luke i Grover byli svázaní, v pusách měli roubíky a viseli ze stropu jako uzené šunky. Kyklop zrovna rozdělával uprostřed pokoje oheň. Vytáhla jsem nůž, ale uslyšel mě. Obrátil se a usmál se. Nějak znal hlas mého otce. Myslím, že mi to prostě vysál z hlavy. Řekl: ‚No tak, Annabeth, neboj se. Mám tě rád. Můžeš tady zůstat se mnou. Můžeš tu zůstat navždycky.‘“ Otřásla jsem se. Vyprávěla to tak, že i teď – po šesti letech – mě to děsilo víc než všechny duchařské historky, jaké jsem kdy slyšela. „Cos udělala?“ „Bodla jsem ho do nohy.“

Zírala jsem na ni. „Děláš si legraci? Bylo ti sedm a bodla jsi dospělého kyklopa do nohy?“ „No, vždyť by mě jinak zabil. Ale překvapila jsem ho. Měla jsem zrovna čas doběhnout k Thalii a rozříznout jí provazy na rukách. A pak už se o všechno ostatní postarala ona.“ „Jasně, ale stejně… bylas fakt statečná, Annabeth.“ Zavrtěla hlavou. „Málem jsme to nepřežili. Pořád ještě mám noční můry, Persis. O tom, jak ten kyklop mluvil tátovým hlasem. Kvůli němu nám trvalo tak dlouho dostat se do tábora. Všechny nestvůry, které nás pronásledovaly, nás mezitím stačily dohnat. To kvůli tomu Thalia umřela. Kdyby nebylo toho kyklopa, ještě by dnes žila.“

A přes to všechno by má dcera nikdy nevinila tvého bratra. Teď ne Zeusi, je to sice hezké ale snažím se Annabeth nenasrat a udržet s ní alespoň nějaký mír aby nás znovu neodbouchla, jednou to stačilo. Měla jsem tušit že tahle myšlenka způsobí lavinu smíchu všech od Zeuse až po Tritona. „Chci vědět proč teď obracíš oči v sloup tak moc že by ti mohli vypadnout z důlku?“ ptá se pobaveně Clarisse. „Raději ne“ utrousím. Společně jsme všechny čtyři seděli na palubě a pozorovali, jak na noční obloze vychází Héraklovo souhvězdí a hned za ním psí hvězda. Ahoj Siri. Nikdy bych si to nedovolila před Annabeth říct nahlas, na to jí ani trochu nevěřím.

Všichni bohové Olympu se rozesmějí. „Kolikrát nad námi ještě obrátíš oči v sloup?“ směje se Triton. „Neboj ještě zjistíš co jste vy idioti v této knížce udělali“ utrousí Persis a překříží si ruce na prsou, opravdu jí to ani trochu nebavilo.

Ahoj naše nejmenší hvězdičko. Usměji se, tak dlouho jak jsou oni se mnou, jsme s holkama v bezpečí. Tak dlouho jak nám Sirius svítí na cestu, tak dlouho plujeme správně. „Běž dolů,“ Kiara mě osloví. „Potřebuješ si taky odpočinout.“ Přikývla jsem. Víčka mi padala únavou. Ale když jsem se dostala dolů a našla si postel, trvalo mi dlouho, než jsem usnula. O Groverovi ani Kronosovi se mi nezdálo. Místo toho jsem zjistila, že jsem zase v Lukově salonu na palubě Princezny Andromedy. Závěsy měl roztažené. Venku byla noc. Ve vzduchu vířily stíny. Všude kolem šeptaly hlasy – duše mrtvých. Dej si pozor, šeptaly. Léčky. Podvody. Kronův zlatý sarkofág lehce zářil – jediný zdroj světla v pokoji.

Vyděsil mě chladný smích. Připadalo mi, že přichází z hloubky několika mil pod lodí. Ty nemáš odvahu, holčičko. Nemůžeš mě zastavit. Věděla jsem, co musím udělat. Musel jsem otevřít tu rakev. Srdce mi bušilo. Nedokázala jsem přimět nohy k pohybu, ale musela jsem Krona zastavit. Musela jsem zničit to v té rakvi, ať to bylo cokoliv. „Persis“ zasekla jsem se a otočila jsem se. Měla pankáčské oblečení a stříbrné řetězy na zápěstích, černé vlasy jako dráty, tmavě podmalované pronikavé modré oči a spoustu pih na nose. „Thalio“ oslovila jsem ji tiše a ona se na mě usmála. „Tohle sama nezvládneš Persis“ mluví ke mně tak tiše jak jenom může.

„Nemůžu ho nechat jít“ zamítnu. „Neříkám že musíš Seph“ Thalia se usmívá a dá mi ruce na ramena. „Ale nemůžeš to dělat sama“ Thalia mi narovná hlavu abych jí sledovala. „Ovládá tě, ovládá tvé sny, snaží se tě dostat k sobě. Nesmíš mu to dovolit, musíš se soustředit na světlo Seph“ Thalia posune mou hlavu abych se podívala ke světlu které zářilo v koutě. „Neposlouchej Kronosův hlas a jdi za světlem“ rozkáže mi Thalia. Když natáhnu ruku světlo mě pohltí a já se znovu ocitám na zemi místa které znám i když jsem tam osobně byla jenom jednou. „Jsi v bezpečí“ zvednu hlavu abych u sebe viděla Zeuse a Hádese. „Vy jste poslali Thaliu?“ ptám se opatrně a dva bohové si vyměňují pohledy.

Persis zvedne pohled a podívá se z úsměvem na Thaliu. „Vždycky bych tě zachránila“ ujistí ji Thalia a mrkne na ni. „Doufám že tohle zatraceně sakra brzo zastavím“ nadává Hecate a hluboce se mračí na knížku jakoby s ní měla nějaký osobní spor. „Neboj do začátku příští knížky to vyřešíš a pomůžeš mi“ ujistí jí Persis ale to Hecate ani trochu neuklidňuje z tolika různých důvodů.

„Persis s Thaliou nemluvíme ani nemůžeme“ zamítne Hádes. „Nemluvili jsme s ní, ale myslím že ví co se děje“ připouští Zeus a něco v jeho tváři vypadá znepokojivě když mi pomáhá na nohy. „Nedokázali jsme se k tobě dostat Persis. Kronos začíná mít moc síly, dokázal nás vypudit z tvých snů a převzít nad nimi kontrolu. Nikdo z nás se za tebou nemohl dostat“ tak to je to očividné znepokojení v jeho tváři. „Musela si uvědomit co se děje a pomoct ti, jinak bychom tě ven nedostali“ na těžko polknu a mám pocit že na malý moment hyperventiluji než se na mém rameni usadí ruka, která mě donutí vrátit se do přítomného okamžiku. „Bude to v pořádku Persis slibujeme. Hecate a Morpheus už pracují na řešení“ slibuje Hádes.

„A do té doby“ Zeus ke mně přistoupí a s Hádesem si vymění pohled. „Tu někdo z nás bude každou noc“ ujišťuje mě Zeuse. Zeus sáhne do kapsy jeho košile a vytáhne vzkaz. „Tohle posílá Poseidon, nemůže být přímo tady kvůli věcem které se dějí v mořích“ Zeus se odmlčí. „Ale chce abys věděla že tvůj bratr a tvoje kamarádka jsou v pořádku“ do očí se mi nahrnou slzy když to slyším. „Camille na tom byla špatně. Byla v epicentru výbuchu když odstrčila Tysona z cesty. Museli ji vzít do Atlantidy, uzdravili ji, Triton jí dal dvouhodinovou přednášku při které se Hephaestus skoro zbláznil, ale teď jsou oba dva v pořádku“ vysvětlí Zeus a usměje se. „Děkuji“ nevím za co přesně děkuji, je toho tolik ale víc ze sebe dostat nedokážu.

„Proč by jsi to sakra dělala?!“ Triton to už nedává a dívá se přímo na Camille. „Nikdo nemohl vědět jestli by to Tyson přežil. Já jsem dcera Hephaestuse a mám oheň, zvládla bych to“ odsekne Camille pevně. „Jak špatně na tom byla?“ ptá se Triton a podívá se přímo na svou sestru. „Spousta popálenin, zlomenin, vnitřního krvácení a krvácení do mozku“ shrne to Persis která je z toho taky docela vyčerpaná. „To že máš oheň neznamenalo že ti oheň zatraceně nemohl ublížit“ Kate se pevně dívá na Camille která pokrčí rameny.

„Od toho jsme rodina“ zasměje se Hádes a mrkne na mě zatímco Zeus obrací oči v sloup. „Teď je ale čas abys se probudila“ Zeus se na mě usměje a luskne prsty. Cítím jak se mnou někdo třese. „Persis, měla jsi zlý sen. Musíš vstát“ vysvětluje Kiara a starostlivě mě sleduje. „Co-co je?“ Protírala jsem si oči. „Co se děje?“ „Země,“ oznámila mi zachmuřeně. „Blížíme se k ostrovu Sirén.“ To neznělo tak moc dobře. Stěží jsem ten ostrov před námi rozeznala – byla to jenom tmavá skvrna v mlze. „Chci, abys pro mě něco udělala,“ řekla Annabeth. „Ty Sirény…brzo se octneme v dosahu jejich zpěvu.“ Vzpomínala jsem si na historky o Sirénách. Zpívaly tak sladce, že svými hlasy námořníky okouzlily a vlákaly je do smrtelné pasti.

„Jasně,“ ujistila jsem ji. „Můžeme si prostě ucpat uši. V podpalubí je velký soudek vosku –“ „Já je chci slyšet.“ Zamrkala jsem. „Proč?“ „Říká se, že Sirény zpívají pravdu o tom, po čem člověk touží. Vyprávějí ti věci, které si o sobě ani neuvědomuješ. To proto je to tak kouzelné. Pokud přežiješ… zmoudříš. Chci je slyšet. Jak často dostanu takovou příležitost?“ v moment kdy to vysvětlila jsem se na ni dívala jako na blázna a Clari s Kiarou se mnou očividně souhlasili. Podívala jsem se na holky a povzdechla jsem si. Byla to volba Annabeth a já jí to nehodlala upírat, takže jsme jí pomohli se připravit ne moc ochotně ale přes to.

Jakmile jsme měli na dohled skalnaté pobřeží ostrova, nařídila jsem jednomu provazu, aby se ovinul Annabeth kolem pasu a připoutal ji k přednímu stěžni. „Nerozvazuj mě,“ řekla, „ať se stane, co chce, i kdybych nevím jak žebrala. Budu chtít skočit přímo přes palubu a utopit se.“ „Chceš mě navnadit?“ „Haha.“ Slíbila jsem, že ji pohlídám. Podívala jsem se na své ruce jen aby mi došlo že se mi povedlo sehnat jen čtyři velké kusy vosku. „Vezměte si je“ podám je ke Clarisse a Kiaře. „Co ty?“ Kiki mě sleduje. „Neboj se o mě mám svoje“ samozřejmě že jí lžu ale jinak by si je nevzala. Kiara přikývne, obě dívky z nich uhnětou ucpávky a nacpou si je do uší.

„Jsi šílená a jsi zatraceně sebevrah“ utrousí Zeus který kvůli své spřízněné duši brzo dostane zatracený infarkt. „Jak přesně je to novinka?“ ptá se Persis a jednoduše pokrčí rameny, jakoby to bylo opravdu něco naprosto normálního, což jen tak pro informaci moc není.

Annabeth se snažila potlačit úsměv, když je spatřila s ucpávkami v uších. Zašklebila jsem se na ni a obrátil se ke kormidlu. Jak jsme se blížili k ostrovu, zvedaly se z mlhy zubaté skály. Nutila jsem Pomstu královny Anny, aby se jim vyhýbala. Kdybychom připluli blíž, rozřezaly by nám trup lodi na kousky. Ohlédla jsem se. Zpočátku vypadala Annabeth úplně normálně. Pak se začala tvářit popleteně. Vyvalila oči. Napínala se v provazech. Volala mě jménem – ale potom ten zpěv dolehl až ke mně.

Ach, nepůjdeš se mnou?

Kde se oceán setkává s oblohou.

A jak se mraky valí kolem.

Budeme zpívat píseň moře.

To přece neznělo tak špatně, nebo ne? Tak proč mi připadalo jakoby se mi obracel žalůdek a já měla každou chvíli zvracet?

Jsi nadějí i zkázou,

Hrdinou nebo zloduchem,

Jsi zachráncem nebo ztraceným případem.

Hrudník se mi sevřel když mi ty slova naplnili uši, a srdce se mi rozbušilo. Myslela jsem že sirény mají říct to po čem toužíme ale měla jsem ten divný pocit že dokážou více, mnohem více.

Láká tě k sobě, ale tvá věrnost ho přežije,

Láska a přátelství které ani nenávist nedokáže spálit,

A pouta které ani osud nedokáže zpřetrhat,

Chytnu se za uši a sesunu se podél dřevěné lodi na podlahu. Bohové zastavte to dříve než se zblázním.

Hrdina padne do pasti,

Odkud její duše vyjde neúplná,

Kde zlomí svou mysl, srdce i duši pro ty které miluje,

Protože rodina a loajalita jí může zničit.

„Persis! Persiphone!“ křik mě probouzí ze svého transu a já prudce zvednu hlavu ke své nejlepší kamarádce. Po tvářích mi stékají slzy a jsem celá bledá, to Kiaru očividně děsí. „Říkala jsi že máš vosk!“ okřikne mě. „Kdybych řekla že ne, nevzala by jsi si je“ namítnu tiše. „Tohle už nikdy nedělej“ Clarisse mě zvedne na nohy a já se na ni lehce usměji. „Děkuji“ vydechnu ale moje ruce se stále třesou. Znovu jsem se podívala na Annabeth. Její výraz byl jasný: chtěla pryč. Tohle je otázka života a smrti. Musím ji pustit z těch provazů hned teď. Vypadala tak utrápeně, že bylo těžké ji neosvobodit.

„Persis“ Poseidon svou dceru osloví s naprostým zděšením v hlase. „Sirény mohou ukazovat nebo zpívat i vize budoucnosti“ vysvětlí Persis roztřeseným hlasem když se jí zrak rozmazává slzami. „Ale to už je v pořádku, všechno z toho už se stalo, a nic z toho mě ještě nezničilo“ Persis se usměje a nechá se od Zeuse pevně obejmout okolo pasu.

Přinutila jsem se dívat jinam. Popohnala jsem Pomstu královny Anny, aby plula rychleji. Kiara mi tiše dala ruku na rameno. „Co ti ty sirény řekli?“ ptá se mě opatrně jakoby to bylo lehké vysvětlit někomu kdo mě ani pořádně neslyší. „To nic“ pronesu a pořádně otevírám pusu aby mohla odezírat.  Pořád jsem z toho ostrova moc neviděla – jenom mlhu a skály – ale po vodě plavaly kusy dřeva a laminátů, trosky starých lodí, dokonce i pár nafukovacích polštářků z letadel. Jak může hudba přimět tolik živých, aby změnili kurz? Jistě to co jsem slyšela bylo šílené ale nechtělo se mi vyskočit z lodě ani změnit kurz.

A na rovinu ani trochu jsem nerozuměla zvědavosti Annabeth, kdybych měla možnost mít ucpávky uší, hned bych je vzala místo toho abych je musela slyšet. Cítila jsem hlasy Sirén, vibrovaly v trámech lodi, pulzovaly mi v hlavě a já jen doufala že znovu neuslyším tu píseň. Prosím už znovu ne.  Annabeth mě úpěnlivě prosila, abych ji vysvobodil. Po tvářích se jí koulely slzy. Napínala se v provazech, jako by jí bránily ve všem, o co stála. Jak můžeš být tak surová? říkala. Myslela jsem, že jsi moje kamarádka. Bohové ať to přestane prosím. Nechci jí ubližovat, a rozhodně nechci znovu slyšet tu píseň, chci se odtud jen co nejrychleji dostat.

Ze všech sil jsem se snažila nepodívat se na Annabeth. Dařilo se mi to asi tak pět minut. To byla má největší chyba. Když už jsem to nemohl dál vydržet, ohlédla jsem se a našel… hromádku odříznutých provazů. Prázdný stožár. Na palubě ležel Annabethin bronzový nůž. Nějak se jí povedlo se zkroutit a chytit ho do ruky. Úplně jsem zapomněla ji odzbrojit. „Do prdele s tebou Annabeth!“ zakleju. Pospíchala jsem na bok lodi a uviděla ji. Jako šílená se plácala k ostrovu, vlny ji nesly přímo k rozeklaným skalám. Křičela jsem na ni, ale pokud mě slyšela, nebylo to k ničemu. Byla jako v transu, plavala vstříc smrti.

Ohlédla jsem se na kormidlo a křikl: „Zůstaň!“ potom jsem se podívala na holky. „Potřebuji pomoct!“ okřikla jsem je. Obě dvě mi docela dobře odezírali ze rtů takže ke mně ihned přiběhli a společně jsme skočili přes palubu. Zajela jsem do vody a přiměl proudy, aby se kolem nás stočily a vytvořily prudký příval, který nás vrhl kupředu. Vynořily jsem se na hladinu a zahlédly Annabeth, ale chytila ji vlna a hodila ji mezi dva skalní zuby, ostré jako břitvy. Neměla jsem jinou možnost. Vrhla jsem se za ní. „Persis!“ křik Kiary mě měl zastavit ale nemohla jsem.

„Jsi klinicky šílená?!“ Theseus to všechno už opravdu nedává, asi podobně jako Triton a křičí na svou nevlastní sestru. „Možná trochu, ale na tom nezáleží, možná jsme nebyli úplně přátelé ale stále bych Sirénám nedovolila aby jí měli“ oznámí Persis pevně a odmítá se na řečenou dívku byť podívat, ne po tom všem co se mezi nimi stalo, ne po tom všem co jí Annabeth řekla a udělala.

Ponořila jsem se pod ztroskotaný trup nějaké jachty, prokličkovala sbírkou plovoucích kovových koulí na řetězech, až pak mi došlo, že jsou to miny. Musela jsem vynaložit veškerou vládu nad vodou, aby mě nerozmačkala o skály a abych se nezamotala do sítí ostnatého drátu napnutého hned pod hladinou. Proletěla jsem mezi dvěma skalními zuby a ocitla se v zálivu tvaru půlměsíce. Voda byla přecpaná ještě větší spoustou skalisek a vraků lodí a plovoucích min. Pláž pokrýval černý sopečný písek. Zoufale jsem se rozhlédla kolem po Annabeth. Byla tam.

Naštěstí nebo naneštěstí uměla dobře plavat. Podařilo se jí dostat se přes miny a skály. Byla už málem na té černé pláži. Pak se mlha rozjasnila a já je uviděla – Sirény.  Představ si hejno supů velikosti člověka – se špinavými černými pery, šedými drápy a vrásčitými růžovými krky. A teď si na těch krcích představ lidské hlavy, ale takové, které se neustále proměňují. Viděla jsem že začínají zpívat a já pevně zavřela oči, ne nechtěla jsem to znovu slyšet ale očividně jsem neměla ani trochu jinou možnost. Protože uši mi už začala naplňovat jejich píseň.

Ach, nepůjdeš se mnou?

Kde se oceán setkává s oblohou.

A jak se mraky valí kolem.

Budeme zpívat píseň moře.

Jsi nadějí i zkázou,

Hrdinou nebo zloduchem,

Jsi zachráncem nebo ztraceným případem.

Láká tě k sobě, ale tvá věrnost ho přežije,

Láska a přátelství které ani nenávist nedokáže spálit,

A pouta které ani osud nedokáže zpřetrhat,

Hrdina padne do pasti,

Odkud její duše vyjde neúplná,

Kde zlomí svou mysl, srdce i duši pro ty které miluje,

Protože rodina a loajalita jí může zničit.

Prosím už ne, znovu už ne. Oči se mi naplňují slzami a já nemám absolutně žádné ponětí toho co bych měla udělat. A potom se jim tváře měnily na lidi, které jsem znala – na mámu, Tátu, Tritona, Rhode, Amphititre, Grovera, Tysona, Camille, Kate, Elenu, Adharu, Rose, Chirona. Na všechny lidi, které jsem znala a které jsem milovala. Na všechny ty které jsem chtěla vidět ze všeho nejvíce. Konejšivě se usmívali a zvali mě dál. Ale v každé podobě, kterou Sirény nabraly, měly mastné huby, špinavé od zbytků starých jídel. Jako supi se krmily přímo tlamami a nevypadalo to, že by chodily do podniku Obří koblihy.

„Persis“ Elena jí tiše osloví a podívá se na ni. „Kdybychom tušili v jak velkém nebezpečí jsi, přišli bychom ti pomoct, o tom nikdy ani na vteřinu nepochybuj“ ujistí svou kamarádku a Persis se na ni usměje. „Já vím, věděla jsem že tam za mnou nemůžete přijít ale chyběli jste mi a přála jsem si aby to všechno už konečně skončilo“ připouští tiše Persis, protože si pamatuje jak moc tuhle výpravu nesnášela, možná víc než výpravu za bleskem.

Annabeth plavala k nim. Věděal jsem, že jí nesmím dovolit vyjít z vody. Moře byla má jediná výhoda. Vždycky mě nějak ochránilo. Vyrazila jsem kupředu a popadla jsem ji za kotník. Jakmile jsem se jí dotkl, projel mi celým tělem otřes, uviděla jsem Sirény tak, jak je musela vidět Annabeth. Na piknikové dece v Central Parku seděli tři lidé. Před sebou měli rozloženou hostinu. Poznala jsem Annabethina otce podle fotek, které mi ukázala – světlovlasý sportovní chlapík po čtyřicítce. Držel se za ruce s krásnou ženou, která se hodně podobala Annabeth.

Byla pohodlně oblečená – v džínách a džínové košili a sportovních botách – ale nějak z ní vyzařovala síla. Věděla jsem, že se dívám na bohyni Athénu. Vedle nich seděl on… Luke. Pro všechny bohy nade mnou. Byla Annabeth zamilovaná do Luka? Celá ta scéna zářila teplým nažloutlým světlem. Všichni tři si povídali a smáli se, a když uviděli Annabeth, rozzářily se jim nadšeně tváře. Annabethina máma a táta k ní natáhli ruce. Luke se usmál a naznačil Annabeth, aby si sedla vedle něj – jako by ji nikdy nezradil, jako by byl pořád jejím kamarádem.

„Eww“ dostane ze sebe Luke a všechny tím rozesměje. Annabeth mezitím zrudne vztekem. „Je mi to líto Annabeth ale pro mě jsi nikdy nebyla nic víc než malá sestra a to by se nikdy nezměnilo, prostě ne. Opakuji Eww“ vysvětluje Luke. „No to je jedno, stejně tě už nepotřebuji, mám Johna“ odsekne Annabeth a obejme jmenovaného chlapce okolo ruky. Ten se podívá na Luka a ušklíbne se na něj jakoby se mu snažil naznačit o co přichází, ale to Lukovi bylo jedno, dokud po svém boku měl Kiaru, nikdo nemohl být lepší než ona samotná.

Za stromy Central Parku se tyčilo panoráma města. Zadržela jsem dech, protože to byl Manhattan, ale zároveň to nebyl Manhattan. Byl úplně přestavěný z oslnivého bílého mramoru, větší a velkolepější než dřív – se zlatými okny a zahradami na střechách. Bylo to lepší než New York. Lepší než hora Olymp. Okamžitě jsem věděla, že to všechno navrhla Annabeth. Byla architektkou celého nového světa. Dala zas dohromady své rodiče. Zachránila Luka. Dokázala všechno, co kdy chtěla. A to mě děsilo víc než cokoliv jiného. Pořádně jsem zamrkala. Když jsem otevřel oči, viděla jsem jenom Sirény – rozčepýřené supy s lidskými obličeji připravené nakrmit se další obětí.

Stáhla jsem Annabeth zpátky do příboje. Začala ječet. Kopala mě do obličeje, ale držel jsem ji dál. Přiměla jsem proudy, aby nás odnesly do zálivu. Annabeth do mě tloukla pěstmi a kopala mě, takže se mi dost těžko soustředilo. Mlátila sebou tak, že jsme málem narazili do plovoucí miny. Nevěděla jsem, co mám dělat. Pokud se mnou bude dál bojovat, nikdy se nedostaneme zpátky na loď živý. Jistě Kiara a Clari na nás čekali ale k nim to byla dlouhá cesta. Ponořili jsme se pod hladinu a Annabeth se přestala prát. Zatvářila se popleteně. Pak se nám hlavy vynořily na povrch a ona se zase začala bránit.

Ta voda! Zvuk se pod hladinou moc dobře nešíří. Kdybych ji dokázala udržet dost dlouho dole, mohla bych kouzlo té hudby prolomit. Jistě, Annabeth by nemohla dýchat, ale to mi v tu chvíli připadalo jako menší problém. Popadla jsem ji kolem pasu a nařídila vlnám, aby nás stáhly dolů. Vyrazili jsme do hlubin – tři metry, šest metrů. Věděla jsem, že musím dát pozor, protože vydržím mnohem větší tlak než Annabeth. Bojovala a lapala po dechu a kolem nás stoupaly bubliny. Bubliny. Byla jsem zoufalá. Musela jsem udržet Annabeth při životě. Představila jsem si všechny bubliny v moři – neustále se pěnícím, vlnícím se.

Představovala jsem si, jak se ty kousky vzduchu spojí a stáhnou se ke mně. Moře mě poslechlo. Následoval bílý příval, po celém těle mě zalechtalo, a když jsem zase něco uviděla, ocitli jsme se s Annabeth ve velké bublině vzduchu. Do vody nám trčely jenom nohy. Lapala po dechu a kašlala. Celé tělo se jí otřásalo, ale když se na mě podívala, věděl jsem, že kouzlo bylo prolomeno. Začala brečet – myslím příšerně brečet, až usedalo srdce. Položila si mi hlavu na rameno a já ji držela. Kolem se shromažďovaly ryby a civěly na nás – hejno barakud, pár zvědavých marlinů. Odejeďte prosím, požádala jsem je.

Udělali to ale před tím se mi poklonili. Přísahala bych, že vím, co mají za lubem. Chystaly se vypustit do moře drby o dceři Poseidóna a nějaké holce na dně zálivu Sirén. Táta a Triton mě zabijí jakmile zjistí kdo přesně ta holka byla. No to si piš! Poděs Atheny a táhnout mi ji až do moře. Pro osudy tati!  „Dostanu nás zpátky na loď,“ řekla jsem Annabeth. „V pohodě. Jenom se drž.“ Annabeth přikývla, aby mi dala najevo, že už je na tom líp, pak něco zamumlala, ale pořádně jsem jí nerozuměla.  Přiměla jsem proud, aby naváděl naši divnou malou vzduchovou ponorku mezi útesy a ostnatým drátem zpátky k trupu Pomsty královny Anny, která udržovala pomalý a stabilní kurz směrem od ostrova.

„Tati vážně, snažila jsem se jí zachránit život, nemohl jsi to alespoň na pár minut nechat být?“ ptá se naprosto vyčerpaná Persis. „Ne když to byla ona“ oznámí Poseidon a ukáže přímo na Annabeth která se na něj mračí, a měří si ho pohledem, jakoby měla byť sebemenší šanci v boji proti bohovi.

Drželi jsme se pod vodou a sledovali jsme loď, dokud jsem neusoudil, že jsme se dostali mimo doslech Sirén. Pak jsem se vynořil a vzduchová bublina praskla. „Pro bohy!“ Kiara a Clarisse k nám doplavali. „Tohle už nikdy nedělej Persiphone Jackson!“ Kiara je na mě očividně velmi naštvaná a já se jí vlastně ani trochu nedivím. Nařídila jsem provazovému žebříku, aby se spustil z boku lodi, a vyšplhali jsme na palubu. Pluli jsme, dokud nebyl ostrov úplně z dohledu. Annabeth seděla zachumlaná v dece na přední palubě. Konečně zvedla hlavu, omámená a smutná a holkám naznačila že už si mohou vytáhnou ucpávky z uší což ony udělali.

Odpoledne bylo tiché až na zvuk vln narážejících na trup lodi. Mlha se proměnila na modré nebe, jako by ostrov Sirén nikdy neexistoval. „Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se. Sotva jsem to řekl, došlo mi, jak to zní pitomě. Jistěže nebyla v pořádku. „Neuvědomila jsem si to,“ zamumlala. „Co?“ Její oči měly stejnou barvu jako mlha nad ostrovem Sirén. „Jak silné může být to vábení.“ Nechtěla jsem přiznat, že jsem viděl, co jí Sirény slibovaly. Připadala jsem si jako nějaký šmírák. Ale připadalo mi, že to Annabeth musím říct. „Viděl jsem, jak jsi přestavěla Manhattan,“ pověděla jsem jí.

„A Luka a tvoje rodiče.“ Začervenala se. „Tys to viděla?“ „Jak ti Luke řekl tam na Princezně Andromedě, že bys mohla začít budovat svět od začátku… to tě vážně dostalo, co?“ Přitáhla si deku k sobě. „Moje osudová chyba. To mi ukázaly Sirény. Moje osudová chyba je hubris.“ Zamrkala jsem. „Ta hnědá věc, co se maže na vegetariánské sendviče?“ Obrátila oči k nebi. „Ne, chaluhový mozečku. To je hummus. Hubris je horší.“ Bohové proč mi tak pořád musíš říkat? Snažím se být milá sakra už ale! „Co může být horší než hummus?“ „Hubris znamená vražednou pýchu, Persis. Když si myslíš, že zvládneš věci líp než kdokoliv jiný… dokonce než bohové.“

Jo to by sedělo. Nahlas to prosím neříkej, tak trochu se nám líbíš živá. Já… Lady Hecate se vším respektem k vám ale co to sakra? Zvykla jsem si na tátu, Amphititre, Tritona dokonce i Zeuse a občas Hermese ale co to sakra? Všechny nás to zajímá. Lorde Hephaestusi prosím řekněte že tohle všechno nepromítáte na té vaší poblázněné televizi. Hephaestus ti prý odmítá lhát tak to převezmu já, ne nepromítá. To byla Lady Aphrodite, co to sakra už ale je?! Potřesu hlavou abych se probrala a mohla dál mluvit s Annabeth.  „A ty si tak připadáš?“ ptám se a ona sklopí oči. „Neříkáš si někdy, že je svět vážně podělaný?

Bohové si vymění pohledy než se začnou smát. „Dobře chápu proč jsi nás to léto mohla tak trochu nenávidět“ směje se Hádes. „Všechny jsem vás chtěla násilně probodnout mým vlastním mečem“ utrousí Persis která tam opravdu chtěla přijít a všechny je násilně dobodat. „No alespoň jsme se v mezičase trochu zabavili“ Morpheovi to opravdu připadá vtipné a brzo mu v obličeji přistane kniha kterou hází sama Persis a andělsky se na něj usmívá.

Co kdybychom ho mohli postavit znova úplně od začátku? Žádné další války. Žádní bezdomovci. Žádná povinná četba přes prázdniny.“ Hrudník se mi sevře. Ano svět je podělaný a to už hodně dlouho, ale je to reálné, je to realita, to o čem ona mluví je fantazie, pohádka která je nedosažitelná. Tolik lidí se o to pokusilo, ale skončili jako tyrani. Hitler chtěl vymazat Židy protože se mu zdály jako špína na lidstvu a to je jenom jeden z mnoha. Nemůžeme vymazat to zlé bez toho abychom vymazali i všechno to dobré. Měla jsem ten divný pocit že tuhle myšlenku slyšeli všichni na Olympu a že svět zamrzl.

Všichni bohové se současně dívají na Persis, ale nikdo se zatím neodváží promluvit. „Myslím“ Hephaestus se odmlčí. „Myslím že Olympu nemůže vládnout lepší královna než jsi ty Persis“ připouští Hephaestus a Persis se lehce usměje. „Učili mě ti nejlepší, máma, táta, Ares a historie“ Persis pokrčí rameny, protože si do dnešního dne pamatuje ten den kdy zjistila o hrůzách genocid.

„Já vím, že Západ představuje spoustu nejlepšího, co kdy lidé udělali – to proto ten oheň pořád hoří. To proto je tu pořád Olymp. Ale někdy člověk prostě vidí to špatné, víš? A začne uvažovat stejně jako Luke: ‚Kdybych dokázal tohle všechno zničit, mohl bych to pak udělat líp.‘ Necítil jsi někdy něco takového? Jako že ty bys řídil svět líp?“ „Někdo mě kdysi něco naučil a myslím že to platí pro člověka i pro lidstvo. Buď opatrná když vyháníš démony, abys nezahodila to nejlepší ze sebe. Myslím že to platí i pro lidstvo. Protože bez zla nemůže existovat dobro stejně jako bez měsíce nemůže vyjít slunce. Bílá nemůže existovat bez černé.

Stejně tak jako démoni by nemohli existovat kdyby ten jeden anděl nepadl. Proto nemůžeš vyhnat zlo aniž by jsi vyhnala všechno dobré“ vysvětluji. Věděl jsem že jsi mě poslouchala. I přes myšlenky je v Aresově hlase jasná pýcha. Annabeth mě tiše sleduje než přikývne. „Tak to máš štěstí. Hubris není tvoje osudová chyba.“ „A co je?“ „Já nevím, Persis, ale každý hrdina nějakou má. Pokud ji nenajdeš a nenaučíš se ji ovládat… no, neříká se jí ‚osudová‘ pro nic za nic.“ Vysvětlila a v mé hlavě zaznělo podivné prázdné ticho, jakoby všichni z nich už odpověď na tuhle otázku znali, ale to já hluboko v sobě možná už taky.

Ares se na Persis opravdu pyšně usmívá. „Jsem moc hrdý“ připouští i Poseidon a podívá se na svou dceru. „Děkuji, ale byla to ještě dlouhá cesta než jsem se podle toho opravdu dokázala řídit i já sama“ Persis se pousměje.

Ale já si to nemyslím. Nemyslím si že loajalita a láska kterou chovám k přátelům a rodině je osudová, a pokud ano, pak pro každého jednoho z nich z radostí zemřu. A při tom mi v hlavě opět zaznělo hrobové ticho. „Takže to stálo za to?“ zeptala jsem se Annabeth. „Cítíš se teď… moudřejší?“ Zahleděla se někam do dálky. „Nevím jistě. Ale my musíme zachránit tábor. Pokud nezastavíme Luka…“ Nemusela ani mluvit dál. Pokud Lukův způsob myšlení lákal i Annabeth, těžko říct, kolik dalších polokrevných by se k němu mohlo připojit. Annabeth najednou vyvalila oči.

„Myslím že to mě doprovázelo až do konce všeho, ta jediná myšlenka, provázela celý můj život až do mého vzestupu“ připouští Persis a na těžko polkne. To je přesně to čeho se Poseidon i Amphititr báli ze všeho nejvíce. Že si to vezme na svá bedra, že tuto loajalitu přemění v něco co jí bude tížit po zbytek jejího smrtelného i nesmrtelného života, a to nejhorší bylo že ona s tím byla ochotná žít.

„Persis.“ Vykřikne Kiara a ukáže směrem. Obrátila jsem se. Před námi byla další skvrna země – ostrov tvaru sedla se zalesněnými kopci a bílými plážemi a zelenými loukami – přesně takový jsem viděla ve snech. Můj námořní smysl mi to potvrdil. Třicet stupňů jednatřicet minut severní šířky, sedmdesát pět stupňů dvanáct minut západní délky. Dorazili jsme do kyklopova domova.

„Díky osudům, dobře teď si dáme malou pauzu“ rozhodne Athena když se všichni postaví na nohy. „Sejdeme se znovu tady řekněme za dvě hodiny“ nabídne Poseidon a všichni přikývnou. Persis se mezitím postaví na nohy a protáhne celé své tělo. „Bývalí polobohové rádi bychom s vámi ještě něco probrali dřív než to sdělíme bohům“ oznámí osudy a tím všechny zastaví. „Dobře“ souhlasí Rose a společně s ostatními jdou do místnosti kam jim osudy pokynuli. „O co přesně jde?“ nechápe Reyna a podívá se na osudy které na těžko polknout, protože ví že to co jim sdělí se jim nebude líbit. Protože pravda je taková že nemohou napravit všechno, a některé věci se prostě musí stát bez ohledu na to co.

I will not even apologize anymore because i know i am awful but look at the better side of it! There is new chapter! Please do not be angry on me i will try to be better i swear :)

Chapter Text

„Díky osudům, dobře teď si dáme malou pauzu“ rozhodne Athena když se všichni postaví na nohy. „Sejdeme se znovu tady řekněme za dvě hodiny“ nabídne Poseidon a všichni přikývnou. Persis se mezitím postaví na nohy a protáhne celé své tělo. „Bývalí polobohové rádi bychom s vámi ještě něco probrali dřív než to sdělíme bohům“ oznámí osudy a tím všechny zastaví. „Dobře“ souhlasí Rose a společně s ostatními jdou do místnosti kam jim osudy pokynuli. „O co přesně jde?“ nechápe Reyna a podívá se na osudy které na těžko polknout, protože ví že to co jim sdělí se jim nebude líbit.

Protože pravda je taková že nemohou napravit všechno, a některé věci se prostě musí stát bez ohledu na to co. „Tak o co přesně jde? Proč se všechny z vás tváří tak zatraceně moc zachmuřeně?“ ptá se Hazel. „Jakmile skončí čtení této knihy, posuneme vás v čase“ vysvětluje Anthropos. Bývalí polobohové si vymění pohledy a zamračí se. „Kam?“ ptá se Kiara. „Letní slunovrat roku 2005“ vysvětluje Lachesis. „Takže nemůžeme změnit vůbec nic?“ ptá se Kate. „Některé věci se i přes to všechno musí stát. Nemůžete napravit všechno“ vydechne Clotho a Persis zavře oři.

Když zvedne pohled a setká se s očima třech osudů, ví to. „Dokud zachráníme ty které milujeme a ty které chceme zachránit, pak to všechno klidně podstoupím znovu“ ujistí je Persis ale do očí se jí tlačí slzy. „Je nám to moc líto“ Anthropos jí dá ruku na rameno. „To je v pořádku, věděla jsem že ta možnost tu je“ ujistí je Persis a pokusí se na ně usmát. Její přátelé jí pevně obejmou, říkají jí že ať se stane cokoliv budou tam vždy s ní, a ona jim věřila. Společně se všichni vrátili do trůnního sálu kde na ně padlo několik pohledů bohů. „Jste v pořádku?“ Morpheus si je všechny prohlíží a snaží se zjistit co se stalo.

„Jsme naprosto v pořádku, jen jsme od osudů zjistili něco nového, ale nic čeho bychom se museli bát“ ujistí je Kate, ale v jejím pohledu je něco zlomeného, něco čeho si mnoho bohů všímá. Hestia se podívá na osudy které přikývnou. „Některé věci se musí stát, ať už je nesnášíme sebevíc, ať už bolí jakkoliv moc, musí se stát“ vysvětlí Nico. „A je to v pořádku, pokud nakonec zachráníme ty které milujeme a dostaneme se k této rodině“ Persis pokrčí rameny. Poseidonovi něco ale říká že tyto slova by se mu neměla líbit. Něco mu říká že ty praskliny které vidí na duši jeho dcery, jsou jen střípkem bolesti kterou si prochází.

Protože nikdo z polobohů ani žádná z osudů nechtějí říct více, všichni se usadí zpět na svých trůnech aby mohli číst. Zeus dovolí Persis aby si položila nohy do jeho klína a tiše jí drží za její kotníky. „Kdo chce číst?“ ptá se Jason. „Přečtu to“ Ariadne si od bývalého poloboha vezme knížku a otevře jí aby začala číst.

Když se řekne „ostrov nestvůr“, vybavíš si drsné skály a kosti rozházené po pobřeží jako na ostrově Sirén. Kyklopův ostrov nebyl nic takového. Chci říct, jasně, byl tam provazový žebřík přes propast, což nevěstilo nic dobrého. Klidně bys tam mohl vyvěsit billboard s nápisem TADY ŽIJE NĚCO STRAŠLIVÉHO. Ale jinak to místo vypadalo jako na pohlednici z Karibiku: zelená pole, tropické ovocné stromy a bílé pláže. Jak jsme pluli k pobřeží, nadechla se Annabeth sladkého vzduchu. „Rouno,“ řekla. Přikývla jsem. Ještě jsem rouno neviděl, ale už jsem cítila jeho sílu. „Uzdraví všechno, dokonce i Thaliin otrávený strom“ Kiara se široce usměje.

„Neumře ostrov, když ho odneseme?“ ptá se opatrně Clarisse. Kiara rychle zavrtí hlavou. „Vybledne. Bude zas vypadat tak, jak by vypadal normálně.“ Připadala jsem si trochu provinile, že se chystáme zničit takový ráj, ale připomínala jsem si, že nemáme na vybranou. Tábor polokrevných je v maléru. A Tyson s Camille… Oba by byly ještě s námi, kdyby nebylo té výpravy. Na louce na dně strže se popásalo několik tuctů ovcí. Vypadaly dost mírumilovně, ale byly veliké – asi jako hroši. Hned za nimi se táhla stezka, která vedla nahoru do kopců. Na jejím vršku, u okraje kaňonu, stál mohutný dub, který jsem viděla ve snech.

Všichni bohové si tiše vyměňují pohledy. „Jsme si jistí že Persis není dědictvím?“ Apollo jí opatrně sleduje. „Moje máma je dědictvím“ Persis ho opraví. „Vlastně je tvým dědictvím a dědictvím Oceanuse, díky tomu měla aspekty sirény“ Persis se tiše usměje a vzpomene si na oči její maminky. „Ale máš pravdu jsem taky dědictvím. Jedním z nich je Ares“ Persis na něj kývne. „Jsi válečník“ Ares jednoduše pokrčí rameny a ona nad ním obrátí oči v sloup. „A ten další?“ Amphititre nakloní hlavu na bok. „Posedao“ bohové sebou ucuknou a vymění si pohledy.

„Takže ne já“ Amphititre vydechne jako jediná která se vzpamatuje. „Nejsem důvod tvé moci nad Styx a krví“ Amphititre se tiše usměje. „Posadao nebyl jen bohem moří a oceánů ale také podsvětním bohem řek, ještě za doby bronzové“ vysvětluje Demeter. „Tenkrát se nám říkalo Mykenští bohové“ souhlasí Poseidon. „Byla to doba ve které byl Posedao nejsilnější z nás“ připouští Zeus. V každé době to byl někdo jiný, v této to byl on. „Ale netušili jsme že dal své dědictví“ vysvětlí Poseidon. „To já taky ne, dokud jsem nemluvila se Styx“ Persis se lehce usměje.

Ve větvích se mu lesklo něco zlatého. „Je to hrozně lehké,“ zamyslela jsem se. „To tam jenom tak vylezeme a sebereme si to?“ Annabeth přimhouřila oči. „Měl by tu být nějaký hlídač. Nějaký drak nebo…“ V tu chvíli se z křoví vynořil jelen. Vyklusal na louku, nejspíš hledal trávu k jídlu, když tu najednou všechny ovce zabečely a vrhly se na něj. Seběhlo se to tak rychle, že jelen zavrávoral a ztratil se v moři vlny a dusajících kopyt. Vzduchem létala tráva a chumáče srsti. O vteřinku později se všechny ovce rozešly, vrátily se k mírumilovnému popásání jako předtím. Tam, kde byl jelen, teď ležela hromádka jasně bílých kostí.

Vyměnili jsme si s holkama pohledy. „Jsou to piraně v ovčí podobě?“ ptám se nejistě. V hlavě mi propukne záchvat smíchu. Až se vrátím domů potřebuji si vygooglovat čím můžu zabít bohy. Musela by jsi mít velmi zvláštní schopnosti, jako být schopná ovládat a ohýbat Ichor nebo mít zbraň ze vzácného téměř ztraceného kovu. Zeusi můžeš mi říct proč přesně mi tohle říkáš?! Protože budu pojídat popcorn zatímco se budeš snažit vymyslet jak nás za tohle zabít. Neměla by vám být já nevím miliarda? Neměli by jste se chovat jako dospělí? Dospělost se občas podceňuje dcero. Jo pardon, zapomněla jsem že to mám v genech.

Sálem propukne smích, který je ale brzo přerušen vážnou otázkou. „Umíš ovládat Ichor?“ Ares se na bohyni dívá. „Ano“ připouští Persis a doufá že se jí nezačnou bát. „Páni, Ichor je nejpevnější tekutina vůbec, to že ji ovládáš je úžasné“ Eros se na ni usměje, a ostatní s tím očividně souhlasí. „Myslím že už nejsi nejsilnější bůh v této době“ Khione se podívá na Zeuse. „Jestli má vydržet mě jako manžela tak musí být nejsilnější“ Zeus se zasměje, ve skutečnosti mu to nevadí, právě naopak, je na svou spřízněnou duši hrdý.

Ale jak jsem se mohla taky divit že? Minulé léto z nás Hephaestus udělal reality show ke které si podle Apolla i osudy vzali popcorn. To ti ještě neřekli o tom divadle které Apollo režíroval s Medusinou hlavou. To jsem nepotřebovala vědět Aresi ale díky. „Persis?“ Kiara do mě šťouchne a já se na ni podívám. „Snažíme se na tebe mluvit už pět minut? Chceš nám říct co se děje?“ Kiara nakloní hlavu. Proč jsi se musela skamarádit zrovna s dcerou Atheny? Pro osudy tati! Kdo by se ti líbil víc? Chtěl by jsi snad dceru Herculese? Mor na tebe! Tati! Manželi! Alespoň někdo je na mé straně díky mami.

„Persis!“ sakra udělala jsem to znovu. „Omlouvám se, jen jsem nad něčím přemýšlela“ omluvím se rychle. Chytrá holka. Babička Rhea měla přestat po prvních dvou dětech. Děkuji zlatíčko. Nemáš zač teto Hestio! „Dobře zpátky k našemu rozhovoru, jak se tam dostaneme?“ ptá se Clara. Annabeth zalapala po dechu a popadla mě za ruku. „Podívej!“

Zeus, Poseidon a Hádes se na bohyni podívají. „Tak za prvé jste mě neustále srali, za druhé pořád tě miluji tati, jen jsi byl otravný stejně jako Hádes, který na mě právě mluvil jako bych byla pes“ Persis nad ním obrátí oči v sloup. „A za druhé bylo to před tím než jsem věděla že jsme spřízněné duše“ podívá se na Zeuse. „Teď si prostě a jednoduše stojím za tím že měla babička Rhea hodit Héru jako dítě přímo z útesu dolů a měli bychom pokoj“ pronese rozhodně bohyně. „A prababičku měla shodit hned za ní“ souhlasí tiše Nico. „A svého manžela“ přidává se Rose. „Mám takový divný pocit že jste se s maminkou setkali“ zasměje se Hestia.

Persis se na ni usměje a lehce se usměje, jo, potkala Rheu, a milovala ji, byla rodina, ale při setkání s Titánkou se také dozvěděla krutou pravdu toho jak daleko všechno sahalo. „Prosím řekni že se z ní v budoucnu nestane další Héra“ žádá Demeter která svou maminku miluje. „Babička Rhea je úžasná, a milujeme ji, ale když jsme se s ní poprvé setkali, přinesla tvrdou pravdu toho jak daleko tohle všechno sahalo, a jak daleko v minulosti byl ve skutečnosti osud Persis už napsaný“ připouští Jason, což způsobí že si všichni vyměňují trochu zmatené pohledy. Persis v ten moment ale táhnou zpátky vzpomínky.

Flash Back tábor polokrevných

Persis byla v táboře polokrevných a seděla u jahodového pole na které se dívala. „Jsi v pořádku?“ Zeus k ní přistoupí a ona zvedne hlavu. „Mluvila jsem s Rheou“ vysvětlí a Zeus si k ní přisedne. Jeho matka Rhea, se často nevracela do společnosti bohů a ostatních. Většinou když se narodili děti. „O čem?“ ptá se Zeus a ona se pousměje. „Víš co se stalo po tom co Kronos zjistil že jsi přežil?“ ptá se Persis. „Vlastně ne, víme že potrestal mámu do Tartaru ale zachránili jsme ji, potom o tom víc nemluvila“ připustí Zeus. „Víš že je Rhea jasnovidec?“ vydechne nalomeným hlasem Persis a Zeus přikývne.

„Před tím než jí Kronos shodil do Tartaru něco mu řekla“ pokračuje Persis. „Osudy, Chaos i ona mi to potvrdili“ dodává. „Persis co řekla?“ ptá se Zeus. „Řekla mu že se narodí žena ve znamení trojky, předurčená pro velká proroctví, která se stane hrdinou Olympu, která bude nést její jméno, která mu přinese zkázu“ vydechne Persis. „Trojka. Třetí narozená. Bianca, Nico a potom já. Thalia se narodila o dva dny později. Dcera jednoho z velké trojky“ Persis se na Zeuse podívá. „Věděla o mě tisíce a tisíce let před tím než jsem se narodila“ vydechne Persis nalomeným hlasem. Zeus se k ní natáhne a pevně jí obejme okolo ramen.

„Asi konečně chápu proč mě po ní máma pojmenovala“ připustí Persis po chvíli a Zeus se lehce usměje. „Řekla ti o Phoebe“ pochopí Zeus a Persis se podívá na jahodové pole. „Obětovala se Kronosovi aby ji zachránila“ souhlasí Persis a její pohled zamíří k Rose a Jasonovi. „A uzavřela dohodu s Thanatosem aby zachránila Uranuse i Gaiu, i když Gaia se rozhodla být na straně Kronose“ pokračuje Persis. „Skočila pro Theiu do Tartaru“ dodává tiše. „Připomíná ti to něco?“ zeptá se tiše Zeus. Persis se na něj podívá a její oči se lesknou neprolitými slzami. „Kdo to jméno doopravdy vybral?“ ptá se Persis a sleduje ho. „Myslím že tu odpověď už znáš“ připustí Zeus a jeho pohled padne na jeho bratra který konverzuje s Tysonem.

„Proč?“ ptá se slabě. „Pojmenoval tě po nejstatečnější ženě kterou kdy znal Persis, po ženě která obětovala všechno pro ty které miluje“ Zeus se odmlčí. „Pojmenoval tě po ženě kterou doufal že jednou budeš. Po bojovnici, přeživší, válečnici, doufajíc že tě to zachrání, že tě to ochrání před osudem který dostalo tolik jeho dětí před tebou“ Persis se na něj podívá. „Persis, nejmenuješ se po Persephone nebo Perseovi“ začne Zeus a Persis se na něj zmateně podívá. „Jmenuješ se po Titánovi Persesovi, strýci naší matky. On byl ten který jí vytáhl z Tartaru a ten který stál po jejím boku. Jsi pojmenovaná po Perseis, byl to dcera Tethys sestra mojí matky.

Ta stejná Perseis měla dceru Pasiphae“ pokračuje Zeus a Persis se na něj podívá. „Matka Ariadne?“ zeptá se a Zeus přikývne. „Tvůj bratr Theseus jí zachránil od Minotaura“ souhlasí Zeus. „Pojmenovali tě po největších válečnících našich dob, pojmenovali tě po lidech kteří přežili, kteří prosperovali, doufajíc že tě čeká stejný osud“ Persis se nad tím pousměje. „Víš vůbec co jméno Perseis znamená?“ ptá se Zeus. „Zničit, Zabít, znamená ničitel. Význam jména Rhea je důležitost rodiny“ Zeus se odmlčí. „Persis, jsi pojmenovaná po nejstatečnějších lidech které my nebo naše matka známe“ dodá tiše Zeus.

„Jsi válečník Persis, jsi vrah Titánů a bohů, a v tom všem by jsi přes to obětovala vše pro svou rodinu. Jsi ztělesněním svých jmen, a žádné proroctví by tohle nikdy nemohlo ukázat“ Zeus se odmlčí. „Možná bylo tvé proroctví a směr tvého osudu napsané daleko v minulosti, ale ty jsi tady v přítomnosti. Vždy máme na výběr Persis, mohla jsi být nadějí nebo zkázou Olympu, učinila jsi svou volbu. Ty víš že to mohlo všechno dopadnout jinak, všichni to víme. Takže si nemysli že by proroctví nebo vize mohli někdy určit to jakým člověkem budeš“ Zeus jí tiše pohladí po zádech. „Děkuji, to pro mě znamená víc než si myslíš“ Persis se na něj usměje.

„Jsi válečník Persis, jsi největším válečníkem Řecka, po boku mnohých dalších. Po mnoho let byl titul Aristos Achaeon pro jednoho, ale už dlouho ne. Jste hrdinové a jste Největšími z Řeků. Ale k tomu všemu bylo něčeho potřeba. Byla potřeba jiskra naděje, která zažehla požár“ Zeus se podívá přímo na ní. „A nakonec meč, který se přes všechno na světě nerozbije, protože rozbití meče, by znamenalo konec všeho“ Persis se podívá na řeku. „Rozbít meč by znamenalo zničit naději“ připouští. „Na tom bojišti jsi si mohla vybrat, rozbít naději nebo bojovat“ Zeus jí odrhne vlasy z tváře

„Teď je čas na to abys se konečně mohla rozbít ty“ připouští a ona se pokusí usmát. „Nenech se definovat něčím co se stalo tisíce let před tím než jsi se narodila“ Zeus se zvedne na nohy. „Měl bych ti připomenout že to říkalo jedno dítě z velké trojky. Thalia proroctví odmítla“ Zeus se odmlčí. „Proč by jsi proroctví nemohla odmítnout ty?“ zeptá se a natáhne k ní ruku. Persis k němu zvedne pohled, nakonec se chytne jeho ruky a nechá se zvednout na nohy. „Pravda“ souhlasí tiše a široce se na krále bohů usměje.

End of Flash Back

„Persis?“ Amphititre svou dceru osloví když se dívka probudí ze svého transu. „Omlouvám se, jen jsem si na něco vzpomněla, ohledně našeho setkání s babičkou“ vysvětlí a široce se na všechny usměje. „Dobře“ souhlasí Amphititre. „Jsi si jistá že jsi v pořádku?“ Zeus jí odhrne vlasy z očí a starostlivě jí sleduje. „Naprosto, nemusíte se bát. Ariadne můžeš pokračovat“ Persis se na ni široce usměje. Ariadne přikývne a pokračuje ve čtení knížky.

„Percy!“ zalapala po dechu Annabeth a popadla mě za ruku. Ukázala dolů na pláž, hned pod louku s ovcemi. Na mělčině tam ležela vytažená loďka… další záchranný člun z konfederační lodi Birmingham. Usoudili jsme, že se přes ty masožravé ovce v žádném případě nedostaneme. Annabeth se chtěla proplížit po stezce s nasazenou čepicí neviditelnosti a popadnout rouno, ale nakonec jsme jí přesvědčily, že by se něco mohlo pokazit. Ovce by ji mohly vycítit. Mohl by se objevit další hlídač. Prostě něco. A kdyby se to stalo, byly bychom daleko a nemohly jí pomoct. Škoda konečně jsme se jí mohli zbavit. Tati ty buď rád že v této podivné konverzaci není Athena.

Jsem přímo tady. SAKRA! Skoro jsem nadskočila ale kdybych to udělala holky by si mysleli že jsem se zbláznila. Sakra dobře omlouvám se Lady Atheno. Potřesu hlavou a soustředím se na to co se děje. Náš první úkol bylo najít Grovera a toho, kdo připlul na té lodi – pokud ovšem prošel přes ovce. Byla jsem moc nervózní na to, abych řekla, že jsem tajně doufala… že by Tyson a Camille mohli být tady. Zeus říkal že jsou naživu, že jim táta a Triton s Amphititre pomohli. Ale to jestli jsou tady? Přivázali jsme Pomstu královny Anny na zadní straně ostrova, kde se útesy zdvihaly dobrých šedesát metrů vysoko. Počítala jsem, že tam loď nebude tolik vidět.

„Skoro jsem vyskočila ze své vlastní kůže“ zamručí Persis našpuleně. „To děláš i když okolo tebe proletí vosa“ utrousí Camille. „Jednou jsi kvůli včele dokonce skočila ze srázu a skončila se zlomenými kostmi“ souhlasí Elena. „Všechny do jednoho vás nenávidím“ Persis se na ně uraženě dívá. „Miluješ nás“ Kate jí odmává. Hádes je všechny tiše sleduje. „Mezi inteligencí a hloupostí je velmi tenká hranice, vy po té hranici skáčete jako po trampolíně“ a do obličeje ho trefí bota. „Řekneš mi proč jsi vyzula mou botu?!“ Adhara se podívá na Persis. „A co jsem měla vyzout si svojí a chodit bosky?“ brání se Persis. „Takže mám bosky chodit raději já?“ Adhara jí sleduje. „Ano“ souhlasí Persis. Adhara začíná velmi vážně přemýšlet o tom že svou nejlepší kamarádku zabije.

Vypadalo to, že by se ty skály daly zlézt, ale jen těžko – asi tak jako lávová stěna u nás v táboře. Aspoň tam ale nebyly ovce. Doufala jsem, že Polyfémos nechová i masožravé horské kozy. Přiveslovali jsme v záchranném člunu k okraji skal a vydali se nahoru, hodně pomalu. Kiara s Annabeth šli první, protože byla lepší lezkyní. Clarisse šla jako další. Jistě ani jedna to nechápala, protože jsem lezla lépe než Clarisse, ale raději budu poslední než abych riskovala že za sebou někoho necháme. Poseidone tvoje dcera potřebuje terapii. Lorde Hephaestusi teď ne! Normálně to zvládám ale teď na tom že mě nevyděsíte záleží můj život!

Podívejte co jste udělali, vzali jste dokonale normálního teenagera a dali jste jí trauma! Lady Demeter co to sakra? Rose mi představila TikTok. Obrátím oči v sloup tak silně že mám pocit že mi vypadnou z důlků. Samozřejmě že by to Rose udělala. Naštěstí jsme měli namále jenom tak šestkrát nebo sedmkrát, což mi připadalo jako docela slušný výkon. Jednou jsem se špatně chytila a zjistil jsem, že visím za jednu ruku z převisu asi tak pět metrů nad skalnatým příbojem. To nejrušivější na tom byl můj otec hystericky křičící v mé hlavě. Ale objevila jsem další záchyt a lezla dál.

„Existoval v té době vůbec už TikTok?“ ptá se opatrně Jason. „Nemyslím si ale jsou to bohové, nemyslím si že je zajímalo co už existuje a co ještě ne“ Rose pokrčí rameny. „Mimochodem tati ten tvůj křik mě vůbec nerušil a nestresoval“ utrousí ironicky Persis. „To jsem rád“ souhlasí Poseidon se širokým úsměvem. „Slyší to co říkám nebo jenom to co chce?“ ptá se zvědavě bohyně. „Jenom to co chce“ prohlásí sborově Amphititre, Triton, Theseus a Poseidonovi sourozenci. „Dobré vědět“ přikývne Persis.

Za minutu Annabeth došlápla na kluzký mech a ujela jí noha. Naštěstí našla jinou oporu a stoupla si na ni. Naneštěstí ta opora byl zrovna můj obličej. „Pardon,“ zamumlala. „To nic,“ zavrčela jsem, i když jsem nikdy netoužil poznat, jak chutná Annabethina teniska. Nakonec, když už mi připadalo, že mám v prstech roztavené olovo a svaly na pažích se mi vyčerpáním třásly, vyvlekli jsme se přes vršek útesu a zhroutili se tam. „Uf,“ ulevil jsem si. „Jau,“ zasténala Kiara. „Grrr!“ zařval nějaký další hlas. Kdybych nebyla tak unavená, vyskočil bych dalších šedesát metrů vysoko. Bleskurychle jsem se obrátila, ale neviděla jsem, kdo to řval.

Clarisse mi připlácla ruku na pusu a ukázala dopředu. Skalní převis, na kterém jsme seděli, byl užší, než jsem si uvědomila. Na protější straně klesal a právě odtamtud přicházel ten hlas – ozýval se přímo pod námi. „Ty jsi ale divoká!“ zahulákal hluboký hlas. „Tak se pojď bít!“ Byl to hlas někoho koho jsem poznávala. Byl to Aresův syn Diego. „Co tu tvůj bratr dělá?“ podívám se na Clarisse. „V táboře museli zjistit co děláme a poslali někoho dalšího, tentokrát někoho kdo nás nemá zrovna v lásce“ Kiara nad tím obrátí oči v sloup. „Vrať mi můj meč a já s tebou budu bojovat!“ Nestvůra zaburácela smíchem.

Ares praští hlavou o sloup a něco zanadává ve starořečtině, něco co Persis nedokáže úplně rozluštit protože ho neslyší dost nahlas. „Jak jsem mohl přivést na svět něco tak stupidního?“ ptá se vyčerpaně Ares. „Na tvoji obranu tati, nemyslím že jsi ho na svět přivedl úplně ty, jen jsi se na tom lehce podílel“ uklidňuje ho Clarisse. „Prostě jsi se vyspal se špatnou ženskou“ oznámí Kate. „V tom má pravdu, tvoje děti s Rose jsou chytré“ souhlasí Clarisse. Ares se na ni otočí. „Kolik? Jména! Pohlaví!“ požaduje Ares.

Clarisse se skoro rozesměje. „Jestli ti to neřekla Ro, tak já rozhodně ne“ zamítne bohyně. „Ale no tak!“ Ares hlasitě zaúpí a rozhodí rukama. „Vlastně nikdo z vás kromě Persis nemluvil o svých dětech, jménech nebo pohlavích?“ Hermes na ně nakloní hlavu. „Čtyři dvě holky, dva kluci“ oznámí Kate. „Šest, pět kluků jedna holka“ Elena se na Apolla usměje. „V tuto chvíli pět“ oznámí Rose ale víc neříká. „Zatím dvě“ Adhara se usměje na Jasona. „Čtyři“ Kiara obejme Luka okolo pasu. „No samozřejmě Pallas, potom dva kluci a jedna holka“ vysvětlí Camille. „Další holčička?!“ Poseidon je v sedmém nebi.

„Pro osudy, budu muset zabránit vlastnímu otci unést moji dceru úžasné“ Triton nad ním obrací oči v sloup. „Já a Hayley tři“ oznámí Tartarus. „S tím že jedno další je na cestě“ dodává. „Zatím jedno“ oznámí Thalia což donutí Artemis zrudnout jako rajče. „Dvě“ Rachel se usměje a obejme Reynu. „Čtyři, tři z nich jsou dívky“ Hazel drží za ruku Franka. „Holčičky!“ vykřikne nadšeně Hádes. „Máme dvě“ Clara ukáže na sebe a Chrise. „Zatím jedno“ pronese Will a políbí Nica na tvář. „Dobře takže tu v budoucnosti pobíhá spousta dětí“ oznámí Hestia která je z toho naprosto nadšená.

S holkama jsme se připlížili k okraji. Ocitli jsme se přímo nad vchodem do kyklopovy jeskyně. Pod námi stáli Polyfémos a Grover, pořád ve svatebních šatech. Diego byla svázaný, visel hlavou dolů nad kotlem vařící vody. „Hmmm,“ uvažoval Polyfémos. „Sežrat toho chvástavýho kluka hned, nebo počkat na svatební hostinu? Co myslí moje nevěsta?“ Obrátil se na Grovera, který couvl a skoro zakopl o hotovou svatební vlečku. „Ach, ehm, já zrovna teď nemám hlad, drahý. Možná –“ „Řekls nevěsta?“ zajímal se Diego. „Kdo – Grover?“ Annabeth vedle mě zamumlala: „Drž klapačku. Prosím, ať je zticha.“

Polyfémos se zamračil. „Jaký ‚Grover‘?“ „Satyr!“ vykřikl Diego. Zabij toho kluka! Tati proč přesně je tvojí odpovědí vždycky vražda?! Na jeho obranu zvyk je železná košile. Hádesi teď není čas na milé bratrské usmíření!  „Ach!“ vyjekl Grover. „Chudáčkovi se vaří mozeček z té horké vody. Sundej ho, drahý!“ Polyfémos přivřel víčko přes zlověstné mléčné oko, jako by se pokoušel změřit si Diega jasněji. Kyklop byl napohled ještě horší, než vypadal ve snech. Trochu proto, že jeho zatuchlý puch byl teď blíž a útočil na nás přímo. A trochu proto, že byl oblečený ve svatebních šatech – hrubé skotské sukni a plédu přes rameno, spíchnutého z pastelově modrých smokingů. Jako kdyby svlékl celou svatební společnost.

„Aneb poprvé za tisíc let spolu ti idioti mluví jenom aby srali Persis v její hlavě“ Demeter nad svými bratry obrací oči v sloup. „Jako děti“ souhlasí vyčerpaně Hestia. „Na jejich obranu alespoň to pro jednou v životě neskončilo rvačkou hodnou pískoviště“ brání je Amphititre. Poseidon se na svou ženu uraženě otočí ale ví že nemůže nic moc namítat, protože je to tak trochu pravda.

„Jaký satyr?“ zeptal se Polyfémos. „Satyrové jsou dobré jídlo. Tys mi přivedl satyra?“ „Ne, ty obří idiote!“ vykřikl Diego. „Tenhle satyr! Ten v těch svatebních šatech!“ Dobře možná mu nakonec zakroutím krkem ale až později. To je moje holčička. Můžete přestat alespoň ve stresových situacích prosím?! Omluv je, sledujeme to všechno na televizi a tihle idioti zapomínají že ti můžou promítat myšlenky. Hephaestusi mi dva budeme mít vážnou konverzaci. Dokázala jsem se jenom dívat, jak se Polyfémos otočil a strhl Groverovi svatební závoj – odhalil jeho kudrnatou srst, ježaté vousy dospívajícího kluka a drobné růžky.

„O čem ta vážná konverzace bude?“ ptá se Hephaestus a podívá se na ni. „O tom že můj život není zatracená telenovela!“ vykřikne Persis. „Ale tvůj život není telenovela, v telenovelách se mluví Italsky nebo Španělsky“ Hephaestus jí odmává. „Agitas esa mano hacia mí una vez más y te la cortaré” Persis na něj vyzývavě nadzvedne obočí. „Uh… Co přesně to řekla?“ ptá se Hephaestus. „Řekla že jestli na ní ještě jednou mávneš rukou usekne ti ji“ přeloží Nico který umí plynule Italsky i Španělsky. „Jak umíš španělsky?“ ptá se Aeolus zvědavě. „Moje matka je původem Latina, takže Španělsky a Italsky se učím od narození“ Persis jednoduše pokrčí rameny.

Polyfémos těžce dýchal a snažil se ovládnout vztek. „Moc dobře nevidím,“ zavrčel. „Od té doby, kdy mě před lety jeden odvážlivec píchl do oka. Ale TY – NEJSI – KYKLOPKA!“ Kyklop popadl Grovera za šaty a serval mu je. Pod nimi se objevil Grover v džínách a tričku. Kňučel a krčil se, jak se mu netvor ohnal nad hlavou. „Přestaň!“ prosil Grover. „Nežer mě syrového! Já – já mám dobrý recept!“ Polyfémos zaváhal s balvanem v ruce, jak se chystal praštit svou nastávající. „Recept?“ zeptal se Grovera. „No a-ano! Přece bys mě nejedl syrového. Dostaneš nějakou bakterii a botulismus a všechny možné hrůzy.

Mnohem líp ti budu chutnat pomalu ugrilovaný na ohni. S mangovým čatní! Mohl by sis hned teď pro to mango zajít, tamhle do lesa. Já tu na tebe počkám.“ Chytrej kluk. Vzkážu mu tvou poklonu Are. Netvor si to rozvažoval. Srdce mi bušilo do žeber. Počítala jsem, že pokud zaútočím, zemřu. Ale nemohla jsem dopustit, aby ta nestvůra Grovera zabila. „Grilovaný satyr s mangovým čatní,“ přemýšlel Polyfémos. Podíval se zas na Diega, který pořád visel nad kotlem s vroucí vodou. „Ty jsi taky satyr?“ „Ne, ty přerostlá hromado hnoje!“ vyjekla. „Já jsem Kluk! Syn Lorda Arése! Okamžitě mě odvaž, abych ti mohla urvat ruce!“

Ach osudy, on si snad myslí že jakmile zjistí že je polobůh automaticky se mu budou klanět. Jo, no myslím že všichni se svou lekci musí naučit po svém Aresi. Říká ta která už ani nezmiňuje že je s Poseidonem příbuzná. Co uděláš až se tě někdo zeptá kdo je tvůj božský rodič? No strýčku Hádesi, velmi mile se na ně usměji a oznámím že můj rodič je Lady Amphititre věčná královna Atlantidy. Takhle mě popřeš?! Dokud nedostanu ten seznam všech které jsi za svůj život nasral tak ano. Už na něm pracuji, zatím je jen dvě stránky dlouhý. Díky Rhode.

„Vlastní děti mě zrazují“ Poseidon se našpulí. „Jak dlouho jsi se ještě představovala jako dcera Amphititre?“ ptá se Hermes který se snaží posadit Arese zpátky na trůn po tom co se od smíchu zhroutil na zem. „Až do Vánočních prázdnin kdy mi Amphititre konečně doručila seznam“ vysvětlí Persis jednoduše zatímco Poseidon se našpuluje. „Manželi, byla kvůli tomu proměněná v morče“ připomene mu Amphititre po čemž se Poseidon našpulí ještě víc protože nesnáší když má jeho žena pravdu.

„Urvat ruce,“ opakoval Polyfémos. „A nacpat ti je do krku!“ „Máš kuráž.“ „Sundej mě!“ Polyfémos chňapl Grovera, jako by to bylo zlobivé štěně. „Teď musím pást ovce. Svatba se odkládá na večer. Pak sežeru satyra jako hlavní chod!“ „Ale… ty se budeš přece jenom ženit?“ Groverův hlas zněl nějak uraženě. „Kdo bude nevěsta?“ Polyfémos se podíval k vařícímu kotli. Diego vydal jakýsi tlumený zvuk. „To ne! To nemyslíš vážně. Já nejsem –“ Nemohli bychom počkat až po svatbě? Lákávé ale ne. Jsi Buzzkill Aresi. Než jsme s holkama stačili něco udělat, Polyfémos ho utrhl z provazu, jako by byl zralé jablko, a hodil ho i s Groverem hluboko do jeskyně.

„Minimálně jsi to alespoň zvažoval“ zasměje se Persis. „Nenamítám že by nebylo zábavné to sledovat, ale tolik času by jste asi neměli“ oznámí Ares pobaveně. „Vlastně bych ho ráda viděla v těch šatech a ani bych se necítila provinile když bych se smála“ Persis se široce usmívá. „Měli jsme to zařídit když jsme se vrátili, škoda že nás to nenapadlo“ Clarisse si povzdechne nad promarněnou šancí.

„Udělejte si tam pohodlí! Přijdu za soumraku na tu velkou událost!“ Pak kyklop zahvízdal, z jeskyně se vyhrnulo smíšené stádo koz a ovcí – menší než byly ty lidožravé – a vydalo se za svým pánem. Jak zvířata mířila na pastvinu, poplácal Polyfémos některé z nich po zádech a oslovil je jmény – Skopovina, Bambule, Kudrnka a tak dál. Když se vykolébala poslední ovce, Polyfémos přivalil před vchod jeskyně balvan tak snadno, jako by zavíral dveře ledničky, a křik Diega a Grovera zevnitř utichl. „Mango,“ zabručel Polyfémos pro sebe.

„Co je to mango?“ Vykročil ve svém něžně modrém úboru ženicha z kopce dolů a nechal nás u jeskyně samotné, s kotlem vařící vody a šestitunovým balvanem. Snažili jsme se tak dlouho, že nám to připadalo jako celé hodiny, ale zbytečně. Balvan se ani nehnul. Křičeli jsme do puklin, klepali na kámen, dělali všechno, co nás napadlo, abychom dali Groverovi znamení, ale jestli nás slyšel, to jsme netušili. I kdyby se nám nějakým zázrakem podařilo Polyféma zabít, nijak by nám to nepomohlo. Grover a Diego by v té uzavřené jeskyni umřeli. Jediná cesta, jak pohnout balvanem, byla nechat to na kyklopovi.

Úplně zoufalá jsem bodla mečem do balvanu. Vylétly z něj jiskry, ale jinak se nestalo nic. Veliký kus kamene není zrovna nepřítel, se kterým se dá bojovat kouzelným mečem. Holky a já jsme se v naprosté beznaději posadili na hřeben a pozorovali vzdálený bleděmodrý obrys kyklopa, jak se pohybuje uprostřed stáda. Moudře udržoval normální zvířata dál od těch masožravých ovcí, každou skupinu na jedné straně veliké strže, která rozdělovala ostrov. Jediná cesta přes ni byl most z provazů a prken a ta byla na ovčí kopýtka moc daleko od sebe. Dívali jsme se, jak Polyfémos navštívil své masožravé stádo na vzdálené straně ostrova.

Ovce ho bohužel nesežraly. Vlastně to vypadalo, že jim je úplně ukradený. Krmil je kusy záhadného masa z velkého proutěného koše. To ve mně jen posílilo pocit, který jsem měla od té doby, kdy mě Kirké proměnila v morče – že je možná načase, abych se přidala ke Groverovi a stala se vegetariánem. Persis, jsi v pořádku? To nic tati, jenom zbloudilé myšlenky. Zbloudilé myšlenky se většinou nevrací k tomu jak z tebe udělali morče Persee, tomu se říká trauma. Jak to víš? Zeus má diplom z psychologie. Sakra dobře, takže příště až půjdu k psychiatrovi musím si dát pozor jestli to náhodou není bůh? Tak nějak dcero. Dobře.

„Takové menší trauma“ utrousí Rose, které o tom neřekli když se vrátili do tábora. Když to v následujících letech dívky zjistili téměř Persis uškrtili za to že jim to neřekla. „Všichni mají traumata“ Persis nad tím mávne rukou což jí vyslouží pohledy které rozhodně pobaveně nejsou spíše pobouřené. „Dobře, pardon“ vydechne Persis a zvedne ruce do vzduchu na znamení míru. Persis se tiše opře Zeusovi o rameno. V pozdějších letech byla vlastně ráda že má Zeus diplom z psychologie, znamenalo to totiž že nemusela všechno probírat s Apollem ale mohla vše říct Zeusovi a zároveň se cítit v bezpečí.

„Chce to nějakou lest,“ rozhodla se Annabeth. „Silou ho porazit nemůžeme, takže ho musíme nějak přelstít.“ „Dobře, ale jak?“ Clarisse se na ni podívá. „To jsem ještě nevymyslela.“ „No, výborně.“ Utrousí Kiara. „Polyfémos bude muset odsunout ten kámen, aby, pustil ovce dovnitř.“ „Při západu slunce,“ řekla jsem. „A přitom se ožení s Diegem a dá si Grovera k večeři. Ani nevím, co je nechutnější.“ „Já a Kiara můžeme proklouznout dovnitř,“ navrhla. „Neviditelné.“ „A co my?“ ukážu na sebe a Clarisse. „Ty ovce,“ dumala Annabeth. Věnovala mi jeden ze svých potutelných pohledů, při kterých jsem byla vždycky ve střehu.

„Nevadí ti ovce?“ „Prostě se nepouštějte!“ poradila mi Annabeth, která stála neviditelná stejně jako Kiara kdesi po naší pravé straně. No ony nevisely hlavou dolů z ovčího břicha. Persis sakra ty jsi se prostě rozhodla že si vytvoříš nějaké trauma bingo?! Apollo chápu že si děláš starosti ale teď ne. Nebylo to tak těžké, jak jsem si myslela. Kolikrát jsem vlezla pod auto, abych vyměnila mámě olej, a tohle se od toho zas tak moc nelišilo. Ovcím to bylo úplně fuk. Dokonce i ty nejmenší kusy z kyklopova stáda byly dost velké na to, aby mě a Clarisse unesly, a vlnu měly hustou.

„Jestli by to bylo trauma bingo, měla by ho dávno vyhrané“ oznámí Elena a ušklíbne se na svou kamarádku. „No tak je dobře že nic jako trauma bingo neexistuje“ odsekne Persis. „Ale mohlo by“ nadhodí Ares který je očividně pro každou kravinu. „Jsi si jistá že chceš dál přivádět na svět další jako on?“ Kate se podívá přímo na Rose která si povzdechne. „Mám ten divný pocit že se tu brzo začneme znovu prát“ vydechne Reyna když to sleduje. „Určitě, buď po někom skočí Rose, nebo po něm skočí sama Persis“ souhlasí Hazel.

Prostě jsme ji zakroutily a udělaly si z ní držadla, zahákl nohy za stehenní kosti ovce a šup – připadala jsem si jako malý klokan, který se veze na ovčí hrudi a snaží se, aby jí vlna nelezla do pusy a do nosu. Pokud tě to zajímá, tak spodek ovce nijak zvlášť nevoní. Představ si zimní svetr, protažený bahnem a asi tak týden pohozený v prádelním koši. Nějak tak to smrdělo. Slunce zapadalo. Sotva jsem s Clarisse zaujali svou neobvyklou pozici, kyklop zaduněl: „Uááá! Kozičky! Ovečky!“ Stádo se začalo svědomitě vléct zpátky po svazích do jeskyně. „To je ono!“ zašeptala Kiara. „Budu blízko. Nebojte se.“

V duchu jsem slíbil bohům, že pokud tohle přežiju, přiznám Kiaře a možná i neochotně Annabeth, že jsou géniové. POKUD?! Uh je vše v pořádku? Poseidon sebou zrovna sekl o zem, buď omdlel nebo má infarkt. To mě neuklidňuje Zeusi. Mé ovčí taxi se začalo škrábat do kopce. Neurazili jsme ani sto metrů a ruce a nohy mě začaly z toho držení bolet. Popadla jsem ovčí srst pevněji a zvíře nespokojeně zabečelo. Nevyčítala jsem mu to. Ani mně by se nelíbilo, kdyby mi někdo šplhal po vlasech. Ale kdybych se nedržela, určitě bych spadla přímo tam před tou nestvůrou. „Pepřenka!“ zavolal kyklop a poplácal jednu ovci přede mnou. „Ajnštajn! Lapálie – ech, tady jsi, Lapálie!“ Polyfémos popleskal mou ovci a málem mě přitom srazil na zem. „Nabrali jsme masíčko?“

„Jo moje Pokud očividně nebylo úplně uklidňující“ připouští Persis a omluvně se podívá na svého otce. „Jsem nesmrtelný a jsem bůh ale stejně kvůli tobě nějakým způsobem dostanu infarkt“ oznámí rozhodne Poseidon.

A jéje, pomyslel jsem si. A je to tady. Ale Polyfémos se jenom zasmál, plácl ovci po zadku a popohnal nás kupředu. „Běž, tlusťoško! Polyfémos si tě dá brzo k snídani!“ A tak jsem se ocitl v jeskyni. Viděla jsem, jak dovnitř vcházejí poslední ovce. Jestli ho Annabeth a Kiara brzo nevyruší… Kyklop se už chystal přivalit balvan zpátky na místo, když odněkud zvenku houkla Annabeth: „Ahoj, hnusáku!“ Polyfémos ztuhl. „Kdo to řekl?“ „Nikdo!“ vykřikla Annabeth. Vyvolala přesně tu reakci, ve kterou doufala. Obličej netvora zrudl vztekem. „Nikdo!“ houkl Polyfémos. „Já si tě pamatuju!“ „Jsi moc hloupý, aby sis někoho pamatoval,“ posmívala se mu Kiara.

„Natož Nikoho.“ Modlila jsem se k bohům, aby už byly v pohybu, když to řekly, protože Polyfémos divoce zařval, popadl nejbližší balvan (což byly náhodou přední dveře jeskyně) a hodil ho za zvukem Annabethina a Kiařina hlasu. Slyšela jsem, jak se kámen rozbil na tisíc kousíčků. Hroznou chvíli bylo ticho. Pak Annabeth zařvala: „Ani házet ses od té doby nenaučil!“ Polyfémos zavyl: „Pojď sem! Nech mě, ať tě zabiju, Nikdo!“ „Nemůžeš zabít Nikoho, ty tupý křupane,“ popíchla ho Kiara. „Pojď si nás najít!“ Polyfémos se řítil z kopce za jejím hlasem.

Teda, ta věc s Nikým možná vypadala jako nesmysl, ale Annabeth a Kiara mi vysvětlily, že tohle jméno použil před stovkami let Odysseus, aby Polyféma ošidil. Hned potom mu vydloubl oko velkým horkým klackem. Holky počítaly s tím, že Polyfémos bude na to jméno ještě pořád háklivý, a měly pravdu. Tak zuřivě chtěl najít starého nepřítele, až zapomněl na to, že by měl zase zavřít vchod do jeskyně. Zřejmě ho ani nenapadlo, že holky mají ženský hlas, kdežto ten první Nikdo byl muž. Na druhé straně, chtěl se oženit s Groverem, takže to měl možná s muži a ženami celé trochu popletené. Ale moje myšlenky brzo vystřídali obavy.

Prosím nenechte je umřít. Hrobové ticho které následovalo mě děsilo. Přivedeme ti je zpátky za tebou slibujeme. Sirius a ženský hlas který jsem už někde slyšela. A potom mi to došlo. Lady Artemis. Teď už nám zbývalo jen najít Grovera a Diega. Pustila jsem se svého dopravního prostředku, poplácal Lapálii po hlavě a omluvila se jí. Potom jsem podala ruku Clarisse která pomoc přivítala a postavila se na nohy. „Tak pojď“ vydechla tiše. Společně jsme pátrali v jeskyni, ale po Groverovi ani Diegovi tu nebyla ani stopa. Tlačily jsem se stádem ovcí a koz dozadu. I když se mi o tomhle místě zdálo, najít cestu bludištěm nebylo jen tak.

Bohové tiše sedí v trůnním sále. „Zasáhli jsme na tvou prosbu do výpravy?“ ptá se opatrně Hádes. „Nebylo to poprvé. Táta a máma nás zachránili na té lodi“ brání se Persis. „Ano, ale to protože věděli že jste v nebezpečí. Zasáhli protože jsi je požádala“ namítá Hádes a ukáže na Siriuse a Artemis. „Ano asi ano“ připouští Persis. „Království ze lží a manipulací se rozpadlo mnohem dříve než si toho stihla všimnout“ Anthropos se vmísí do konverzace a podívá se směrem kde sedí Héra, která má ve tváři naprostou zuřivost.

Hnaly jsem se po chodbách posetých kostmi, prostory plnými koberečků z ovčí kůže a betonových soch ovcí v životní velikosti, ve kterých jsem poznala práci Medúzy. Otřásla jsem se. Další žena kterou jsi nasral otče. Pořád je mimo, možná by ho měl vyšetřit Apollo. Myslíš Aresi? Myslíš?! Byly tu sbírky ovčích triček, velké tuby lanolinového krému, vlněné kabáty, ponožky a klobouky s beraními rohy. Konečně jsme našly prádelnu. Grover se tam krčil v koutě a pokoušel se nůžkami přestřihnout pouta Diega. „To je nanic,“ stěžoval si Diego. „Ten provaz je jak ze železa!“ „Ještě pár minut!“

„To vás teda napadlo brzy mě vyšetřit“ utrousí Poseidon a uraženě se na všechny dívá. „Poseidone se vším respektem k tobě jsi jedna velká drama královna, tak pardón že jsme si mysleli že to bylo jen další z tvých dramat“ Aphrodite jejich budoucí já brání a obrací nad bohem oči v sloup. „Nejsem drama královna!“ vykřikne Poseidon. „Já jsem drama král“ Poseidon pohodí vlasy což si ode všech vyslouží unavené pohledy.

„Grovere,“ vykřikl rozčileně. „Už na tom děláš věcnost!“ A pak nás uviděli. „Persis? Clarisse?“ vyjekl Diego. „Vy jste měli přece vyletět do vzduchu!“ „Taky tě rád vidím. A teď se nehýbej, dokud –“ „Perrrsis!“ zamečel Grover a sevřel mě ve své kozlí náruči. „Tys mě slyšela! Přišla jsi!“ „Jasně, kámo,“ řekla jsem. „Jistěže jsem přišla.“ „Kde je Kiara?“ „Venku,“ odpověděl jsem. „Ale není čas na řeči. Diego, drž.“ Otevřela jsem Anaklusmos a rozsekla jí provazy. Stál ztuhle a masíroval si zápěstí. Chvíli na mě zíral, pak se podíval na zem a zamumlal: „Díky.“ „Rádo se stalo,“ přikývla jsem.

„Dobře. Tak pojďme. Musíme pomoct –“ Clarisse nikdy nestihla domluvit.  Jeskyní se rozlehl výbuch a hned po něm výkřik, který nám prozradil, že už je možná pozdě. Byla to Annabeth s Kiarou a obě ječeli strachem.

„Řekla bych že v ten moment už bylo víc než možná pozdě“ zasměje se Ariadne když dojde na konec knihy. „Dobře, kdo chce číst jako další?“ ptá se a rozhlédne se. „Vezmu si to“ souhlasí Anaké a převezme si od ženy knihu.

I thing we all already suspected this, so i thing it is nothing new, but on the bright side, there is new chapter! We have another flashback there, this time we have more new informations about what you can expect in future books. By the way i absolutely love writing about Zeus and Persis developing relationship, they are the absolutely cutest for me <3

Chapter Text

„Máme tu náhled do tábora polokrevných“ oznámí Anake a na všechny se podívá když knihu otevírá na nové kapitole. „Mám divný pocit že vím o co jde“ Rose si promne spánky. „Ať je to co chce pojďte číst, ať máme tuhle knížku za sebou a můžeme si konečně odpočinout“ Elena byla unavená a vyčerpaná, a už jí ani trochu nebavilo tohle poslouchat. Samozřejmě že věděli co se Persis stalo, ale její vyprávění většinou postrádalo jisté velmi důležité věci které se dozvěděli až později, a slyšet to všechno takhle je stresující a děsivé, a dívky nenávidí že tam nebyli pro ni, protože zatímco ony byli v relativním bezpečí v táboře, ona byla tam venku.

Tábor Polokrevných, pohled třetí osoby

Rose tiše odchází od čerstvě posetého jahodového pole a usměje se když na pole zasvítí Apollovy sluneční paprsky. Občas přemýšlí co přesně její máma musela udělat aby si od bohů vysloužila takový respekt. Dobře, možná to věděla, vzhledem ke všemu ohledně Persephone, možná to byl strach smíchaný s respektem, a tak nějak tušila že to její máma částečně nenávidí, ale stalo se to. Když Rose před lety přišla do tábora jen aby si ji nenárokovala jenom samotná Demeter ale i Aeolus, bylo to děsivé.

Všichni se na ni po oku dívali, šeptali si o ní a báli se toho čeho by mohla být schopná. Proto nikdy neodhalila své plné schopnosti. I přes to že jsou to její nejlepší kamarádky to nevěděla ani jedna z holek, s výjimkou Camille, a to jen kvůli jednomu panickému záchvatu. Její první léto na táboře, dostala panický záchvat a nad celým táborem se rozpoutal hurikán, téměř všechno smetl, nebýt Kate, která postavila ochranné kryty. Camille byla ta která Rose našla, a spojila si puzzle dohromady. Jakmile se Camille povedlo uklidnit Rose, hurikán ustal.

„To jsi byla ty? Všichni jsme si mysleli že Zeus dostal další ze svých záchvatů“ oznámí Adhara. „Ano to jsem byla já, neuměla jsem svoje schopnosti ovládat, v táboře mě ostrakizovali tak jsem prostě dostala panický záchvat“ brání se Rose. „Klid Ro, nezlobíme se na tebe, jenom jsme šokovaní že to zjišťujeme až teď“ ujistí jí Kate se širokým úsměvem. Rose se lehce uvolní, ví že nikdo z jejích přátel by jí nesoudil, ale přes to se toho bála.

Rose ji po tom dni prakticky prosila aby pomohla. Pomoc od Camille ale byla jiná než jakou Rose žádala. Camille se jí pokoušela naučit její schopnosti, ale když to nefungovalo, Rose chtěla aby to ukončila. Camille ač nerada souhlasila, a vyrobila speciálně pro ni poutací manžety. Byli to vlastně docela nenápadné náramky, které jí ale dovolovali používat jen jeden aspekt její moci, přírodu. Pokud se pokusila o něco jiného, pevně jí obejmuli ruce a vyslali do ní bolest. Camille nenáviděla že je Rose nosila pořád, ale její rozhodnutí jí už vymluvit nemohla.

„Rose“ Aelosu svou dceru osloví se znepokojením v jeho hlase. „To je v pořádku, už je nenosím, vlastně jsem je přestala nosit ten rok, a moje schopnosti se srovnali“ Rose se je snaží ujistit aby se o ní nebáli. „Zlato, pokud jsi se bála svých schopností a neuměla je ovládat, vždy jsi mě mohla zavolat, rovnou bych k tobě někoho poslala aby ti pomohl“ Demeter jemně obejme svou dceru okolo ramen. „Teď už to vím mami, ale tenkrát jsem v tom byla nová a vyděšená a nevěděla jsem co dělat, a bála jsem se jak by všichni zareagovali“ ale teď už to vím“ Rose se na svou mámu usměje.

Rose se dostala až k centru tábora kde se zastavila. Všude byl nějak podivně děsivý klid. Jediný člověk kterého viděla byla Adhara která vypadala jakoby hlídkovala. „Ach bohové“ Rose zaúpí protože se bojí toho co její přátelé vymysleli. „Adharo Calisto McLean okamžitě sem pojď!“ Adhara sebou cukne když slyší hlas její kamarádky. Tohle nedopadne dobře. „Rosie“ zanotuje Adhara což jí ale vůbec nepomůže. „Ado, co se to tu děje?“ ptá se Rose. Adhara si zamumlá pod nos něco čemu Rose nedokáže pořádně rozumět, ale než se stihne zeptat víc dostane svou odpověď úplně jinak.

Z Aresovi chatky vyběhne dav ve kterém je i Kate a Elena a hlasitě křičí. „VZPOURA!“ zatímco se vydávají do hlavní budovy. „Pro osudy“ Rose to šokovaně sleduje. „Byla jsem pryč patnáct minut!“ s křikem se otočí na Adharu. „Nechala jsi nás bez dozoru“ brání se Adhara. „Triton tu byl s vámi…“ polkne svá slova a zasekne se. „Kde je Triton?“ ptá se slabě na boha moře. Adhara neodpovídá. Takže se Rose vydá k hlavní budově, aby se všechno jenom zhoršilo. Tantalus byl přivázaný ke kolu štěstí zatímco Pan D byl svázán na židli a přesně jak Rose předpokládala Triton stál v čele celé skupiny.

„Pro osudy“ Amphititre se plácne rukou do čela. „Není to tak že bychom něco takového po celou dobu této knížky neočekávali“ připouští Aphrodite která se usmívá. „Všichni jsme čekali kdy někomu z vás rupne v hlavě, a konečně to udělá“ souhlasí okamžitě Artemis. „Jenom jsme nečekali že to bude Triton který vzpouru povede“ připouští pobavený Theseus. „To říkáš jenom protože jsi to chtěl udělat ty“ uchechtne se Triton. „Pravda“ souhlasí Theseus a plácne si s Tritonem. „To jsou tvoje geny manželi“ Amphititre dá Poseidonovi pohlavek.

„Vidím že jste vypilovali lov na Tantala“ vydechne Rose vyčerpaně. „Měli jsme skvělého rádce“ souhlasí spokojeně Triton a ukáže do rohu místnosti. Rose se otočí, a všechno jí do sebe zapadne jako puzzle. „Nemáte na práci něco lepšího?“ zeptá se Rose. „Ani ne, nikde nezačala žádná třetí světová válka, takže se docela nudím“ Ares pokrčí rameny. Adhara natáhne ruku a roztočí kolo štěstí na kterém je Tantalus přivázaný na čež po něm Triton hodí svůj trident snažíc se trefit do určitých míst. Rose se otočí jen aby viděla Kate odněkud vytahující alkohol který otevírá a pokládá přímo před pana D.

„A vidím že jste se taky zdokonalili v taktikách mučení“ dostanu ze sebe. „To bude moje chyba“ Rose hlasitě vykřikne a uskočí stranou. „Odkud jste se sakra vzal? Nebo jste se celou dobu schovával ve stínech?!“ vykřikne. „Stíny jsou mými přáteli“ souhlasí Hádes. „Když půjdu do Aresovi kabiny najdu všechny svázané?“ ptá se Rose vyčerpaně. „Ke stropu“ souhlasí nadšeně Elena. Rose se otočí na Arese. „Zasloužili se to“ Ares krčí rameny. „Ví o tom Zeus?“ ptá se Rose. „Právě teď mají všichni moc práce s udržením Persis na živu, k čemuž se za chvíli budeme muset také vrátit“ ujistí jí Hádes což jí ještě víc znepokojí.

„Je v pořádku?“ ptá se a sleduje dva bohy. „Ano, sice je trochu šílená a sebevražedná ale zatím naživu“ souhlasí Ares. „Dobře víte co pokračujte v tom co děláte, o ničem jiném vědět nechci, jdu raději zkontrolovat Thaliin strom“ pronese Rose a rychlím krokem se vydá pryč z hlavního domu, jen aby za sebou slyšela pronikavý křik pana D, když mu Kate zabodla do oka propisku. „Moji přátelé jsou psychopati“ vydechne sama k sobě Rose, když je doprovázená křikem a dalším hodem Tridentu na Tantaluse.

Celý trůnní sál Olympu se směje když Anaké dočte. „Měli jsme čekat že se tohle nakonec stane“ připouští Zeus přes smích. „Když jsme se vrátili do tábora, a oni nám o tomhle vyprávěli, velmi jsme litovali že jsme tam s nimi nebyli abychom se na vzpouře podíleli“ oznámí Camille a široce se usměje. Když jí to tenkrát řekli, byla na ně tolik hrdá. Ale hlavně byla ráda že tam Triton byl, že je chránil a nedovolil Tantalusovi aby komukoliv z nich ublížil. „Dobře tak jdeme dál a vrátíme se k hlavnímu ději knížky“ oznámí velmi pobavená Anaké.

Polapil jsem Nikoho!“ radoval se Polyfémos. Připlížili jsme se ke vchodu do jeskyně a uviděli kyklopa, jak se škodolibě šklebí a zvedá prázdnou ruku. Nestvůra zatřásla pěstí a na zem se snesla baseballová čepice. Objevila se Annabeth, visela za nohy dolů. Kiara hned vedle ní ale nebyla, takže jsem hádala že se schovávala, a když jsem cítila tlak na svém rameni věděla jsem že mám pravdu. „Ha!“ houkl kyklop. „Protivná neviditelná holka! Někoho podobného budu mít za ženu. To znamená, že tebe si ugriluju s mangovým čatní!“ Annabeth se bránila, ale vypadala jako omráčená.

Na čele měla ošklivou ránu a pohled jejích očí byl skelný. „Já na něj zaútočím,“ pošeptala jsem Clarisse. „Naše loď je vzadu u ostrova. Vezmi Grovera, Kiaru a Dieage –“ „To ani náhodou,“ prohlásili současně Clarisse a Grover. „Nenecháme tě tu“ souhlasí Kiara. Clarisse se vyzbrojila kopím s beraním rohem, cennou součástí sbírky z kyklopovy jeskyně. Grover našel ovčí stehenní kost, z čehož nebyl dvakrát odvázaný, ale svíral ji jako palici, připravený k útoku. Kiara u sebe měla svoje dýky a Diego svůj meč i když z toho nebyl zrovna dvakrát nadšený.

„To máš pravdu, být to na něm nechá tě tam umřít“ souhlasí Kiara. „Myslím že si budu muset v budoucnosti promluvit s některými z mých dětí“ oznámí Ares. „Myslím že všichni dostali velmi jasnou zprávu po tom co jsi je pomohl přivázat ke stropu tvojí chatky“ oznámí Elena velmi pobaveně protože si stále ještě pamatuje ty šokované a zrazené pohledy jeho dětí. „A taky když tě Diego sledoval házet toaleťák a vajíčka na svoji vlastní chatku“ Clarisse si pamatuje jak z toho Diego skoro dostal infarkt.

„Vyrazíme na něj společně,“ zavrčela Kiara. „Jasně,“ potvrdil Grover. „Ber tohle jako armádu a nás jako vojáky. První pravidlo vojáků nikdy nenecháme nikoho za sebou“ oznámí Clarisse a já se usmála. „Dobře,“ připustila jsem. „Útočný plán Makedonie.“ Přikývli. Všichni jsme měli za sebou stejné tréninkové kurzy v Táboře polokrevných. Věděli, o čem mluvím. Měli se proplížit ven po všech stranách a napadnout kyklopa, zatímco já ho rozptýlím vpředu. Nejspíš to znamenalo, že zemřeme všichni místo toho, abych tu zůstala jen já, ale byla jsem za tu pomoc vděčná.

Já… Co? Já… Huh?! Co to prosím?! Takže hádám že táta už je asi v pořádku. Asi?! Právě teď dostává infarkt! Osudy budu muset najít nového boha moří a oceánu. A co skutečnost že je to tvůj bratr Zeusi? Eh, takového mám ještě jednoho. Co to sakra Zeusi? Mohli by jste vy kreténi přestat a soustředit se na to že tu někde očividně má velmi sebevražedné sklony a potřebuje terapii?! Lady Artemis jsem velmi vděčná za váš zájem ale to je jenom výchova mojí generace. Už jsem mluvila s Apollem, po výpravě tě navštíví. Sakra!

Poseidon se uraženě podívá na Zeuse. „Co je? Je to pravda“ brání se Zeus. „Prosím řekni že s tebou Apollo opravdu mluvil“ Hephaestus se na bohyni prosebně dívá. „Mluvil ale vzhledem ke všemu myslím že jsme se traumatizovali navzájem“ Persis pokrčí rameny. „Navzájem?“ nechápe Hermes. „Apollo tak trochu nepochopil důvod jeho návštěvy a myslel si že má udělat něco jiného, takže se mi snažil dát rozhovor o sexu“ oznámí Persis. Artemis se skandálně podívá na svého bratra který se v tuto chvíli snaží propadnout do země.

Zvedla jsem meč a houkla: „Hej, hnusáku!“ Obr se ke mně otočil. „Další? Kdo jsi?“ „Pusť mou kamarádku. To já jsem ten, kdo tě urazil.“ „Ty jsi Nikdo?“ „Přesně tak, ty smradlavý kýble soplů!“ Neznělo to tak dobře jako urážky od Annabeth, ale nic lepšího mě nenapadlo. „Já jsem Nikdo a jsem na to hrdý! Dělej, pusť ji a pojď sem. Chci ti zas vyšťouchnout oko.“ Kyklop se na mě podíval, a bylo to jakoby ve mně opravdu poznal Odyssea. Protože jeho hněv se zhoršil víc než jsem čekala, což bylo děsivé. „GRRR!“ zařval.

Všichni bohové si vymění pohledy ale nic neříkají, ne nahlas. Pravdu bylo že když bývalí polobohové poprvé přišli. Poseidon se díval na svou dceru a byl si naprosto jistý že je dcerou Odyssea, a na malou chvíli to bylo téměř děsivé, skutečnost že je to ve skutečnosti jeho dcera. Ale to děsivější bylo až všechno následované. To jak moc se Odysseovi podobala ve všem v čem nikdy nechtěl aby jedno z jeho dětí ano. Neměl rád Odyssea ale vážil si ho, vážil si jeho ochoty zemřít pro ty které miluje, respektoval ho pro jeho loajalitu, a to že všechno z toho viděl ve své dceři, ho děsilo k smrti.

Dobrá zpráva: pustil Annabeth. Špatná zpráva: pustil ji po hlavě na skály. Zůstala dole ležet bez hnutí jako hadrová panenka. Další špatná zpráva: Polyfémos se řítil přímo na mě, tisíc páchnoucích liber kyklopa, se kterými jsem musela bojovat pomocí maličkého meče. „Za Pana!“ vrhl se do boje Grover zprava. Hodil svou ovčí kost a ta se netvorovi neškodně odrazila od čela. Clarisse přiběhla zleva a opřela kopí o zem právě včas, aby na něj kyklop stoupl. Zakvílel bolestí a Clarisse se vrhla z cesty, aby ji neušlapal. Ale kyklop si jen vytrhl násadu jako velkou třísku a blížil se ke mně.

Kiara na něj skočila ze zadu a pokusila se mu podříznout krk ale on jí shodil a Diega odhodil ještě dřív než se vůbec stihl dostat k útoku. Musela jsem je všechny dostat z tohohle nepořádku ať to bude stát co to bude stát. Připravil jsem se s Riptidem k boji. Netvor po mně chňapl. Překulila jsem se na bok a bodla ho do stehna. Doufala jsem, že uvidím, jak se rozplyne, ale tahle nestvůra byla velká a silná. „Vezmi Annabeth a Kiaru!“ zaječela jsem na Grovera. Přihnal se k nim, popadl čepici neviditelnosti a zvedl ji, zatímco jsem se s Clarisse snažili zaměstnat Polyféma.

„Byli jste v pořádku?“ Athena se primárně podívá ale jen na jednu svou dceru. „Neboj se mami, byla jsem jen v bezvědomí, Annabeth na tom byla hůř, ale nakonec jsme se obě dvě uzdravili“ ujistí jí Kiara a široce se na svou matku usměje. „Jak se odtamtud teď dostanete?“ ptá se Ares a je z toho lehce nervózní, lehce ho to děsí, ale je tu ještě pár kapitol, takže věří že budou v pořádku.

Musím uznat, že Clarisse byla statečná. Znovu a znovu na kyklopa dorážela. Bil do země, dupal po ní, chňapal po ní, ale ona byla rychlá. A jakmile zaútočila, napodobila jsem ji a bodl netvora do špičky nohy nebo do kotníku nebo do ruky. Ale tohle jsme nemohli dělat věčně. Nakonec se unavíme, nebo bude mít obr šťastnou ruku. Stačilo by mu zasáhnout nás jenom jednou, aby nás zabil. „Clari jakmile Grover popadne Kiki a Annabeth, popadneš Diega a vypadnete!“ okřiknu ji. Clarisse se na mě podívá z něčím nerozluštitelným v očích. „Opravdu jsi mu podobná“ připouští, což naprosto nechápu, ale nebyl čas.

Trůnním sálem se protáhne další ticho. „Víte že nemusíte že ano? Já a táta jsme o tom po téhle výpravě mluvili“ oznámí Persis a všichni se na ni podívají. „A myslím že by jsi měl ten rozhovor poslouchat velmi pozorně bratře“ Persis se otočí na Thesea který nakloní hlavu na bok. „Dobře“ nakonec přikývne. Persis se podívá na svého tátu. „Jednou to bude v pořádku slibuji“ Poseidon dobře ví o čem jeho dcera mluví, a chce jí věřit.

Koutkem oka jsem viděla Grovera, jak nese Annabeth a Kiaru po provazovém mostě. Já bych si tu cestu nevybrala, vzhledem k masožravým ovcím na druhé straně, ale v tu chvíli to tam vypadalo líp než na téhle straně propasti. Vnuklo mi to nápad. Nápad jak bychom mohli přežít. „Stáhni se!“ rozkázala jsem Clarisse. Odkulila se a kyklopova pěst rozdrtila olivovník vedle ní. Utíkali jsme k mostu, Polyfémos hned za námi. Po té spoustě ran byl posekaný a belhal se, ale dokázali jsme ho jenom zpomalit a rozzuřit. „Rozemelu vás do ovčího žrádla!“ sliboval nám. „Tisíc kleteb na Nikoho!“

„Rychleji!“ nařídila jsem Clarisse. Hnali jsme se z kopce. Most byl naše jediná možnost. Grover se zrovna dostal na druhou stranu a skládal Annabeth a Kiaru na zem. Museli jsme taky přeběhnout na druhou stranu, než nás ten obr chytí. „Grovere!“ zaječela jsem. „Vezmi si od Kiki dýku!“ Vyvalil oči, když uviděl kyklopa za námi, ale přikývl na znamení, že můj rozkaz pochopil. Zatímco jsme se s Clarisse hnali po mostě, začal Grover odřezávat provazy. První lano udělalo lup! Polyfémos se řítil za námi, až se most divoce kymácel. Provazy byly teď napůl odřezané.

Bohové jsou šokování strachem do ticha. „Naprosto jsi se zbláznila?!“ Persis má pocit že za tu dobu co tu jsou ještě mámu Amphititre neslyšela křičet a tohle bylo poprvé. „Mohla jsi umřít!“ Amphititre má v očích zlaté slzy zatímco křičí. Persis se postaví na nohy, rychle k ní přistoupí a pevně jí obejme. „Jsem tady mami, jsem v pořádku slibuji“ tiše jí mumlá do ramene a snaží se jí utěšit. Poseidon se tiše přesune vedle svého bratra a dovoluje matce a dceři aby seděli vedle sebe, aby mohla Amphititre svou dceru po celou tu dobu pevně objímat.

Clarisse, Diego a já jsme, skočili na pevnou zem a přistáli vedle Grovera. Divoce jsem máchla mečem a odsekla zbývající provazy. Most se zhroutil do propasti a kyklop zakvílel… radostí, protože už stál vedle nás. „Nedokázal to!“ vykřikl škodolibě. „Nikdo to nedokázal!“ Clarisse a Grover se na něj pokusili zaútočit, ale nestvůra je odrazila jako mouchy. Rozzuřila jsem se. Nikdo nebude takhle mlátit mé přátele! Chci říct… nikdo, ne Nikdo. No, víš, jak to myslím. Projela mnou síla. Zvedla jsem meč a zaútočil jsem, zapomněla jsem, že jsem beznadějně slabší.

Zarazila jsem meč kyklopovi do břicha. Když se zkroutil, práskla jsem ho jílcem do nosu. Sekala jsem a kopala a mlátil. Vzpamatovala jsem se, teprve když Polyfémos ležel roztažený na zádech a celý omráčený sténal a já stála nad ním a špičkou meče mu mířil do oka. „Uhhh,“ kvílel Polyfémos. „Persis!“ lapal po dechu Grover. „Jaks to –“ Já nevím, nevěděla jsem, ale oni byli moji přátelé, moje rodina, a nikdo jim nebude ubližovat. Odysseus by na tebe byl hrdý, myslím že by tě naprosto miloval. V hlase Lady Atheny byl žal. Ale co mně víc znervózňovalo bylo naprosté ticho od mého otce.

„Měla jsem Odyssea ráda, téměř jako syna, takže když jsme se oddělili a všechno to se stalo, opravdu jsem truchlila, ale myslím že moje budoucí já má pravdu. Byl by na tebe hrdý, a kdyby měl šanci tě poznat, miloval by tě“ Athena se na Persis usměje. „Děkuji Atheno“ vydechne Persis. Persis se podívá na svého tátu a usměje se, ona tohle všechno už prožila, takže ona to ví, ví že všechno bude v pořádku, a ví že Poseidon získá víc než si sám myslí, a Poseidon to brzy zjistí taky. Jednou bude čas kdy bůh už nebude muset ronit slzy pro své děti.

„Prosím, neee!“ sténal kyklop a žalostně ke mně vzhlížel. Z nosu mu tekla krev. V koutku napůl slepého oka se mu třpytily slzy. „Mo-mo-moje ovečky mě potřebují. Jen chci chránit své ovečky!“ Rozbrečel se. Vyhrála jsem. Stačilo mi už jen bodnout – jeden rychlý výpad. „Zabij ho!“ zařvala Clarisse. „Na co čekáš?“ Kyklopův hlas zněl tak zničeně, zrovna jako… jako Tysonův. A něco v mém hrudníku se zkroutilo. „Je to kyklop!“ varoval mě Grover. „Nevěř mu!“ Věděla jsem, že má pravdu. Věděl jsem, že Annabeth by řekla totéž.

Ale Polyfémos vzlykal… a mně poprvé došlo, že i on je syn Poseidóna. Stejně jako Tyson. Jako já. Jak bych ho mohl jen tak chladnokrevně zabít? Věděla jsem co říká Clara, Grover a co by řekla Annabeth. Ale potom mě napadlo co by řekla Kiara. „Jsi lepší než my všichni Persis, možná to je to proč tě všichni následují, tvá láska, loajalita, lítost a tvůj soucit. Díváš se na monstrum a vidíš něco jiného než my všichni. Místo monstra vidíš něco co bylo stvořeno krutostí a nenávistí, protože věříš v to že monstra se nerodí, ale jsou stvoření“ podívala jsem se na Kyklopa a na těžko jsem polkla.

„Takže sis můj proslov pamatovala“ oznámí Kiara s úsměvem ve tváři. „Asi bych nemohla zapomenout“ připouští Persis. „Myslím že se to nezměnilo“ promluví Morpheus. „Stále jsi lepší než my všichni dohromady, ale měníš nás. Tvoje láska, loajalita, lítost a soucit nás všechny mění v lepší verze nás samotných“ Morpheus se na bohyni lehce usměje. „Myslím že tolik změnit jste nepotřebovali. Myslím že jste jen potřebovali připomenout že tam venku pořád existuje dobro, naděje a světlo“ Persis mu úsměv oplatí a opře se do náruče svojí maminky, která jí hladí po vlasech.

„Chceme jenom rouno,“ řekl jsem netvorovi. „Souhlasíš s tím, že si ho můžeme vzít?“ „Ne!“ křičela Annabeth která byla najednou vzhůru. „Zabij ho!“ Nestvůra popotáhla. „Mé krásné rouno. Skvost mé sbírky. Vezmi si ho, krutý člověče. Vezmi si ho a odejdi.“ Krutý člověk? Byla jsem opravdu krutá? Osudy to jsem nikdy nechtěla, nechtěla jsem být krutá. V těch vše myšlenkách mi uniklo to naprosté hrobové ticho z druhé strany. „Pomalu ustoupím,“ pověděla jsem netvorovi. „Jediný falešný pohyb…“ Polyfémos přikývl na znamení, že mi rozumí. Ustoupila jsem… a Polyfémos vyrazil bleskurychle jako kobra a přimáčkl mě ke kraji útesu.

„Persee“ Zeus svou spřízněnou duši osloví, a ona se na něj podívá. „To že chráníš lidi které miluješ vším co máš, z tebe nedělá krutého člověka. Myslím že jsi za svůj život poznala krutých lidí dost, i krutých polobohů. Ani jeden z nich by se na Polyfémosem neslitoval. Ani jeden z nich by v monstru nikdy neviděl bratra“ vysvětlí jí tiše. „S tím souhlasím, nejsi krutá Persis, právě naopak myslím že jsi laskává, humánní a mírumilovná. Myslím že jsi pravý opak, myslím že jsi někdo kdo hledal mír a klid, ale musel se stát někým jiným když se okolo něj rozhořela válka“ Poseidon se na svou dceru usměje.

„A přes to všechno, dokonce ani v Tartaru, jsi taková nepřestala být. Podívala jsi se na někoho kdo byl vykreslován jako zloduch, a dala jsi jim šanci, protože i na tom nejhorším místě, jsi viděla světlo a naději“ Tartar se na bohyni usměje. „Děkuji“ vydechne k nim Persis a pokusí se na ně usmát, protože je jim všem tolik vděčná.

„Hloupý smrtelníku,“ zařval a zvedl se na nohy. „Vzít si mé rouno? Haha! Nejdřív tě sním.“ Otevřel obrovskou hubu a já věděla, že ty zkažené stoličky budou poslední věc, kterou v životě uvidím. Pak se něco stalo, Kyklopa obklopil oheň, a něco mi zasvištělo nad hlavou a žuch! Polyfémovi vletěl do hrdla kámen velikosti basketbalového míče – krásná střela za tři body přímo do koše. Kyklop se začal dusit, pokoušel se tu nečekanou pilulku spolknout. Zapotácel se a když se to stalo oheň okolo něj se víc rozprostřel díky čemuž musel ustoupit.

Pata mu sklouzla, okraj útesu se rozdrolil a obrovský Polyfémos zamáchal rukama jako kuře, ovšem vzlétnout se mu nepodařilo a skácel se do propasti. Obrátila jsem se. Na stezce v půlce cesty na pobřeží stáli uprostřed stáda zabijáckých ovcí oni dva, naprosto nezranění. „Zlý Polyfémos,“ prohlásil Tyson. „Všichni kyklopové nejsou tak milí, jak vypadají.“ Camille se nad Tysonem zasmála a pevně mě obejmula. Tyson a Camille nám podal krátkou verzi jejich příběhu: Táta, Amphititre a Triton je museli odnést na Atlantidu aby je uzdravili. Tyson byl v pořádku ale Camille na tom byla hůř s mnoha vnitřními krváceními.

„Nebála jsi se stát mezi těmi ovcemi?“ Elena se na Camille podívá. „Trochu ale dokud byl Tyson poblíž neútočili na mě, takže jsem byla v pořádku“ Camille pokrčí rameny a jemně se usměje na Tysona, byla tolik vděčná za to že byl s ní, za to že na nic z toho tam nemusela být sama.

Jakmile byli uzdravení a táta si byl jistý že jsou připravení jít vrátili se nás najít. Tyson nakonec zachytil pach ovcí a objevil tento ostrov. Chtělo se mi toho velkého křupana obejmout, jenže pořád stál uprostřed stáda zabijáckých ovcí. „Tysone, díky bohům že jste v pořádku“ usměji se na něj a potom se zaseknu. „Ale holky jsou zraněné!“ Klekla jsem si vedle Annabeth a Kiary a z toho, co jsem viděla, se mi udělalo zle. Rána na čele Annabeth byla horší, než jsem si předtím všimla. Tam, kde jí začínaly vlasy, byla ulepená od krve. Kůži měla bledou a vlhkou.

Kiara na první pohled nevypadal zraněně, měla několik odřenin ale žádné větší krvácení, vypadala jakoby hlavně omdlela. Takže když jsem s ní trochu zatřásla byla schopná otevřít oči. „Co se stalo?“ zeptala se slabě. „Byla jsi kvůli kyklopovi v bezvědomí, ale Annabeth potřebuje pomoct“ vysvětlí Clarisse a ukáže na blondýnku. Vyměnili jsme si s Groverem nervózní pohledy. Pak mě něco napadlo. Věděla jsem že tím budu riskovat Thalii, ale Annabeth potřebovala akutní pomoc. „Tysone, to rouno. Můžeš mi ho donést?“ „Které?“ zeptal se Tyson a rozhlížel se po stovkách ovcí. „Na stromě!“ vykřikla jsem. „To zlaté!“

Annabeth se zamračí, nenáviděla tu připomínku. Nikdo nevěděl jestli rouno bude fungovat tak brzo, po tom co bylo jednou použito na Annabeth i na někoho jiného, ale Persis to byla ochotná riskovat. A všichni bohové v místnosti to věděli. „Měla by jsi být vděčná, riskovala život své sestřenice, riskovala tábor, riskovala všechno aby tě zachránila a ty jí to takhle oplácíš“ oznámí chladně Athena ke své dceři. Annabeth odvrátí hlavu, pořád věří tomu že neudělala nic špatně.

„Jo. To hezké. Jasně.“ Tyson se sunul kupředu a dával pozor, aby nepošlapal ovce. Kdyby se někdo z nás pokusil k rounu přiblížit, sežraly by ho zaživa, ale Tyson zřejmě páchl podobně jako Polyfémos, protože stádu vůbec nevadil. Jen se k němu tlačilo a láskyplně bečelo, jako by čekalo, že dostane nějaký ovčí pamlsek z toho velkého proutěného koše. Tyson se natáhl a zvedl rouno z větve. Listy na stromě okamžitě zežloutly. Tyson se začal brodit mezi ovcemi zpátky ke mně, ale já na něj jen houkla: „Není čas! Hoď mi ho!“ Zlatá beraní kůže plachtila vzduchem jako lesklý házecí talíř.

S heknutím jsem ji chytila. Byla těžší, než jsem čekal – tak třicet, pětatřicet kilo vzácné zlaté vlny. Camille hned stála vedle mě a pomohla mi rouno zvednout abychom ho rozprostřeli na Annabeth přikryly jsem jí všechno až na obličej a tiše se modlily ke všem bohům, kteří nás napadli, dokonce i k těm, které jsem neměla rád. Prosím. Prosím. Poseidon zrovna teď našpuleně sedí na svém trůnu a trucuje. Díky za informace mami Amphititre.  Do tváře se jí vrátila barva. Víčka se jí zachvěla a zvedla se. Rána na čele se začala zacelovat. Uviděla Grovera a slabě ze sebe vypravila: „Ty nejsi… vdaný?“

Grover se zašklebil. „Ne. Kámoši mi to rozmluvili.“ Camille a Kiara se rozesmáli tak že se o sebe museli opřít. „Annabeth,“ řekla jsem, „jenom klidně lež.“ Přes naše protesty se ale posadila a já si všiml, že rána na tváři se už skoro úplně zahojila. Annabeth vypadala o moc líp. Vlastně přímo zářila zdravím, jako by jí někdo píchl v injekci pozlátko. Mezitím se to Tysonovi zkomplikovalo s ovcemi. „Dolů!“ říkal jim, jak se na něj pokoušely vyšplhat, hledaly jídlo. Několik jich čenichalo naším směrem. „Ne, ovečky. Tudy! Pojďte tudy!“ Daly si říct, ale bylo jasné, že jsou hladové, a začínalo jim docházet, že pro ně Tyson nemá žádné dobroty.

„Ale když jsem se smála já byl naštvanej“ Persis se našpulí. „To protože byl v té době v bezprostředním ohrožení života Persis“ Kate se ptá sebe samotné jestli by svou kamarádku neměla praštit něčím po hlavě. Nebo jestli jí právě naopak už nepraštila tolikrát že se jí to v hlavě popletlo úplně. „No jo, no jo já vím“ Persis pobaveně obrátí oči v sloup. Samozřejmě že to ví, a mrzí jí že se Groverovi smála, ale stále jí trochu ranilo že na ní tak vybouchl když k nim se choval tak normálně, a chápe že to byl ten stres, ale vždy si byla velmi nejistá v jejich přátelství po tom co se vše dozvěděla.

Kate si povzdechne a chytne svou kamarádku za ruku. „My víme Persis“ promluví k ní tiše. „Ale znali jsme Grovera dlouho, víme a víme že i ty víš že za tím nestálo to že by tě neměl rád, ale jenom stres“ ujišťuje svou kamarádku Kate a lehce se na ni usmívá. „Děkuji“ Persis se na ni vděčně podívá a pokyne Anaké aby četla dál.

Neudrží se donekonečna, když je kolem tolik čerstvého masa. „Musíme jít,“ řekla jsem. „Naše loď je…“ Pomsta královny Anny byla daleko odtud. Nejkratší cesta vedla přes rokli a my právě zničili jediný most. Jediná další možnost byla skrz ovce. „Tysone,“ zavolala jsem, „mohl bys to stádo odvést co nejdál?“ „Ovce chtějí jídlo.“ „Já vím! Chtějí jíst lidi! Jen je odveď pryč ze stezky. Dej nám čas, ať se dostaneme na pobřeží. Pak tam za námi přijď.“ Tyson se zatvářil pochybovačně, ale hvízdl. „Pojďte, ovečky! Ehm, lidé k jídlu jsou tamhle!“ Odběhl na louku a ovce se hnaly za ním.

„Drž si na sobě to rouno,“ řekl jsem Annabeth. „Jenom pro případ, že bys ještě nebyla úplně uzdravená. Můžeš vstát?“ Zkusila to, ale tvář jí zase zbledla. „Au. Nejsem úplně zahojená.“ Clarisse si k ní dřepla a osahala jí hrudník, až Annabeth těžce vzdychla. „Zlomená žebra,“ oznámila Clarisse. „Uzdravuje se to, ale rozhodně to jsou zlomeniny.“ Vysvětlila. „Budeme ji muset nést.“ Oznámí. Clarisse zvedla Annabeth jako pytel mouky a vlekla ji na pobřeží. Grover, Cami, Kiara a já jsme šli za nimi. Jakmile jsme se dostali k vodě, soustředil jsem se na Pomstu královny Anny. Přiměl jsem ji, aby zvedla kotvu a připlula ke mně.

Annabeth se uraženě podívá na Clarisse. „Taky jsi mě mohla vzít lépe“ oznámí povýšeně. „A co jsem měla udělat? Vzít tě do náručí jako nějakou princeznu? Můžeš být ráda že jsme tě tam nenechali“ Clarisse nad ní obrací oči v sloup. „Nesla jsi mě jako pytel brambor!“ křičí Annabeth. „Annie lásko, nestojí ti za to“ John jí obejme okolo pasu a dívá se na ně jako na odpad. „Mám pocit že bychom ho měli naučit lekci“ zavrčí Ares. „Později, teď ještě musíme dočíst kapitolu“ Rose mu lehce dá ruku na rameno, díky čemuž se Ares uvolní a znovu obejme Rose okolo pasu.

Po několika nervózních minutách jsem konečně zahlédl loď, jak zahýbá kolem výběžku ostrova. „Jsem tu!“ zakřičel Tyson. Hnal se po stezce k nám, ovce pár desítek metrů za ním, zoufale bečely, protože jim kamarád kyklop utíkal a nenakrmil je. „Do vody za námi asi nepůjdou,“ řekl jsem ostatním. „Stačí nám doplavat k lodi.“ „S Annabeth v tomhle stavu?“ namítla Clarisse. „Jinou možnost v tuto chvíli nemáme“ oznámí Cami. „Navíc Persis bude na své domovské půdě“ poukáže Kiara. „Jakmile se dostaneme k lodi, jsme za vodou.“ A málem jsme to zvládli.

Zrovna jsme se brodili vodou v ústí rokle, když jsme uslyšeli příšerný řev a uviděli Polyféma, poškrábaného a pohmožděného, s rozervaným bleděmodrým svatebním úborem, ale pořád ještě hodně živého, jak se k nám plácá vodou s balvany v obou rukách. Je tohle kurva karma?! Nebo osudy baví zhoršovat mi život?! Možnáááá. Co to kurva?! Byli to tři hlasy, ženské a notovali to. To byli osudy, nevšímej si jich, ani nevíme proč jsou tady, ale sedí na židlích a pojídají popcorn zatímco my ostatní dostáváme infarkty. Popravdě mě to už ani nepřekvapuje ale díky za informace Apollo. Takže jo osudy očividně baví zhoršovat mi život.

„Myslím že tenhle konkrétní odstavec shrnuje úplně všechno“ souhlasí Kate pobaveně. „To bylo poprvé co jsem je slyšela a od té doby už mě nikdy nepřestali otravovat“ oznámí Persis podrážděně zatímco osudy se na ni šibalsky usmívají. „Dobře, dobře ať tuhle knihu máme co nejrychleji za sebou kdo bude číst jako další?“ ptá se Anake která už cítí napjetí v místnosti. Protože jsou pohromadě už dlouho, dlouho si neodpočinuli, a dlouho neměli čas pro sebe, za chvíli se tam začne někdo rvát, takže chtěli aby se na pár hodin mohli oddělit a nejlépe co nejrychleji.

Chapter Text

„Ne, v žádném případě“ oznámí Poseidon když si přečte název kapitoly. „Tati se vším respektem k tobě, na tvém názoru v tuto chvíli nezáleží, protože se to už stalo, stane se to bez ohledu na to co chceš a stejně to musíme číst abychom tohle všechno mohli konečně dokončit“ oznámí Persis. Kate se uchechtne. „Líbí se mi když říkáš se vším respektem k tobě, protože to neurčuje kolik respektu k nim máš“ směje se a Persis se na ni podívá. „Kate opravdu to musíš prozrazovat?“ ptá se pobaveně Persis. „Dobře, dobře, budu číst dřív než se Poseidon urazí“ Amphititre se zasměje a vezme si knihu.

„Člověk by řekl, že vyběhl přímo ze skal,“ zamumlala jsem ironicky. Cami mi okamžitě dala téměř výchovný pohlavek. „Mohla by jsi si přestat dělat legraci ze život ohrožujících věcí?!“ na mou obranu to je součást mého kouzla. Ach osudy, Poseidon vytvořil svou ženskou verzi. Budu to brát jako poklonu Lady Demeter. „Plavte k lodi!“ zavelel Grover. On, Cami, Kiara a Clarisse se ponořili do příboje. Annabeth visela Clarisse na krku a pokoušela se jednou rukou odrážet, vlhké rouno ji ale táhlo dolů. Netvor si rouna nevšímal. To byla možná výhoda.

„To by neměla být poklona Persis“ Demeter se na svou neteř pousměje. „Ale já to tak beru“ bohyně pokrčí rameny. Ve skutečnosti je teď trochu v nepříjemné pozici. Ráda by se vrátila zpátky k Zeusovi. Poseidon by se očividně rád vrátil ke své ženě. Ale Amphititre jí absolutně odmítá pustit ze svého pevného sevření. Zeus nevypadal že by mu to úplně vadilo, s Poseidonem vedl tiché konverzace. S největší pravděpodobností o tom jak efektivně zamknout Persis ve věži jako nějakou princeznu. Persis se trochu bála toho jak promyšlené jejich plány budou.

Rouno jsme museli dostat zpátky do tábora. Bohové Zeus mě prokleje do Tartaru jestli nebude rouno fungovat znovu tak brzy. Zatím nevypadá naštvaně a že by tě chtěl zabít. Aresi to není to nej uklidňující. „Ty, mladý kyklope!“ zaduněl Polyfémos. „Zrádce svého druhu!“ Tyson ztuhl. „On není zrádce ty bastarde!“ křičím. „Bohové někdo jí zastavte dřív než se na něj znovu vrhne a nechá se zabít“ taky tě mám ráda Grovere. Ten satýr má pravdu! Hermesi teď ne! „Pojď.“ Popadla jsem Tysona za ruku, a pokusila jsem se ho odvléct, ale on se ani trochu nenechal.

Poseidon a Zeus se zasmějí, zřejmě nad absurdní myšlenkou že by jí za to Zeus chtěl zabít, což Persis chápala. „Neproklel bych tě do tartaru za záchranu života“ Zeus se na svou spřízněnou duši lehce usměje. „Ten život si to sice nezasloužil tak moc ale…“ Poseidon pokrčí rameny. „Uh… Mám pocit že bychom ty dva měli oddělit“ promluví Hestia. „S tím souhlasím, najednou si až moc rozumí“ souhlasí Amphititre. Žena pustí Persis která si z Poseidonem opět vymění místa. „Jestli se vrátím do našeho času a já zjistím že mám delfiní bodyguardy oba vás praštím“ varuje je Persis.

„Delfíny ne, ti jsou moc velký měkkýši, dostaneš žraloky“ pronese rozhodne Poseidon. „Poseidone alespoň specifikuj že to nebyl můj nápad, opravdu nechci aby se rozhodla potopit Olymp jenom protože jsem jí naštval“ oznámí vyčerpaně Zeus. Amphititre se plácne do čela a pokroutí nad svým manželem hlavou. „Jsi naprostý šílenec a já naprosto chápu odkud to naše dcera má…“ žena se odmlčí a podívá se na svého manžela. „Ten problém jsi ty manželi“ pronese a Poseidon se okamžitě našpulí-

Obrátil se ke staršímu kyklopovi. „Já nejsem zrádce.“ „Sloužíš smrtelníkům!“ křikl Polyfémos. „Zlodějským lidem!“ Hodil první balvan. Tyson ho odrazil pěstí. „Nejsem zrádce,“ prohlásil Tyson. „A ty nejsi můj druh.“ Bohové proč jsem tak moc hrdá? Já taky sestro, pokud otec bude blázen adoptujeme ho. Kym ty taky?! „Smrt nebo vítězství!“ Polyfémos vyrazil do příboje, ale nohu měl pořád zraněnou. Okamžitě zakopl a padl na tvář. Byla by to legrace, až na to, že se začal zase zvedat, plival slanou vodu a vrčel. „Persis! Tysone!“ křičela Clarisse. „Pojďte!“ Byli už s rounem skoro u lodi.

Kdybych tak dokázala toho netvora ještě chvíli zabavit, aby se dostali do bezpečí. Když se rozdával zdravý pud sebezáchovy ty jsi zrovna spala že ano? Se vším respektem k vám Lorde Hephaestusi vy by jste po začátku tohoto léta mluvit neměl.  „Běž,“ řekl mi Tyson. „Já velkého hnusáka zadržím.“ „Ne! Zabije tě!“ Už jsem o Tysona jednou přišla. O mého malého bratříčka. Nehodlala jsem ho ztratit znovu. Neopustím ho, nenechám ho za sebou. Já vím, a to mě děsí víc než si dokážeš představit. To bylo poprvé co na mě táta promluvil po hodinách. Věděla jsem že s ním budu muset mluvit o všem.

„Myslím že to děsilo vás všechny“ promluví Persis a pohledy se stočí k ní. „Všichni jste neustále sledovali co dělám, a stále se o mě báli. A většina z vás brzy na vlastní kůži pochopila, jak silná moje osudová chyba opravdu je“ Peris se krátce podívá na Artemis. Pamatuje si jak před ní Artemis zoufale klečela, plakala své zlaté slzy, a pokoušela se jí přesvědčit ať to pro ni nedělá. Pamatuje si na svého otce tu noc kdy se všechno zhoršilo, s tím pohledem v očích. S tím pohledem kdy věděl že ztrácí svou dceru přímo před vlastníma očima, a nemůže s tím nic dělat. A ona nenáviděla jak moc zlomila srdce svému vlastnímu otci.

Ale teď na to nebyl čas. „Budeme s ním bojovat společně.“ Pronesla jsem pevně. „Společně,“ souhlasil Tyson. Tasila jsem meč. Polyfémos opatrně postupoval dopředu, kulhal hůř než předtím. Ale s rukou, kterou házel, nic neměl. Mrštil po nás druhým balvanem. Uhnula jsem stranou, ale stejně by mě to rozmačkalo, kdyby nebylo Tysonovy pěsti. Rozdrtil kámen na štěrk. Zhluboka jsem se nadechla, přiměla jsem moře aby se zvedlo. Zůstaňte se mnou prosím, nechci být sama. Ani jsem nevěděla proč, ale šestimetrová vlna která si mě posadila na hřeben mě děsila víc než jsem dokázala přiznat.

Zeus upevní stisk své ruky na pase bohyně, očividně velmi vyděšený z této skutečnosti. Poseidon má mezitím v očích něco co Persis nedokáže pořádně rozluštit, ale asi to chápe. Byla jeho dítě. Byla dítětem moří a oceánů, narodila se s tím v krvi. Žádné jeho dítě by se nikdy neměli bát něčeho co pro ně mělo být bezpečným útočištěm. Ale tam byla, děsíc se utopení, odmítající vejít do vody bez panického záchvatu, a on to nenáviděl.

Od momentu kdy jsem se skoro utopila, bylo tohle poprvé co jsem si byla vody okolo mě hypervědomá. Jsme při tobě, to se nezmění. Nedokázala jsem rozpoznat všechny hlasy, ale byli tam. Jela jsem na vlně ke kyklopovi, nakopla ho do oka a přeskočila mu přes hlavu, jak ho voda hodila na pláž. „Zničím tě!“ prskal Polyfémos. „Zloději roun!“ „To tys ukradl rouno!“ vykřikla jsem. „Zneužívals ho, abys nalákal na ostrov satyry a zabil je!“ „Tak? Satyrové dobré jídlo!“ „Rouno by se mělo užívat k léčení! Patří dětem bohů!“ „Já jsem dítě bohů!“ Polyfémos se po mně ohnal, ale já se jeho ráně vyhnul.

„Všichni z nás“ souhlasí Morpheus a na bohyni se podívá. „Já vím“ Persis se odmlčí a podívá se na osudy. „Teď už to vím“ souhlasí když se na ni osudy pousmějí. Ty slova si pamatovala do dnes. Nikdy nechápala proč se jí zjevili ve snech toho dne, ale nikdy na ty slova nezapomněla. „Na konci této cesty už nikdy nebudeš sama Persiphone Jackson, už nikdy nebudeš osamělá, to ti slibujeme“ věřila jim, a dneska byla tady, v místnosti plné lidí se kterými už nikdy nemusela na nic být sama.

„Otče Poseidóne, proklej tohohle lidského zloděje!“ Divoce mrkal, jako by skoro nic neviděl, a já si uvědomila, že se na mě zaměřuje podle zvuku mého hlasu. „Poseidon mě neprokleje“ nezněla jsem tak jistě jak bych si přála. Rychle jsem couvla dozadu, zatímco Polyfémos hrábl do vzduchu. „Já jsem taky jeho syn. A on si na oblíbence nepotrpí.“ Polyfémos zařval. Vyrval z boku útesu olivovník a mrštil jím tam, kde jsem před chvílí stála. „Lidé nejsou jako my! Jsou zlí a prolhaní a podvádějí!“ Grover pomáhal Annabeth na palubu lodi. Clarisse na mě divoce mávala, abych šla taky.

„Snad jsi nevěřila že bych tě opravdu proklel“ Poseidon se na svou dceru podívá. „Ne, nebo jsem alespoň doufala že ne, ale vzhledem k Polyfémosi jsem si nemohla být sto procentně jistá“ připouští Persis. „Ale už vím že by jsi to nikdy neudělal, jsem přeci tvá oblíbená“ Persis se zářivě usměje a Poseidon na ní pobaveně obrátí oči v sloup.

Tyson se propracovával kolem Polyféma, pokoušel se dostat za něj. „Hej, mladý!“ zvolal kyklop. „Kde jsi? Pomoz mi!“ Tyson se zastavil. „Špatně tě vychovali!“ kvílel Polyfémos a třásl svou palicí z olivovníku. „Ubohý bratře sirotku! Pomoz mi!“ Nikdo se ani nehnul. Neslyšela jsem nic, jen oceán a bušení vlastního srdce. Pak Tyson popošel dopředu a jako na obranu vztáhl ruce nahoru před sebe. „Nebojuj, bratře kyklope. Odlož ten –“ Polyfémos se bleskurychle otočil za hlasem. „Tysone!“ vykřikla jsem zhrozeně. Strom do něj udeřil takovou silou, že kdybych to byl já, udělal by ze mě pizzu s extra dávkou oliv.

Tyson odlétl dozadu a svým tělem vyryl rýhu do písku. Polyfémos vyrazil za ním, ale já vykřikl: „Nech mého bratra na pokoji!“ a udělala výpad s Riptidem, jak daleko jsem dokázala. Doufala jsem, že bodnu Polyféma zezadu do stehna, ale podařilo se mi vyskočit trochu výš. „Bééé!“ zabečel Polyfémos úplně stejně jako jeho ovce a ohnal se po mně stromem. Přikrčila jsem se, ale stejně jsem dostala po zádech desítkami hrubých větviček. Krvácela jsem, možná jsem měla i vnitřní krvácení a byla poškrábaná a vyčerpaná. Morče ve mně by nejradši vzalo nohy na ramena.

„Vždycky mě chrání“ Tyson se na svou sestru široce usměje. „To se nikdy nezmění“ souhlasí Persis a obejme svého bratra. „Nepoužili jste na ni rouno?“ Zeus se znepokojeně dívá na Kiaru. „Nevěděli jsme jestli bude tak brzo po tom fungovat, a nemohli jsme znovu riskovat Thaliu“ Persis zasáhne. „Přeloženo do našeho jazyka. Zkusili jsme to, poslala nás do háje se stejnými slovy“ Kiara pokrčí rameny, i když jí v ten den za tohle málem zabila, věděla že jí nemohla zastavit. „Persis miluji tě a jsem ráda že jsem naživu a že jste mě zachránili, ale nemůžeš takhle obchodovat se svým životem“ Thalia se na svou kamarádku znepokojeně dívá. „Už se stalo“ zažene jí Persis.

Ale ten strach jsem spolkla. Polyfémos znovu máchl stromem, ale tentokrát jsem byla připravení. Popadla jsem větev, když mě míjela, nevšímala si bolesti v rukách, jak to se mnou trhlo nahoru, a nechala jsem kyklopa, aby mě zvedl do vzduchu. Nahoře jsem se pustila a snesla se mu přímo do obličeje – dopadla jsem mu oběma nohama na už tak dost poničené oko. Polyfémos vyjekl bolestí. Tyson na něj skočil a stáhl ho dolů. Přistála jsem vedle nich – s mečem v ruce a v dosahu obrova srdce. Ale podívali jsme se s Tysonem na sebe a já věděl, že to nemůžu udělat. Nebylo to prostě správné.

„Pustíme ho,“ nařídila jsem Tysonovi. „A zdrhneme.“ Tyson z posledních sil odstrčil klejícího kyklopa a oba jsme se rozběhli do příboje. „Já tě rozmáznu!“ ječel Polyfémos a prohýbal se bolestí. Obrovskýma rukama si zakrýval oko. Ponořili jsme se s Tysonem do vln. „Kde jsi?“ ječel Polyfémos. Sebral svou stromovou palici a hodil ji do moře. Rozstříkla vodu napravo od nás. Povolal jsem proud, aby nás nesl, a zvolna jsme nabírali rychlost. Začínala jsem věřit, že se k lodi dostaneme, když najednou Diego zavolal z paluby: „Bezva, Jacksone! Přímo do ksichtu, kyklope!“ Drž klapačku, chtělo se mi zařvat.

„Opravdu jsi ho nechala žít“ Hephaestus se na bohyni ohromeně podívá. „Jak bych mohla když jsem v něm už nedokázala přestat vidět Tysona?“ zeptá se slabě Persis a pokusí se usmát. „Ale já ho potom zabil?“ ptá se Hermes. „Minimálně si to myslíme, ale nikdy nám to nikdo nepotvrdil“ souhlasí Clarisse. „No pokud ne, tak to příště napravím“ oznámí rozhodně Hermes, a nikdo nepochybuje o tom že to opravdu udělá.

„Grrr!“ Polyfémos sebral balvan. Hodil ho po zvuku hlasu Diega, ale na loď nedoletěl a taktak nás s Tysonem minul. „Jo, jo!“ popichoval ho Diego. „Házíš jak chcípáček! Já tě naučím se se mnou ženit, ty idiote!“ „Diego!“ zařvala jsem, protože už jsem to nemohla vydržet. „Drž hubu!“ Pozdě. Polyfémos hodil další balvan a tentokrát jsem bezmocně hleděla na to, jak mi přeletěl přes hlavu a prorazil trup Pomsty královny Anny. Nevěřil bys, jak rychle se taková loď dokáže potopit. Pomsta královny Anny zaskřípala a zasténala a naklonila se dopředu, jako by jela po skluzavce na dětském hřišti.

Zaklela jsem, nutil jsem moře, aby nás postrkovalo rychleji, ale stěžně lodi už šly pod hladinu. „Potop se!“ nařídila jsem Tysonovi. A zatímco nám nad hlavami letěl další balvan, ponořili jsme se pod vodu. Mí kamarádi rychle klesali ke dnu, marně se pokoušeli plavat v bublající stopě vraku lodi. Spousta lidí si neuvědomuje, že když se potápí loď, chová se jako výlevka, stahuje s sebou všechno kolem sebe. Clarisse byla zdatná plavkyně, ale ani jí se nedařilo z víru vymanit. Grover divoce hrabal kopyty. Annabeth visela na rounu, které se ve vodě lesklo jako plovoucí skvrna nově vyražených mincí. Camille pevně držela Kiaru, odhodlaná vodu zapálit aby je ven dostala. Plavala jsem k nim, ale věděla jsem, že možná nebudu mít sílu vytáhnout kamarády ven.

Ares se plácne rukou do čela. „Můj syn je očividný idiot“ utrousí a pokroutí hlavou nad hloupostí jeho syna. „Připravil je o loď“ Poseidon si povzdechne, loď královny Anny měl docela rád, ale v tuto chvíli bylo důležitější že jejich děti přežijí. Triton se podívá na Camille. „Prosím řekni že jsi tu vodu nezapálila“ žádá jí. „Ne nezapálila, ale chybělo málo a udělala bych to“ oznámí tvrdohlavě Camille a Triton si povzdechne. Vzal si pyromaniaka, a očividně toho pyromaniaka i miloval.

Tady umřu. Panika mě zaplnila když jsem si znovu uvědomila že mě obklopuje voda, stejným způsobem jako když loď vybuchla. Ale musela jsem se soustředit na mě, teď moje trauma nebylo prvotní, oni a jejich životy byli. Ještě horší bylo, že kolem nich vířily kusy trámů. Ani má vláda nad vodou by mi nepomohla, kdybych některým dostala do hlavy. Potřebujeme pomoc, pomyslela jsem si. Ano. Byl to Tysonův hlas, zazněl mi v hlavě hlasitě a jasně. Podívala jsem se na něj trochu poplašeně. Už jsem slyšel, jak ke mně pod vodou promlouvají mořské víly a další vodní duchové, ale nikdy se mi nestalo…

Tyson byl Poseidónův syn. Mohli jsme se spolu domlouvat. Stejně jako ke mně mohli mluvit bohové my dva jsme mohli mluvit spolu. Duhák, napadlo Tysona. Přikývla jsem, zavřel oči, soustředila se a připojila jsem svůj hlas k Tysonovu: DUHÁKU! Potřebujeme tě! V temnotě pod námi se okamžitě zaleskly temné obrysy – tři koně s rybími ocasy se rychle hnali nahoru, rychleji než delfíni. Duhák a jeho druhové se dívali naším směrem a vypadalo to, že nám čtou myšlenky. Mrskli sebou do vraku a za chviličku už v oblaku bublin vyrazili nahoru – nesli Grovera, Annabeth, Cami, Kiaru, Clarisse a Diega.

„To stejné můžeme udělat já a Triton“ vysvětlí Persis a usměje se na svého bratra. „Taky to můžu udělat s Rhode a Kym“ dodává a usměje se když myslí na své sestry. „A s Theseem“ dokončí zatímco její nevlastní bratr se na ni překvapeně podívá. „Jsme si v budoucnosti docela blízcí“ vysvětlí a lehce se na svého bratra usměje. Theseus dívku sleduje. Ona ho opravdu dokázala nějak vrátit zpátky k životu. Opravdu je znovu naživu a je bohem. A on absolutně nedokázal pochopit jak to bohyně dokázala udělat.

Každý visel na krku jednoho hipokampa. Duhák, ten největší, vezl Clarisse. Přihnal se k nám a nechal Tysona, aby se ho chytil za hřívu. Jeho kamarád, který nesl Annabeth, udělal totéž pro mě. Vyrazili jsme nad hladinu a uháněli pryč od Polyfémova ostrova. Za námi jsem slyšela kyklopa, jak triumfálně řve: „Dokázal jsem to! Konečně jsem utopil Nikoho!“ Doufala jsem, že nikdy nepřijde na to, jak se spletl. Klouzali jsme mořem, ostrov se zmenšoval na skvrnku a pak zmizel úplně. „Zvládli jsme to,“ zamumlala Annabeth vyčerpaně. „My…“ svezla se na krk hipokampa a okamžitě usnula.

Nevěděla jsem, jak daleko nás můžou hipokampové odnést. Nevěděla jsem, kam to plujeme. Jenom jsem podpírala Annabeth, aby nespadla, zakrývala ji zlatým rounem, kvůli kterému jsme tolik vytrpěli, a v duchu jsem vzdával bohům díky. Což mi připomnělo… ještě jsem bohům něco dlužil. „Jste géniové“ pronesla jsem ke Kiaře a k Annabeth i když mě neslyšela. Kiara se na mě lehce usmála a mrkla. A následně mi došlo… Táta mě nikdy neproklel. Ty jsi moje oblíbená Persis, neproklel bych tě na žádost nikoho. Děkuji tati. Pak jsem si položila hlavu na rouno, a než jsem si to uvědomila, taky jsem usnula.

„Dobře tohle je konec kapitoly“ oznámí Amphitrite. „Kdo jde jako další na řadu?“ rozhlédne se okolo sebe. „Půjdu já“ Reyna si převezme od bohyně knihu. „Vypadá to ještě asi na čtyři možná pět kapitol, podle toho kolik stránek nám zbývá“ Reyna všem sdělí. „Dobře tak začni číst ať to dneska dokončíme a jdeme se pořádně prospat“ požádá jí Hestia. Reyna přikývne a rozhlédne se okolo sebe na své přátelé. Nikdo ještě neřekl bohům že se posunou v čase a opustí je, a nikdo si nebyl jistý tím jak přesně na tuto skutečnost budou bohové reagovat, ale nakonec jim to nějak říct musí ne?

Chapter Text

„Prosím řekněte mi že to bude dobré překvapení“ Reyna se na všechny podívá. Persis, Kiara a Tyson si vymění pohledy a jejich výrazy ve tváři říkají všechno. „Reyno milujeme tě ale před lety jsme se dohodli že už si nebudeme lhát“ prohlásí Kiara a dívá se na jejich kamarádku. Reyna s povzdechne a plácne se rukou do čela. „Do konce všech těch knížek se zblázníme“ oznámí Reyna a ukáže na knížky naskládané na stole mezi nimi. „Dobře začni číst ať to máme za sebou, Poseidon moc dalších infarktů už nevydrží“ oznámí Hádes a ukáže na svého bratra který se vynervovaně drží svého trůnu.

„Peris, vzbuď se.“ Do tváře mi stříkla slaná voda. Annabeth mi třásla ramenem. V dálce se slunce sklánělo za horizont města. Viděla jsem pobřežní silnici lemovanou palmami, výklady obchodů zářící červenými a modrými neony, přístav plný plachetnic a výletních lodí. „Myslím, že to je Miami,“ prohlásila Kiara. „Ale hipokampové se chovají nějak divně.“ Oznámí Cami. A taky že ano, naši rybí přátelé zpomalili a řehtali a plavali v kruzích, čenichali ve vodě. Nevypadali zvlášť nadšeně. Jeden z nich kýchl. Tušila jsem, co si asi myslí. „Dál nás nedovezou,“ oznámila jsem ostatním.

„Je tu moc lidí. Moc špíny. Musíme doplavat na břeh sami.“ Nikdo z nás z toho nebyl nadšený, ale chápala jsem to, být jimi tak bych taky dál nechtěla. Takže jsme poděkovali Duhákovi a jeho přátelům za svezení. Tyson rozloučení trochu oplakal. Odvázal svou nouzovou sedlovou brašnu, kterou si vyrobil a ve které měl soupravu nářadí a pár dalších věcí zachráněných z vraku Birminghamu. Objal Duháka kolem krku, věnoval mu promáčené mango, které sebral na ostrově, a rozloučil se. Jakmile bílé hřívy hipokampů zmizely v moři, vydali jsme se ke břehu. Vlny nás hnaly dopředu a za chviličku jsme se ocitli zase zpátky ve světě smrtelníků.

„Takže už budete zpátky na cestě do tábora“ zajásá Poseidon. Tři bohové si vymění pohledy. „Uhmm…“ Kiara ze sebe vydá zvuk. „Nechte mě žít ve světě fantazie prosím“ žádá je Poseidon. „Delulu is the solulu“ vydechne tiše Clarisse. Persis se uchechtla když to slyšela ale nic víc neříkala, její táta bude dneska ještě mít dost infarktů a nepotřeboval aby ho teď hned stresovala.

Bloudili jsme kolem přístavišť výletních lodí, tlačili se mezi davy lidí, kteří sem dorazili na prázdniny. Nosiči pospíchali sem a tam s vozíky naloženými zavazadly. Taxikáři na sebe španělsky pokřikovali a zkoušeli se navzájem předbíhat ve frontě na zákazníky. Pokud si nás někdo všiml – osmi dětí, ze kterých kapala voda a které vypadaly jako po bitvě s nějakou nestvůrou – nedal to najevo. Teď, když jsme byli zpátky mezi smrtelníky, zahalila Tysonovo jediné oko zase mlha. Grover si nasadil čepici a tenisky. Dokonce i rouno se proměnilo z ovčí kůže na středoškolskou červeno-zlatou bundu s velikým třpytivým písmenem omega na kapse.

Annabeth se rozběhla k nejbližší schránce s novinami a zkontrolovala datum na Miami Heraldu. Zaklela. „Osmnáctého června! Jsme z tábora pryč deset dní!“ „To není možné!“ divila se Clarisse. Ale já věděla, že ano. Na místech, kde žijí nestvůry, ubíhá čas jinak. Otřásla jsem se když jsem si vzpomněla na Lotus, pořád jsem z toho měla občas noční můry.  „Thaliin strom už musí být skoro mrtvý,“ zakvílel Grover. Ne, bohové ne. Zhrozeně jsem se na Grovera podívala. „Už to nikdy neříkej, je moje sestřenice, nemůže být mrtvá“ zamítla jsem okamžitě. Grover se na mě podíval a něco v jeho pohledu se změnilo.

Nico se při připomínce Lotusu otřásl, a Hazel se k němu okamžitě natáhla. „Myslím že z Lotusu má trauma víc z nás“ připouští Kiara a podívá se na Persis i Nica. „Bia by souhlasila taky kdyby tu byla“ souhlasí Persis a všichni se na ni otočí. „Bia?“ ptá se nechápavě Artemis a Persis se usměje. „Myslím že to všichni zjistíme hned při další knížce nemusíte se bát“ ujistí je Frank a na všechny se usměje. Nico se podívá na Persis, navždy jí bude vděčný že ji za sebou nenechala v Tartaru, že se znovu obětovala aby jí zachránila a dostala zpátky k nim.

Věděla jsem co chtěl říct. Chtěl říct že nemůžu zachránit všechny, a že pokud ne, nebude to moje vina, ale to jsem já slyšet nechtěla. „Musíme to rouno dostat zpátky dnes večer.“ Zasáhne Clarisse a dá mi ruku na rameno. Její pohled potom padne na Grovera a zlost v její tváři Grovera umlčí v čemkoliv co chtěl říct. Diego sebou žuchne na chodník. „Jak to asi tak máme provést? Jsme stovky mil daleko. Nemáme prachy. Nemáme odvoz. Tohle je přesně, jak řeklo Orákulum. Je to tvoje vina, Jacksone! Kdyby ses do toho nezamíchal –“ „Vina Persis?! Jestli jsi zapomněla instrukce řekli jí!“ odsekne Kiara naštvaně.

Persis se vděčně podívala na Clarisse, byla jí tak moc vděčná že tam pro ni byla a že nedovolila Groverovi aby to řekl nahlas. Všichni bohové si vyměňovali pohled. „Persis, nerad to říkám protože Pan pro mě v jednu chvíli byl všechno“ Hermes se odmlčí. „Ale dochází ti že tvoje přátelství s Groverem vypadá v jistých uhlech velmi toxicky?“ ptá se jí opatrně Hermes. Persis sebou ucukne. Grover byl jeden z jejích prvních přátel, ale vždy měla pocit že je pro něj jenom úkolem, že to nezačalo jako opravdové přátelství a jen ve výjimečných chvílích bylo.

„Všichni jsme to viděli“ připouští do ticha Kate, něco co Persis nikdy nechtěla říct, protože věděla jak moc jí smrt Grovera bolí. „Já vím“ vydechne Persis, něco co přiznat nechtěla. Protože on tu nebyl a jí to bolelo. „Proto jsem si ho nevybrala“ a za to se tak moc nenáviděla. „A nenávidím se za to, protože i přes to ho pořád miluji, a něco ve mně nedokáže pochopit proč“ pokračuje Persis. „Persis“ Zeus jí tiše osloví a ona se na něj podívá. „Když někoho milujeme až moc, a až moc dlouho, nedokážeme ho nenávidět, nakonec skončíme tak že začneme nenávidět sami sebe“ vysvětluje něco co chápe z vlastní zkušenosti.

„Vybrala jsi si, a není tvoje vina že jsi si nevybrala částečně toxické přátelství někoho kdo tě viděl jako úkol. To není tvoje vina“ Hermes se na bohyni usměje. „Děkuji“ vydechne Persis a pokusí se na něj usmát.

„Nechte toho!“ zasáhla jsem. „Tahle výprava je záležitostí Clarisse, ne tvoje Diego, nebo moje, ne tvoje Kiki. Clarisse, co ti přesně řeklo Orákulum?“ ptám se. Clarisse se usmála a zhluboka se nadechla. „Železným korábem s posádkou kostlivců vydáš se do noci, najdeš, cos hledala, nezdar však čeká tě bez přátel pomoci, zoufalství, beznaděj do konce života, domů tě ponese na křídlech samota.“ Zarecituje. „Ufff,“ zamumlal Grover. „Ne,“ řekla jsem. „Ne… počkej chvíli. Mám to.“ Prohledala jsem si kapsy, jestli nenajdu nějaké peníze, a neobjevila jsem nic, jen jednu zlatou drachmu. „Má tu někdo prachy?“

„Mělo to být proroctví pro Persis, ale orákulum pochopilo že jinou šanci nedostane, a tak to řekla mě ale zároveň mě varovala že jí budu potřebovat, proto jsem byla tak vděčná když přišla“ vysvětlí Clarisse a usměje se na Persis. „Až na to že to všechno nedopadlo tak dobře jak by jste chtěli“ oznámí Luke nad kterým Clarisse pobaveně obrátí oči v sloup, protože Luke si z těchto časů dělá legraci prakticky neustále.

Annabeth a Grover zasmušile zavrtěli hlavami. Clarisse vytáhla z kapsy vlhký konfederační dolar a vzdychla. „Prachy?“ zeptal se Tyson váhavě. „Jako… zelené papírky?“ Podíval jsem se na něj. „Jasně.“ „Jako ty, co byly v pytli?“ „Jo, ale ty pytle už jsme dávno ztra –“ Zadrhla jsem se, když se Tyson začal prohrabovat sedlovou brašnou a vytáhl igelitový sáček plný peněz, které nám dal Hermés s dalšími zásobami. „Tysone? Jak jsi –“ naprosto to nechápu. „Já myslel, že je to krmení pro Duháka,“ pokrčil rameny. „Našel jsem to plavat v moři, ale byly tam jen ty papírky. Škoda.“

Podal mi peníze. Pětidolarovky a desetidolarovky, nejmíň tři sta dolarů. Díky Hermesi. Věděl jsem že je budete ještě potřebovat. Lehce se nad tím usměji ale víc neříkám. Rozběhl jsem se k obrubníku a chytil taxi, ze kterého zrovna vystupovala rodina výletníků. „Clarisse,“ houkl jsem na ni. „Dělej. Jedeš na letiště. Annabeth, dej jí rouno.“ Nevím, kdo se tvářil vyjeveněji, když jsem brala Annabeth bundu, cpal peníze do kapsy a strkal ji Clarisse do náruče. „Persis to ne-“ Clarisse nedokončí svou větu. „Je to tvoje výprava,“ přerušil jsem ji.

„Kolik z nás bude ještě kdy zasahovat do vašich výprav?“ ptá se zvědavě Ares. „No v další knížce v tom budou zase všichni z vás a tentokrát mnohem vyděšenější“ oznámí tiše Persis a po oku se podívá na Artemis. Nezapomene jak moc Zeus panikařil když jeho dcera zmizela, a nikdy nezapomene na to jak moc vyděšený byl Apollo.

„Máme peníze jenom na dvě letenky, takže sebou bereš Diega. Kromě toho, já cestovat vzduchem nemůžu, Zeus by mě rozmetal na milion kousků. Tohle znamená to proroctví: nezdar však čeká tě bez přátel pomoci – bez nás bys tu výpravu nezvládla, ale s námi ano. A domů tě ponese na křídlech samota – musíš odletět sama. Musíš dostat rouno bezpečně zpátky do tábora.“ Přímo jsem viděl, jak jí to v hlavě pracuje. Nerozmetal bych tě. Našpulil se uraženě? To se vsaď. Držím se abych se nerozesmála když mou myšlenku potvrdí sama Aphrodite. Skočila do taxíku a Diego hned za ní. „Můžeš si na mě vsadit. Já nezklamu.“

„To by bylo fajn.“ Auto odjelo a zůstal po něm jenom kouř z výfuku. Rouno bylo na cestě. „Persis to bylo tak –“ Annabeth nedokončí svou větu. „Velkorysé?“ napověděl jí Grover. „Šílené,“ opravila ho Annabeth. „Sázíš životy celého tábora na to, že Clarisse dopraví rouno bezpečně zpátky do večera?“ „Je to její výprava,“ pokrčila jsem rameny. „Zaslouží si šanci.“ „Persis je hodná,“ oznámil Tyson. „Naivní“ odsekne Annabeth. „Clarisse je kamarádka, omluvila, se vycházíme spolu, jsme v pořádku a věřím jí“ odseknu Annabeth, nějakým způsobem netuším jakým se mi v ruce objeví vidlička. „Pro osudy znovu ne!“ křičí Camille skoro hystericky.

„Děkuji, děkuji že jsi mě bránila“ Clarisse se na ni široce usměje. „Kdykoliv Clari“ ujistí ji Persis. Všichni se ale dívají na Poseidona. „Poseidone tohle je tvoje a jenom tvoje chyba“ oznámí unaveně Hádes, který ví že Persis si vidličku do ruky dostala díky vodě

Děkuji Persis. Kdykoliv Are. Tohle je tvoje chyba manželi. Co jsem udělal tentokrát?! Snažím se nesmát, ale v obličeji se mi tvoří úsměv. Moji přátelé na mě nakloní hlavy. „Budeme si muset promluvit o tom co se s tebou děje“ oznámí Kiara. „Pojďte,“ řekla jsem kamarádům. „Najdeme si nějakou jinou cestu domů.“ Otočila jsem se a zjistil jsem, že mám na krku hrot meče. „Čau, bratránku,“ zašklebil se Logan. „Vítej zpátky ve Státech.“ Zleva i zprava se kolem nás objevili jeho medvědí zabijáci. Jeden popadl Kiaru a Grovera za límce triček. Druhý se pokusil chytit Tysona, ale ten ho odrazil do hromady zavazadel a zařval na Logana.

„Persis,“ pronesl Logan klidně, „řekni tomu svému obrovi, aby dal pokoj, jinak nařídím Oreiovi, aby tvým kámošům praštil hlavami o sebe.“ Oreios se zašklebil a zvedl Kiaru a Grovera nad zem. Kopali a ječeli. „Co po nás chceš, Logene?“ zavrčela jsem. Usmál se. Ukázal na konec mola a já si všimla toho, co jsem měla vidět už dávno. Největší loď v přístavu byla Princezna Andromeda. „Co bych tak mohl chtít, Persis,“ odpověděl Logan, „samozřejmě nabídnout vám svou pohostinnost.“ Tohle by znělo lépe od Luka ale ten byl očividně na lodi a něco dělal.

„Aww kdybych věděla že jsi mě tam chtěla přišel bych“ Luke se na Persis ušklíbne, a o vteřinu později se jenom tak tak vyhne letící botě. „Opravdu tu botu musíš vyzouvat vždycky mě?!“ Kate okřikne svou nejlepší kamarádku která se na ni andělsky usměje. „Moje bota nemá podpatek“ brání se okamžitě Persis a ukáže na své tenisky. „A knížky mi zakázali házet“ oznámí našpuleně Persis. „Začni znovu házet ty knížky“ povzdechne si Camille která je jedna z těch které už chybí obě její boty.

Ta medvědí dvojčata nás nahnala na palubu Princezny Andromedy. Hodila nás na palubu na zádi před bazén se šumícími fontánami, které stříkaly vodu do vzduchu. Shromáždil se tam tucet Lukových a Loganových vybraných zabijáků – hadí lidé, Laistrygonové, polobozi v bojové zbroji – aby se podívali, jak se nám dostane té „pohostinnosti“. „Takže to rouno,“ uvažoval Logan. „Kde asi je?“ Prohlédl si nás, píchl mi špičkou meče do trika, šťouchl Groverovi do džínů. „Hej!“ vykřikl Grover. „To pod tím je pravá kozlí srst!“ vykřikne zrovna když do místnosti vchází i sám Luke.

„Pardon, starý kamaráde,“ usmál se Luke. „Zkrátka mi vydej rouno a já tě nechám být, aby ses mohl vrátit na tu svou, hm, malou přírodní výpravu.“ „Bla-ha-ha!“ protestoval Grover. „Jaký starý kamarád!“ „Možná jsi mě pořádně neslyšel.“ Lukův hlas byl nebezpečně klidný. „Kde – je – to – rouno?“ „Tady není,“ odpověděla jsem. Nejspíš jsem měl držet pusu, ale dělalo mi dobře na něj tu pravdu vychrlit. „Poslali jsme ho napřed. Zpackal jsi to.“ Luke přivřel oči. „Lžeš. Nemůžete mít…“ Obličej mu zrudl, jak mu ta hrozná možnost došla. „Clarisse?“ tiše jsem přikývla.

„Byli jsme o krok napřed“ Kiara se prakticky posmívá Lukovi který s úsměvem ve tváři obrátí nad svou manželkou oči. „Já nechápu jak vy všichni dokážete být pohromadě v jednom pokoji tak dlouho bez toho aby jste se zabili“ nechápe Aeolus. „Většinou se popereme a pohádáme a jsme v pohodě“ Rachel pokrčí rameny a na všechny se usměje. „Navíc když jsme spolu moc dlouho, někdy spolu třeba pár dní i nemluvíme abychom si od sebe trochu odpočinuli“ připouští Chris jednoduše.

„Vy jste uvěřili… vy jste dali…“ „Jo.“ „Agrie!“ Medvědí obr sebou trhl. „A-ano?“ „Běž dolů a připrav mého koně. Přiveď ho na palubu. Potřebuju si zaletět na miamské letiště, a to rychle!“ „Ale, šéfe –“ „Udělej to!“ zařval Luke. „Nebo tě dám sežrat drakonovi!“ Medvědí muž polkl a vlekl se dolů ze schodů. Luke přecházel před bazénem, nadával ve starořečtině a tiskl meč tak pevně, až mu zbělely klouby. Zbytek Lukovy posádky se tvářil rozpačitě. Možná ještě nikdy svého šéfa neviděli tak vyšinutého. Začala jsem uvažovat… Kdybych tak dokázala Lukův vztek využít, přiměl ho mluvit, aby si všichni vyslechli ty jeho bláznivé plány…

Možná jsem to taky všechno potřebovala slyšet znovu, slyšet kolik naděje ještě zbylo. Podívala jsem se na bazén, na fontány, které stříkaly vodu do vzduchu a tvořily v západu slunce duhu. A najednou jsem dostala nápad. „Celou dobu sis s námi jenom tak hrál,“ obvinil jsem ho. „Chtěl jsi, abychom ti přinesli rouno a ušetřili ti trable.“ Luke se zamračil. „Jistě, ty idiote! A tys to všecko podělala!“ podívala jsem se na něj když to řekl. „Jsi zrádce!“ Vylovila jsem z kapsy svou poslední zlatou drachmu a hodil ji po Lukovi. Jak jsem čekal, lehce se jí vyhnul. Mince letěla do tříště duhově zbarvené vody.

„Nikdy jsi ve mně neztratila naději že ne?“ ptá se opatrně Luke a podívá se přímo na Persis. „Jak bych mohla? Byl jsi můj bratr ve všem kromě krve, a i přes to všechno jsi nás svým vlastním způsobem stále miloval“ Persis se na něj usměje. Hermes je všechny tiše pozoruje, a žádná část v něm si nedokáže představit jak to všechno vypadalo, jak se všichni cítili když Luke zemřel. Nedokázal si představit tu bolest která je doprovázela. A nedokázal si představit jak velkou vinu v sobě Persis po celou tu dobu nesla, kvůli němu, kvůli jeho žádosti. Persis nějakým způsobem vycítí jeho myšlenky a podívá se na něj.

„Nevinila jsem se kvůli tobě a kvůli tvé žádosti Herme. Vinila jsem se protože jsem ho milovala jako bratra a nedokázala jsem ho zachránit. Vinila jsem se protože jsem si slíbila že se ho nevzdám a ten slib jsem porušila“ Persis se lehce usměje ale její oči nesou náznak smutku a žalu, který cítila.

Doufal jsem, že má prosba bude vyslyšena i beze slov. Celým srdcem jsem si přála: O bohyně, přijmi mou nabídku. „Ošidil jsi nás, všichni jsme na to doplatili!“ zaječela jsem na Luka. „Dokonce i DIONÝSOS z TÁBORA POLOKREVNÝCH!“ Fontána za Lukem se začala třpytit, ale já potřeboval, aby si všichni všímali jenom mě, takže jsem otevřela Riptide. Luke se jenom ušklíbl. „Teď není doba na hrdinství, Persis. Zahoď ten svůj zakrslý meč, nebo tě zabiju dřív, než jsem chtěl.“ Persis nedělej to! Amphititre teď ne. „Kdo otrávil Thaliin strom, Luku?“ „Já, samozřejmě,“ zavrčel. „Už jsem ti to řekl. Použil jsem jed prastaré krajty, přímo z hlubin Tartaru.“

Tentokrát kvůli tomu dostává infarkt sama Amphititre. „Nakonec jsme spolu bojovali“ oznámí Luke. „A ty jsi mě nechal“ oznámí Persis a Luke k ní zvedne pohled. „Za to by jsi měla děkovat Camille ne mě“ Luke z úsměvem pokrčí rameny. „Co tím myslí?“ nechápe zmateně Poseidon. „Jenom mu řekla pravdu kterou potřeboval slyšet“ vysvětlí Kiara a usměje se na Luka i na Cami.

„Chiron s tím neměl nic společného?“ „No tak! Ty víš, že by to nikdy neudělal. Ten starý blázen by na to neměl žaludek.“ „Ty jsi na to měl žaludek? Zradit své přátele? Ohrozit celý tábor?“ Luke zvedl meč. „Nerozumíš z toho ani polovině. Chtěl jsem ti to rouno nechat… jakmile s ním budu hotov.“ Nad tím jsem zaváhala. Proč by mi nechával rouno? Chtěl zachránit Thalii? Pořád nás miluje. Ale nemohla jsem si dovolit ztratit jeho pozornost. „Tys chtěl uzdravit Krona,“ obvinila jsem ho. Omlouvám se Hermesi, tak sakra moc se omlouvám. „Ano! Kouzlo rouna by hojení desetkrát urychlilo. Ale tys nás nezastavila, Persis. Jenom jsi nás trochu zpomalila.“

„Takže jsi otrávil ten strom, zradil Thalii, ošidil nás – a to všechno proto, abys pomohl Kronovi zničit bohy.“ Luke zatnul zuby. „Když to víš, proč se mě na to pořád ptáš?“ „Protože chci, aby to slyšelo celé publikum.“ „Jaké publikum?“ Pak podezíravě přimhouřil oči. Podíval se za sebe a jeho zabijáci udělali totéž. Zalapali po dechu a škobrtli dozadu. Nad bazénem se v duhové mlze mihotal obraz vysílání Iris. Byl tam Dionýsos, Tantalos a celý tábor v jídelním pavilonu. Ohromeně seděli a mlčky nás pozorovali. „No,“ prohlásil Dionýsos suše, „dost neplánované povyražení při večeři.“ „Pane D., slyšel jste ho,“ řekl jsem. „Vy všichni jste slyšeli Luka. Otrávení toho stromu nebyla Chironova vina.“

„Jsi sakra chytrá“ hvízdne Ares a Persis se na něj podívá. „To ti došlo až teď?“ ptá se Persis z úsměvem a sleduje ho. „Už jsem to věděl ale mám pocit že jsem tě za to ještě nepochválil“ vysvětlí jednoduše Ares a široce se na bohyni usměje. „No v tom případě děkuji tvojí pochvaly si vážím“ oznámí Persis a široce se na něj usměje. Amphititre se nakloní k Poseidonovi. „Připadá to mě, nebo mám pocit že se všichni už chováme jako bychom se znali celou věčnost?“ ptá se svého manžela. „Nezdá se ti to má lásko, ale myslím že to takhle mělo vypadat vždy“ připouští Poseidon a z úsměvem je sleduje.

Pan D. si povzdechl. „Asi ne.“ „To vysílání Iris by mohl být jenom nějaký trik,“ navrhl Tantalos, ale spíš se zabýval svým cheeseburgerem, který se snažil oběma rukama chňapnout. „Obávám se, že ne,“ zabručel pan D. a znechuceně hleděl na Tantala. „Vypadá to, že budu muset Cheiróna znovu dosadit do funkce ředitele aktivit. Vlastně mi vážně chybí partie pinochle s tím starým koňákem.“ Tantalos chňapl cheeseburger. Neutekl mu. Zvedl ho z talíře a udiveně na něj zíral, jako by to byl největší diamant na světě. „Mám ho!“ zakdákal. „Už tvé služby nepotřebujeme, Tantale,“ oznámil mu pan D. Tantalos se zatvářil zaraženě. „Cože? Ale –“

„Můžeš se vrátit do podsvětí. Máš padáka.“ „Ne! Ale – Neee!“ Jak se rozplýval do mlhy, svíral prsty cheeseburger a pokoušel se ho přitáhnout k puse. Ale bylo pozdě. Zmizel a cheeseburger spadl zpátky na talíř. Táborníci se rozjásali. Podívala jsem se přímo na Pana D. „Až se vrátíme do tábora nechám Cami aby vás kurva zapálila“ vyhrožuju mu ale tentokrát to myslím kurva vážně. To chci vidět. Zase to budete promítat Lorde Hephaestusi? Možnááá. Luke řval vztekem. Máchl mečem skrz fontánu a vysílání Iris se rozplynulo, ovšem už bylo pozdě. Měla jsem ze sebe dost dobrý pocit, dokud se Luke neobrátil a nezměřil si mě vražedným pohledem.

„No Cami ho doopravdy zapálila takže to není tak že bych lhala“ Persis se široce usměje a podívá se na Dionysuse. „A táta to taky promítal do Olympu“ poukáže Camille a pobaveně se na svého otce podívá. „Doufám že to byla alespoň zábava“ uchechtne se Hephaestus. „Myslím že ano vzhledem k tomu že se mi všichni z nich smáli v hlavě“ souhlasí Persis a podívá se na bohy. „Měl bych se urazit, ale cítím že jsem si to tak nějak zasloužil“ oznámí Dionysus. „No to máš pravdu“ utrousí Adhara když si vzpomíná na to léto.

„Kronos měl pravdu, Persis. Ty jsi nespolehlivá zbraň. Potřebuješ vyměnit.“ Netušila jsem, co tím myslí, ale neměla jsem čas nad tím uvažovat. Jeden z jeho mužů zafoukal na mosaznou píšťalku a dveře na palubě se rozletěly. Vyvalily se z nich desítky dalších bojovníků, udělaly kolem nás kruh a mosazné hroty zbraní se jim ježily. Luke se na mě usmál. „Z téhle lodi se živá nedostaneš.“ Persis popadni svoje přátelé a utečte! Lorde Hermesi. Ne! Tohle není můj syn, a myslím že už dlouho nebyl, ten kluk který vás tolik miloval by se na něj podíval a nenáviděl by ho. Omlouvám se.

„V tom má táta pravdu, i po tom co jsem se vrátil jsem se nenáviděl za to co jsem vám všem udělal, část celého času jsem se vám nedokázal ani pořádně podívat do očí“ vysvětlí Luke a v očích má zlaté slzy. Bývalí polobohové se jako skupina zvednou a pevně Luka obejmou. „Nemusíš se nenávidět ani vinit, všichni jsme tak trochu pochopili proč jsi to udělal, nikdo z nás tě nenáviděl a nikdy nenávidět nebude“ ujišťuje ho Elena z úsměvem. Luke se zasměje a nechá se pevně objímat od skupiny bývalých polobohů. „Kdo mi sáhl na zadek?!“ vykřikne Hazel. „Promiň chtěl jsem ti čórnout peněženku“ brání se Chris a dostane od Hazel pohlavek.

Chapter Text

„Dobře tohle je první kapitola ze tří posledních takže to sfoukneme co nejrychleji ať můžeme jít odpočívat abychom se tu zítra mohli znovu sejít“ pronese Zagreus. Bývalí polobohové si vymění pohledy, vědí že jim to musí říct. „Vlastně je tu něco o čem s vámi musíme mluvit“ začne Adhara. „O co jde?“ Aphrodite se na ně dívá. „Když s námi mluvili osudy řekli nám že na příští knihu se posuneme v čase do letního slunovratu roku 2005“ pronese Kate. To způsobí že si všichni bohové vymění pohledy. „Když jste řekli že některé věci se musí stát? Znamená to že se budete posouvat v čase ještě dál?“ kontroluje Hádes.

„Ano“ souhlasí tiše Persis. „Kolik toho můžeme tedy doopravdy změnit?“ Zeus se podívá přímo na osudy. „Málo“ připouští Clotho a sama to nenávidí. „Nemůžete zastavit krádež blesků, nemůžete zastavit otravu Thaliina stromu, nemůžete zastavit ani pád do Tartaru“ Persis v sobě zadržuje co nejvíce slz. „Ale můžete zachránit životy, ty které milujete ze všeho nejvíce“ Antrhopos se podívá na Siriuse. „To je dobrý“ Persis rychle zasáhne. „Od momentu kdy jsme sem došli jsme tušili že tyhle věci nemůžeme napravit, některé věci se musí stát aby linie osudu nebyli zničené“ Persis se pokouší usmát.

Poseidon přistoupí ke své dceři a pevně jí obejme. Takhle se to stát nemělo. Měli být schopni zachránit ji, ochránit jí od Kronose, od toho ošklivého místa bez urážky Tartarusi. Bývalí polobohové výměnu tiše sledují, nikdo z nich totiž nemůže popřít že po tom všem je Persis ta která z toho všeho vyšla ze všech nejhůře, a někteří z nich nechápali jak je schopná dál pokračovat. Chaos se na dívku dívá, vidí oči které jsou plné zlatých slz a její ramena které se jí třesou zadržovanými vzlyky. Chaos věděla že se dívka začala uzdravovat ale taky věděla že bez ohledu na to co vždy v ní zůstane naprosto zlomeného, neopravitelného.

„To už změnit nemůžeme, ale musíme tohle dočíst abychom mohli pokračovat v čase“ oznámí Persis když se odtáhne od svého otce. „Dobře“ souhlasí Poseidon a políbí svou dceru na čelo. „Dobře tím pádem začnu číst“ oznámí Zagreus a vezme si do ruky knihu kterou otevře na nové kapitole.

„Jeden proti jednomu,“ vyzvala jsem Luka. „Čeho se bojíš?“ Luke se ušklíbl. Ti vojáci, kteří se nás už chystali zabít, zaváhali, čekali na jeho rozkaz. Než stačil něco říct, vrazil na palubu medvědí muž Agrios a vedl létajícího koně. Byl to první čistě černý pegas, jakého jsem kdy viděla, s křídly jako obří krkavec. Ta pegasovská kobyla vyhazovala kopyty a řehtala. Rozuměla jsem jejím myšlenkám. Nadávala Agriovi a Lukovi tak sprostě, že by jí za to Cheirón vymáchal tlamu v mýdle na sedla. Dostanu tě odsud kobylko slibuji. Persis musíš dostat ven i Hailey, prosím nedělej tohle pro sebe ještě těžší. Ale kuš Hádesi!

„Pane!“ vykřikl Agrios a vyhnul se kopytu pegase. „Váš kůň je připraven!“ Luke na mě dál upíral pohled. „Mě k boji nepřemluvíš.“ „A ty se mu pořád vyhýbáš,“ odsekla jsem. „Máš strach, že tví bojovníci uvidí, jak prohraješ?“ Luke se podíval na své muže a bylo mu jasné, že jsem ho dostala. Pokud teď couvne, bude vypadat jako slaboch. A pokud se mnou bude bojovat, ztratí cenný čas na stíhání Clarisse. Co se mě týkalo, mohla jsem přinejlepším doufat, že ho rozptýlím a dám kamarádům šanci utéct. PERSIS! Dobře, dobře pardon bože! Chováte se jako bych tohle nedělala naprosto normálně. Ale když nad tím teď tak přemýšlím, to je asi ten problém.

„No shit, Sherlock“ utrousí sarkasticky Kiara a obrátí nad svou nejlepší kamarádku oči. „Hele není to poprvé ani naposledy“ Persis nad tím mávne rukou a všichni jí sledují. Proto se Triton rozhodne změnit témě dřív než ukamenují jeho sestru. „Dostala jsi toho pegase nakonec ven?“ ptá se své sestry. „Nakonec se nám to povedlo ano“ souhlasí Persis s úsměvem, taky ho potom potkala v táboře. „Jmenuje se Blackjack, a vybral si mě jako jezdce“ Persis se lehce usměje, nad stálou připomínkou svého pegase který sídlí v Olympských stájích. „Další zvíře?“ ptá se Zeus pobaveně. „Říká ten který má Gryfa“ utrousí Persis.

Jestli někdo dokáže vymyslet plán, jak je odsud dostat, je to Kiara. Nevýhoda byla, že jsem věděla, jak dobrý je Luke v boji s mečem. „Zabiju tě rychle,“ rozhodl se a zvedl zbraň. Ostouzeč byl o celou stopu delší než můj meč. Ostří ďábelsky zářilo šedým a zlatým světlem, v němž se lidská ocel pojila s božským bronzem. Málem jsem cítila, jako by ta čepel bojovala sama se sebou, byla jako dva opačné magnety spojené dohromady. Nevěděla jsem, jak byla vyrobena, ale cítil jsem z ní tragédii. Někdo při její výrobě zemřel. To mi sevřel hrudník způsobem kvůli kterému se mi chtělo zvracet.

Luke hvízdl na jednoho svého muže a ten mu hodil kožený a bronzový štít. Škodolibě se na mě zašklebil. „Luku,“ ozvala se Annabeth, „aspoň jí taky dej štít.“ „Promiň, Annabeth,“ odsekl. „Ale na tenhle večírek se nosí vlastní zbraně.“ Při boji oběma rukama jenom s mečem má sice člověk víc síly, ale boj jednou rukou se štítem mu zase dává lepší obranu a všestrannost. Můžeš použít víc pohybů, víc možností, víc způsobů, jak zabít. Vzpomněla jsem si na Cheiróna, který mi kladl na srdce, ať za všech okolností zůstanu v táboře a učím se bojovat. Teď zaplatím za to, že jsem ho neposlechla. Persis bojovala jsi s bohem války, bojovala jsi s tím nejlepším!

„Aresi nechal jsi ji vyhrát, to jí v tento moment moc nepomůže“ utrousí Artemis která pokroutí hlavou. „Dopadne to dobře, díky Chironovi a Lukovi“ oznámí Persis a usměje se na Luka. „Moc málo moc pozdě“ Luke pokrčí rameny a nechá se pevně obejmout od Kiary. „Myslím že brzy pochopíš že jsi udělal víc než sis původně myslel Luke“ ujistí ho Persis s úsměvem. „Podle ní jsi ji zachránil“ vysvětlí Jason na kterého se Luke docela překvapeně podívá, protože si neuvědomuje kdy jí v tom všem přesně zachránil.

Jo ale tak trochu jsi mě nechal vyhrát Aresi! Luke udělal výpad a málem mě zabil na první pokus. Jeho meč mi zajel pod paží, prosekl tričko a poškrábal žebra. Odskočila jsem a přešel s Riptidem do protiútoku, ale Luke odrazil mou čepel štítem. „Ale, ale, Persis“ napomenul mě Luke. „Vyšla jsi ze cviku.“ Znovu se po mně vrhl a ohnal se mi po hlavě. Odklonila jsem tu ránu a vrátila mu ji. „Jo to protože od doby co jsi odešel nedokáže z nikým jiným trénovat vždy se zhroutí“ pronese Camille zrovna když Luke uskočil na bok. Luke se trochu zasekl a podíval se přímo na Camille jakoby se snažil vstřebat její slova.

Potom se podíval na mě, a poprvé se na mě za dnešek podíval, jakoby mě poprvé za dnešek doopravdy viděl. Rána na žebrech bolela. Srdce mi bušilo. „Je mi to líto“ vydechne Luke tiše když znovu zaútočil. Odskočila jsem dozadu do bazénu a pocítil nával síly. „Co se to zrovna stalo?“ ptá se tiše Kira a její hlas slyším až k sobě. „Zrovna jí navedl do vody?“ Camille zní naprosto šokovaně a její hlas se mi ozývá v hlavě. Rychle jsem se zatočila pod hladinu, vytvořila sloup vody jako při bouřkové smršti a nasměroval ho z hlubší strany bazénu Lukovi přímo do obličeje. Síla vody ho srazila, prskal a nic neviděl. Ale než jsem stačila udeřit, převalil se na bok a byl zase na nohách.

„Donutila jsi ho přemýšlet znovu jako Luke“ Hermes se podíval přímo na Camille. „Jenom jsem mu připomněla kým pro ni byl a kolik pro ni doopravdy znamenal“ vysvětlí Camille a jemně se usměje. „Dal jsi jí výhodu vody“ Hazel se na Luka podívá. „Upřímně jsem si to ani neuvědomil“ připouští Luke. „To nevadí, důležité je že se to stalo, dal jsi mi výhodu a zachránil jsi mi tím život, protože se tam uzdravila moje rána na žebrech“ vysvětlí Persis a usměje se na svého bratra ve všem kromě krve.

Zaútočila jsem a odsekl mu okraj štítu, ale jeho to ani nevyvedlo z míry. Přikrčil se a sekl mi po nohách. Najednou jsem měla stehno v jednom ohni. Byla to tak intenzivní bolest, až jsem se zhroutila. Džíny jsem měla nad kolenem rozříznuté. Byla jsem raněná. Nevěděla jsem, jak vážně. Luke sekl dolů a já se převalila za plážové lehátko. Pokoušela jsem se vstát, ale noha mou váhu neunesla. Luke se na mě chvíli díval, jeho oči byli skelné, snažil se neplakat. „Luke prosím, pořád jsem to já“ žádám ho tiše. „Peeerrrcy!“ zamečel Grover. Chtěla jsem ho proklít protože mě jenom rozptyloval a choval se jakoby byl v přímém ohrožení on.

Všichni si vymění pohledy. „Chápu že byl držen medvědem a byl v nebezpečí ale Persis za ně do slova bojovala a Luke jí každou chvíli mohl zabít, a tím ji jenom rozptyloval“ Ares se mračí, tohle se mu přestávalo líbit. „To je v pořádku prostě se bál“ snažila se ho docela chabě bránit Persis, což jí vysloužilo pohledy všech jejích přátel. „Persis“ Zeus jí osloví a tiše jí pohladí po paži. „Tolikrát mi zachránil život“ namítne Persis. „A ty jsi mu zachránila život o tisíckrát víc“ odsekne Adhara. „To že ti zachránil život neznamená že mu dlužíš obranu jeho toxicity“ všichni se překvapeně podívají na Kore, docela je šokuje.

Persis dívku sleduje. Ještě není úplně pohlcena kouzlem Kronose a intrikami Héry. Její pouto spřízněné duše ještě není násilím přetrhnuto, její mysl a hlava je ještě stále v pořádku. Persis se pro ni zlomí srdce, protože něco v ní ji říká, že tohle by mohla být ona kdyby Kronos uspěl ve svých plánech, a něco v ní ji říkalo že ona bude zrcadlem které uvidí v jedné verzi poslední knihy. Žena ze zlomeným spřízněným poutem, ze zlomenou myslí. Proto se na ni Persis široce usměje. „Děkuji, pokusím se na to myslet“ slibuje což způsobí že se na ni Kore zářivě usměje.

Já byla ale ta kterou se Luke pokoušel zabít. „Grovere teď ne“ vykřikne Kiara pobouřeně. Znovu jsem se převalila a Lukův meč rozetnul lehátko napůl, i s kovovými trubkami a se vším. Drala jsem se k bazénu a ze všech sil se snažila neztratit vědomí. Nikdy se mi to nepovede. Luke to taky věděl. Postupoval pomalu, usmíval se. Ostří meče měl rudě zbarvené. „Chci, abys viděl ještě jednu věc, než zemřeš, Persis“ Podíval se na medvědího muže Oreia, který pořád držel Kiaru a Grovera za krky. A jeho bratra který držel Cami a Annabeth. „Teď si můžete dát obídek. Dobrou chuť.“ „Hehe! Hehe!“ Medvědí muži zvedly mé přátele a obnažil zuby.

V tu chvíli se rozpoutalo veškeré Hádovo zlo. Švih! Oreiovi vyrašil z tlamy šíp s červenými pírky. S překvapeným výrazem na chlupaté tváři se svezl na palubu. „Bratře!“ zakvílel Agrios. Na chvilku uvolnil pegasovy otěže, ale černý kůň ho stačil nakopnout do hlavy a volně se vznést nad záliv u Miami. Lukovy strážce to na zlomek vteřiny tak omráčilo, že neudělali nic, jen civěli, jak se těla těch medvědích dvojčat rozplývají v dým. Pak následoval divoký sborový bojový pokřik a do kovu zabušila kopyta. Z hlavního schodiště vyrazil tucet kentaurů. „Koníci!“ vyjekl Tyson nadšeně.

„Tak moc jsem se bála že vás opravdu sní“ přizná Persis a podívá se na své přátelé. „Persis všichni jsme byli připravení na to že se to může stát, že ne výpravě můžeme zemřít“ oznámí Camille a na dívku se usměje. Annabeth si mezitím překříží ruce na hrudi. „Nechápu proč jsi tak křičela na Grovera, jen se snažil Persis donutit aby si pospíšila, její neschopnost nás mohla všechny zabít“ utrousí povvýšeně. „Vážně jí nemůžeme zabít?“ Thanatos se na všechny podívá. „Je to sice hezká nabídka, ale prosím ne“ vydechne docela vyčerpaně Kiara, ať už Annabeth nenávidí sebevíc, nechce svou sestru vidět mrtvou, ne takhle.

Pro můj mozek to byla fuška, zpracovat všechno, co jsem viděl. V tom davu byl i Chiron, ale jeho příbuzní se mu skoro vůbec nepodobali. Byli tam kentauři s černými těly arabských hřebců, jiní se zlatou srstí, další s oranžovými a bílými skvrnami jako strakaté americké plemeno. Někteří na sobě měli pestrá barevná trička se světélkujícími písmeny, která dávala dohromady nápis: ZÁBAVNÍ KONÍCI: POBOČKA JIŽNÍ FLORIDA. Někteří byli vyzbrojení luky, jiní baseballovými pálkami, někteří paintballovými pistolemi. Jeden měl tvář maskovanou jako válečník Komančů a máchal velikou oranžovou polystyrénovou rukou se vztyčeným palcem.

Další byl do půlky těla nahý a celý pomalovaný zeleně. Třetí měl žertovné brýle s vykulenýma očima na pružinách a příšernou baseballovou čepici s plechovkami coly připevněnými na obou stranách. Vtrhli na palubu tak zuřivě a temperamentně, že to na chvíli ohromilo i Luka. Nedokázala jsem odhadnout, jestli přijeli slavit nebo útočit. Ale bylo to jedno, protože už jsem nebyla sama. Když Luke zvedl meč, aby shromáždil své jednotky, jeden kentaur vystřelil speciálně upravený šíp s koženou boxerskou rukavicí na konci. Praštila Luka do obličeje a srazila ho do bazénu.

„To docela bolelo“ utrousí Luke zatímco jeho přátelé se smějí. „Bratře nechal jsi se srazit šípem s boxerskou rukavicí, tohle sis přivedl na sebe sám“ Chris se chechtá. Luke se na něj otočí a prudce na něj skočí, a začnou se bít. „Věděla jsem že to takhle brzo skončí“ Anaké si povzdechne když dva muže sleduje. „Měli bychom je oddělit?“ ptá se tázavě Clarisse. „Je to tvůj manžel Kiaro tak si ho dej na vodítku“ uchechtne se Elena což skončí tím že jí do hlavy zasáhne knížka. „Au to bolí!“ vykřikne Elena. „Účel“ odsekne Kiara a táhne Luka stranou aby se uklidnil a mohl si znovu sednout. „Dobře rychle pokračuj Zagreus“ pokyne mu Anaké.

Snažila jsem se ze všech svých sil abych se nerozesmála. Jeho bojovníci se rozprchli. Nemohla jsem jim to vyčítat. Čelit kopytům vyhazujícího hřebce je dost děsivé, ale když je to kentaur vyzbrojený lukem, který navíc povykuje v čepici s plechovkami coly, vzdal by se i ten nejodvážnější bojovník. „No tak pojďte!“ vykřikl jeden z té čety koníků. Začali pálit z paintballových zbraní. O Lukovy bojovníky se rozpleskla vlna modré a zelené barvy, oslepila je a pocákala je od hlavy až po paty. Pokoušeli se utéct, jenže jim to klouzalo a padali na zem. Chiron se přihnal ke Kiaře, Cami, Annabeth a ke Groverovi, lehce je zvedl z paluby a uložil si je na hřbet.

Pokoušela jsem se vstát, ale připadalo mi, jako bych měl zraněnou nohu pořád v ohni. Luke se škrábal ven z bazénu, ale to už do místnosti vběhl Logan. „Zaútočte, vy pitomci!“ nařídil svým jednotkám. Někde dole v podpalubí se rozezněl velký poplašný zvon. Věděla jsem, že nás můžou každou chvilku smést Loganovy posily. Jeho bojovníci se už probírali z překvapení a vrhali se na kentaury s tasenými meči a kopími. Tyson jich půl tuctu odrazil stranou, skopával je přes zábradlí do zálivu. Ale po schodech nahoru proudili pořád noví a noví. „Ústup, bratři moji!“ nařídil Chiron. „Nám neutečete, ty koňáku!“ houkl Logan.

„Prosím řekni že jsi s ním zrušila zasnoubení“ Hephaestus se na svou dceru prosebně podívá. „Sakra že ano“ souhlasí okamžitě Camille a schválně ukáže prsten který jí dal Triton. „Díky osudům, a teď mi prosím řekni že je mrtvý“ žádá znovu Hephaestus. Camille se škodolibě usměje. „Zapálila jsem ho“ Theseus který sedí na druhé straně od ní se od dívky lehce vzdálí když viděl lehce psychotický úsměv v její tváři a tak se natlačí na Perseuse. „Počítám s tím že mě ochráníš jestli jí přepne v hlavě a všechny nás zapálí“ oznámí Theseus. „Jasně, budu tvým princem v zářivé zbroji“ utrousí ironicky Perseus a pobaveně nad ním obrátí oči v sloup.

Zpanikařeně jsem se rozhlédla okolo sebe a můj pohled se zastavil na Lukovi. Věděl co můj pohled znamenal a na co se ptám. „Vedlejší pokoj, jdi“ rozkázal mi. Chvíli jsem ho sledovala, ale nakonec jsem za pomocí zmatku všude kolem sebe vyběhla z místnosti. Prudce jsem otevřela vedlejší dveře a rozhlédla se po pokoji abych viděla černovlasou dívku sedící vedle stěny. Byla bledá a vypadala skoro na umření. Rychle jsem se k ní sklonila. „Hailey?“ snažila jsem se jí oslovit. Dívka ke mně zvedla své téměř černé oči, vnímala mě. „Chirone!“ vykřikla jsem co nejhlasitěji jsem mohla. Za chvíli se v pokoji objevil Chiron s jedním jeho příbuzným.

„Nechal jsi je jít“ Hermes se na svého syna otočí. „Myslím že bych je vždycky nechal jít“ připouští Luke. Persis se usměje. „Myslím že měl Zeus pravdu, občas někoho milujeme až moc a až moc dlouho“ pronese tiše Khione a podívá se na Luka. Persis se na ni podívá a sevře se jí hrudník. S bohyní zimy, nemluvila tolik, ale byli známé, takže když se všechno odehrálo, taky jí to ublížilo. Nikdo z nich nečekal její rozhodnutí, a nikdo z nich nečekal co se stane. Ale svou cestu si vybrala a oni to už změnit nemohli.

„Potřebujeme pomoct, nemyslím si že může chodit sama“ pokynu k Hailey. Chiron se na dívku ohromeně dívá, to možná protože jí už více než dva roky neviděl. Chiron dívku opatrně zvedne a posadí si ji na hřbet. Zlatý kentaur který přišel s Chironem si mě zvedl na hřbet. „Hochu, sežeň toho svého velkého kamaráda!“ „Tysone!“ zakřičela jsem. „Pojď sem!“ Tyson pustil dva bojovníky, které se chystal svázat na uzel, a doběhl k nám. Skočil kentaurovi na záda. „Hochu!“ zasténal kentaur a pod Tysonovou vahou se mu málem podlomila kolena. „Co takhle nízkouhlovodanová dieta?“ Lukovi a Loganovi bojovníci se řadili do válečného šiku.

„Takže kdy potkáme Hailey?“ ptá se zvědavě Demeter a široce se usměje. „Přivedeme jí na konci této kapitoly, myslíme že už jsme jí nasrali dost, ale měla bych vás varovat, je možnost že sem dorazí a všechny nás zapálí“ varuje je Clotho. „Budu se potřebovat schovat“ vydechne Tartarus. Persis se na něj podívá. „Nasral jsi ji než jsi se vydal za mnou a potom sem že ano?“ ptá se Persis. „Jenom jsem se jí zeptal jestli toho jídla chce opravdu sníst tolik! Netušil jsem že jí to tak nasere!“ brání se Tartarus. „Někdo mu musí sehnat příručku pro to jak se chovat k těhotným ženám“ vydechne Ares. „Proto se většina z nás schovávala u tebe když nás jeden z nich nasral“ Kate ukáže přímo na Hádese který se našpulí.

Než byli připraveni vyrazit, kentauři tryskem doběhli k okraji paluby a nebojácně skočili přes zábradlí, jako by to byla překážková dráha, a ne deset pater nad zemí. Byla jsem přesvědčená, že zemřeme. Řítili jsme se směrem k molu, ale kentauři skoro úplně hladce přistáli na asfaltu a vyrazili dál, výskali a křičeli posměšky na adresu Princezny Andromedy, zatímco jsme se hnali do centra Miami. Netuším, co si asi tak místní obyvatelé mohli myslet, když jsme se tryskem řítili kolem. Ulice a budovy se začínaly rozmazávat, jak kentauři nabírali rychlost. Zdálo se, jako by se zhušťoval celý vesmír, jako by nás každý kentaurův krok odnesl míle a míle daleko.

Za chviličku jsme nechali město za sebou. Běželi jsme bažinatými poli s vysokou trávou a jezírky a zakrslými stromy. Konečně jsme se ocitli v kempu pro přívěsy na kraji jezera. Všechny ty přívěsy byly vozy pro koně vybavené televizory a miniledničkami a moskytiérami. Ocitli jsme se v táboře kentaurů. „Kamaráde,“ řekl jeden z nich, když odkládal výzbroj. „Viděls toho medvědího chlápka? Jak se tvářil: Proboha, já mám v tlamě šíp!“ Kentaur s žertovnými brýlemi se rozesmál. „To byla paráda! Na to si ťukneme!“ Oba kentauři se proti sobě rozběhli plnou silou a narazili do sebe hlavami, pak odvrávorali opačnými směry a bláznivě se přitom šklebili.

Cheirón si povzdechl. Složil Hailey na piknikovou deku vedle sebe. Stejně jako dva jeho příbuzní Annabeth, Cami, Kiaru a Grovera na piknikovou deku vedle Hailey a mě. „Vážně bych uvítal, kdyby se bratranci věčně nesráželi hlavami. Nemají mozkové buňky na rozdávání.“ „Chirone,“ vypravila jsem ze sebe, pořád ještě celá vedle z toho, že je tady „Vy jste nás zachránil.“ Věnoval mi ironický úsměv. „No, nemohl jsem vás přece nechat zemřít, zvlášť když jsi očistila mé jméno.“ „Ale jak jste věděl, kde jsme?“ zeptala se Annabeth. „Pokročilé plánování, má drahá. Počítal jsem, že se vynoříte někde poblíž Miami, pokud se dostanete z Moře nestvůr živí. Skoro všechno divné se vyplaví poblíž Miami.“

Persis se usměje, občas když byla hodně v depresích, byli dny kdy si myslela že Chiron je opravdu jediný kterému na ní záleží, který se o ní staral. A vždycky tam znovu byl aby jí připomněl že jsou tam lidé kteří jsou na její straně, kteří ji milují. Všichni si všimnou že má Persis smutný úsměv ve tváři. „Tábor polokrevný bez něj už nikdy nebyl stejný. Už nikdy jsme nedokázali najít nikoho lepšího než Chirona“ oznámí Nico. „Zachráníme ho“ pronese naprosto rozhodně Jason a všichni se na něj usmějí. „To doufám, tentokrát ho nenechám zemřít“ oznámí Persis odhodlaně.

„Tak to díky,“ zamumlal Grover. „Ne, ne,“ řekl Chiron. „Nemyslel jsem… no, nechme to. Jsem rád, že tě zase vidím, můj mladý satyre. Hlavní je, že se mi povedlo vyslechnout Persisino vysílání Iris a vystopovat signál. S Iris jsme přátelé už celá staletí. Požádal jsem ji, aby mě upozornila na každou významnou komunikaci v této oblasti. A přesvědčit bratrance, aby vám přijeli na pomoc, mi žádnou práci nedalo. Jak vidíte, kentauři se dokážou přemisťovat dost rychle, když chtějí. Vzdálenost pro nás není totéž jako pro lidi.“ Děkuji Lady Iris. Samozřejmě má drahá. Podívala jsem se k táborovému ohni, kde tři koníci učili Tysona ovládat paintballovou pistoli.

Iris se široce usměje, je ráda že jim opravdu pomohla. Hermes se zatím mračil, proč si na sebe Grover všechno tak moc vztahuje? Tohle bylo i o Persis, Cami, Annabeth a Kiaře, a nikdo z nich se neurazil a nic neřekl. Tak proč on se tak moc urážel a všechno si na sebe vztahuje? Hermes se začínal velmi bát toho koho si Pan vybral jako svého nástupce, protože jestli to byl Grover tak by si ze svým přítelem měl velmi vážně promluvit o jeho volbách.

Doufala jsem, že vědí, co si na sebe šijí. „Takže, co teď?“ zeptala jsem se Chirona. „Necháme Luka jenom tak odplout? Má na palubě své lodi Krona. Nebo aspoň jeho části.“ Chiron si klekl a pečlivě složil přední nohy pod sebe. Otevřel zdravotní váček na opasku a začal mi ošetřovat rány. „Obávám se, Persis, že dnes to bylo něco jako remíza. Neměli jsme početní sílu na to, abychom loď obsadili. A Luke nebyl připravený na to, aby nás mohl stíhat. Nikdo nevyhrál.“ „Ale my máme rouno!“ upozornila ho Annabeth. „Clarisse je s ním právě teď na cestě zpátky do tábora.“ Chiron přikývl, i když se pořád tvářil rozpačitě.

„Příjdete do tábora včas že ano?“ ptá se Hestia a všechny sleduje. „Naštěstí ano jinak bych tu dneska nebyla, ale řekněme že moc času na víc už neměli“ vysvětlí Thalia. „V táboře jsme jí pomalu přestali cítit a ochrany nad táborem se dost rychle hroutili, nikdo jsme nevěděli kolik času ještě mají na to aby se vrátili“ souhlasí Elena která se ty poslední dny naprosto stresovala, na tolik že neměla ani čas oslavovat úspěch jejich vzpoury a zmizení Tantalose.

„Všichni jste praví hrdinové. A jakmile Persis uzdravíme, musíte se vrátit na Vrch polokrevných. Kentauři vás tam odnesou.“ „Vy pojedete taky, ne?“ zeptala jsem se. „No jistě, Persis. Uleví se mi, až budu zase doma. Mí druhové prostě nedokážou ocenit hudbu Deana Martina. Kromě toho si musím promluvit s panem D. Je třeba naplánovat zbytek léta. Čeká nás spousta trénování. A chci vidět… Jsem zvědavý na to rouno.“ Nevěděla jsem přesně, co tím myslí, ale dělalo mi starosti, co řekl Luke: Chtěl jsem ti to rouno nechat… jakmile s ním budu hotov. U Krona jsem se poučila, že za jedním plánem bývá schovaný ještě jiný plán.

Vládci Titánů se neříkalo Pokřivený jen pro nic za nic. Vždycky dokázal přimět lidi, aby dělali, co chtěl, aniž by si uvědomili jeho pravé záměry. Tyson začal u táboráku pálit ze své paintballové zbraně. Modrý projektil se rozpleskl o jednoho kentaura a odhodil ho pozadu do jezera. Kentaur se vynořil a vesele se šklebil, celý od bláta z bažiny a modré barvy, a ukazoval Tysonovi dva vztyčené palce. „Kiaro,“ povzdechl si Chiron, „možná bys mohla s Groverem trochu dohlédnout na Tysona a na mé bratrance, než se, ehm, navzájem naučí všechny možné nepravosti?“ Kiara se mu podívala do očí. Projelo mezi nimi jakési porozumění.

„Jistě, Chirone“ odpověděla. „Pojď, kozlíku.“ „Ale já nemám rád paintball.“ „Ale ano, máš.“ Zvedla Grovera na kopyta a odvedla ho k táborovému ohni. Camille popadla Annabeth za ruku a násilně ji táhla za nimi asi aby nám dali prostor. Líbilo se mi jak to Camille okamžitě pochopila a nedovolila Annabeth ani nic namítat. Chiron skončil s obvazováním mé nohy. „Persis, po cestě jsem si promluvil s Kiarou. O tom proroctví.“ Ufff, pomyslela jsem si. „Ona za to nemohla,“ pověděla jsem. „Přinutil jsem ji, aby mi to řekla.“ V očích mu podrážděně blýsklo. Byl jsem přesvědčený, že mi vynadá, ale pak se zatvářil prostě jen unaveně.

„Nemusela jsi mě odtáhnout chtěla jsem vědět co říkají“ Annabeth se uraženě podívá na Camille. „Ano musela protože Chiron chtěl očividně s Persis mluvit v soukromí“ odsekne Cami. „Ale Hailey tam zůstat mohla!“ křičí naprosto pobouřeně Annabeth. „Hailey byla zraněná, nemohla se ani postavit na svoje vlastní nohy, musela bych jí nést, a popravdě? Ani to nebyl dobrý nápad. Potřebovali jsme se vrátit do tábora a zavolat Apolla, navíc pokud mohli někomu věřit a před někým mluvit byla to Hailey“ Camille je opravdu v pokušení Annabeth teď a tady na místě praštit do obličeje.

Mimo tuhle hádku si Luke s Thalii vyměňují pohledy. „Chtěl abych ti vrátil rouno protože se bál“ připouští Luke a všichni na něj pohlédnou. „Nechtěl abys byla ta z proroctví ty, nechtěl s tebou bojovat, bál se toho, proto chtěl uzdravit Thals“ vysvětlí Luke a Persis se na něj ohromeně dívala, protože tohle sakra nečekala. No tohle fakt nečekala, bylo to šokující.

„Zřejmě jsem nemohl čekat, že to udržím v tajnosti navěky.“ „Takže v tom proroctví jde o mě?“ Chiron si nacpal obvazy zpátky do vaku. „Kéž bych to věděl, Persis. Ještě ti není šestnáct. Prozatím tě musíme prostě cvičit nejlíp, jak můžeme, a nechat budoucnost na sudičkách.“ Na sudičkách. Nepomyslela jsem na ty staré dámy už dlouho, ale jakmile se o nich Chiron zmínil, něco mi došlo. „Tak tohle to znamenalo,“ pokýval jsem hlavou. Chiron se zamračil. „Co co znamenalo?“ „Loni v létě. To znamení od sudiček, když jsem je viděl, jak přestřihují něčí vlákno života. Myslel jsem, že to znamená, že zemřu hned tam, ale je to horší.

Má to něco společného s tím vaším proroctvím. Ta smrt, kterou předpověděly – to se stane, až mi bude šestnáct.“ Chironův ocas nervózně šlehal v trávě. „Dívko moj, to nemůžeš vědět jistě. Ani nevíme, jestli se to proroctví týká tebe.“ „Ale žádné jiné polokrevné dítě Velké trojky přece není!“ „Žádné, o kterém víme.“ „A Kronos povstává. Chce zničit horu Olymp!“ „Zkusí to,“ souhlasil Chiron. „A západní civilizaci s ní, pokud ho nezastavíme. Ale my ho zastavíme. Nebudeš v tom boji sama.“ Věděla jsem, že se mi snaží zvednout náladu, ale pamatovala jsem si, co řekla Annabeth. Padne to na jednoho hrdinu.

„Nikdy v tom nebudeš sama, možná jsem se proroctví vzdala, ale nikdy bych tě v tom nenechala“ Thalia se na svou sestřenici usměje. „Stejně jako my“ Jason kývne na sebe, Nica a Hazel. „Všichni jsme v tom s tebou“ souhlasí Nico a usměje se na ni. „Já vím, dneska už ano. Tenkrát jsem byla přesvědčená, že tento boj musím dokázat sama, že na tento boj musím být sama, dokud jsem vás všechny neviděla vedle sebe a nedošlo mi že kam jdu já, jdete hned za mnou“ Persis se na své přátelé široce usměje.

Jediné rozhodnutí, které zachrání nebo zničí Západ. A byla jsem si jistá, že sudičky mi k tomu dávaly nějaké varování. Stane se něco hrozného, buď mně, nebo někomu, kdo mi je blízký. „Já jsem jenom holka, Chirone,“ vydechla jsem nešťastně. „Co je jeden ubohý hrdina proti něčemu jako Kronos?“ Chironovi se povedl úsměv. „Co je jeden ubohý hrdina? Joshua Lawrence Chamberlain mi jednou řekl cosi podobného, a hned potom sám změnil průběh vaší občanské války.“ Vytáhl z toulce šíp a obrátil hrot, ostrý jako břitva, až se zaleskl v záři ohně. „Božský bronz, Persis. Nesmrtelná zbraň. Co by se stalo, kdybys to vystřelil na člověka?“

„Nic,“ řekla jsem. „Jenom by jím projel.“ „Přesně tak,“ souhlasil. „Lidé nežijí na stejné úrovni jako nesmrtelní. Naše zbraně je ani nemohou zranit. Ale ty, Persis – ty jsi dílem bůh, dílem člověk. Žiješ v obou světech. Mohou ti ublížit oba a můžeš taky oba ovlivnit. To proto jsou hrdinové tak zvláštní. Vnášíš naděje lidstva do říše věčnosti. Nestvůry nikdy nezemřou. Rodí se znovu z chaosu a barbarství, které neustále vře pod povrchem civilizace, a právě to posiluje i Krona. Je třeba je znovu a znovu porážet, držet v šachu. Ten boj ztělesňují hrdinové. Bojuješ v bitvách, které musí lidstvo vyhrát, musí zvítězit v každé generaci, aby zůstalo lidstvem. Rozumíš tomu?“

„To je…“ Artemis se zamračeně odmlčí. „To je strašná tíha která je položena na tvoje ramena“ Apollo doplní myšlenky svého dvojčete. „Možná, ale byl jediný který to řekl na rovinu, jediný který se mnou kdy o tom všem mluvil upřímně a připravil mě na to co mě ještě čeká“ Persis se usměje, byla mu za to strašně vděčná. Za tím co všichni se snažili aby to nevěděla aby do tohohle boje ještě nebyla přivedená. Ale Chrion, řekl jí to na rovinu, řekl jí to upřímně, nikdy nedovolil aby do tohoto boje šla bez znalostí, bez toho aby věděla co jí čeká.

„Já… já nevím.“ „Musíš to zkusit, Persis. Protože ať už jsi nebo nejsi to dítě z proroctví, Kronos si myslí, že bys jím mohla být. A po dnešku definitivně ztratil naději, že tě obrátí na svou stranu. To je jediný důvod, proč tě zatím nezabil, víš. Jakmile si bude jistý, že tě nedokáže využít, zničí tě.“ „Mluvíte, jako byste ho znal.“ Chrion našpulil rty. „Já ho vážně znám.“ Zírala jsem na něj. Někdy prostě zapomenu, jak je Chiron starý. „To proto vás pan D. obvinil, když byl strom otrávený? Proto jste říkal, že vám někteří lidé nevěří?“ „Jistě.“ „Ale, Chirone… Tohle neříkejte! Proč by si mysleli, že byste mohl zradit tábor kvůli Kronovi?“

Chironovy oči nabraly temně hnědý odstín, byly plné tisíců let smutku. „Persis, vzpomeň si na svůj výcvik. Vzpomeň si na své studium mytologie. Jakým způsobem jsem spojen s vládcem Titánů?“ Chvíli ho sleduji než mi uvědomění zaplní hlavu tím nejhorším možným způsobem. „Pro osudy“ pochopím tiše a vydám ze sebe nadávku. Chiron se pokusí usmát. „Persis“ hlesne moje jméno neuvěřitelně slabým hlasem. „Titán Kronos je můj otec jak sis již uvědomila“ Proč mi to nedošlo dřív?

„Mělo mi to dojít dřív, ale moje myšlenky byli hodně upřené na to rouno a všechno ohledně toho“ připouští Persis. „A taky ti v hlavě neustále mluvili bohové“ uchechtne se Jason. „Pravda“ souhlasí Persis a usměje se. „Dobře máme před sebou poslední dvě kapitoly“ oznámí Zagreus když zavře knihu. „Kdo chce číst jako další?“ ptá se všech a rozhlédne se. „Vezmu si to“ oznámí Perseus a převezme si knížku. „Něco co bych měl vědět než začnu číst?“ ptá se a otočí se k Persis. „Zapálíme Dionysuse“ uchechtne se Persis jednoduše a pokrčí rameny.

Chapter Text

„Dobře je na čase abychom ji přivedli!“ Anthropos se široce usměje. Osudy společně lusknou prsty a přede všemi se objeví žena. Žena s tmavě hnědými vlasy a téměř černýma očima. Na sobě měla těhotenské šaty a rozhlížela se okolo sebe. „Kurva konečně!“ vykřikne Hailey a rozhodí rukama. Bývalí polobohové se rozesmějí a obejmou jejich kamarádku. Zatímco jí objímá, Persis ji tiše do ucha vysvětluje co se tu děje a co dělají. „Hailey prosím představ se všem“ Chaos se na svou dceru usměje. „Moje jméno je Hailey Andromeda Gilbert, jsem bohyně chaosu, bolesti, prázdnoty, posedlosti, tragédie, iluzí a strachu“ vysvětlí dívka.

„Hailey“ Chaos si povzdechne. Hailey obrátí oči v sloup. „Dobře, dobře“ utrousí. „Jsem manželka Lorda Tartaruse“ oznámí skoro sarkasticky Hailey. „Taky tě miluji Hail´s“ uchechtne se Tartarus. „Hailey prosím posaď se“ Clotho se usměje a vedle Tartaruse se objeví její trůn. Hailey si povzdechne ale opravdu se na trůn posadí. „Všechny vás kurva zapálím a váma začnu“ vyhrožuje a podívá se na osudy. Když to Perseus slyší rychle otevře knihu. „Oh Závod vozů končí s plnou parádou“ přečte rychle. „Konečně zapálíme Dionysuse?“ vyhrkne nadšeně Athena.

Všichni se na ni podívají. „Ano konečně zapálíme Dionysuse“ souhlasí Camille se smíchem. „Dobře, dobře tak jdeme na to, protože po tomhle nám zbývá už jenom jedna poslední kapitola“ vysvětlí Perseus a usměje se na svou nevlastní mámu. Peruses je ze stejné doby jako Persis, proto ví to co nikdo jiný z bohů ne. Ví že Persis je všechny zachrání, ví že je sjednotí, udělá z nich rodinu kterou už tak dlouho chtěli být. Perseus se tiše posune a opře se ramenem o Persis to protože Theuses je stále natlačený na jeho trůnu, a tak pro sebe Perseus nemá moc místa.

Tři bratři se trochu překvapeně dívají na projev náklonosti samotného Perseuse. Byli bohové takže měli samozřejmě znalosti budoucnosti, pravdou je že ne tak daleké aby znali příběh Persis, ale znali příběh Perseuse a znali jeho. Věděli že byl odtažitý a věděl že moc nedával najevo emoce. Takže to že projevoval takovou náklonost k Persis bylo docela překvapivé. Persis se zasměje a obejme chlapce okolo ramen. Perseus otevře knížku kterou si položí na kolena a rozhodne se začít číst, ať to mají co nejrychleji za sebou.

Díky dopravním schopnostem kentaurů jsme dorazili na Long Island hned po Clarisse. Já a Hailey jsme jeli na hřbetě Cheirónovi, ale moc jsme toho nenamluvili, zvlášť ne o Kronovi. Věděla jsem, že pro Chirona bylo těžké mi to říct. Nechtěla jsem na něj tlačit dalšími otázkami. Jasně, potkala jsem už spoustu trapných rodičů, ale Kronos, ďábelský vládce Titánů, který chce zničit západní civilizaci? To není zrovna táta, jakého bys pozval do školy, aby dětem vyprávěl o své práci. Hailey mi tiše poklepala na rameno a já se na ni otočila. „Dej mu čas, nakonec ti všechno řekne, ale stydí se za to, nemůže změnit to kým je a jak se narodil, ale stydí se za to“ vysvětluje mi tiše, a já přikývnu.

Měla pravdu, a částečně jsem to chápala… Tati. Ach pro osudy! Musela jsem se zasmát.

„Vážně musíš?!“ Poseidon se našpulí a podívá se na svou dceru. „Tati miluji tě, ale ano musím, protože těch kteří tě nenáviděli a vybyli si to na mě, těch bylo víc než sakra dost“ utrousí Persis a dívá se na svého otce. Poseidon se našpulí a překříží si ruce na hrudníku. „Nikdo z vás mě nemá rád“ trucuje. „Právě naopak manželi, milujeme tě, jenom by jsi měl začít chodit na nějaké lekce zvládání vzteku“ Amphititre si nad svým vlastním manželem povzdechne což Poseidona donutí našpulit se ještě mnohem více.

Když jsme se dostali do tábora, kentauři se nemohli dočkat setkání s Dionýsem. Slyšeli, že pořádá zvlášť divoké večírky, ale zklamali se. Bůh vína neměl náladu na oslavování, když se celý tábor shromáždil na Vrchu polokrevných. „Takže jste zpátky a jste naživu“ utrousí Pan D. „I když za porušení rozkazu by jste měli dostat trest“ pokračuje. Ušklíbnu se. „Varovala jsem vás“ oznámím a otočím se na Camille. Mojí kamarádce ode mě stačí jeden jediný pohled aby Pana D. zapálila jako vánoční stromeček. Dionysus vykřikl a začal poskakovat jako slepice snažíc se uhasit svůj vlastní zadek.

V mé hlavě se ozval smích snad všech bohů a skandování mého táty a Tritona. „Varovala jsem vás že jí donutím aby vás zapálila, měl jste šanci“ procedím když ho pobavený Ares uhasí. Dionysus se na mě zle dívá ale pod pohledem od mých kamarádek nic neříká. „Měli jsme tu vzpouru a Dionysus nedopadl moc dobře že ano pane D.?“ utrousí sarkasticky Kate a vezme do ruky propisku. Dionysus sebou ucukne. „Ano naše kamarádky začali vzpouru a vypilovali své mučící techniky, za pomocí Arese, Tritona a Hádese“ souhlasí Rose vyčerpaně což mě rozesměje.

„Konečně ho zapálili“ skanduje Athena a všichni se rozesmějí. „A taky jsem se konečně dozvěděla o vzpouře“ zasměje se Persis. „Byla jsem na ně tak strašně hrdá“ prohlásí okamžitě Persis a usměje se na své kamarádky. „A my ničeho rozhodně nelitujeme“ prohlásí Elena a šibalsky se na všechny usměje. „Já jsem taky neskutečně hrdý“ pronese Triron a podívá se na Camille. „Jo to jsem zjistila když jste mi z Aresem dali placáka“ uchechtne se Camille, do dneška si pamatuje jak se při placáku Triton smíchy zhroutil. „Všechny vás nenávidím“ utrousí Dionysus. „Zasloužil jsi si to!“ okřikne ho Ares a říká to co chtějí říct všichni.

„Hádám že Tantalus nedopadl dobře“ vydechnu a podívám se přímo na Tritona který se trochu sadisticky usměje. To co jsem se ale dozvěděla všechno změnilo. Tábor měl za sebou dva týdny těžkých časů. Srub umění a řemesel vyhořel až do základů, protože na něj zaútočil draco Aionius (což bylo, pokud vím, řecké označení pro „pořádně velikou ještěrku, která vydechuje zkázu“). Pokoje v hlavní budově přetékaly raněnými. Kluci a holky z Apollónova srubu, kteří byli nejlepší léčitelé, pracovali v jednom kuse, poskytovali první pomoc.  Všichni vypadali unaveně a zničeně, jak jsme se tak společně tlačili kolem Thaliina stromu.

Byla jsem vynervovaná k smrti, děsila jsem se toho že to nebude fungovat, že jsem to všechno pokazila pro Annabeth. Cítila jsem ruku na svém rameni. „To je v pořádku sestřenko“ podívám se vedle sebe a usměji se na Thalii. V okamžiku, kdy Clarisse přehodila zlaté rouno přes nejnižší větev, jako by měsíční světlo zjasnělo, proměnilo se z šedi na tekuté stříbro. Ve větvích zašustil chladivý vánek a vlnil se travou až dolů do údolí. Všechno jako by se zvýraznilo – jas světlušek v lesích, vůně jahodových polí, zvuk vln na pobřeží. Jehličky na borovici začaly pomalu měnit barvu z hnědé na zelenou.

„Tak moc jsem se bála že kvůli mně umřeš“ vysvětlí Persis a podívá se na Thalii. „Nikdo z nás by tě za to nevinil“ ujistí ji Thalia. „Byli bychom smutní ale nebyla to tvoje vina“ souhlasí Perseus a lehce se usměje na svou nevlastní sestru která jen přikývne.

Všichni se rozjásali. Dělo se to pomalu, ale jistě – kouzlo rouna pronikalo do stromu, naplňovalo ho novou silou a vyhánělo z něj jed. Chiron nařídil nepřetržité hlídky na vrcholu kopce, aspoň do té doby, než objevíme vhodnou nestvůru, která rouno ochrání. Řekl, že hned napíše inzerát do Olympského týdne. Mezitím se Clarisse přesunula na ramenou svých druhů ze srubu dolů do amfiteátru, kde byla uctěna vavřínovým věncem a velikými oslavami u táborového ohně. Později toho večera, když jsme si opékali sušenkové sendviče.

Společně jsme poslouchali bratry Stollovy, kteří vyprávěli jakousi duchařskou historku o zlém králi zaživa sežraném ďábelským pečivem od snídaně. Druhý den ráno, když zábavní koníci zamířili zpátky na Floridu, oznámil Chiron překvapivou věc. Závody vozů budou pokračovat podle plánu. Všichni jsme čekali, že teď, když Tantalos zmizel, je s nimi konec, ale připadalo nám správné je uspořádat, zvlášť když se Chiron vrátil a tábor byl v bezpečí.

„To se mi zrovna dvakrát nelíbí ale dobře“ Zeus si povzdechne, už bylo ukázáno že to byla opravdu nebezpečná činnost a znovu jim to dovolit. „Možná ale táborníci z toho byli dost nadšení, a Chiron by nám to nedokázal odepřít“ Persis se na něj usměje. „Dokázal by jsi to snad nám všem odepřít?“ Adhara na něj našpulí svoje štěněcí oči. Zeus si povzdechne, je mu jasné že v tuto chvíli je naprosto poražen bez ohledu na to jak moc se snaží.

Tyson nebyl kvůli naší první zkušenosti nadšen pomyšlením na návrat do vozíku, zato mě rád nechal jít do týmu s Kiarou. Já budu řídit, Kiara bránit a Tyson poslouží jako četa z depa. Zatímco jsem pracovala s koňmi, Tyson opravil Athénin vůz a vylepšil ho hromadou speciálních změn. Další dva dny jsme trénovali jako šílení. S Kiarou jsme se dohodli, že pokud vyhrajeme, rozdělí se odměna – žádné povinnosti po celý měsíc – mezi naše dva sruby. Protože Athéna měla víc táborníků, získali by většinu toho volného času, ale to mi nevadilo. O cenu jsem nestála. Chtěla jsem jenom vyhrát. Večer před závody jsem se zdržela ve stájích.

 Povídala jsem si se svými koňmi a naposled je hřebelcoval, když tu najednou někdo za mnou poznamenal: „Prima zvířata, tihle koně. Škoda, že jsem je nevymyslel sám.“ Otočila jsem se a usmála jsem se. „Ahoj Herme“ pozdravím ho a bůh se na mě usměje. „Ahoj Persis“ s úsměvem mě pozdraví. „Je mi to líto“ oznámím dřív než stihne něco říct. „Není to tvoje vina, nemohla jsi mu to rozmluvit, myslím že nikdo z nás ani z vás“ Hermes ke mně přistoupí a pohladí koně. „Ale pořád tam je, pořád je tam naděje. Nechal mě jít. Dovolil mi najít Hailey, pořád tam je“ namítnu a Hermes se tiše usměje. „Měla jsi někdy sama pocit že tě otec opustil Persis?“ ptá se opatrně a já na těžko polknu.

Nechtělo se mi odpovídat. Protože bych musela říct ne a za to bych se cítila vinná. „Pořád slyšíme tvoje myšlenky Persis. Poseidon ještě nepřerušil spojení“ Hermes se na mě otočí a já na těžko polknu. „Persis, přestaň, není to tvoje vina. Poseidon je dobrým otcem, možná tím nejlepším rodičem z nás všech. Když je člověk bůh, je pro něj nejtěžší, že musí často jednat nepřímo, zvlášť když jde o vlastní děti. Kdybychom měli zasahovat pokaždé, když mají potomci nějaký problém… no, to by jen vyvolalo další problémy a další zášť. Chtěl bych věřit že když o tom budou všichni trochu přemýšlet, pochopí že si jich bohové opravdu všímají.

Bývalí polobohové si vymění pohledy. „Persis cítila jsi se kvůli tomu že ti Poseidon projevuje náklonost a nám naši rodiče tolik ne špatně?“ Hailey svou kamarádku pozoruje. Persis skloní pohled k zemi. „Proto jsi o něm tolik nemluvila? Protože jsi nechtěla abychom byli smutní?“ ptá se dál Kate. „Nechtěla jsem vám to vtírat do obličeje“ připouští Persis tiše ale na nikoho z nich se nedívá. „Persis proč si všechno bereš na svoje ramena? Nemohla jsi to ovlivnit a nebyla to tvoje vina, ani tvoje volba“ Demeter bohyni sleduje. „Možná ne, ale to neznamenalo že je v pořádku abych jim to všechno vtírala do obličeje“ namítne Persis.

Ale pravda je taková že to není vždy pravda. Ale jsem rád že alespoň ty to víš. Že tvůj otec vyslyšel tvé modlitby, že je při tobě, že tě miluje. Můžu jen doufat, že jednoho dne si Luke totéž uvědomí o mně. Ať máš pocit, že jsi uspěla, nebo ne, připomněla jsi mu aspoň, kdo je. Promluvila jsi s ním.“ „Nechtěla jsem ho zkusit zabít“ v očích se mi objeví slzy. Hermes mi dá ruku na rameno. „Já vím Persis, na to ho až moc miluješ, ale neměla jsi jinou možnost, nedal ti jinou možnost“ pokrčí rameny Hermes. „Rodina je podivná věc Persis.  Někdy nemůžeme udělat nic lepšího než si navzájem připomínat, že jsme příbuzní v dobrém i ve zlém… a snažit se co nejmíň zabíjet a zmrzačovat.“

„Bez ohledu na to co se stalo, byli jsme rodina, všichni dohromady“ oznámí Persis a na všechny se usměje. „Kdysi mi někdo koho beru jako rodinu řekl něco velmi moudrého. Neotáčíme se zády k rodině, i když se oni k nám otočili zády jako první“ Persis se usměje a podívá se na Hermese. Persis se podívá na Luka protože si stále pamatuje na svá poslední slova Lukovi. „Bez ohledu na to kde budeš, jestli to bude pár mil daleko, na druhé polovině světa, nebo mrtvý a v podsvětí, vždy budeš se mnou, a vždy budeš mým bratrem“ musel vědět že mu odpustila, že ho nikdy nenáviděla, a že ho vždy milovala před tím než zemřel, nenechala by ho bez toho odejít.

Neznělo to jako recept na dokonalou rodinku. Na druhé straně, když jsem tak uvažovala o své výpravě, uvědomila jsem si, že Hermés má možná pravdu. V dálce zazněl roh z lastury, oznámil zákaz vycházení. „Měla bys jít do postele,“ pobídl mě Hermés. „Tohle léto jsem tě už dostal do dost velkých malérů. Vlastně jsem dorazil jenom proto, abych ti předal zásilku.“ „Zásilku?“ „Jsem přece posel bohů, Persis.“ Vytáhl z pytle elektronický podpisový blok a podal mi ho. „Tady se mi prosím podepiš.“ Vzala jsem elektronické pero a teprve v tu chvíli si uvědomila, že je spletené ze dvou drobných zelených hádků.

„Ahoj George, ahoj Martho“ pozdravím je. Připadá mi jakoby mi hadi začali v ruce brnět nadšením že jsem si na ně vzpomněla. „Teď jsi jim zvedla ega“ povzdechne si Hermes. Martha a George se mi propletli v prstech a udělali ze sebe držadlo tužky, jakou mě nutila používat učitelka speciální výchovy ve druhé třídě. Donesls mi krysu? zajímal se George. „Ne…“ řekl jsem. „Hm, žádnou jsme nenašli.“ A co takhle morčátko? Georgi! okřikla ho Martha. Neutahuj si z té holky. Podepsala jsem se a podal blok zpátky Hermovi. Dal mi za něj obálku, modrou jako moře. Prsty se mi roztřásly.

Ještě jsem ji ani neotevřela a už jsem tušil, že je od otce. V tom chladném modrém papíru jsem cítila jeho sílu, jako by sama obálka byla poskládaná z mořských vln. „Přeju ti zítra štěstí,“ podotkl Hermés. „Máš dobré koně, ale jistě mi odpustíš, když budu fandit Hermově srubu.“ A nenech se otrávit, až si to přečteš, drahoušku, poradila mi Martha. Jemu vážně leží tvé blaho na srdci. „Co tím chceš říct?“ zeptala jsem se. Kašli na ni, odbyl mě George. A příště si pamatuj, že hadi pracují za dýško. „Dost, vy dva,“ zarazil je Hermés. „Sbohem, Persis. Prozatím.“ Z cestovatelské helmy mu vyrašila bílá křidélka.

Persis se podívá na svého otce. „Vždy leželo já vím a omlouvám se za tuhle konverzaci“ Persis se na něj pokusí usmát. Poseidon se starostlivě zamračí, protože ani trochu nechápe co přesně tím jeho dcera myslí.

Začal zářit a já toho věděla o bozích dost, abych odvrátila oči dřív, než se odhalil ve své pravé božské podobě. Když ten jasný bílý záblesk pominul, osaměla jsem s koňmi. Zírala jsem na modrou obálku v rukách. Byla nadepsána pevným, ale elegantním písmem, které jsem už jednou viděla. Stálo na balíčku, který mi Poseidón poslal loni v létě. Persiphone Jackson, Tábor polokrevných, Farmářská cesta 3141, Long Island, New York 11954. Otevřela jsem dopis a rozložila papír. Stálo tam jen pár vět. Dneska v noci bych si s tebou rád promluvil Persis, setkáme se u jezera v táboře. Chiron i Dionysus jsou informování o našem setkání. S láskou Poseidon.

Persis se postaví na nohy. „Persee mohl by jsi se se mnou prosím vyměnit?“ ptá se opatrně svého nevlastního syna. Perseus ví co přijde, protož se okamžitě postaví a posadí se vedle svého otce. „Cami mohla by jsi se vyměnit s tátou?“ požádá jí Persis. Camille přikývne a také se vymění s Poseidonem. Poseidon se posadí a nechápavě se na obě své děti podívá. „Tati prosím poslouchej a v tomto případě nikdo nepřerušujte“ žádá je Persis. Bohové to úplně nechápou ale nakonec přikývnou, ať je to cokoliv, očividně je to velmi důležité.

Usmála jsem se a podívala jsem se na hodiny. Bylo po večerce takže hádala že by měla jít k jezeru. Vyzula jsem si svoje tenisky a bosýma nohama vstoupila do rozvířené vody. Byla jsem doma a to částečně stačilo. Na rameni mi přistála ruka, věděla jsem čí je. „Ahoj tati“ otočila jsem se na něj a usmála se. Poseidon se opřel o zábradlí a povzdechl si. „Přál jsem si aby se to nikdy nestalo“ začne mluvit a já se zamračím. „Nechtěl jsem abys měla stejný osud Persis, to jsem nikdy nechtěl a ani si to nepřál“ chápala jsem to ještě méně.

„Když jsi minulé léto přišla do tábora, při tvé výpravě jsi mi někoho až moc bolestně připomněla, a tak moc jsem se na to snažil zapomenout“ asi jsem tušila kam to mířilo. „Možná jsme stali na opačných stranách, ale vždy jsem Odyssea respektoval“ Poseidon se odmlčí. „Respektoval jsem jeho lásku, jeho odhodlání, a respektoval jsem jeho neochvějnou loajalitu právě k těm které miloval“ Poseidon na těžko polkne. „Loajalitu která ho téměř zabila. A děsil jsem se toho všeho co jsem z něj viděl v tobě, protože jsem pro tebe nechtěl stejný osud.

Chtěl jsem pro tebe něco mnohem lepšího, život kde by jsi nemusela žít a přežívat ve válce, ale tady jsme“ Poseidon se téměř zasměje. „Nenávidím že v tobě vidím Odyssea protože tohle nechci znovu zažít“ Persis vidí zlato které naplňuje jeho oči. „Tati?“ opatrně ho oslovím. „Musíš vědět že já miloval každé své dítě Persis, každé jedno z nich jsem miloval. Ale každé jedno z nich odmítl božství znovu a znovu, přísahal jsem že žádnému z mých dětí nikdy neodepřu volbu“ starostlivě se na svého otce dívám. „Takže když Zeus začal s přísahou souhlasil jsem. Protože ve skutečnosti jsem od Theseuse žádné další dítě neměl.

Miloval jsem Theseuse a chtěl jsem ho u sebe, ale nevytrhl bych mu volbu a tak jsem mu dovolil žít jako smrtelný, a zapřísahal se že už nikdy dítě mít nebudu, že už nikdy nebudu nikoho takhle milovat“ Poseidon ode mě odvrací pohled a podívá se na břeh vody. „A potom jsi se narodila ty, a já věděl že se příběh bude znovu opakovat, a myslel jsem si že po tolika letech pro mě bude jednodušší nestarat se, odpoutat se, ale myslím že to nikdy nebude“ Poseidonovi po tváři steče zlatá slza. „A potom jsem v tobě viděl Odyssea“ Poseidon se odmlčí.

„Od toho momentu jsem věděl jako fakt že ať udělám cokoliv osud je zpečetěn tím nejhorším způsobem“ Poseidon se na mě konečně podívá. „Miluješ mě, a miluješ své bratrance a sestřenice. Ale tvá loajalita k nim, je větší než cokoliv na světě“ Poseidon se snaží usmát. „Nikdy nebudeš souhlasit s nesmrtelností, takže ať už budu bojovat, kopat a drápat se sebevíc, nakonec mi tak jako každý tvůj sourozenec před tebou proklouzneš skrze prsty. Protože ať tě budu svírat sebepevněji ve svém náručí, nikdy to nebude stačit. Nikdy to nebude dost“ přistoupím ke svému otci a pevně ho obejmu.

„Je mi to líto tati“ vzlyknu mu do hrudníku. Poseidon mě tiše pohladí po vlasech. „Vím že tě nemůžu držet a nemůžu si tě nechat zavřenou ve věži jako Lociku, takže od tebe něco potřebuji“ Poseidon se ode mě odtáhne a usměje se. „Chci abys žila svůj život na plno, abys dělala všechno co jsi kdy chtěla, aby tu nebylo nic čeho by jsi nakonec litovala. Abys milovala, a byla milovaná. A abys nikdy nepřestala být sama sebou. Nedovol nikomu na světě aby tě zlomil“ usměji se na něj. „Slibuji tati“ přikývnu a nechám se od něj políbit na čelo. Můj otec zmizí jako pára nad vodou a já skončím tak že se opírám o zábradlí u jezera. Je mi to líto tati, je mi to tak moc líto.

Sál se propadne do ticha když se i sám Perseus přeruší kvůli slzám v jeho očí. Theseus se podívá na svého otce a pevně ho obejme. „Je mi to tak moc líto tati“ dostane ze sebe když se hlavou opírá o rameno svého otce. Poseidonovi se vzlyky třesou ramena a pevně svého syna svírá v náručí. „Celé ty roky jsem si myslel že ti na mě nezáleželo dost když jsi se mnou nebojoval, když jsi se mě nesnažil přesvědčit a choval k tobě částečnou zášť, nikdy mě ani nenapadlo tohle“ vysvětluje Theseus plačtivě. Persis se na to dívá a vzpomíná si na ten den na ošetřovně když se jí Poseidon poprvé a naposledy zeptal a neočekával nic víc než odmítnutí.

Pamatuje si jak se zlomil když jeho nabídku přijala. Do toho dne nedokázala doopravdy a plně pochopit jak moc to jejímu otci lámalo srdce. Dokud tam neseděla a neviděla svého otce zlomit se způsobem jakým nikdy nečekala. Poseidon se podívá na svou dceru. „Když jsem seděla na ošetřovně a poprvé ti řekla že přijímám nabídku na nesmrtelnost, zlomil jsi se tati. Myslím že tak tě ještě nikdo z ostatních neviděl, jenom máma nebyla překvapená, myslím že tenkrát mi konečně doopravdy došlo jak moc to bolí“ Persis pokrčí rameny a také se nechá od svého otce obejmout.

„Měla jsem jenom jednu podmínku, že oni půjdou se mnou. Nikdy jsem neviděla bohy tak zběsile obcházet svoje děti. Protože všichni věděli že táta se mě nevzdá a že to je jejich šance“ vysvětlí Persis a široce se usměje. „Dobře, dobře“ Poseidon se pokusí zasmát. „Myslím že emocí bylo dost a měli bychom pokračovat“ pokyne jim. I přes to že si Persis a Perseus znovu vyměňují místa, Poseidon stále zůstává a pevně objímá Theseuse.

Druhý den ráno se všichni nadšeně chystali na závody vozů, i když pořád nervózně pokukovali po obloze, jako by čekali, že se tam houfují stymfalští ptáci. Nic se ale nedělo. Byl krásný letní den s modrou oblohou a spoustou slunečního světla. Tábor začínal vypadat tak, jak by měl: louky byly zelené a svěží, bílé sloupy řeckých budov zářily, stromové víly si spokojeně hrály v lesích. Bylo to těžké, ale snažila jsem se nasměrovat myšlenky na závod. Když jsme s Kiarou vyjeli na dráhu, musela jsem obdivovat práci, kterou Tyson udělal na Athénině vozíku. Leskl se bronzovými výztuhami. Kola měl upevněná na kouzelných závěsech, takže jsme klouzali dopředu bez jediného otřesu.

Postroje pro koně byly tak dokonale vyvážené, že se vůz stáčel při nejslabším zatáhnutí za otěže. Tyson nám vyrobil i dva oštěpy, každý se třemi tlačítky na držadle. První ho nastavovalo, aby při dopadu uvolnil ostnatý drát, který se měl zamotat do kol protivníka. Druhé tlačítko ovládalo tupý (ale stejně dost bolestivý) bronzový hrot, který měl srazit vozataje z vozíku. Třetí knoflík uvolňoval hákovací kotvici, která se dala využít na spojení s protivníkovým vozem, nebo k jeho odtlačení. Odhadovala jsem, že jsme ve slušné závodní kondici, ale Tyson mě přesto varoval, abych si dala pozor. Další týmy měly v záloze spoustu triků.

„Tu máš,“ řekl mi těsně předtím, než začal závod. Podal mi náramkové hodinky. Nebylo na nich nic zvláštního – jen bílý a stříbrný ciferník, černý kožený pásek – ale jakmile jsem je uviděla, došlo mi, že to je ta věc, ve které se vrtal celé léto. Obyčejně si na hodinky nijak nepotrpím. Co je mi po tom, kolik je hodin? Ale Tysonovi jsem to nemohla odmítnout. „Díky, člověče.“ Nasadila jsem si je a překvapilo mě, jak jsou lehké a pohodlné. Málem jsem nevěděla, že je mám na ruce. „Nedodělal jsem je včas před tou výpravou,“ zamumlal Tyson. „To je mi líto.“ „Když budeš v závodě potřebovat ochranu,“ poradil mi, „stiskni to tlačítko.“

„Tyson by tě poprosil abys skočila z mostu a ty by jsi nemohla odmítnout“ utrousí Clarisse a plácne se rukou do čela. „Jsem nesmrtelná! Proč bych to pro něj neudělala?!“ brání se Persis. „Persis!“ Zeus a Poseidon bohyni pohoršeně okřiknou. „Ty opravdu nemáš pud sebezáchovy sestro že ne?“ Theseus se na ni podívá. „Už jsem to říkala několikrát, mám pud sebezáchovy, ale ten hlas zní až moc jako Kiara takže ho ignoruji“ oznámí Persis. „To možná protože ti neustále křičím do ucha když děláš něco stupidního co tě může zabít“ Kiara si vyčerpaně povzdechne.

Slíbila jsem mu, že budu na hodinky pamatovat. Myšlenky se mi ale stále soustředili na včerejšek. Věděla jsem že ve slovech mého táty je víc. Tyson je taky nesmrtelný. Podívám se na svého bratra a nadechla jsem se. „Já vím, co mi řekneš,“ řekl Tyson a zatvářil se tak nějak stydlivě. „Poseidón o mě nakonec přece jenom stojí.“ Usmála jsem se, samozřejmě že o něj táta stojí. „Poslal mi na pomoc tebe. Přesně jak jsem prosil.“ Zamrkala jsem. „Tys prosil Poseidóna o… mě?“ „O kamaráda,“ řekl Tyson a kroutil si rukama triko. „Mladí kyklopové rostou sami na ulici, učí se vyžívat ze zbytků. Učí se přežít.“ Bohové někdo mi dejte klid jinak půjdu všechny zabít.

„Ale to je hrozné!“ Vážně zavrtěl hlavou. „Učí nás to vážit si požehnání. Nebýt chtiví a lakomí a tlustí jako Polyfémos. Ale já měl strach. Nestvůry mě pořád pronásledovaly, občas mě chňaply –“ „To jsou ty jizvy, co máš na zádech?“ bohové opravdu někoho zabiju. Triton si brousí trident. „Sfinga na Dvaasedmdesáté ulici. Pořádně surová. Modlil jsem se k tátovi o pomoc. Brzo potom mě našli lidé z Meriwetheru. Potkal jsem tebe. Největší požehnání vůbec. Lituju, že jsem říkal, že je Poseidón lakomý. Poslal mi sestru.“ Hrudník se mi sevřel. Tohle jsem nechtěla, takhle jsem nikdy přemýšlet nechtěla.

Chtělo se mi tak moc plakat. Co bude s Tysonem až budu pryč? Jak bude reagovat až zemřu. Hrudník se mi prudce zvedá naprostou panikou. Persis musíš se uklidnit, je to v pořádku. Když Theseus zemřel, všichni z nás trpěli, protože jsme ho milovali víc než cokoliv na světě, ale nakonec šel svět dál a my se bez něj naučili žít. Bolest navždy zůstane, ale rány nakonec přestanou krvácet. Tvůj bratr bude v pořádku, slibuji. Ucukla jsem sebou naprosto překvapená. Co to sakra? Perseus?! Po tom co zemřel se stal hvězdou, myslel si že tohle potřebuješ slyšet, tak jsem ho nechal. Díky Siriusi. Zavřu oči a nakonec se podívám na hodinky které mi Tyson vyrobil.

„Ty jsi vážně nechtěla být bohyní že ne?“ ptá se tiše Hestia. Persis tiše pokroutí hlavou. „Udělala jsi to pro nás“ Triton se na svou sestru dívá a v jeho očích se leskne zlato. „Ale odmítla jsi jít bez nich“ Poseidon pokyne k jejím přátelům. „Přijala jsi božství pro svou rodinu a pro ty které miluješ“ Aphrodite se na dívku upřeně dívá. „Nedokázala vás opustit, nedokázala vás nechat za sebou, tak žila pro vás všechny“ Chaos zopakuje stejná slova která před tolika lety řekl když se loučili. „Hodně se od té doby změnilo“ zasáhne Persis. „Některé rány se začali uzdravovat a nakonec jsem zjistila že jsem vlastně ráda nesmrtelná.

Že jsem ráda že patřím do téhle rodiny“ Persis se na všechny usměje. „Nelituješ toho?“ Hádes se na bohyni dívá. „Nelitovala jsem toho nikdy Háde, jen některé věci až moc boleli, a ty věci a rány se potřebovali uzdravit než jsem si to doopravdy uvědomila“ Persis se na bohy usměje. „Poprvé jsem se uzdravila na Silvestra“ vysvětlí Persis ale víc neříká, protože ví že to prožijí znovu, a nechce Zeusovi všechno vyspoilerovat.

„Persis!“ zavolala Kiara. „Pojď!“ Chiron už byl na startovní čáře a chystal se zatroubit na lasturu. „Tysone…“ řekla jsem. „Běž…“ ponoukl mě Tyson. „Vyhraješ!“ „Já – jo, dobře, chlape. Vyhrajeme to pro tebe.“ Vylezla jsem na vůz a připravil se, zrovna když Chiron zadul startovní signál. Koně věděli, co mají dělat. Hnali jsme se po dráze tak rychle, že bych vypadl, kdybych neměla ruce zamotané do kožených otěží. Kiara se pevně držela okraje. Kola nádherně klouzala po povrchu. První zatáčku jsme vybrali o celou délku vozu před Clarisse, která se ze všech sil snažila odrazit útok oštěpem od bratrů Stollových v Hermově voze.

„Máme je!“ vykřikla jsem, ale bylo to trochu brzo. „Pozor!“ zaječela Kiara. Mrštila dopředu první oštěp, nastavený do režimu hákovací kotvice, a odrazila olovem zatíženou síť, do které jsme se měli oba zamotat. Na boku se vedle nás objevil Apollónův vůz. Než se Kiara stačila znovu ozbrojit, hodil nám Apollónův bojovník oštěp do pravého kola. Roztříštil se, ale ještě předtím nám rozlámal několik paprsků kola. Vozík se zhoupl a rozkymácel se. Čekala jsem, že se celé kolo rozpadne, ale kupodivu jsme jeli dál. Pobídla jsem koně, aby zrychlili. Byli jsme teď na stejné úrovni s Apollónem.

„To jsem ještě nebyl já ne?“ ptá se Will a podívá se na Persis. „Ne ty jsi měl do tábora přijít až později“ ujistí ho bohyně a usměje se na něj. „A kde byla Hailey?“ zjišťuje Khione a sleduje bohyni. „Byla jsem pořád na ošetřovně, nebyla jsem na tom zrovna dobře, měli na mě zlatá pouta která utlumila moje schopnosti na nulu a vysávalo mě to. Prakticky jsem umírala, takže jsem potřebovala hodně času na uzdravení“ vysvětlí Hailey jednoduše ale mne si zápěstí jakoby měla pouta stále na sobě, jakoby je stále ještě cítila.

Zezadu nás doháněl Héfaistos. Arés a Hermés se propadli, jeli bok po boku a Clarisse bojovala mečem proti oštěpu Connora Stolla. Kdybychom dostali jediný další zásah do kola, převrhli bychom se. „Mám vás!“ zařval vozataj od Apollóna, táborník, který tu byl první rok. Nepamatovala jsem si jeho jméno, ale rozhodně byl dost sebevědomý. „Jo, jasně!“ zakřičela na něj Kiara. Sebrala druhý oštěp – dost riskovala, protože nám zbýval ještě celý jeden okruh – a hodila ho na Apollónova vozataje. Zamířila dokonale. Na oštěpu narostl těžký hrot, zasáhl vozataje do prsou, srazil ho na jeho druha a oba je vyhodil z vozu saltem dozadu.

Koně ucítili, jak otěže povolily, a začali jančit, zamířili přímo do davu. Táborníci na tribuně se drápali do bezpečí, zatímco koně přeskočili roh bariéry a zlatý vůz se převrátil. Koně pádili zpátky do stájí a převrácený vůz táhli za sebou. Udržela jsem náš vůz pohromadě i ve druhé zatáčce, přestože pravé kolo příšerně skřípalo. Přejeli jsme startovní čáru a hnali se do posledního kola. Náprava vrzala a sténala. Kymácející se kolo nám ubíralo rychlost, i když koně reagovali na každý můj povel, běželi jako dobře promazaný stroj. Hefaestusův tým nás pořád doháněl. Beckendorf se zašklebil a stiskl tlačítko na řídicím panelu. Z předku jeho mechanických koní vyrazila ocelová lana a omotala se nám kolem zadního hrazení.

Náš vůz se otřásl, když se spustil Beckendorfův navíjecí systém – táhl nás dozadu a Beckendorf se současně přitahoval dopředu. Kiara zaklela a vytáhla nůž. Sekala do lan, ale ta byla silná. „Nemůžu je odříznout!“ křičela. Hefaestusův vůz byl teď nebezpečně blízko, jeho koně se už už chystali zadupat nás pod kopyty. „Vyměň si to se mnou!“ nařídila jsem Kiaře. „Vezmi otěže!“ „Ale –“ „Věř mi!“ Přitáhla se dopředu a popadla otěže. Obrátila jsem se a ze všech sil se snažila udržet na nohou. Vytáhla jsem meč. Sekla jsem a lana praskla jako provázky papírového draka. Zhoupli jsme se dopředu, ale Beckendorfův vozataj jen stočil vůz doleva a přitáhl se na naši úroveň. Beckendorf vytasil meč.

„Chybí mi, vždycky byl výzvou“ Persis se zasměje při vzpomínce na muže. „Byl mým oblíbeným starším bratrem“ vysvětlí Camille. „A já jsem co?! Nasekaná játra?“ ptá se Leo uraženě. „Řekla jsem starší bratr ty jsi mladší než já“ brání se hlasitě Camille a široce se na svého bratra usmívá. Tak trochu doufá že do konce těchhle všech knížek to konečně pochopí, a možná by mohla svého bratra získat zpátky, alespoň jednoho z nich. I když tu byla stále naděje že dostane zpátky i Beckendorfa. Ale moc naděje tomu nedávala, byl důležitou součástí jejich porážky Titána Kronose.

Sekl po Kiaře a já jeho čepel odvrátila. Blížili jsme se k poslední zatáčce. Nikdy to nedokážeme. Potřeboval jsem zneškodnit Hefaestusův vůz a dostat ho z cesty, ale musela jsem taky chránit Kiaru. Beckendorf byl sice fajn kluk, ale to ještě neznamenalo, že nás oba nepošle do nemocnice, pokud si nedáme pozor. Byli jsme teď na jedné úrovni, zezadu se blížila Clarisse, doháněla ztracený čas. „Tak zatím, Persis!“ vykřikl Beckendorf. „Tady máš dáreček na rozloučenou!“ Hodil nám do vozu jakýsi kožený váček. Okamžitě se zaklesl na podlaze a začal chrlit zelený kouř. „Řecký oheň!“ vyjekla Kiara. Zaklela jsem. Slyšel jsem historky o tom, co řecký oheň dokáže.

Počítala jsem, že máme asi tak deset vteřin, než vybuchne. „Zbav se toho!“ zakřičela Kiara, ale já nemohla. Hefaestusův vůz byl pořád vedle nás, čekal do poslední chvilky, aby si byl jistý, že ten dáreček vybuchne. Beckendorf mě zaměstnával mečem. Kdybych přestala dávat pozor a postaral se o řecký oheň, sekl by Kiaru a stejně bychom nabourali. Pokoušela jsem se kožený váček odkopnout nohou, ale nedařilo se mi to. Pevně ve voze vězel. V tu chvíli jsem si vzpomněla na hodinky. Nevěděla jsem, jak to pomůže, ale podařilo se mi zmáčknout stopky. Hodinky se okamžitě proměnily.

Rozvinuly se směrem k okrajům jako závěrka staromódního foťáku, kožený pásek se mi ovinul kolem předloktí, až jsem držela kulatý válečný štít. Měl přes metr v průměru, zevnitř měkká kůže, zvenčí leštěný bronz s vyrytými motivy, které jsem neměla čas prohlížet. Věděla jsem jen tolik: Tyson to dokázal. Zvedla jsem štít a Beckendorfův meč na něj narazil. Jeho čepel se rozletěla na kusy. „Co?“ vykřikl. „Jak –“ Neměl čas říct víc, protože jsem ho svým novým štítem praštila do hrudi, až vyletěl z vozíku a svalil se do prachu. Chystala jsem se seknout mečem po vozatajovi, ale Kiara vykřikla: „Persis!“ Řecký oheň vystřeloval jiskry.

Persis se hrdě usmála na svého bratra. „Nepřipadá vám že začínáš mít těch sourozenců nějak moc?“ ptá se Jason a Persis se na něj podívá s nazdviženým obočím. „Ha“ posmívá se Persis. „Perseus, Ares, Artemis, Athena, Hermes, Hephaestus, Heracles, Kore, Hebe, Dionysus, Thalia a všechny moje děti“ Persis se odmlčí. „Vážně chceš mluvit Jay?“ ptá se ho Persis. Jason si překříží ruce na hrudníku a našpulí se. „Lituji všech svých životních rozhodnutí“ oznámí Jason na jistotu, zatímco Persis se mu posmívá.

Zasunula jsem hrot meče pod kožený váček a zabrala jako bych pracovala se špachtlí. Zápalná puma se uvolnila a vlétla do Hefaestosova vozíku přímo k nohám vozataje. Vyjekl. Vozataj se ve zlomku vteřiny správně rozhodl a vyskočil z vozu. Ten se stočil a vybuchl do zelených plamenů. Kovoví koně zřejmě zkratovali. Obrátili se a táhli hořící vrak zpátky ke Clarisse a k bratrům Stollovým, kteří museli strhnout řízení, aby se jim vyhnuli. Kiara zatáhla za otěže na poslední obrátce. Přidržela jsem se, myslela jsem, že se převrátíme, ale nějak nás zatáčkou provezla a pobídla koně k cílové čáře. Dav burácel.

Jakmile se vůz zastavil, obklopili nás přátelé. Začali skandovat naše jména, ale Kiara přes ten rámus vykřikla: „Počkat! Poslouchejte! To jsme nebyli jenom my!“ Dav se nechtěl nechat utišit, ale Kiara ho přehlušila: „Nezvládli bychom to, kdyby nebylo ještě někoho dalšího! Nevyhráli bychom tenhle závod a nezískali zlaté rouno a nezachránili Grovera a tak! Vděčíme za svůj život Tysonovi…“ „Mému bratrovi“ dodávám tak hlasitě aby to všichni věděli. „Tysonovi, mému malému bratříčkovi.“ Procedím a dívám se na táborníky od Arese a Aphrodite, všichni vědí že to znamená velmi jasnou výhružku pokud Tysonovi ublíží.

„Jop všichni se tě v ten moment začali tak trochu bát“ připouští Adhara se smíchem. Piper se zatím mračí, nenáviděla to, protože se v ten den Persis opravdu bála. Její matka byla Aphrodite, byla dcerou původní bohyně, nejsilnější bohyně lásky. Mohla kohokoliv donutit dělat přesně to co chtěla, a kdy chtěla. Persis neměla žádné právo, byla silnější než ona. Kdyby chtěla mohla jí donutit udělat cokoliv co Piper napadlo. A nejen že se Persis bála, ale taky kvůli ní ztratila Jasona. Kdyby se do toho Persis nemotala a nechala jí dělat si z Jasonem co chtěla, mohli být šťastní. Ale ona se do toho musela plést díky čemuž jí její nevlastní sestra Adhara vzala Jasona.

Nechápala to, nechápala proč se Adhara stala bohyní, Piper byla silnější než ona a lepší než ona, mohla být lepší bohyní než byla Adhara. „Neboj se Pipes, slyšela jsi to, budeme mít šanci všechno napravit, zařídíme aby se nikdy nestali bohy, dáme všechno do pořádku tak jak to mělo od samého začátku být“ ujišťuje dívku John. Piper se na něj podívá a široce se na něj usměje. Nedokázala pochopit proč Poseidon svého syna nemá rád, byl o tolik lepší než Persis. Zasloužili si to co dostala Persis a její přátelé a ještě o tolik více, protože na rozdíl od nich to nebyli monstra!

Tyson se začervenal. Dav se rozjásal. Kiara mi vlepila pusu na tvář. Po tomhle řev ještě zesílil. Celý Athénin srub zvedl mě a Kiaru a Tysona na ramena a nesl nás ke stupňům vítězů. Tam už čekal Chiron, aby nám předal vavřínové věnce. Rychle jsem přistoupila k Chironovi. „Jak je Hailey?“ od doby co jsme se vrátili jsme jí neviděli a nikdo nám o ní ani nic neřekl. „Pořád na ošetřovně, ale bude v pořádku, ráda by s tebou ale mluvila“ vysvětlí Chiron a usměje se na mě.

„Dobře poslední kapitolu se vezmu zase já“ usměje se Persis a vezme si od Perseuse knihu. „Dostaneme potom možnost se rozloučit než se přesuneme v čase?“ Kate se podívá na osudy. „Dostanete možnost se i pořádně vyspat, ráno první věc která se stane budete přeneseni do budoucnosti, takže se můžete normálně navečeřet, rozloučit se a taky se prospat“ ujistí je Anthropos z úsměvem.

Chapter Text

Persis si vezme do ruky knížku a otevře jí na poslední kapitole knížky. „Dobře tak jdeme na to, poslední kapitola kterou čteme v této době“ oznámí Persis s úsměvem ve tváři. „Kouzlo rouna funguje až moc“ Persis přečte název kapitoly a usměje se na svou sestřenici.

Jakmile jsme přebrali ceny okamžitě jsem se vydala na ošetřovnu za Hailey. Hnědovláska seděla na své posteli a jakmile si mě všimla usmála se na mě. „Ahoj Persis, děkuji že jsi přišla“ její hlas zněl mnohem lépe. Už nebyl chraplavý a nezněl tak drásavě. Dokonce vypadala zdravěji. „Ahoj Hailey, jsem ráda že vypadáš lépe“ usměji se a sednu si na její postel. „Chtěla jsi se mnou o něčem mluvit?“ ptám se opatrně. „Když jsem před pár lety zmizela, byla jsem v nicotě Persis, tam jsem potkala svého otce. Chaose“ začne Hailey. „Viděla jsem spoustu věcí, spoustu budoucností, spoustu realit, všechny možnosti toho jak tohle může dopadnout“ odmlčí se.

Persis na těžko polkne. „Víš jak to dopadne? Co máme dělat?“ ptám se. Hailey se pousměje a skloní pohled. „Nemůžu“ zamítne a já na ni nechápavě koukám. „To je cesta osudů Persis. Pokud bych to řekla vám, museli by to vědět i Kronosovi lidé“ jo to neznělo dobře. „Ale něco ti můžu říct“ připustí Hailey. „Co?“ zmateně se na ni dívám. „Dneska se něco stane, něco díky čemu získáš spojence, rodinu a přátelství které nedokáže zničit ani samotná smrt. Dneska se stane něco co povede k odhalení toho jak velkou loajalitu chováš“ Hailey se odmlčí a podívá se přímo na mě. „Možná to může být tvá osudová chyba“ Hailey se usměje jakoby si sama myslela něco jiného.

„Jo myslím že to Thanatosovi brzo dojde“ Thalia se zasměje a podívá se na boha který si frustrovaně povzdechne. „Budeš v pořádku?“ Zeus se podívá na svou dceru. „Víc než v pořádku, získám rodinu, přátelství a lidi kteří by zapálili svět do základů aby mě zachránili“ Thalia se podívá na Persis. „To co se jí stane v další knize, bude moje chyba, nikdy si to nepřestanu vyčítat“ vysvětlí Thalia. „Ale stejně jsem si nějakým způsobem získala její věrnost“ Thalia se tiše usměje. „Měla jsi jí ještě před tím než jsi se uzdravila, to by se nezměnilo“ ujistí ji Persis a usměje se na ni.

„Ale je to něco co ti nazpátek získá loajalitu od mocnějších než jsme my, loajalitu která ti zachrání život“ Hailey se lehce usměje. „Kdy budeš moct odejít? S holkama chceme pořádat dívčí přespávačku“ rozhodnu se změnit téma protože je mi jasné že víc mi říct nemůže. „Dneska odpoledne“ Hailey kývne na jednoho s Apollových dětí. „Tak zítra večer můžeme přespat v mojí kabině, setkáš se s mým psem“ vyhrknu nadšeně. Hailey se na mě podívá a nakloní hlavu na bok. „Ukradla jsem Kerberose“ připouštím. Hailey se hlasitě rozesměje, je to poprvé co jí vidím se smát, ale v tuto chvíli opravdu konečně vypadá jako bezstarostná čtrnáctiletá holka. Hrudník se mi sevřel protože jsem ani nechtěla vědět co všechno si musela prožít.

„Ty jsi ho fakt ukradla!“ křičí naprosto pobouřeně Hádes. „Říkali jsme ti to už při minulé knížce“ brání se Persis. „Vrať mi mého psa!“ vykřikne znovu Hádes. „Nevrátím teď už je jenom můj!“ Persis mu křik oplácí. „Musí ho ukrást znovu?“ ptá se Hádes a dívá se na osudy. „Ano“ souhlasí Anthropos se šibalským úsměvem ve tváři. „Jste na její straně“ Hádes se našpulí a sleduje osudy. „Samozřejmě že ano, je naše oblíbená, po tom co vzestoupila námi byla požehnaná“ souhlasí okamžitě Lechasis.

To odpoledne bylo jedno z nejšťastnějších, jaké jsem kdy v táboře prožila. Grover oznámil, že bude moci strávit zbytek léta s námi, než se znovu vydá na výpravu za Panem. Jeho šéfové v Radě kopytnatých starších byli tak ohromeni, že se nenechal zabít a vyčistil cestu pro budoucí pátrače, že mu poskytli dvouměsíční volno a novou píšťalu. Jediná špatná zpráva: Grover si nedal říct a celé odpoledne na tu píšťalu hrál a jeho hudební umění se nijak nezlepšilo. Hrál hit skupiny Village People „Y.M.C.A.“ a jahodníky začaly šílet, obtáčely se nám kolem nohou, jako by se nás pokoušely uškrtit.

Myslím, že se jim to nedalo vyčítat. Grover se mi svěřil, že když jsme teď zase spolu, může zrušit to spojení vcítěním mezi námi. Já mu ale řekla, že bych to nechal tak, pokud mu to nevadí. Odložil píšťalu a vyjeveně na mě zíral. „Ale jestli se zase dostanu do nějakého maléru, budeš ohrožená, Persis! Mohl bys umřít! „Jestli se zase dostaneš do nějakého maléru, chci o tom vědět. A přijdu ti znova na pomoc, vojáku. Jinak nehraju.“ Nakonec se nechal přemluvit, že spojení nepřeruší. Zase se pustil do hraní té odrhovačky jahodám. Nepotřebovala jsem žádné empatické spojení s rostlinami, abych věděla, jak to na ně působí. Rose je ale měla.

Jen tak tak jsem stihla zachránit Grovera dřív než ho jebla pánví po hlavě. „Rose fuj je to! Tohle neděláme“ Kate tomu moc nepomáhala, ale co jsem od těchhle bláznů co začali vzporu mohla čekat.

Sál propukne do smíchu. „Ať jsem řekla cokoliv, ignoroval mě a nikdy nepřestal, bylo to jakoby mě ani neslyšel“ utrousí Rose naprosto vyčerpaná. Bohové si vyměňují pohledy. Postupem času zjišťují že Grover možná nemusel být tak dobrý přítel, a úplně nechápali proč ho Persis považovala za tak dobrého přítele. „Takže sis na něj prostě pořídila pánev ano?“ Demeter si zamyšleně mne bradu a svůj pohled směřuje přímo na Poseidona. „Začínám se bát“ připouští Poseidon a schovává se za svou manželku která se jen směje jeho neštěstí.

Později během lekce lukostřelby mě Chiron vzal stranou a řekl mi, že urovnal problémy se školou Meriwether. To zničení tělocvičny už mi nedávají za vinu. A ani policie už mě nehledá. Mě ani holky. „Jak se vám to povedlo?“ zeptala jsem se. Chironovy zazářily oči. „Jenom jsem naznačil, že smrtelníci ten den viděli něco jiného – výbuch kotle, což nebyla tvoje vina.“ „Vy jste to jenom řekl a oni to vzali?“

„Pohrál jsem si trochu s mlhou. Jednoho dne, až na to budeš připravená, ti ukážu, jak se to dělá.“ „Chcete říct, že se můžu příští rok vrátit na Meriwether?“ Chiron povytáhl obočí. „To ne, pořád jsi vyloučený. Tvůj ředitel, pan Bonsai, říkal, že máš – jak to jenom formuloval? – nepříznivou karmu, která narušuje výukovou auru školy. Ale se zákonem nemáš žádný problém, takže se tvé mámě ulevilo. Ano, a když mluvíme o tvé mámě…“ Odepnul si od toulce mobilní telefon a podal mi ho. „Je nejvyšší čas, abys jí zavolal.“ Máma mě zabije. Tati teď bych potřebovala abys mě utopil. To se nestane. Pro osudy pořád ještě?!

Sál znovu propukne do smíchu. „Jak dlouho tohle bude ještě trvat?“ ptá se Hephaestus a podívá se na dívku. „To vám neřeknu, zůstane to jako překvapení“ Persis jednoduše pokrčí rameny a na všechny z nich se usměje. Už si na to že jí mluví v hlavě tak nějak zvykla, po jejím vzestupu to dělali neustále.

Nejhorší byl ten začátek – to „Persiphone – Jackson – co – sis myslela – máš – vůbec – tušení – jak – moc – jsem – se – o – tebe – bála – vytratit – se – z – tábora – bez – povolení – vypravit – se – na – nebezpečnou – výpravu – a – vyděsit – mě – k – smrti “. Ale nakonec se zastavila, aby se nadechla. „No, jsem prostě ráda, že jsi zas v bezpečí!“ To je na mé mámě bezvadné. Neumí se dlouho zlobit. Zkouší to, ale nemá to prostě v povaze. „Je mi to líto, mami,“ řekla jsem jí. „Už tě nebudu děsit.“ „Neslibuj mi to, Persis. Vím dobře, že se to jedině zhorší.“ Snažila se, aby to znělo bezstarostně, ale já tušila, že je pořádně rozčilená.

Chtěla jsem něco říct, abych jí spravila náladu, ale věděla jsem, že má pravdu. Jako polokrevný budu vždycky dělat věci, které ji vyděsí. A až budu starší, nebezpečí se jenom zvýší. „Mohl bych na nějakou dobu přijet domů,“ nabídla jsem jí. „Ne, ne. Jenom zůstaň v táboře. Dělej, co máš dělat. Ale přijedeš domů na další školní rok, viď?“ „Jo, jistě. Teda, pokud existuje ještě nějaká škola, která mě přijme.“ „No, my už něco najdeme, zlato,“ povzdechla si máma. „Někde, kde nás ještě neznají.“ Pokud šlo o Tysona, chovali se k němu táborníci jako k hrdinovi.

„Jo, myslím že někdy po tom co skončí příští knížka, nám oběma došlo že už se to nezlepší. Ale ani ona nebyla připravená na Tartar. Myslím že nikdo nebyl připravený na to aby se mu ve dveřích objevil můj táta a oznámil že její dcera je pryč, že spadla do Tartaru a nikdo neví jestli je živá“ připouští Persis. Pamatuje si jak přišla domů, po téměř pěti měsících kdy se s mámou neviděli. Po třech měsících které se chovali jako tři roky v tartaru, a její máma jí znovu obejmula. Myslí že na to jedno konkrétní objetí nikdy v životě nezapomene.

Ráda bych ho měl ve srubu za spolubydlícího napořád, ale ten večer, když jsme seděli na duně nad průlivem Long Islandu, mi oznámil něco, co mě docela nadchlo. „Včera v noci mi přišel sen od táty,“ řekl. „Zve mě na návštěvu.“ Skoro jsem začala tančit štěstím. Už nemusel dál trpět na ulici, a moc jiných možností nebylo. Camille měla místo ale protože Hailey už nemá žádnou rodinu nabídla ho jí. A já s mámou si dalšího člověka nemůžeme dovolit, a já nevěděla jak bych ho jinak dostala z ulice. Jen jsem doufala že s tím táta obeznámil Amphititre a Tritona. Sestro opravdu myslíš že by to náš otec dokázal vymyslet sám.

Hlasitě a frustrovaně si povzdechnu. Kdy to konečně skončí?! Niiiikdyyyy!!! Hermesi co to kurva?! „Chce, abych šel na zbytek prázdnin pod moře. Učit se pracovat v kyklopských kovárnách. Říkal tomu zác – zác –“ „Zácvik?“ „Ano.“ Usmála jsem se, ale potom mi to konečně došlo. Tyson odejde? Bohové Tyson odejde. „Kdy půjdeš?“ zeptal jsem se slabě. „Hned.“ „Hned. Jako… přímo teď hned?“ „Hned.“ Zíral jsem na vlny v průlivu Long Islandu. Voda se červeně leskla v západu slunce. Chtěla jsem plakat, chtěla jsem dostat panický záchvat ale Tyson z toho byl tak moc nadšený.

Tyson se podívá na svou sestru a usměje se. „Kdybys řekla abych nešel zůstal bych“ vysvětluje Tyson. Persis se na něj podívá a vřele se na něj usměje. „Já vím Tysone, proto bych tě o to nikdy nepožádala“ Persis se odmlčí. „To je to co bratři a sestry dělají. Bezmezně se podporují i když jim to ubližuje. Protože některé věci se nikdy nezmění, vždy budeš moje krev a vždy budeš můj bratr. Ať už to bude za pět nebo deset let pořád to tak bude“ vysvětlí Persis. „Bez ohledu na to co vždy budete moji bratři“ Persis se podívá na Theseuse, Tritona a Tysona.

„Mám z toho radost, člověče,“ podařilo se mi říct. „Fakt.“ „Je těžké opustit novou sestru,“ přiznal a hlas se mu třásl. „Ale chci vyrábět věci. Zbraně pro tábor. Budete je potřebovat.“ Hrudník se mi prudce zvedal a dech se zrychloval, ale tohle jsem nechtěla dělat před ním. Bála jsem se že kdyby ano, odmítl by odejít, a to jsem mu udělat nemohla. „Vyrobíš ty nejlepší zbraně všech dob,“ řekla jsem Tysonovi. Pyšně jsem zvedla svoje hodinky. „Vsadím se, že taky půjdou úplně přesně.“ Tyson popotáhl. „Sourozenci si navzájem pomáhají.“ „A ty jsi můj bratr,“ přikývla jsem. „To je jasné.“ Poplácal mě po zádech tak silně, že mě málem srazil z písečné duny. Pak si setřel z tváře slzu a zvedl se k odchodu.

„Používej ten štít dobře.“ „To budu, chlape.“ „Jednoho dne ti zachrání život.“ Řekl to tak jistě, až mě napadlo, jestli tím svým kyklopským okem náhodou nevidí do budoucnosti. Zamířil dolů na břeh a zahvízdal. Z vln vyrazil hipokampus Duhák. Dívala jsem se, jak spolu odplouvají do Poseidónovy říše. Jakmile byli pryč, konečně jsem se sesunula do vody na kolena a rozplakala se. Cítila jsem ruce okolo svých ramen jak mě někdo objímá. „Je to v pořádku, znovu ho uvidíš slibuji“ samozřejmě že to byl Triton. „Jsme rodina a to se nikdy nezmění“ slibuje mi tiše a hladí mě po vlasech, snažíc se mě utišit.

Persis se na Tritona vděčně podívá, neví co by tam bez něj dělala. „Asi bych se tam bez tebe zbláznila, nevím jak přesně jsi věděl že vás budu potřebovat, ale nevím co bych dělala kdybys nepřišel“ vysvětluje tiše Persis. „Vždycky tam pro tebe budu, bez ohledu na to co“ Triton nevěděl proč se k ní už teď cítí tolik ochranářsky, ale bylo jí to jedno, protože tohle byla jeho malá sestřička a pokud bude potřeba všechny na světě utopí.

Na dřevěném molu jsem slyšela kroky, ale ani jsem se nemusela otáčet, protože mi bylo jasné, koho můj bratr sehnal. Vedle mě si tiše přisedne rusovláska. „Vím jaké to je“ oznámí tiše. „Když jsem byla mladší můj táta brával jeho dospělé polobožské děti do jeho říše a dílen, než navždy odešli z tábora“ vysvětluje. „Než jsem ale mohla kdy dovršit osmnácti, zakázali to, a táta to už nemohl dál dělat, z některými ze svých bratrů jsem se nikdy nerozloučila, a dneska ani nevím kde jsou“ dodává a tiše mě chytne za ruku. Na molu si bok po boku posedají dívky s Groverem.

Hephaestus se na svou dceru podíval. „Napravil jsem to s vámi znovu?“ ptá se opatrně. „Hned jak jsi mohl, ano“ souhlasí Camille a usměje se. „A co tvoji bratři?“ Triton se na svou budoucí manželku podívá. „Neviděla jsem se s nimi, ale to je v pořádku“ ujistí ho Camille a široce se na něj usměje. Hephaestus spokojeně přikývne, je rád že to se svými dětmi napravil, i když stále nedokáže pochopit co šlo špatně s Leem, ale něco mu říkalo že je v tom všem hlavní postavou Calypso.

„V nicotě s tátou se to cítilo jako tisíce let i když to bylo jen pár let“ připouští Hailey a já k ní zvedám pohled. „A teď být zpátky tady, bez něj, mám pocit že bych se mohla v každou chvíli zbláznit“ její pohled je na jezero ale vypadá to jakoby se dívala někam dál. „Ale ty Tysona znovu uvidíš, miluje tě, a určitě tě bude navštěvovat“ Triton se na mě lehce usměje. „Persis“ Adhara mě osloví. „Tyson nás požádal abychom ti řekli abys se pořádně podívala na ten štít“ poradí mi. Rozhlédnu se po svých přátelích a Groverovi ale nakonec stisknu tlačítko a štít vyrazí do plné velikosti.

Tartarus tiše stiskne své ženě ruku aby jí podpořil. „Jak ubíhal čas v nicotě?“ ptá se opatrně Hádes. „Jinak, pryč jsem byla asi dva nebo tři roky, mě to připadalo jako tisíciletí“ Hailey se pokusí usmát. „Viděla jsi i tohle všechno?“ Apollo na ni nakloní hlavu. „Ne, viděla jsem jen válku, Kronose a všechno co předcházelo našemu na nebe vzestoupení“ ujistí ho Hailey. „Nic jiného v té době ještě nevěděli ani osudy, nikdo z nás nevěděl že se tohle stane“ připouští Chaos. „Bylo to rozhodnutí na poslední chvíli“ Phanes podporuje svého manžela.

Do bronzu byly vykovány obrazy ve starořeckém stylu, scény z našich dobrodružství letošního léta. Byla tam Kiara, jak vraždí laistrygonského hráče vybíjené, já, holky a Clarisse jak bojujeme s bronzovými býky na Vrchu polokrevných, Tyson, jedoucí na Duhákovi k Princezně Andromedě, konfederační loď Birmingham, pálící z kanónů na Charybdu. Přejela jsem rukou po výjevu, na kterém Tyson bojoval s hydrou a držel přitom krabici Obřích koblih. Nemohla jsem si pomoct, bylo mi smutno.

Věděla jsem, že Tyson zažije pod vodou úžasné časy. Ale bude mi chybět všechno, co se ho týkalo – jeho okouzlení koňmi, to, jak dokázal opravit vozy nebo pomačkaný kov holýma rukama, jak uměl svázat grázly do kozelce. Bude mi dokonce chybět i to, jak celou noc na vedlejší posteli chrápal jako zemětřesení. „Bude mi chybět“ vydechnu tiše. „My víme, ale tohle není sbohem“ Triton mě lehce dloubne do žeber. Tiše jsem se podívala na Hailey která se usměje. Nevěděla jsem co všechno viděla, ale její úsměv mi říkal že ať se stane cokoliv, Tyson bude v pořádku, a to bylo jediné v co jsem mohla doufat.

Potom se moje myšlenky ale zastaví. „Dobrovolně sedíš ve vodě?“ otočím se ke Camille která se rozesměje. „Vydírala mě!“ Triton rozhodí rukama. „Počkat co?“ nechápu. „Nechtěla jít, prohlásila že po posledně chce vodu leda tak zapálit. Triton jí musel slíbit zásobu její oblíbené zmrzliny“ Elena se směje a já se otočím na svého bratra. „Co by na to řekl táta?“ ptám se. „Že jsem pod pantoflem stejně jako on“ utrousí Triton. „Že já tu vodu fakt zapálím“ vyhrožuje mu Camille. „Zkus to a nechám aby tě sežral žralok“ odsekne Triton a povzdechne si. „Mohla vymyslet něco horšího, zmrzlina není tak špatná“ připouští, a já vidím jak se Camille tiše usmívá.

„Pro osudy, jak dlouho tohle bude ještě trvat?!“ Poseidon rozhodí rukama. Proč se po ni Triton rovnou nevrhl? „Manželi náš syn je na rozdíl od tebe gentleman“ utrousí Amphititre a pokroutí nad svým manželem hlavou. „Myslím že jeho proslov na naší svatbě říkal všechno“ Camille ho tam a na místě chtěla zapálit. „Navždy budu trpět tím že jsem se narodil do této rodiny že ano?“ Triton se podívá na svého otce, který se na něj široce usměje.

„Co Logen?“ ptá se opatrně Kate a podívá se na Cami. „Požádala jsem Hermese aby mu pro mě něco doručil“ Cami pokrčí rameny. „Co přesně?“ Triton zvědavě nakloní hlavu na bok, možná až moc zvědavě. „Popel snubního prstýnku, jestli to pro něj nebude dostatečně jasná zpráva tak nevím co jiného“ Camille se široce usměje, očividně je na sebe velmi pyšná. „Dobře lidi měli bychom na večeři“ oznámí Kiara a natáhne ke mně ruku. „Všimne si někdo že tam budu s vámi?“ ptá se Triton. „Po posledních týdnech a naší vzpouře?“ zamyslí se Elena. „Ani ne“ Rose doplní naši kamarádku a pokyne mu.

„Táborníci na tebe byli tak moc zvyklí že už se ani neklaněli“ souhlasí Rose. „Vedl jejich vzpouru tak ne asi“ směje se Perseus skoro až hystericky. „Jo náš tábor na tu vzpouru nikdy nezapomene“ Persis se usmívá, protože o tom i dneska pořád mluvili.

Společně se celá naše skupina vydala k jídelnímu pavilonu, a společně si sedli k tátově stolu. Nebylo to tak že by to tátovi vadilo, i když se trochu bál aby Cami nezapálila stůl.  Tu noc zuřila bouře, ale kolem Tábora polokrevných se rozdělila, jak to bouřky obvykle dělaly. Na obzoru se křižovaly blesky, vlny bily do pobřeží, ale v našem údolí nespadla ani kapka. Díky rounu jsme byli zase chráněni, uzavřeni ve svých kouzelných hranicích. Přesto jsem měla neklidné sny. Slyšela jsem Krona, jak se mi vysmívá z hlubin Tartaru: Polyfémos sedí slepý ve své jeskyni, mladý hrdino, a věří, že vybojoval velké vítězství. Myslíš, že jsi míň pošetilý? Temnotu naplnil Titánův chladný smích.

Pak se ten sen proměnil. „Persis musíš vstát“ Zeus stál po boku táty a Hádese. Zeus vypadal zoufale. „Nemůžu tam být“ vysvětluje ale já nic nechápu. „Prosím, nechci aby byla sama“ něco v mém hrudníku se zkroutí. S leknutím jsem se probudila. Prudce jsem se postavila a vyběhla z kabiny, moje nohy mě nesli samovolně, tak nějak jsem věděla kde potřebuji být. V polovině cesty jsem se potkala s Groverem a Hailey která taky běžela od tábora. „Řekni že se jí nic nestalo!“ vykřiknu ale nevím koho se ptám. „Pamatuješ co jsem ti řekla?“ Hailey mi dá ruku na rameno.

„Jdi, měla by jsi tam být ty“ oznámí mi dívka. „Ona tam leží… jenom tam leží…“ dostane ze sebe Grover. Rychle jsem běžela, Grover hned za mnou. Zrovna začínalo svítat, ale zdálo se, že celý tábor je na nohou. Zvěsti se rychle šířily. Stalo se něco ohromného. Několik táborníků už postupovalo na kopec, satyrové a nymfy a hrdinové ve zvláštní směsici brnění a pyžam. „Ne!“ Chiron byl u nás. „Persis jdi, bez ní se tam nikdo nepřiblíží“ rozkazuje Chiron. Chiron mě vzal za paši a vedl mě na Vrch polokrevných, kde se pomalu sbíral dav lidí. Nikdo z těch které zastavil Chiron.

„I Chiron věděl že by jsi měla být první která u mě bude“ Thalia se na mě široce usměje. „No ten den jsem získala svou nejlepší kamarádku“ Persis pokrčí rameny, stále si na ten den pamatuje. Pamatuje si jak jí Thalia pevně držela za ruku, jak jí plakal v náručí, jak jí prosila aby to nebyla ona. Stále si pamatuje jak se jí pro Thaliu zlomilo srdce, tím nejhorším způsobem vůbec.

Byla tam ale Annabeth, Kiara, Elena, Kate, Camille, Rose, Adhara a za námi šla sama Hailey s Groverem. Čekala jsem, že na větvi borovice neuvidím rouno, ale pořád tam bylo, lesklo se v prvním světle svítání. Bouřka se rozehnala a obloha byla krvavě rudá. „Proklínám vládce Titánů,“ houkl Chiron. „Zase nás ošidil, získal další šanci ovládnout to proroctví.“ „Jak to myslíte?“ zeptala jsem se. „To rouno,“ řekl. „To rouno zafungovalo až moc dobře.“ Tam u kmene stromu ležela dívka v bezvědomí. Klečela u ní další holka v řeckém brnění.

Ona ležela na zemi v bezvědomí a nad ní stála Kiara. „Uzdravilo strom,“ prohlásil Chiron chvějícím se hlasem. „A jed nebyla jediná věc, kterou vymýtilo.“ Netušil že mi to nemusí vysvětlovat. Už mi to došlo. Nečekala jsem a rychle jsem se k ní vydala. „Persis počkej“ Chiron se mě snažil zastavit ale já jí neposlouchala. Myslela jsem na to co řekl Zeus. Neměla by být sama. A myslela jsem na to co řekla Hailey. Tiše jsem si k ní klekla a položila jí ruku na čelo. Kůži měla chladnou, ale prsty mě pálily, jako by byla v ohni, nebyla v pořádku ještě ne.

„Potřebuje nektar a ambrózii,“ řekla jsem. Nechápala jsem, proč se všichni chovají tak vyděšeně. Přece to byla ona, ne nějaký narušitel, potřebovala pomoct. Hailey si k nám přiklekla a pomohla jí zvednout do sedu a položila mi její hlavu na moje rameno. „No tak!“ zaječela jsem na ostatní. „Co je to s vámi, lidi? Pojďte, odneseme ji do hlavní budovy.“ Nikdo se nepohnul, dokonce ani Chiron ne. Všichni byli úplně omráčení. Chtěla jsem na ně zatraceně křičet. Najednou se ta dívka roztřeseně nadechla. Zakašlala a otevřela oči. Duhovky měla nápadně modré – chladně, ocelově modré.

„Nikdo z nás úplně nevěděl co dělat? Táborníci by na to nereagovali dobře, a nechtěli jsme aby to zjistili dokud nebyla při vědomí“ pronese nakonec Kiara. „Ublížili by jí?“ ptá se Zeus a trochu se toho bojí. „Ani jí nechtěli v táboře Zeusi, kdyby věděli že je Persis Poseidonova dcera dřív než přišla do tábora taky by jí tam nechtěli, a nechtěli by jí pustit dovnitř“ Camille zní docela vyčerpaně, protože to v té době nenáviděla. Všichni bohové si vyměňují pohledy a dívají se na Thalii. „To je v pořádku, řekněme že Persis může být lehce agresivní, a já jí nemohla být víc vděčná“ ujistí je Thalia a usměje se na Persis která se pro ni jednou pokusila všechny v táboře utopit.

Popleteně na mě hleděla, třásla se a divoce si mě měřila. Dokud se v jejích očích neobjevilo poznání. „Persis“ tiše mě oslovila. „Jsem tady, jsi v bezpečí slibuji“ tiše se na ni usměji. „Zachránili jste mě“ v jejích očích jsou slzy. „Kronos chtěl abych to byla já“ dostane ze sebe jenom tak hlasitě abych to slyšela já a Hailey. Podívám se na Hailey. „Došlo mu že tě nepřetáhne na svou stranu, že budeš jednou z nejsilnějších bojovníku, a že by jsi mohla dokázat zachránit Luka. Nechce proti tobě znovu bojovat“ připouští Hailey. „Já nechci Persis“ třese se v mém náručí zdržovanými slzami. „Já nechci, prosím nechci“ její hlas přerušují vzlyky.

„Jestli nechceš nebudeš muset slibuji“ přislíbím jí a pevně jí objímám. Kronos to provedl, aby přivedl do hry novou figurku – další šanci na ovládnutí toho proroctví. Dokonce i Chiron a holky s Groverem, kteří by měli tuhle chvíli oslavovat, byli šokovaní, mysleli na to, co to může znamenat pro budoucnost. A já držel v náruči někoho, kdo byl předurčen k tomu, stát se mým nejlepším přítelem, mým spojencem, alespoň podle Hailey. „Thalia Grace, Diova dcera“ pronese ohromeně Chiron. „Potřebuje pomoct! Potřebuje uzdravit“ vykřiknu a za pomocí Hailey jí zvedneme do náručí a společně jí neseme na ošetřovnu.

„Thalio, dcero proč jsi mi to rovnou neřekla?“ Zeus se na svou dceru podívá. „Bála jsem se že ve mně budeš zklamaný“ připouští tiše Thalia. „Řekla jsem to Persis když jsem se přidala k lovkyním, a tenkrát jsem to konečně pochopila“ pokračuje Thalia. „Řekla mi že bez ohledu na to co otec je naší první láskou, domovem a člověkem který ať uděláš sebevětší chybu vždy tam bude pro tebe a nikdy tě neopustí a nebude zklamaný“ oznámí a podívá se na Persis. „Tenkrát jsem se s tebou poprvé rozhodla o všem mluvit, opravdu jsi nebyl zklamaný, byl jsi hrdý“ Thalia se na svého otce usměje.

„Neopouštěj mě prosím“ žádá mě roztřesená Thalia když jí položíme na postel a pevně mě drží za ruku. „Nikam nejdu“ slíbím a sednu si na židli vedle její postele. „Děkuji sestřenko“ Thalia se na mě slabě usměje a potom znovu omdlí.

„No tak tohle je poslední kapitola této knížky“ Persis knihu zavře. „Co teď?“ ptá se a po všech se rozhlédne. „No, já bych hlasovala pro večeři“ oznámí Hailey a usměje se. „Dobře večeře, potom se rozloučíme a půjdeme spát“ souhlasí Hestia a přemění sál aby tam byl jeden obrovský stůl okolo kterého si mohou všichni společně sednout k jídlu.

We are at the end of second book! Today i will relase the first chapter of third book, so be ready <3

Chapter Text

Tak a je to tady! Nová knížka je venku! Persiphone Rhea Jackson a prokletí titánů!